U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 7. díl

13. srpna 2008 v 18:35 |  Guardian Angel - Díly
"Michale, podívej, není to náhodou kabriolet?" ukazoval jsem mu malé žluté autíčko, které jsem našel v šuplíku mezi příbory.
"Jak to víš?"
"No já vlastně ani nevím. Prostě mi připadá, že je to kabriolet, i když vůbec nevím, jak vypadá."
To autíčko mi popravdě připomínalo víc věcí, ale moje přemýšlení přerušil zvonek.
"Já jdu otevřít!" zařval jsem.
"Jako bych já mohl." odsekl Michal a šel za mnou.
"No to mě podrž!" zíral jsem do kukátka.
"Nemůžu, propadl bys."
"Ty máš ale dneska náladu." a otevřel jsem nečekané návštěvě.
"Ahoj. Tebe jsem fakt nečekal."

Byla to zase ona, ale tentokrát nevypadala na to, že by mě nejradši něčím přetáhla.
Začala mluvit, ale pořád uhýbala pohledem. "Jirka mi to řekl," na chvíli se odmlčela, "to o tom, že si nic nepamatuje- te." (musí mi pořád vykat?)
"A já jsem se přišla zeptat, jestli je to pravda."
"No, mám hodně důkazů. Pět pixel s práškama, boule na hlavě, sešrotovaný auto…, ale myslím, že když se tě zeptám na jméno, bude to pro tebe asi ten nejlepší důkaz, nemám pravdu?"
A taky že jo. Zasáhl jsem přesně tam, kam jsem chtěl. I když jsem netušil, že to bude mít takový výsledek. Zesklovatěly jí oči, a kdyby se neudržela, začala by brečet.
"Já… to je mi líto." odvrátila pohled.
"Ale nemusí! Vždyť já jsem v pořádku… skoro." a otočil jsem se s takovým pokřiveným úsměvem na Michala.
"Mimochodem… tvoje jméno je?"
"Promiňte," utřela si oko, "Pavlína. Pavlína Solaříková."
Konečně jsem se dozvěděl, jak se jmenuje. Pavla, Pajka, Pája…
"Takže, já už půjdu." loučila se.
"Počkej, ještě něco."
"Hm?"
"Můžeš mi klidně tykat, jestli chceš."
"Ne, nechci." a odešla.
Teď jsem opravdu potřeboval podržet, protože tohle jsem totiž vůbec nečekal. Byl jsem jako postříkaný hadicí - a pořádně studenou vodou.
"Zajímavé, že teď nic neříkáš, Michale." řekl jsem trochu uštěpačně.
On jenom rozhodil rukama: "Nemám slov."
"Bezva!"

To odpoledne jsem neměl nic na práci, a tak jsem se šel projít (vlastně jsem měl práce až nad hlavu). Bylo trochu pod mrakem, ale jinak příjemně. Sednul jsem si na chvilku do parku.
"Michale, teď už je babička mrtvá, že?"
Jenže on nic neodpověděl. Seděl na zemi pod stromem a hrál si s jedním listem (jak to jenom dělá?).
"Odkud jsi ji znal?" vyzvídal jsem.
Jenže až teď jsem si všimnul, jak je dneska strašně průhledný. Vždycky vypadal normálně, jenom sem tam ním něco prosvítalo, ale dneska…
"Co je ti?"
Chtěl jsem si jít sednout za ním pod strom, ale jak jsem vstával, nějak se mi zapletly nohy. Kdybych před sebe nedal ruce, měl bych pěkně odřenou bradu.
"Jauvajs!"
Michal se konečně probral: "Co se ti stalo!?"
"Ale nic. Přestaň vyšilovat." řekl jsem tak nějak nezaujatě.
Zvednul jsem se a oprášil, jenže Michal tam pořád klečel a díval se do země.
"Je to moje vina," prohlásil skoro šeptem.
"Blbost! Když jsem mehlo, tak jsem mehlo, měl jsem si dávat větší pozor."
"Je to MOJE vina! Kdyby- kdyby jsem tehdy odešel dřív! Kdybych to udělal, tak-" právě v tu chvíli se mu zlomil hlas.
Když vidíte, že někdo pláče, je vám ho líto anebo smutníte s ním, ale když vidíte, jak pláče anděl, chce se vám umřít.
"Věci jsou takové, jaké jsou. Ať už jsou špatné nebo dobré, vždy mají nějaký význam a posunou nás dál." řekl jsem vážně. Ani nevím, kde jsem to slyšel.
"Mluvíš jako tvůj otec!" řekl Michal hořce.
"Aby ne! Vždyť jsem jeho syn, ne? Musím se naučit žít i bez něj! Musím se naučit žít i s mým jménem, i když je mi odporný! Jinak to prostě nejde! A ty by ses měl dát taky do pořádku!"
"Jak asi? Kdybych dostal jiného svěřence, bylo by to pro mě jednodušší!"
"A co druzí? Na ty nemyslíš?"
"Na ně jsem myslel celej svůj život!"
"Tak mi prostě řekni, co tě trápí!"
"Když ti to ještě nedocvaklo, tak to nemá cenu." odsekl a konečně se zvednul ze země.
"Jdeme?" zeptal se.
"Proč mi to nechceš říct?"
"Protože seš tupej!"
"Řekni mi to - uleví se ti." nedbal jsem na jeho nadávky.
Michal se na mě podíval. Bylo na něm vidět, že váhá.
"Řeknu ti moje přímení."
"A to je?" (původně jsem se chtěl zeptat, k čemu mi to bude, ale to bych z něho na sto procent nic nedostal)
"Michal…" znovu začal váhat, ale nakonec se mi podíval do očí a vyslovil to, "Michal Perlička."
Zíral jsem na něho s otevřenou pusou. "To musí být náhoda, ne?"
"Bohužel není." řekl smutným tónem.
"Ale to znamená, že- To není možný!"
Zarazil jsem se. To co mě napadlo, jsem nemohl vyslovit.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 15. srpna 2008 v 19:47 | Reagovat

uplně super chválím z toho by byla dobrá knížka

2 ANdy ANdy | Web | 23. srpna 2008 v 17:04 | Reagovat

Jo knížka..tak my víme,Soni,že:D

3 Sonca Sonca | 25. srpna 2008 v 17:14 | Reagovat

no jo... ;)

4 Any Any | Web | 27. srpna 2008 v 12:54 | Reagovat

parada, je to dobré, :o) chci ještě pokračování;o)

5 ebika ebika | E-mail | Web | 11. července 2009 v 14:39 | Reagovat

No páni, že by to byl vážně jeho brácha??No nechám se překvapit:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru