U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 6. díl

13. srpna 2008 v 18:35 |  Guardian Angel - Díly
Vycházel jsem z nemocnice a všechno, co se před chvílí stalo, mi vířilo hlavou. Mezitím jsem potkal ještě mého lékaře. Je to takový strašně ukecaný chlapík. Ptal se mě, jestli jsem si už na něco vzpomněl a já na to, že ne a on zase, že bych měl chodit po městě a že se mi nějaké věci vybaví a tak různě - no prostě je fakt ukecanej.
Sedl jsem si na chvíli do nemocniční zahrady. "Všimnul sis, jak byla ta paní hodně podobná otci? Fakt to byla moje teta?"
"Ano - byla to jeho sestra." odpověděl Michal a sednul si za mnou na lavičku.
"Ty jo. Jak to děláš, že nepropadneš?"
"To chce trochu cviku."

Nevěřícně jsem na něj zamrkal a všimnul jsem si, jak ním všechno prosvítá.
"Babička je milá viď? Je velká škoda, že s ní nemůžu strávit víc času." vzdychl jsem.
Seděli jsme tam. Občas prošel nějaký pacient a posadil se na lavičku. Jinak tam byl klid.
"Jsem hrozně zvědavej, kdy si na něco vzpomenu. Jaký to asi bude… hmmm… Ale nejdřív budu muset vyřešit tohle." a vytáhnul jsem z kapsy mobil.
Michal si sednul na opěradlo lavečky a znuděně se zeptal: "Proč?"
"Protože mi pořád chodí SMSky a já nevím, kdo ti lidi jsou! Třeba tohle: co s tebou je? uz te nikdo dlouho nevidel. mel bys prijit. bez tebe to neni sranda. Poslala to nějaká Štěrbina. To je asi přezdívka. Ale i tak. Co jim mám odepisovat?"
"Zatím nic. Až si vzpomeneš."
"To je teda bezva!"
Michal se najednou otočil dozadu. Chtěl jsem se podívat, co vidí, ale gestem mi naznačil, ať se nehýbu.
Potom mi potichu řekl: "Pomalu se zvedni a namiř si to k bráně."
Nevěděl jsem co se děje a tak jsem se zvednul z lavičky a šel jsem k východu ze zahrady. Nedalo mi to, a tak jsem se podíval, kolem čeho dělá takový rozruch. Najednou jsem to uviděl. Můj pohled se střetl s jejich. Dva chlapi v bílých pláštích se ke mně zezadu plížili.
"Do prdele!" a začal jsem utíkat, jak nejrychleji mohl.

Přiběhl jsem zadýchaný ke dveřím mého domu. Naštěstí jsem je setřásl. Někdo si mě asi všimnul, že si povídám sám se sebou a práskl mě. Parchanti! Dokázal jsem ze sebe v tu chvíli vypravit jenom jedno slovo: "Děkuju,"
Michal kývnul hlavou, že nemám zač a šli jsme nahoru.

Když jsem se konečně vyškrábal do druhého patra, na schodech seděl malý kluk.
"Jiříku! Ahoj. Copak tu děláš?"
"Máma shání dozor." řekl otráveně.
Najednou se ozval něčí hlas: "Kruci! Není doma!"
Od dveří paní Hyblerové začali klapat podpatky směrem k nám dvou. "To byla moje poslední naděje! Kam tě mám teď dát?"
Konečně jsem ji uviděl. Byla to zase ta holka. Já jsem tam stál, lilo ze mě jak z prasete a oddechoval jsem jako lokomotiva. Ona zase byla v pečlivě vyžehleném černém kostýmku a zírala na mě. Kdy mě konečně uvidí v normálním stavu?
Ticho a moje oddechování přerušil až Jirka: "A nemohl by mě hlídat on?"
"Cože!?" řekli jsme oba společně.
"Mami, prosím!" žadonil a dělal psí oči.
"To ne-"
"Daniel Perlička." přerušil jsem ji a natáhl ruku (tentokrát se mi to jméno podařilo vyslovit).
Ona se na ni zadívala a znechuceně odpověděla: "Poprvé a naposledy! Jenom proto, že nemám jinou možnost! Musím jít, nebo přijdu pozdě."
Rychle políbila syna na čelo a už byla pryč.
"No, vypadá to, že ti zůstal na krku." podotkl Michal.
"My už se nějak zabavíme. Že, Jirko?"
Ten se jenom zakřenil a šli jsme ke mně do bytu.

Celé dvě hodiny mě zaplavoval jenom otázkami. Proč to tady tak smrdí? A proč je tady takový nepořádek? A na co je tohle? A k čemu je tamto? Ty tu bydlíš sám? A od čeho je ten flek na zdi… Měl jsem toho opravdu dost. Naštěstí ho zklidnila jedna jediná věc - televize. Šel jsem se opláchnout, protože se Jirka z gauče nepohnul ani na krok. Jenže ejhle - voda netekla. Musel jsem se znovu obléct a zpravit to. Ať jsem ale točil kohoutky jak jsem chtěl, nic z nich neteklo. Trochu jsem zatřásl s hadicí a ozval se takový divný zvuk. Michal tu estrádu s potěšením sledoval opřený o zeď. Znovu jsem s ní zatřásl - znovu ten divný zvuk. Mával jsem s tou hadicí kolem sebe, jenže voda stejně netekla. To už mě opravdu namíchlo. Praštil jsem s ní o zeď, jenže to jsem neměl dělat. Ve sprše to zachrastilo a celého mě oblil proud vody. Okamžitě jsem zatáhl kohoutky, ale bylo už pozdě - už jsem byl osprchovaný.
Michal se sklátil k zemi a dusil se smíchem, a aby toho nebylo dost, zazvonil zvonek.
"To bude máma!" ozvalo se z obýváku.
"Co? Ne, počkej! Neotvírej!"
Jenže když jsem přiběhl do chodby, dveře už byly otevřené a v nich stála Jirkova máma.
Jediné, co jsem v té chvíli dokázal udělat, bylo ironicky se zasmát a říct: "Ahoj! Ha ha ha… eh…"
Tohle si už asi nikdy nevyžehlím.
"Strejdo, ty se sprchuješ v šatech?" zeptal se Jirka.
"Myslím, že jsem vás ještě nikdy neviděla suchého." probrala se Jirkova máma ze šoku.
"Ale proč tak formálně? Já jsem Dan a vy?
"To je teda blbej vtip!" ohradila se.
Nechápavě jsem na ni zamrkal. Co to do ní vjelo? Ale počkat... Už asi vím o co tady jde. Ona mě určitě zná. Že mě to nenapadlo dřív. Jenže než jsem si to stačil plně uvědomit, popadla syna za ruku a pádila po schodech nahoru.
"Počkej! Bude to znít možná divně, ale já si tě nepamatuju!"
Jenže ona se nezastavovala. Ani neodpověděla. Šla po schodech a klapot jejich podpatků se odrážel od stěn. Zakončil to až tupý náraz dveří.
"Tak tohle jsem podělal," zavřel jsem za sebou. V chodbě stál Michal, díval se do stropu a zakrýval si pusu, aby nevybouchl smíchy. "To jsem to teda vychytal suprovýho anděla!" pomyslel jsem si.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Any Any | Web | 27. srpna 2008 v 12:48 | Reagovat

fakt se mi to líbí, píšeš moc hezký, je to smutné, ale zároveň je tam kapka humoru

2 ebika ebika | E-mail | Web | 11. července 2009 v 14:33 | Reagovat

Trapas:-D

3 Lex-san Lex-san | Web | 28. července 2009 v 22:39 | Reagovat

Trochu mi to připomíná mě osobně, taky někdy vypadám ehm tak nějak nevhodně před těmi nejdůležitějšími lidmi...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru