U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 6. - Přátelství

13. září 2008 v 20:17 |  Keep On - Díly
Tohle překvapilo asi všechny. Tomoko a Usagi se přátelí. Už celý měsíc spolu chodí do knihovny, nakupují, navštěvují se a pomáhají si s domácími úkoly. A jak už jsem psala - překvapilo to všechny. Děvčata ve škole vůbec nevěděla, co si o tom mají myslet. "Ty dvě se nemohly ani cítit a teď to vypadá, že jsou nerozlučná dvojka!" říkaly.

Taky Tomoko neměla z toho všeho ze začátku dobrý pocit, jenže Nakira se jí ještě neozvala, a tak se nemohla s nikým podělit o své pochybnosti. Teď by jí to asi už neřekla. Na Usagi je už tak zvyklá, že se nemůže ani přimět na to, aby ji podezřívala.
Něco své nové kamarádce přece ale ještě neřekla. Neřekla jí o tom, jak tehdy přežila ani o tom, jak poznala Nakiru a už vůbec ne o její síle.
Od toho dne, kdy jí nabídla přátelství, pečlivě trénuje. Teď už dokáže vymodelovat přesně takovou kuličku, jakou viděla na začátku a nejen to - dokáže s ní hýbat po místnosti máchnutím ruky. Teď trénuje pohyb pomocí mysli - to už je ale těžší. Všechny myšlenky musíte vypudit z hlavy a zaměřit se jen na to, jak se kulička pohybuje tím směrem, kterým chcete. Nemyslete si ale, že Tomoko si celý ten čas hraje jen s kuličkami - to se teda hodně pletete.

Tomoko odběhla na dívčí záchodky. Byla zrovna hodina, ale ona to už nemohla vydržet - naučila se něco nového a musí to znovu zkusit. Stoupla si před zrcadlo a soustředila se. Zvedla dlaň před obličej a upřela na ni pohled. Pomalu se jí začala kolem ruky tvořit bílá zářivá mlha, ale to ještě nebylo ono. Zavřela oči. Musí se soustředit, vypudit myšlenky, myslet jen tu jedinou věc - musí myslet jen na oheň. Najednou pocítila po těle proud energie, který se žene do její dlaně. Ucítila nepopsatelné teplo a otevřela oči. Z její dlaně teď šlehal jasný žlutý skoro až bílý oheň. Z každičkého póru se dral ven a spolu s ostatními tvořil plamen, který dodržoval takové fyzikální vlastnosti, jaké chtěl jeho pán. Oheň vůbec nepálil ani nevydával žádný kouř jen teplo a pocit bezpečí. Teď se konečně cítí Tomoko bezpečně. Už totiž pomalu začala pociťovat, jak se jí vrací strach. Tajně doufala, že to takhle bude navždy, jenže život není spravedlivý. Zadívala se do plamene. Přesně tohle si představovala hned první den, kdy získala svoje schopnosti. "Chtělo by to něco, co v sobě skrývá velkou sílu, ale zároveň i bezpečí" a to tenhle oheň nadmíru splňoval. Zhasla ho a vrátila se do třídy.

O polední pauze šla na oběd s Maemi, Shinou, Kayou a Usagi. Od té doby, co se s Usagi kamarádí, tak ji holky tak nějak přibraly k sobě. Museli si sednout k velkému stolu hned vedle deváťáků. (Tomoko chodí do osmičky) Ti byli samozřejmě s vývojem pozadu a tak dělali různé ksichtíky a šuškali si (jenže to šlo slyšet přes celou jídelnu) mezi sebou různé poznámky a tlemili se jako největší borci. Maemi s Shinou se navzájem ptaly, jestli vypadají dobře a házely po klukách každou chvíli pohledem a hrozně se u toho chichotaly. Kaya se věnovala obědu a občas něco prohodila s Tomoko. Usagi seděla, rýpala se v jídlu a opírala si bradu. Seděla k těm klukům nejblíž a pomalu jí začaly týct nervy - slyšela každičkou jejich poznámku.
"Hele poslyš. Co to tady máš? To je dred? Vypadá divně. A proč ho máš zamotanej v tym papyrusu? Ňáká nová móda pošuků?" neodpustil si jeden kluk.
Tak to bylo už moc! Usagi se zhluboka nedechla, aby něco řekla, jenže stejně hluboce zase vydechla. Všichni okolo zmlkli a čekali, co bude dál, jenže se nic nedělo, a tak se zase rozpovídali. Jenže ono to tak není pravda. Něco se doopravdy stalo, ale nikdo to neviděl. Jakmile Usagi vydechla, vyšly jí z pusy takové dvě zvláštní červené jiskry - jako z prskavky ale mnohem menší. Párkrát se před ní zatočily a zamířily si to přímo do uší toho kluka, co to řekl. Jedna jiskra sem, druhá jiskra tam.
"Co jsi to říkal?!"
Všichni se otočili, protože to bylo nepřiměřeně nahlas.
Soused mu znovu pošeptal, co chtěl.
"Já tě neslyším! Zkus to víc nahlas!" zakřičel
"Co je to s tebou? Seš hluchej?"
"Co?!"
Tak tohle stačilo na to, aby se všichni rozesmáli. Kamarádi se mu taky smáli a říkali mu, jak je legrační a on chudák nevěděl, co se děje.
"Co je tady směšnýho?!" zahulákal.
Usagi si zakrývala pusu a dusila se smíchy. Maemi a Shina se pořád chichotali a Kaya musela přestat jíst, protože se smíchy nemohla ani nadechnout. Tomoko se taky smála, ale potom se zadívala na Usagi.
Ta si toho hned všimla. "Neboj Takehimo. Za deset minut znovu uslyší. Podívej se na něho, vyvádí jako hysterka!"
Znovu se všichni rozesmáli.
"Zasloužil sis to!" vykřikla Usagi.
Tomoko se rozesmála a v duchu s ní souhlasila.

Po škole šly společně domů.
"Usagi? Proč mi pořád říkáš příjmením? Já ti taky neříkám Hakiji."
"A není to jedno?" odsekla.
"Já si myslím, že ne. Tvoří to mezi námi bariéru - aspoň u mě. Připadá mi, že to naše přátelství vůbec nebereš vážně!"
Usagi se konečně probrala - do teď ji poslouchala jedním uchem tam, druhým ven. Začíná se to špatně vyvíjet, musí honem něco udělat!
"Já ho ale beru vážně! Jenže nejsem zvyklá říkat někomu jménem. U nás se to prostě tak nedělá!"
"Tím myslíš v pekle?"
Usagi zableskly červeně oči. Je to čím dál horší. Nesmí ztratit její důvěru. Nasadila proto klidnější tón.
"U nás není rozdíl mezi jménem a příjmením. Tady je to ale jinačí - musím si na to ještě zvyknout. Moc mi ale ve všem pomáháš a já jsem ti za to vděčná. Tak tě prosím, nekažme si to ano?"
"Dobře."
Ani si neuvědomily, že se zastavily.
"Jdeme?" pobídla ji sladkým hlasem.
"Jméno." vyslovila Tomoko potichu.
"Říkala jsi něco?"
Zadívala se jí do tmavých očí. "Jak se doopravdy jmenuješ?"
Tohle Usagi vůbec nečekala. Odolávat té dobré dušičce je mnohem těžší, než si myslela.
"Usagi Hakiji."
"Jaké je ale tvoje pravé jméno? Řekni mi ho."
"Kruci! Ta nadělá ale problémů!" pomyslela si. Zamračila se a odvrátila pohled. Má jí ho říct nebo ji má odpálkovat? Radši říct. Nesmí si ji znepřátelit.
"Wuram Ribfei Ha." řekla neochotně.
"Co z toho je křestní jméno?"
"Wuram. Půjdeme už? Co to děláš?"
"Zapisuju si to do mobilu. Takový složitý jméno si nezapamatuju."
"Říkej mi Usagi. Už jsem na to zvyklá. Hlavně to jméno neříkej třikrát za sebou."
"Proč? Vždyť je pěkný."
"Ale to, co ním probudíš, pěkný není tak si to radši nepiš."
"A když řeknu třikrát po sobě jenom Wuram stane se něco?"
"Ne."
"Takže ti tak můžu říkat?"
"Radši ne. Pro tvoje bezpečí."
"Tak dobře. Můžem jít."
Tomoko strčila mobil do kapsy a konečně se odlepily od jednoho bodu.

Vypadá to, že úplně zapomněla na to, co má dělat. Musí Usagi zastavit a ne se s ní přátelit. Jediný, kdo by jí to mohl připomenout je Nakira, jenže její další spojení je málo pravděpodobné - aspoň v nejbližší době.
Můžeme jen doufat, že Usagi neudělá prví krok.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Dominika:) Dominika:) | 4. října 2008 v 12:23 | Reagovat

Je to super ... ale honem piš, sem zvědavá jak to dopadne

2 Sonca Sonca | 7. října 2008 v 10:06 | Reagovat

To já sama ještě nevím jak to dopadne, ale pokusím se :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru