U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 5. díl

25. července 2008 v 11:04 |  Guardian Angel - Díly
Takže, co jsem zatím zjistil:
1) Našel jsem mobil. Byl v posteli pod matrací. Měl už vybitou baterku a tak jsem musel začít hledat nabíječku. Když už byl mobil plně funkční, zapnul jsem ho. Začali mi chodit SMSky. Jedna za druhou - nemělo to konce.
2) Našel jsem nějaké obrázky namalované vodovkami. Čí asi jsou?
3) Jsem jedináček. Rodinná fotka je toho důkazem. Bylo mi tam asi tak dvanáct let. Vzhledově se podobám spíše na otce. Blonďaté vlasy mám po něm. Matka má na fotce takový strhaný výraz, i když se usmívá.
4) Našel jsem rodný list (opravdu se jmenuju Perlička)

Otec se jmenoval Tomáš Perlička a matka Helena Perličková roz. Rychterová.
Její rodiče: Bohuslav Rychter a Jiřina Rychterová roz. Kocábková.
A rodiče mého otce: Michal Perlička a Františka Perličková roz. Tihelková.
"Michale, můj děda se jmenuje jako ty."
"Hm. Jmenoval." odpověděl pohrdavě.
5) Našel jsem vysvědčení, ale jenom ze základní školy. Do třetí třídy samý jedničky z výtvarky. Aha. Záhadný autor odhalen - já. Dál už těch jedniček moc není. Dokonce ani z výtvarky.
6) Výhra! Našel jsem bankokartu! Pohroma! Nepamatuju si PIN kód!!!
7) Našel jsem ještě jednu fotku. Je na ní nějaká malá holčička.
"Michale, kdo to je?"
"Si vzpomeň. Nebudu ti všecko říkat."
Zadíval jsem se na ni pořádně. Kdo to asi je?
"Už vím!"
"Vážně?" zeptal se až trochu vyděšeně.
"Jo, to je ta holka co jsem ji potkal na chodbě! Tady je ale mladší a má jiný účes. Ale proč mám její fotku?"
V tu chvíli jsem si vzpomněl na tu rodinnou a musel se zeptat: "Kdo... kdo z mojí rodiny ještě žije?"
"Chceš to opravdu vědět?"
"No jasně že jo."
"Aby jsi nebyl zklamaný." varoval mě.
"Tak už to vyklop!"
"No... co si pamatuju... tak tvoje teta z otcovy strany a potom ještě někdo z matčiny, ale nevím, kde bydlí."
"To je hezké, ale co rodiče?"
Michal se odmlčel a potichu, z hlouby své duše vyslovil větu: "Nechť odpočívají v pokoji."
"Takže oni jsou mrtví?"
"Ano. Zemřeli při autonehodě a ty jsi k nim měl hodně blízko."
"A... ale já nic necítím." poklepal jsem se na hrudi. Je to hrozně zvláštní…
"Takže to už jsem tady sám? Už nikdo jiný z rodiny nežije? Všechny jsem… zapomněl?"
"Ještě... ale ne." zarazil se.
"Co?! Někdo tady pořád je? No tak! Pověz mi to!"
"No... tvoje babička, ale už nemá moc času…"
"Ale to je pravý důvod, proč ji musím navštívit! Kde bydlí? Vlastně... zaveď mě okamžitě k ní!"

Michal neměl na výběr. Musel mě za ní zavést ať to stojí co to stojí. Poprvé jsem šel já za ním. Šel pomalu. Rozhlížel se přes ulice a vyhýbal se chodcům jakoby byl ještě naživu.

Jaká asi bude… moje babička...

Došli jsme do mě velmi známého místa - nemocnice. ichal mě zavedl přímo k informačnímu koutku. Chtěl jsem se ho zeptat, jak se babička jmenuje, ale v téhle nemocnici mají i psychiatrickou léčebnu, takže radši ne.
"Dobrý den. Jmenuji se Da- Daniel Perlička," tomu jménu asi nikdy nepřijdu na chuť. "Přišel jsem navštívit mou babičku."
Sestra zvedla oči od monitoru: "Myslíte Františku Perličkovou?"
"Ano, přesně tu."
"Tak ta leží na pokoji 152. Tímhle směrem." ukazovala.
"Aha. Děkuju."

Došel jsem před pokoj s číslem 152. Začal jsem panikařit. Co když to bude nějaká stará semetrika, která si nepamatuje - ani svoje děti natož vnuky. Rychle jsem takovéhle myšlenky zahnal. Natáhl jsem ruku ke klice... a dveře se trochu pootevřeli. Z pokoje vycházela pronikavá vůně dezinfekce a nějaký tichý hlas.
" ...Ivan je moc hodný mami. Určitě by se ti líbil. Je to architekt - staví krásné domy. Říká, že mi jednou taky postaví dům. S velkou zahradou - jakou má ten náš,"
Za dveřmi se nemá poslouchat a tak jsem konečně vešel.
Uvnitř seděla vysoká žena. Měla na sobě uniformu výpravčí a jemně hladila bledou ruku své matky. Všimla si mě. Vlasy měla stažené do culíku a její obličej se tak hrozně podobal mému otci na fotografii. Takže, tohle je moje teta.
"Dane, poď si sem sednout, já už musím jít do práce." pobídla mě.
Když jsem kolem ní procházel, jemně mě objala a řekla: "Je to od tebe milé, že jsi se zastavil."

Posadil jsem se na židli. V posteli ležela velmi stará paní. Vlasy měla bílé jako sníh a obličej samá vráska. Měla zavřené oči, ale nevypadalo to, že by spala.
Položil jsem ruku na tu její: "Babi?"
Chvíli to trvalo, než otevřela své vybledlé zelené oči.
"Danieli, to je překvapení... už dlouho jsem tě neviděla. Nestalo se ti nic?"
"Jenom jsem se uhodil do hlavy a všechno se mi z ní vykouřilo." řekl jsem s úsměvem.
"Chudáčku... a už je ti líp?"
"Víš... potřeboval bych s něčím pomoct. Nemohla by jsi mi říct, jací byli moji rodiče?"
"Takže jsi nežertoval…" pousmála se. "Tomášek a Helenka... už si také moc nevzpomínám, ale vím, že tvoje maminka byla hodně pracovitá... někdy až moc. Měla ale na tváři vždy úsměv... tak si ji pamatuju. A tvůj tatínek... můj syn... ten byl zase po dědovi... taky tak laskavý. A všechno bral na lehkou váhu... ještě že si našel Helenku, ta ho dokázala zkrotit. Byly to... krásné časy." povzdechla si.

Seděl jsem tam. Držel její ruku, zatímco ona se dívala z okna a vzpomínala na celý svůj život. Určitě musel být zajímavý.

"Danieli... kdopak to je?"
"Koho myslíš?" nechápal jsem.
"Toho chlapce... co stojí v rohu."
"Aha. To je jenom Michal - počkat!" vyhrkl jsem. "Ty ho vidíš?"
"Jen matně... může přijít blíž?"
Než jsem se vzpamatoval, vykročil směrem k nám.
"Ahoj... Flo." pozdravil ji.

Nevěřím vlastním uším! Oni se snad znají?
"Michale... ty jsi... anděl?"
"Správně. Danielův anděl."
"Takže... jsi to nakonec dokázal." usmála se.
"Ano. Bylo to štěstí v neštěstí, nemyslíš?"
"Taky budu anděl?"
"Ještě ne. Na to jsi pořád ještě mladá. Ale neboj se, jednou... se znovu setkáme. Teď... by jsi měla spát, Flo." a přikryl jí oči svou průhlednou ruku. Když ji znovu oddělal, měla je už zavřené.

"Umřela... s úsměvem na rtech..."
"Debile."
"Co- co- co mi zase nadáváš?"
"Ona jenom spí, tupče. Její čas přijde... dnes v noci. Jak bude snít, provaz mezi duší a tělem praskne a ona bude zase volná. Připravená na další život."


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Any Any | Web | 27. srpna 2008 v 12:41 | Reagovat

konec tohodle dílu je takovej smutnej, ale je to moc pekny, :)

2 ebika ebika | E-mail | Web | 11. července 2009 v 14:27 | Reagovat

To DEBILE se šiklo:-D

3 Lex-san Lex-san | Web | 28. července 2009 v 22:33 | Reagovat

Když už konečně nachází svou rodinu, tak mu všichni umřou, jo? To teda nas**e. Jinak příběh se čte úplně sám. jen tak dál...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru