U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 4. - Síla

2. července 2008 v 9:32 |  Keep On - Díly
Tomoko vůbec neměla jít k lékaři. Ani se jí nechtělo jít domů, protože tam na ni čekala matka. Teď by si ze všeho nejvíc přála, aby zmizela. Vypařila se, rozplynula jako duch. Duch. Už ví kam, půjde. Musí dodržet slib, který dala.


Sedla si v parku na lavičku a přemýšlela, jestli tu holčičku ještě uvidí. Slíbila, že přijde, ale jestli se duch zjeví i ve dne, tím už si jistá nebyla. Seděla tam a jemný vánek jí foukal do obličeje vlasy. "Dnes je docela krásný den." řekla si pro sebe.
"Ano to je." odpověděl někdo.
Tomoko se otočila. Na lavičce vedle ní seděla ta malá holčička. Vítr jemně foukal, ale její zacuchané vlásky se ani nehnuly. Seděla a dívala se do země. "Jsi moc hodná, že jsi dodržela svůj slib."
"Jak se jmenuješ?"
"Nevím. Zapomněla jsem to. Pamatuji si už tak málo..."
"Jak tě ostatní oslovovali?"
"Máma mi nějak říkala… Bylo to krásné jméno. Krátké ale zvučné." vzpomínala. "Sao? Ne. Sachi [sači]. Tak… tak mi říkala."
"Sachi. Máš pravdu. Je to opravdu krásné jméno."
"Děkuji. A jak zní tvoje?"
"Tomoko."
"Tomoko. To je zajímavé jméno. Víš, připadá mi, jako by ses od včerejška nějak změnila. Něco se muselo stát, že?"
"Ano. Něco se stalo. Chceš co vědět? Mám čas."
"Prosím, Tomoko povídej."

Seděla tam dlouho. Vykládala o svém životě, který ani skoro nezačal a už málem skončil. Povídala si s prázdnou lavečkou, ale jen ona věděla, že vedle ní sedí Sachi. Její malá nová přítelkyně, která neměla tolik štěstí jak ona. Holčička tam jen seděla a svýma mrtvýma očičkama sledovala Tomoko.
"Sachi, promiň, ale už musím jít domů."
"To nevadí. Ale slib mi, že zase přijdeš."
"Slibuju."

Bylo to dobré rozptýlení před tím, co ji čeká doma.
"Tomoko Takehomo, nakráčej sem." řekla přísným hlasem její matka.
"Sedni si. Asi víš, co budeme teď probírat, že?"
"Proč jsem přišla včera pozdě, nemám pravdu? Mám k tomu ale vysvětlení, mami."
To "mami" znělo tak neosobně, až se Rima Takehimo zarazila.
"No tak povídej - poslouchám."
Rozhostilo se ticho. A v tom tichu se prolínaly a srážely vlny napětí a klidu. A přes všechno to vlnění pronikla do prostoru dvě slova: "Mám kluka."
Rima si vždy myslela, že její dcera je neviňátko. Děvče spravedlivé a čestné, ale taková Tomoko teď nebyla. Lhala vlastní matce do očí a ještě k tomu necítila žádné výčitky svědomí.
Rima se vzpamatovala z toho šoku a snažila se obrátit situaci na svou stranu: "To tě ale neomlouvá, že jsi přišla pozdě."
"Ale dala jsem ti důvod."
A než ze sebe stačila Rima vypravit slova, že je drzá, dodala Tomoko ještě něco: "Jestli se nedostavím domů do desíti večer, zavolám ti a jestli ne, můžeš na mě být naštvaná jak je libo. Nebude mi to vadit. Nedodržela jsem slovo a za to musím být potrestaná. Tak to chodí. Doufám, že mi dokážeš ještě věřit."
"Dobře… Tohle beru. Můžeš jít." řekla trochu zaraženě.

"Tak, tohle už máme za sebou." pomyslila si Tomoko, když usedala za psací stůl. Nebylo to zase tak těžké, jak si myslela.
"HALÓ? TOMOKO, SLYŠÍŠ MĚ?"
"No konečně! To ti to trvalo, než si se ozvala! Nevím, co mám dělat! Usagi mě chce zabít!"
"JO, JO DOBŘE. UKLIDNI SE. JAK MŮŽEŠ PANIKAŘIT, KDYŽ NEMÁŠ STRACH?"
"To je reflex. Tak řekneš mi už něco, co mi bude užitečný?"
"ANO. OVŠEM. NEBYLO TO JEDNODUCHÉ SEHNAT, ALE NAKONEC SE MI TO PODAŘILO. NASTAV DLANĚ. NĚCO TI DÁM."
Tomoko je rozevřela před sebe a napjatě se do nich dívala. V samotném jejich středu se začalo něco dít. Jakoby vzduch pochytal světlo a začal s ním tančit. Začali se točit dokola a stále rychleji. Nabrali takovou sílu až začaly po pokoji létat pracovní listy a úkoly do školy. Kdyby nebylo zavřené okno, všechno by určitě vyletělo z pokoje ven. Při tom zmatku se Tomoko pořád dívala do dlaní. Nevnímala nic. Jen to, jak se z malého víru pomalu stávala malá zářivá kulička. V jednom okamžiku všechno utichlo. Papíry se postupně snášely k zemi a ulehly na své nové místo. Kulička si začala získávat svůj tvar. Každý nerovný povrch vyhlazovala, každý ďolík vyplnila a každou trhlinku zacelila. Když dokonala svou práci, přestala zářit. Vypadala jako nejjemněji vybroušený křišťál.
"Co s tím mám dělat?"
"FOUKNI DO NÍ."
Tomoko se zadívala do svého odrazu v kuličce a foukla. Bylo to, jako by znovu ožila. Začala ze všelijak vrtět a při tom ze sebe začala vyzařovat nesnesitelně ostré světlo. Musela zavřít oči. V takovéhle záři získávala černá barva světlou šeď. Kulička teď svou podobu úplně změnila. Stal se z ní zářivý paprsek světla, poslušně stočený jako had s nebezpečným ostrým koncem. Asi se mu zalíbil Tomočin pravý ukazováček, protože se do něho zabodl a vcucnul jako špageta.
Tomoko vykřikla bolestí, ale její hlas nevyšel ven. Jen pevně svírala poraněný prst. Její oči si pomalu začínaly zvykat na tmavý pokoj, protože všechno to zářivé světlo se vcuclo do ní.
"Nakiro! Co to mělo znamenat?"
"DALA JSEM TI SÍLU, JAK JSEM SLÍBILA."
"A to je?"
"TÍM JE SVĚTLO."
"Aha. A to jako na Usagi zasvítím prstem a ona uteče?"
"TOHLE SVĚTLO, CO TI KOLUJE V ŽILÁCH, NENÍ OBYČEJNÉ. JE TO HMOTA. MŮŽEŠ JI TVAROVAT."
"A jak to mám udělat?"
"STAČÍ SE NA TO SOUSTŘEDIT. AH! UŽ NEMÁM MOC ČASU. POSLYŠ. POTŘEBUJI, ABY JSI JAKKOLIV ZABRÁNILA USAGI KRÁST LIDSKÉ EMOCE. KDYŽ JÍ V TOM BUDEŠ BRÁNIT, TEN DÉMON ZESLÁBNE A OPUSTÍ JI. CHÁPEŠ?"
"Jo. Docela jo."
"PROSÍM, TOMOKO. JE TO OPARVDU DŮLEŽITÉ… ONA KRADE LIDEM I LÁSKU..."
V tom si vzpomněla na tu velkou lež, kterou si vymyslela. "Jenom doufám, že máma nebude chtít vidět mého imaginárního přítele." hlesla. "Nakiro? Seš tady ještě? Nakiro? Ne. Už tady není." dořekla a porozhlédla se kolem sebe. "A kdo to tady teď uklidí?!"

Jak všechno dodělala, posadila se na koberec a podívala na ukazováček. Teď tam bylo jenom takové malé bílé kolečko. Zkusila ho seškrábnout, ale drželo tam jako tetování.
"Měla bych vyzkoušet svou sílu, nebo se nedožiju víkendu." zašeptala si pro sebe.
"Takže, říkala, že je to hmota. Tak zkusím udělat třeba… kuličku."
Spojila dlaně k sobě a udělala v nich malou jeskyňku. Soustředila se jen na jedno. Na to, jak se jí tvoří v dlaních zářivá světelná kulička. Její ruce začaly hřát, jako by nimi to světlo protékalo. Každou spáru mezi prsty vyplnila bílá záře. Stejně oslnivá jako před tím. Její ruce zářily červenou barvou, jako když skrz ně svítíte baterkou. Tomoko pootevřela dlaně, aby se podívala na svůj výtvor.
"No není to přesně to, co jsem čekala, ale… je to úžasný pocit."
I když ten tvar připomínal spíše otlučený burák než křišťálovou kuličku, vydával ze sebe překrásné světlo. Zářilo stejně jako před tím, ale tentokrát už nebodalo do očí. Vydávalo ze sebe příjemný pocit - pocit bezpečí.
"Asi bych měla trénovat. Nemůžu po Usagi házet kuličky. Chtělo by to něco, co v sobě skrývá velkou sílu, ale zároveň i bezpečí."
Jak tak přemýšlela, začal burák levitovat po pokoji. Ozařoval celý pokoj a vytvářel na zdech různé stíny.
"Mám to. Až se to naučím, věř tomu Usagi, že se ti z toho budou zapalovat lýtka!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaThea KaThea | Web | 4. února 2010 v 20:42 | Reagovat

Super a já už nevím, co psát, jdu napsat článek na blog a pak si přečtu další díl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru