na Blog.cz

Člověk aby se už bál, s čím přijdu zase příště xD

Tentokrát jsem se pustila do překládání - proto ten trapný název článku, aby bylo hned od začátku jasno xD

Vrhla jsem se na to, protože jsem měla jít ke kamarádce a shlíhnout s ní nějaký ten japonský filmeček. A nejdnou mě napadlo... což takhle to přeložit do češtiny? Nu prosím - a bylo to (tedy asi za 4 dny - abych byla přesnější) :D

V minulém díle: Sobota 9. června 2007


Sobota 9. června 2007 - Hořím

Lucas přišel do obývacího pokoje. Půjčenou berli od Tima položil na zem a mlčky se posadil vedle Johna, který sledoval televizi vyvalený na pohovce.
"Jak se cítíš?" zeptal se po chvíli.
"Jde to," odpověděl Luke a na chvíli ho zaujal nějaký pořad o rybaření.
"Zkoušel jsi to někdy?" zeptal se John.
"Myslíš jako chytat ryby? Kdysi ano. A ty?"
"Hm - já je vždycky jenom jedl, ale teď se nudím tak, že bych to klidně i zkusil." povzdechl si. Už tu byl něco přes týden, ale zatím se žádných výsledků nedočkal. Tedy kromě toho, že se Lucas konečně probudil. Je stále ještě celý dotlučený a vyčerpaný, ale ty nejhorší rány jej na životě už naštěstí neohrožují. Bohužel není možné ho dál léčit, jelikož by to jeho organismus nemusel zvládnout. Tedy to aspoň říkala Dawn.

Nahlédnutí zpět do roku 2011.

Počet článků byl (bohužel) o polovinu menší než v roce 2010.

Zapracovala jsem na novém stylu svých kreseb.

Vkročila jsem do světa dospělých.

Znovu jsem si pohrála s FL Studiem a splácala hudební CD.

Nakreslila jsem komiks (bohužel pouze první díl...) xD

Upadla jsem do závislosti zvané Natsume Yuujinchou.

Založila jsem blog o Vacaloidech.

Začala jsem znovu psát Píseň Života (8 nových dílů).

Napsala jsem také 26 dílů Grayscale, ale pouze 3 z Cesty Ticha 2.

Blog navštívilo přibližně 33 tisíc lidí.

Nejnavštěvovanější rubriky: 1) Anime a Manga recenze; 2) Malířský koutek; 3) Grayscale - Díly

Nejnavštěvovanější články: 1) Návod na tempery; 2) Hlavní rozcestník; 3) Teorie Barev

Co dodat?

"Tati, už mám ročenku!" přiběhla Gwen k rodičům a podala jim těžkou bichli.

"A už ses dívala, jestli tam někde jsi?" zajímal se Raedford Fox a přičichl si k náhodným stránkám. "Ta vůně barvy je znamenitá, ale mohli nám vytisknout černobílou verzi - byla by levnější." zažertoval a ačkoli se Foxovi zasmáli, ostatní posluchači se na ně jen divně zadívali. A měli důvod, protože bylo přece divné, když dcera je Šedá a rodiče ne. Adopci nechtěli připustit, jelikož na sebe byli podobní, tudíž alespoň jeden ze starých Foxů musí být taky mimozemšťan. A to ještě nezmiňovali Stuartovic famílii. Jane, taková slušná dáma na úrovni, a má za manžela Šedého a ještě k tomu neúspěšného a do lihu naloženého úředníčka. Jejich syn je taky pěkné kvítko, ale když selhala výchova - pochopitelně z otcovy strany - není se čemu divit.

Drby se mezi dospělými opravdu šířily jako lavina. Stačil jediný pohled, a pomluva byla na světě. A kdo by odolal takovým zajímavým informacím, no ne? Brzy i jejich děti budou součástí tohoto zkaženého dospělého života…

Tahle legrácka měla být vylepšenou verzí příběhu Keep On. Teď můžete akorát porovnat, jak by mohl příběh vypadat, kdybych ho psala později... Jesli to někdy dokončím zatím nevím, takže se akorát budete muset smířit se třemi kapitolami (odkazy na konci článku). Když se i vyjádříte, nebudu vám to mít za zlé... ;)

Slova vycházela z mých úst, ale nebyla jsem to já, která řídila jejich průchod. Byla to ona; ta cizí bytost z jiného světa…

Jako z rádia na konci chodby ke mně doléhal hlas mých rodičů. A signál byl stále více a více rozladěný. Právě jedeme do našeho nového domova. Z rušného velkoměsta do malého městečka. Je to tátův životní sen. Vždycky bydlel ve městě a záviděl mámě, že je z malé vesničky, kde to i teď stále vypadá stejně. Rádi se o tom spolu dohadovali a přitom škrtili každou korunu, abychom jednou mohli bydlet v rodinném domě s velkou zahradou a garáží. A po pěti letech se jim jejich sen splnil. Ale pouze jim. Protože nedočkavě hledí vpřed zatímco já zůstávám. Možná, kdyby to věděli, tak okamžitě zabrzdí a vrátí se pro mě. Jenže mé tělo sedí na zadní sedačce naší Škodovky a má duše se zatím nepozorovaně vytrácí. Jako bych zůstávala společně s naším starým životem, zahalená v hustém smogu a dopravě, a společně se vzpomínkami, s tím vším, co právě opouštějí.

Člověk by se měl vždy poučit ze svých chyb. Bohužel to asi nebude můj případ, ale tentokrát udělám vyjímku...

Jako vždycky nějaký ten můj existenční výžblept.