U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Kapitola 4 - Mardukův hněv

Úterý v 13:55 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly
Potopil jsem se pod hladinu. Voda mi zacpala uši a každičký zvuk, který se k nim chtěl probojovat se proměnil v nesrozumitelné mumlání. Neslyšel jsem své srdce, neslyšel jsem ani svůj dech. Pouze jsem před sebou viděl vlnící se obraz, který se pořád měnil. Byl tam strýc, který nervózně přecházel z místa na místo. Byla tam teta, která plakala a malá Pehša v jejím náručí plakala též. Když oba zmizeli, objevil se Išme s ustaranou tváří. Otevíral ústa a já jen nechápal, jak to dělá, že se neutopí. Otevíral pusu stále víc a víc až celý vzteklý z toho, že se nemůže potápět se mnou, mě uhodil na tvář. Obraz se zavlnil, ale já nic necítil - voda všechno utlumila.
 

Kapitola 3 - Poslední rána

21. července 2017 v 13:27 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly
Vítr mě konejšivě pohladil po tváři. Snažil se osušit mé hořké slzy, ale ony tekly dál a dál, protože jejich proud neměl konce stejně tak jako řeka, která byla přede mnou. Objal jsem bratra. Jeho paže byly silné a dlaně hrubé. Již to nebyly ruce vzdělaného muže ale vojáka, který byl připraven k boji.
"Neplač, Frigie," řekl a usmál se. "Jsme v právu, ten soud vyhraji."

Příběhy ke stažení v PDF

10. července 2017 v 9:31 | Haru 【春】 |  Aktuálně
Krátké info o novém odkaze v menu. Jak už jsem zmiňovala na FB, padla žádost o PDF verze příběhů. Kdysi jsem už něco podobného vydala, ale nakonec jsem odkazy smazala ze strachu z odcizení. To riziko tu samozřejmě pořád je, ale to bych nesměla nic publikovat ani na blogu, takže je to asi jedno.

Nicméně, pro všechny, co mají čtečky, je to určitě dobrá zpráva, protože si nemusí unavovat oči čtením z obrazovky. Bohužel já si takový luxus dovolit nemůžu, protože jsem puntičkář a musím všechno hezky pročíst na PC a opravit, než to vyexportuju jako PDF. U některých příběhů to bude nářez. Třeba takové Keep On, co jsem psala ve 14. Hotové interpunkční peklo a to nemluvím o smysluplnosti vět. Ale co, chci aby si lidi četli moje díla, chci, tak nebudu brblat.

Kromě starých kousků budu dělat i PDF kapitoly příběhu Děti Věže, takže žádný výmluvy a běžte si to přečíst :D
 


Kapitola 2 - Oko za oko

9. července 2017 v 14:14 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly
Bylo mi dvanáct, Išmemu třináct a nejstaršímu Rekovi šestnáct, když otec navždy odešel do země mrtvých. Vykopali jsme mu hrob za domem a vložili mu do rukou matčinu zlatou svatební čelenku a pět stříbrných mincí, aby si mohl u bohů koupit o něco snazší posmrtný život. Reka matce ty stříbrňáky rozmlouval, ale ona měla od toho dne, co rozbila Hopratovu sošku, oči i mysl zastřené závojem žalu. Skoro s námi nemluvila, nejedla, nespala, pouze zírala do zdi a plakala. Nikdo z nás tehdy ještě nebyl schopný pochopit, jak obrovskou lásku k sobě dokáží dva dospělí lidé chovat. Byli vášnivý milenci i nejlepší přátelé. Byli si navzájem oporou, protože chápali jeden druhého. Kdykoli byl otec doma, pomáhal matce úplně se vším a nás vedl k tomu samému. Sousedé se mu smáli, když drhnul prádlo a zametal dům, ale on se smál jim, protože sedřené ženě nezbýval čas ani nálada na úsměv a večerní pohlazení. Vždycky říkával, když nás ukládal ke spánku:
"Važte si žen a dívek, chlapci moji. Ani jedno něžné slovo, ani jeden něžný dotek není zbytečný. Ženy jsou jako květiny. Když se o ně staráte, kvete s nimi i celý dům."
Teprve když nás opustil jsme doopravdy poznali, co tím vlastně myslel. Matka totiž den co den uvadala stále víc. Už nás nevítala doma s úsměvem. Už si nezpívala a neptala se nás, co jsme celý den dělali. Veškerý jas a třpyt, který sálal z každičkého kouta vymizel. Z našeho domova se stala neudržovaná zašedlá chýše.

Já a jídlo

7. července 2017 v 14:41 | Haru 【春】 |  Jak jíst zdravě
Většinou, když se blogger začne zajímat o něco jiného, než o čem je jeho současný blog, založí si nový. Nebo tak to alespoň dělám já. Ale jelikož se nejspíš bude jednat jen o pár článků, přihodím to do kotlíku sem na Magic Web. Stejně už se tu válí hromada věcí, co se psaním příběhů nesouvisí, takže občasný článek o zdravé výživě neuškodí.

Ano, budu psát o jídle. Ať už jste se zděsili či zaradovali, že tady z toho chci udělat food blog, vyvedu vás z omylu, v plánu to opravdu nemám. Leda že by mě to bavilo, to si pak založím nový blog. Chci si v těch článcích trochu vylít srdíčko, protože o tom s nikým nemluvím, jelikož nejsem typ, co umí chrlit argument za argumentem, když přijde řeč na to, co by měl člověk vlastně jíst.

Možná čekáte až se tady přiznám ke svému veganství a budu hořekovat nad utrpením zvířat, ale to už dělá spousta jiných lidí, já jsem toho názoru, že si k tomu musí člověk dojít sám. Alespoň my, tvrdohlavci, co si nenecháme nakecat kdeco.

Kapitola 1 - Sbohem Hopratu

1. července 2017 v 9:53 | Haru 【春】 |  Děti Věže - Kapitoly

Vždy jsem nenáviděl tu řeku. Jak líně proplouvala městem a tvářila se důležitě, jako by bez ní nemohla existovat celá Babylonie. Občas, když u jejího břehu zaševelil vítr v listech gumovníku, slyšel jsem její chvástání:
"Beze mne nejste nic!"
Dávala život našim polím, napojila lid i zvěř a poskytovala útěchu tělu ve žhnoucí letní dny. Ale mohla životy i brát a za to jsem ji nenáviděl. Jakýkoli spor, nařčení nebo zločin uměla Buranuna vyřešit velmi snadno. Být řeka, také bych dokázal stáhnout ke dnu každého, koho mi se svázanými údy předhodí. Celý život jsem sledoval ony procesy, které povyšovaly obyčejnou řeku na něco božského, co může rozhodovat o sporech obyčejných lidí. Sledoval jsem, jak stahovala a zase vyplavovala těla, o kterých rozhodla, že jsou vinna. A i když ty nafouknuté nebožtíky teprve vytahovali na břeh, lidé si v ní už znovu máčeli nohy a vlažili svá hrdla.
Nenáviděl jsem tu řeku a ona to moc dobře věděla. Vydávala ze sebe ten mrtvolný smrad tak dlouho, dokud jsem žízní neklesal do kolen. Přestala s tou tyranií teprve tehdy, když jsem se u jejího břehu musel napít, jelikož bych už nezvládl udělat ani jeden krok. Třpytila se a tiše jásala, že nade mnou znovu zvítězila.

Děti Věže - Rozcestník

29. června 2017 v 14:35 | Haru 【春】 |  Rozcestníky

Synopse:
Babylon, brána bohů a místo, kde byla lidská pýcha konečně potrestána. Ale co kdyby se věci udály jinak? Co kdyby nedošlo ke zmatení jazyků a místo toho dal bůh lidstvu šanci na změnu? Dal by jim přesně to, po čem tak nenasytně toužili - sílu samotných bohů.

Stav:Rozepsané
Počet dílů:/
Literární žánr:
Historický román (ich forma), fantasy, alternativní historie
Téma:víra, bohové, nadpřirozené schopnosti,


Ostatní:


Slovo od autora:
Příběh se odehrává ve starověkém Babylonu za vlády krále Chammurapiho (1792-1750 př. n. l.). Hlavním hrdinou je Frigie, se kterým objevujeme nové možnosti, které byly lidstvu nabídnuty.
Děti Věže jsem poprvé napsala v roce 2013, ale rozhodla jsem se příběh přepsat, jelikož jsem usoudila, že by šel zpracovat mnohem lépe. Děj je založený víceméně na faktech, ale postupně se nejspíš bude ubírat vlastním směrem. Děj nebude stejný jako v původní verzi, takže o nic nepřijdete, když si ji přečtete. Děti Věže jsou také prequel příběhu Grayscale, který jsem dopsala v roce 2012.


Ukázka:
Celé své dětství jsem měl hlavu plnou otázek, ale nikdo mi je nedokázal zodpovědět. Proč cítím z vody smrt a ostatní ne? Proč nedokážu zabít zvíře k večeři, když ostatní ano? Proč vidím nespravedlivost tam, kde druzí oslavují všemohoucnost bohů? Nikdo, ani mí rodiče nebo bratři nedokázali vymyslet odpověď, která by mě ukonejšila. Otec mi říkával, že jsem moc hodný, a že bych měl zatvrdit svou mysl i tělo, jinak budu nešťastný. Ale já vždy cítil, že ta chyba není ve mně a chtěl jsem, aby ostatní také prozřeli. Jestli náš svět takto fungoval odjakživa, jestli je zapotřebí tolik krutosti a zoufání, abychom v něm přežili, tak je to špatně. Kdybych měl na starost tak důležitou věc, jako je stvoření světa, dal bych si víc záležet.

Další články


Kam dál



© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru