U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Kapitola 51: Zloděj času

12. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Byl už večer, když se Dustin vrátil domů. Potřeboval chvíli soukromí, aby si utřídil myšlenky a udělal si ve všem jasno bez zbytečného křičení. Závěr, ke kterému došel, byl chladně logický a vůbec se mu nelíbil. Když vešel do kuchyně, aby si dal něco na večeři, našel u dřezu s nádobím Abbybail, jak popotahuje. Přišel k ní a zeptal se:
"V pořádku? Mám ti pomoct?"
"Dustine," překvapeně na něj zamrkala. "Ne, ne, už to skoro mám."
"Brečíš kvůli tomu, co se dneska řešilo?"
"A divíš se? Ještě že jsi tu nebyl - večeře byla naprostá katastrofa. Timothy s Amandou a agenty zmizel, Foxovým je jedno, že se ten kluk chce zabít, pan Solis vypadal jako tělo bez duše, když odcházel. No a já teď brečím tady a Kate u sebe. Copak neexistuje nějaký jiný způsob, jak tuhle situaci vyřešit?"
"Nevím," hlesl a na chvíli se odmlčel. Chystal se totiž říct nahlas něco, co by před pár hodinami nevypustil z pusy. "Ale to, co Timothy řekl, dává naprostý smysl," připustil tak nečekaně, že Abby i přestala umývat nádobí. "Jestli si pamatuje svůj předchozí život, pak jedině on může zastavit další příchod Babyloňanů. Musí všem říct, že na druhém konci brány není ráj bohů. Je to správce - je to jeho povinnost."
"S tímhle argumentem si běž-" prskla, ale zarazila se, jelikož nechtěla být sprostá.
"Nevíš, kam zmizel?" zeptal se vzápětí.
"Nevím a je mi to jedno!" odsekla podrážděně a znovu strčila ruce do dřezu. Dustin si raději vzal starý sendvič z lednice a nechal ji o samotě. Zkusil zaklepat na Timothyho dveře, ale bylo tam ticho. Zaklepal ještě jednou a vešel dovnitř. Rozsvítil, ale bylo už jasné, že je pokoj prázdný. Zavřel za sebou a posadil se na postel. Chvíli přežvykoval svou skromnou večeři a dumal na tím, jak tu mohl Timothy zůstat celé dny zavřený - on sám by v tak stísněném prostoru nevydržel ani hodinu. Když se sem všichni nastěhovali, zavřel se sem a vycházel jen tehdy, když nikdo nebyl poblíž. Teď už Dustin chápal, že se celou tu dobu snažil všechno napravit. A když se mu konečně podařilo při zatmění spojit s Mardukem, zjistil, že nemá cenu se snažit. Najednou to dávalo smysl, proč zničehonic tak obrátil a začal chodit do školy. Chtěl si užít ten půlrok, který mu zbýval.
Dustin polknul poslední sousto a posadil se na posteli do tureckého sedu. Zavřel oči a soustředil se na svůj dech. Nevěděl sice proč, ale poslední dobou se jeho mysl zdála mnohem stabilnější. Uměl své emoce lépe držet na uzdě a věděl, kdy je třeba upustit páru. Dříve se mu to nedařilo a často jednal zbrkle a všechno tím pokazil. Stejně tak, jako když bez vyslechnutí zavrhnul svého nejlepšího přítele. A i když už znal pravdu, proč ho Timothy zradil, nedokázal se přimět k tomu, aby mu zcela odpustil. Jenže teď se blížila chvíle, kdy už nebude ani komu odpouštět.
Neslyšitelná zpráva protnula prostor a zaklepala na staré známé dveře. Byla to vizualizace, kterou se Babyloňané učili ve škole, když chtěli navázat telepatický rozhovor. Dveře, které Dustin ve své mysli viděl, byly už skoro rok zavřené. Najednou se ale trochu pootevřely a v jeho hlavě zaznělo:
"Nic víc o Dawn nevím, dej mi čas."
Dustin se vší silou snažil uspořádat myšlenky do smysluplné věty, aby mohl slova poslat dál.
"Proč si vzal moji sestru, Timothy? Proč neunesl Amandu, když ji měl na dosah ruky?"
Najednou bylo ticho. Dustin nad tím opravdu dlouho přemýšlel, protože mu to nedávalo smysl. Vztah mezi Timothym a Amandou byl opravdový, tak proč si místo ní vzal jeho sestru? Proč byla lepší volbou?
"Ty bys snad chtěl, aby si vzal Amandu?" zaznělo náhle. Když Dustin otevřel oči, přímo před ním seděl ve stejném tureckém sedu Timothy. Jeho teleportace byla opravdu dokonalá - do tak malého prostoru to bylo velmi nebezpečné, hlavně když tam byl už nějaký člověk.
"Ovšem, že ne!" vyhrkl rychle. "Já jen nechápu, proč to udělal. Stejně tak mohl unést Kate - k ní se přece dostal jako první. A pak ani Amandu neunesl. Myslím si, že to neměl vůbec v plánu. Chtěl jen jednu informaci a byl si jistý, že to zvládne rychle. Jenže pak přišla sestra a najednou ji vzal s sebou. Proč?"
Timothy se díval do jeho bledých očí, kde zoufale žhnul plamen. Věděl, že když mu odepře odpovědi, budou zase na začátku. Nikdy se z koloběhu nedůvěry a nenávisti nedostanou.
"Dawn je dítě zikkuratu, Dustine," hlesl a oči jeho přítele se při těch slovech doširoka rozevřely. "Je správkyně - její krev nemůže poskvrnit posvátný kámen Etemenanki."
"Počkej," zarazil se. Vůbec nechápal, co Timothy právě řekl. "Vždyť správce je jen jeden - ty."
"Jsme dva," opravil ho. "Střídáme se. To my jsme skočili ze zikkuratu před pěti tisíci lety, to my máme přístup k veškerému vědění bohů, to ve mně je duše Frigieho a v Dawn duše Gordion - prvních dětí Etemenanki. Oba máme stále stejný úkol a nikdo jiný jej nemůže vykonávat," vychrlil na něj, a aniž by mu dal čas si všechny ty těžko uvěřitelné informace zpracovat, pokračoval nelítostně dál. "V tomhle životě jsem správce já a můžu si vybavit jakýkoli svůj předchozí život, když budu chtít - ne jen ten poslední, jak jsem dnes všem tvrdil. Za tu drobnou lež se omlouvám, nechtěl jsem vyvolat další zbytečné otázky," dodal rychle a ve stejném tempu pokračoval, aby se Dustin nestihnul nadechnout přesně na ty otázky. "Ale Dawnina duše odpočívá, a proto si nevzpomíná na nic - chodí k ní jen záblesky, jako ke každému normálnímu člověku. Ale ty informace v ní jsou. A jelikož neví, co by měla chránit, je pro Christophera snadný terč."
"Může jí tím nějak ublížit?" zeptal se na jedinou otázku, která mu v té chvíli běhala hlavou. Timothy sklonil pohled a na chvíli zauvažoval.
"Může v ní vyvolat vzpomínky, na které se vždy snažila raději zapomenout. Až se Dawn vrátí, možná už to nebude stejná dívka, jakou jsme znali. Vzpomínky na minulé životy jsou užitečné, ale spousta z nich dokáže ranit znovu."
Dustin chvíli sledoval, jak jeho přítel na něco podobného právě vzpomínal.
"Má tohle všechno něco společného s tím," začal Dicky po chvíli, "proč sestra jako jediná z nás oslepla?"
Timothy byl mírně překvapený z toho, že mu něco takového došlo, ale nejspíš mu dílky skládanky konečně začaly zapadat do sebe.
"Je to trest, Diškare," hlesl sklíčeně. "Zavrhla svůj úkol, který nám bohové udělili. Jsem totiž již sedmým životem ve funkci správce navzdory tomu, že bychom se měli střídat. Chtěl jsem její duši tímhle ulevit, ale nemá to žádný význam. Zažila příliš mnoho a všechny své jizvy si s sebou stále nese. Myslel jsem, že jí můžu pomoct, ale spletl jsem se. Měl jsem poznat dřív, že už její duše víc nesnese a něco s tím udělat místo pasivního čekání, že se vše zpraví samo. Ztratila víru. Zavrhla sebe samotnou. Potřebuje někoho, kdo jí ukáže, že život má pořád ještě nějaký smysl."
"Tak proto jste si jednu dobu byli tak blízcí," došlo vzápětí Dustinovi. "A já si myslel, že spolu něco máte…" zasmál se, ale když se na svého přítele zadíval v očekávání, že se nad tím společně pobaví, jeho kamenný výraz říkal přesný opak.
"Já…" otevřel Timothy nejistě ústa, "musel jsem zkusit všechno," přiznal a Dustinovi jako na povel vyletěla ruka po jeho tričku. Celé Timothyho tělo naklonil z okraje postele, jako kdyby snad stáli nad propastí a on měl v rukou jeho rozsudek smrti.
"Jak jsi mohl!" procedil mezi zuby a zatřásl s ním.
"K takové věci jsou snad potřeba dva, nemyslíš?" taky na něj zvýšil hlas.
"Víš, co si já myslím?" zašeptal hořce. "Že nejsi vůbec schopný někoho milovat. Kdyby ano, nikdy by tě ani nenapadlo udělat to, co máš v plánu…" zavrtěl hlavou a stále přitom zoufale zíral do jeho očí. "Neumíš milovat. Ani Dawn, ani Amandu, nikoho! Jen všem ubližuješ!"
Timothy až moc dobře chápal jeho vztek. Stejný totiž choval ke Christopherovi a nemohl se jej zbavit. Bylo načase zahodit tu kamennou masku.
"Byl jsi můj přítel a já tě zradil," přiznal vzápětí. "Vím, že chápeš, proč jsem to udělal, a proto mi chceš konečně odpustit, jenže nejde to - ta rána je moc hluboká. Rok není dostatečná doba na to, aby se zacelila. A teď ti chci vzít tvůj jediný lék - čas - a ty jednoduše nevíš, co si počít."
Dustinův stisk najednou povolil. Otevřel pusu, jako kdyby mu chtěl něco říct, ale slova si nenašla svou cestu ven.
"Já jsem, kdo jsem a nikdy nebudu jiný, můj příteli," vyslovil Timothy něžně. "Byl jsem k tomuhle vybrán. Můj úděl mě naplňuje, i když je to někdy těžké. Třeba když potkám člověka, s kterým bych chtěl sdílet zbytek života, ale vím, že to nedokážu splnit. Nebo poznám přítele, s kterým se chci smát, ale místo toho mu jen ubližuji. Ale jestli mně dokážeš přijmout takový, jaký jsem, i s mým těžkým břemenem, bude pak snadnější mě nechat jít… Prosím… Musíš mě pustit."
Dustinův pohled se najednou zalesknul jako vodní hladina. Bohužel nevypadalo, že by ho proslov nějak uchlácholil - vztek se stále zuřivě svíjel v jeho nitru - ale stačilo to na to, aby povolil stisk, kterým správce celou dobu držel v nepříjemném záklonu. Oba se zase napřímili a Dustin okamžitě sklonil hlavu, aby alespoň trochu skryl pocity, které se mu zračily na tváři. Bylo tak nesmírně těžké nechat Timothyho být. Byl jako droga. Vyzařovalo z něj něco nadpozemského. Stačilo jediné jeho slovo a člověk už byl svázaný mocným kouzlem, kterému nešlo odolat. Každý toužil po jeho přítomnosti, každý chtěl jeho náklonnost. Toho pocitu se nešlo nabažit a vědomí, že jednoho dne zmizí, dohánělo člověka k šílenství.
"Chci zase stát po tvém boku," hlesl Dustin skoro šeptem. "Chci být tvou oporou až do konce. Aby na tohle místo už nepřišel žádný Babyloňan, který o to nestojí."
Timothy se pousmál a položil ruku na jeho rameno. Nic neřekl, ale bylo jasné, co tím myslí. Dustin jen tiše přitakal. Rychle si utřel vlhký obličej do rukávu a přesunul se na okraj postele, jelikož mu už bylo trapné, jak si navzájem zasahují do intimní zóny a ještě na posteli. I když to vlastně byla jeho vina.
"Bolí to, když umíráš?" zeptal se rychle, aby vyplnil to nepříjemné ticho. Než se ale Timothy odhodlal k odpovědi, zazvonil mu v kapse od kalhot mobil.
"Neznámé číslo," hlesl a s mírným zaváháním hovor přijal. Okamžitě ho ale přepnul na reproduktor, aby Dustinovi dokázal, že mu věří a nehodlá už nic skrývat.
"Jacku, můj příteli, takhle by to nešlo," začal zklamaně moc dobře známý hlas.
"O čem to mluvíš, Christophere?" nechápal Tim.
"Myslím, že jsem ti dnes dost jasně naznačil, že té dívence neublížím, když neuděláš něco hloupého. Ale v zájmu našeho přátelství ti dám ještě druhou šanci, takže si sedni na ruce a počkej hezky na zatmění."
"Řekni mi, co se stalo," naléhal Timothy.
"Nehraj hloupého, jenom si vzpomeň, koho jsi za mnou poslal bez ohlášení."
Oba chlapci si vyměnili zděšené pohledy.
"Chci, abys věděl," pokračoval Tucker, "že to není moje vina, co se tomu nebožákovi stalo. Mé nynější útočiště sleduje FBI, stejně tak jako to vaše, a když zahlédli toho blázna v havajské košili potloukat se okolo, okamžitě šli po něm. Bránil se, ale pár zásahů elektřinou by dostalo do kolen i mě," zasmál se té představě. "Každopádně ho zatkli za vraždu. Zaslechl jsem, že se ten nebožtík jmenoval Sydney Cambell. Víc toho nevím. Nicméně příště za mnou neposílej hledané zločince. Doporučil bych ti takové lidi ani nezaměstnávat. Prozatím se loučím. A už žádné úlisné plány, nebo se naštvu," zahlaholil zvesela a ukončil hovor. Oba ještě nějakou dobu hypnotizovali mobil, jako kdyby se měl stát nějaký zázrak. Ale nic takového se nestalo. Jakákoli naděje k záchraně Dawn byla mrtvá.

 

Kapitola 50: Plán

11. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Byl to jen okamžik. Kate stále ještě nechápala, jak to bylo vůbec možné, ale věděla, co cítila. Stejnou energii, jakou si Timothy propůjčil, když léčil v jejich domě agenta Gamma Vision. Jenže tentokrát se na vesmírný zdroj z naprosto nepochopitelných důvodů připojil Christopher Tucker a jeho role zajatce se okamžitě obrátila. S nepopsatelnou silou přemohl vězení, ve kterém se ho Dawn snažila udržet a než stihla Kate vůbec zakročit, byli oba pryč.

Kapitola 49: Zoufalý čin

10. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
"Farhill je prý příšernej," stěžovala si Loren hned, jakmile vyšly s Kate ze třídy. První den školy měly konečně za sebou a zakončily jej hodinou matematiky. "Teď se ještě tváří jako hodnej dědeček," pokračovala Loren, "ale pak na konci pololetí se mění v zákeřnýho dědka a libuje si v tom, když do testů napaří ty nejtěžší příklady. Už teď se mi z toho dělá nevolno."
"Klídek," ujišťovala ji Kate, "máš mě, nějakej matikář si na nás nepřijde."
 


Kapitola 48: Poslední kapka

9. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
Mobilní telefon začal s řinčením popojíždět po nočním stolku. Gwen se rozespale otočila a naučeným pohybem vypnula nastavený budík. Chvíli ještě ležela se zavřenými oči, ale nakonec víčka od sebe odlepila a zadívala se na obrazovku mobilu. Bylo pátého září a jelikož byl včera svátek práce, začínala tradičně i škola. Popravdě se jí ještě nikdy nestalo, že by se tam netěšila. I když byla občas terčem posměchu a lidé se jí záměrně vyhýbali, vždy tam měla Stuarta a poté i Amandu. Jenže její nejlepší kamarád byl teď kdovíkde, ať už z vlastní vůle nebo proti, a ona to musela před svou kamarádkou tajit a předstírat, že je Stuart v pořádku a trénuje na akademii, kam se pochopitelně dostal.
Mezitím ale o něm nikdo neměl ani jedinou zprávu. Vědělo se jen, že se přidal do hnutí za práva Babyloňanů a že je v pořádku. To alespoň Simon tvrdil, když na něj Dustin naléhal, jenže od toho telefonátu se už nedalo dovolat ani jemu, takže jediné spojení mezi nimi bylo ztraceno.

Kapitola 47: Touha

8. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
"Ano, mám dostatečnou kvalifikaci," řekl Timothy do telefonu a podepřel si unaveně hlavu. "Je to vyzkoušené v Babylonu, pane guvernére… Když budou mít možnost pracovat s tím, co umí - tedy s kinezemi… Ne, nemusíte se bát, že je budou bezdůvodně používat… To ano, ale kdybyste si přečetl tu brožurku pořádně… Ovšem, ale… Dobře. Kdyby vám něco nedávalo smysl, budu na telefonu," rozloučil se a ukončil hovor. Mobil odložil na stále se rozrůstající stohy papírů, které ukrajovaly pracovní prostor z jeho stolu a položil hlavu na poslední prázdné místo, které tam měl.

Kapitola 46: Síla lásky

7. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
"Jsme bezdůvodně utlačováni! Chovají se k nám jako ke zrůdám a nechtějí, aby naše děti chodily do stejných škol, jako ty jejich! Co jim na tohle řekneme?"

Kapitola 45: Šedý

6. února 2018 v 7:00 | Haru 【春】 |  Šeď - Kapitoly
U každého člověka narozeném v Babylonu se dříve či později projeví jeho schopnosti. V období mezi dvanáctým a patnáctým rokem života se poprvé objeví a mezi dvacátým a třicátým rokem dokončují svůj vývin a ustalují se. Než se ale tak stane, je nutné tento dar trénovat a pečovat o něj, aby v dospělosti spolehlivě sloužil.

Další články


Kam dál



© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru