U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 2. - Konec dne

24. května 2008 v 10:13 |  Keep On - Díly
Konečně zazvonilo na konec hodiny. Tomoko si rychle sbalila věci, aby se vyhnula každodenní cestě s Usagi, ale když vstala, ona už čekala s taškou v ruce.
V tomhle měla prsty paní profesorka. Řekla, že když je tady nová, tak se o ni musí přece někdo postarat a proto s ní Tomoko chodí do školy i ze školy už celý týden! Dneska je už konečně poslední den, kdy ji musí doprovázet.

Tomoko sebrala všechnu odvahu: "Dneska budeš muset jít domů sama, musím jít do knihovny."
"Dobře." odpověděla s nezájmem a vyšla ze třídy.
V té chvíli jí spadl kámen ze srdce. Konečně se jí zbavila a může tam jít sama.
Když spolu chodily, nikdy si nepotrpěly na nějakém rozhovoru. Tomoko nemluví skoro vůbec a Usagi promluvila jenom když ji něco zajímalo - to bylo vše.


Tomoko zatím došla do knihovny, ale ještě před tím zavolala domů, že přijde pozdě. Musela toho tolik přečíst. Knihovna ve městě je opravdu obrovská, ale z venku nevypadá nijak pěkně. Její omítka je oprýskaná a není na ní místo, kde by nebylo grafity anebo nějaká čmrkanice. Ke všemu má ještě hrozně staré dřevěné dveře, které se každou chvíli zaseknou.
Uvnitř to už vypadlo lépe. V přízemí je moderně vybavená plná nových knih a v prvním patře jsou různé staré regály a také úzké chodbičky. Tam to má Tomoko nejradši.


Když odcházela, bylo už půl deváté a taky pěkná tma. V ulicích moc živo nebylo a ve výlohách svítily úsporné žárovky. Dnes večer bylo obzvlášť klidno... až moc. Tomoko zrychlila krok a zkrátila si cestu přes park. Šla opravdu rychle a skoro ani nedýchala, když jí najednou ofoukl hrozně studený vítr. V ruce sevřela pevně aktovku. V té chvíli, která trvala snad věčnost, věděla, že za ní někdo stojí. Nehty se jí zarývali do dlaně, ale neměla čas myslet na bolest. Vnímala jen sevřený žaludek a pocit něčí přítomnosti. Po jejím obličeji začala stékat kapka potu a Tomoko trhavě a pomalu otáčela hlavou. Když se konečně podívala za sebe, stála tam malá holčička.
Měla pěkné modrobílé šatičky a trochu zacuchané hnědé vlásky.
Tomoko si trochu vydechla a s roztřeseným hlasem na ni promluvila: "V- vylekala jsi mě... Co tady děláš tak pozdě?"
"Čekám... ty jsi pro mě přišla?" odpověděla holčička tichým hlasem.
Tomoko jí chtěla odpovědět, ale něčeho si všimla. Holčička stála kousek od lampy, ale světlo na ni nedopadalo. Neměla nikde ani svůj stín a vypadala hrozně… prázdně.
Tomoko si uvědomila co se právě děje a snažila se s holčičkou domluvit: "Promiň, ale nepřišla jsem pro tebe. Musíš tu počkat než někdo přijde ano? Nemusíš se bát, nikdo ti neublíží."
Bylo chvíli ticho. Holčička si ji prohlížela jakoby jí viděla až do duše, najednou se pousmála: "Přijdeš i zítra?"
"Já... já to… tak dobře. Ale přijdu dřív ano?"
"Budu čekat... " a rozplynula se.
Tohle byl asi ten nehrůzostrašnější a nejúžasnější zážitek, který kdy Tomoko zažila. Přečetla hodně knížek o nadpřirozenu, ale že někdy potká opravdového ducha, to opravdu nečekala. Je pravda, že je na takovéhle věci hodně citlivá, ale vidívá je jen málokdy.

Jediné na co byla schopná myslet, byla ta malá holčička. Co se jí asi stalo? Když šla kolem dětského hřiště, najednou se zastavila. Zaposlouchala se do nočního klidu a... nic neslyšela. Ani cvrčky nebo auta z nedaleké silnice. Všude bylo ohlušující ticho. Tohle už bylo moc. Tahle příšerná noc snad nikdy neskončí!
Najednou upustila aktovku a zacpala si uši. Uslyšela nesnesitelný zvuk, který se linul od hřiště. Vzhlédla vzhůru a na jedné prolézačce stála temná silueta. Její oči zářily rudou barvou a se zájmem sledovali Tomoko. Jakmile se jejich pohledy střetly, postava seskočila z průlezky a bez zvuku dopadla na zem. Tomoko chtěla utéct, ale její nohy nebyly schopny pohybu. Stála tam bezmocná naproti něčemu, co určitě není z tohoto světa.
Silueta se pomalu pohybovala a začala vycházet ze tmy. Tomoko oddělala ruce z uší a pečlivě se zadívala na postavu. "C- cože? Usagi?"
Postava už mezitím vyšla ze tmy. "Tomoko Takehimo, co tu děláš tak pozdě? Neměla by ses potulovat po večerech... a ještě k tomu sama."
"Jdu z knihovny ale… Slyšela jsi to taky? Ten... ten zvuk."
Usagi změnila výraz v obličeji a vypadala jako když nad něčím přemýšlí, ale ani na chviličku nespustila Tomoko z očí. Najednou se podivně usmála. Ten úsměv už jednou Tomoko viděla a nebyla vůbec ráda, že ho vidí znovu.
"Ano. Slyšela jsem to, Takehimo. Ty máš... zvláštní dar nemýlím se? Vidíš, slyšíš a cítíš zvláštní věci že?"
Chvíli se na ni zadívala a pokračovala: "Myslím, že nemá cenu to před tebou skrývat, protože to asi už víš. Tak tedy... řeknu ti to na rovinu. Usagi dřív takováhle nebyla. Byla normální... dokud jsem nepřišla já."
"Usagi… o čem to mluvíš?" řekla ještě zaskočená tím, jak lehce přišla na její zvláštní schopnosti.
"Chci ti říct jen jednu věc a skončíme to. Takehimo, ten zvuk, co jsi slyšela, to je zvuk z podsvětí. Je to zvuk smrti a nářků. Normální lidé ho neslyší, ale ty máš ten dar... a proto mi překážíš."
Usagi se začala přibližovat a při tom kolem ní zářila temná aura.
"Teď už ti to asi došlo že? Myslíš si správně Takehimo. Jsem démon. Posedla jsem Usagi. A abych se v jejím těle udržela, musím se živit lidskými emocemi. A protože znáš moje tajemství, nenechám tě jen tak odejít. A ještě, než tě zabiju, vezmu si od tebe ten nejsilnější pocit, který teď v sobě máš - tvůj strach."
Usagi natáhla ruku před Tomočin obličej a naposledy se na ni usmála.
"NÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!!"
Potom už Tomoko cítila jen jak jí těžkne hlava. Ten pocit nikdy nezapomene. Po tvářích jí začaly stékat slzy, ale strach už necítila. Právě si ho vzala její spolužačka. Najednou uviděla nějaký záblesk. Byla to dýka... a právě teď ji má zabodnutou v boku... Nikdy by si asi nedokázala představit, že takhle skončí...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 28. května 2008 v 19:18 | Reagovat

pěkny jak to dopadne piš rychle nebo umřu zvědavostí

2 Aný Aný | Web | 12. března 2009 v 10:56 | Reagovat

tyjo jdu hned na další díl

3 KaThea KaThea | Web | 4. února 2010 v 20:24 | Reagovat

Opět je vidět, že víš, co chceš napsat... Až příliš dobře víš, co chceš napsat. Bylo tak nějak moc rychlé, čekala bych, že Usagi Tomoko zabije až někdy v desáté kapitole, nejdřív v páté. Možná by nebylo na škodu to trochu okecávat a ne jít tak hned na věc. Připadá mi to opravdu příliš brzy. Samozřejmě vím, že jsi to psala dávno. No nic, jdu na další kapitolu.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru