U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 9. díl

13. září 2008 v 20:03 |  Guardian Angel - Díly
Takže, shrneme situaci. Jsme bůhvíkde a začínám mít hlad. Kdybych to někomu vyprávěl - zabloudil jsem ve vlastním městě - dělal by si ze mě srandu do konce mýho života. Nevydržel jsem být potichu moc dlouho, musel jsem prostě pořád něco mluvit. "Poznáváš to tady?"
Ze zadu se ozvalo jenom: "Ne."
"Můžeme zajít do nějakého obchodu a zeptat se?"
"Když nějaký najdeš…"
"Přece tady musí někde nějaký obchod být."

Jenže jediné, co stálo v téhle části města, byly továrny a sklady. Nahlédnul jsem do jedné uličky. Byla tenká a vlhká, ale na jejím konci stál obchod s názvem "Spirit".
"Bingo!" tlesknul jsem do dlaní a vešel do uličky. Když nad tím tak přemýšlím, co to vlastně znamená to bingo? Budu se muset Michala zeptat, ale až později.
Otevřel jsem dveře a zazvonily zvonečky, které byly pověšené nahoře. Uvnitř hrála příjemná hudba a hrozně pronikavě to tam vonělo.
"Co je tohle za obchod?" špitnul jsem na Michala.
"Hmmm… laicky by se tomu dalo říkat obchod s magickými předměty. Většinou se tady prodávají různé lektvary a byliny, knihy, příručky, lapače snů, vúdú panenky, krystaly, totemy, amulety, různé věci s pentagramy například svíčky taky ještě speciální obětní dýky, mince pro štěstí, čaje, křišťálové koule, léčivé obrázky, mandaly, relaxační hudba… Proč se tak blbě tlemíš?"
"Protože vůbec nevím, co to tady žbleptáš."
"Zapomeň na to. Tohle je nad tvoje chápání. Radši zavolej prodavačku, ať můžeme odsud vypadnout."
"Hm. Haló?! Promiňte! Potřeboval bych poradit! Je tady někdo?!"
Chvíli se nic neozývalo.
"Asi tady nikdo není nebo co."
"Už jdu!" zakřičel hlas někde ze skladu.
Konečně vyšla prodavačka. Byla to žena asi kolem čtyřicítky. Zlaté vlasy měla stažené do culíku a vepředu měla dva zatočené pramínky. Přes sebe měla přehozené fialové pončo.
"Promiňte za to čekání. Co si přejete?" zeptala se s úsměvem.
"Doufám, že vás nezklamu, ale nepřišel jsem si nic koupit. Jenom jsem tady zabloudil a potřebuju se dostat…"
"Na náměstí." napověděl mi Michal.
"Na náměstí." zopakoval jsem.
Paní se trochu divně podívala, ale nakonec mi poradila.
"Moc vám děkuju. Teď bych tam měl trefit." loučil jsem se.
"No jo. Tohle je západní část města. Tady jsem ještě nikdy nebyl." podotknul Michal.
Už jsem chytal za kliku, když vtom ze sebe prodavačka vyhrkla: "Kdo to řekl?!"
Zdřevěněl jsem na místě. "Co- co kdo řekl?"
"Někdo tady promluvil!" řekla a začala se rozhlížet po obchodě.
"To se vám mu- muselo zdát. Já jsem nic neslyšel." zapíral jsem a modlil se, abych už konečně mohl vyjít ven.
"Vypadá to, že ta prodavačka je médium nebo tak něco." vysvětlil Michal. Jenže to neměl dělat. Paní na mě vrhla vražedný pohled a řekla: "Myslím, že byste už měl jít. Vodíte mi sem zlé duchy!" zapištěla.
"Já? A že jsem zlej? No dovolte. A toho ducha si taky vyprošuju." bránil se Michal.
"Ehm… tak jste si popovídali a teď můžeme jít, že?"
Prodavačka na mě ukázala a vykřikla: "Vy ho vidíte, že?!".
Rychlostí světla jsem otevřel dveře a vyletěl z nich tak rychle, že si toho Michal ani nevšimnul a zůstal stát na místě.
"Počkej na mě, ty magore!" křičel a konečně se taky rozeběhnul.
Na chviličku jsem zpomalil, aby mě dohnal, jenže jak jsem uviděl prodavačku stát ve dveřích, znovu jsem zrychlil.
Zaběhl jsem za roh a konečně zastavil.
"Jak to- že tě mohla- slyšet?" oddechoval jsem.
"No to já nevím. Je médium, ale asi má nějaké zvláštní schopnosti navíc."
"A jak to, že nejsi (polk) vůbec udýchanej?"
"Výhoda posmrtného života. Umím i levitovat."
"Le… co?"
"He! Tušil jsem, že to nebudeš vědět. Tak půjdeme už?"
"Co je to, to le-cosi?"
"Když budeš hodnej vnuk a půjdeš konečně nakoupit, tak ti to možná řeknu."
"No to jsem zvědavej…" řekl jsem si pro sebe.

Je to sice pár hodin, co mi Michal řekl, že je můj děda, ale musím přiznat, že to na mém vztahu k němu vůbec nic nemění. Byl jsem z toho sice v šoku, ale pořád mi připadá víc jako vlastí brácha. Bude to asi tím, jak se chová. A hlavně, jak vypadá. Nedokážu si vůbec představit, že bych mu někdy musel říkat "dědo". Myslím, že jsem i docela rád, že je zrovna on můj anděl strážný, i když je někdy opravdu k nevydržení.

Konečně jsme se dostali na náměstí. Michal se mě zeptal, jestli vím, kde bydlím a já jsem mu po pravdě odpověděl, že nemám ani páru, a tak mě nasměroval správným směrem. Neodpustil si při tom pár ostrých poznámek.

Z bytu jsem si vzal peníze a igelitku. Moc mi jich už nebylo. Nemyslím igelitky, ale ty peníze!
"To je mi ta bankokarta k ničemu, když neznám PIN kód. Ty to určitě taky nevíš, tak co teď s ní?"
"Nikdy ses mě neptal, jestli ho znám."
"A znáš?"
"Samozřejmě."
"Super! A jde se nakupovat!" zajásal jsem.
"Žádná sláva to nebude. Koupíš jenom to nejpotřebnější."
"Proč?"
Michal vzdychl. "Jak je možný, že jsi vůbec dospěl? Je to úplně logický. Bez práce nejsou koláče."
"Proč koláče? Já bych radši peníze."
"Za co mě trestáš? Běž radši nakoupit."

No jo. Tohle je účel dospělých - musíte pracovat. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nenapadá mě, co bych mohl dělat za práci.
"Ty poslyš Michale. V čem jsem vynikal? Nebo co mě bavilo?"
"Hmmm… šel ti sport, ale víc tě bavilo kreslení."
"Kreslení? Není to trochu zženštilý?"
"Přesně to jsi kdysi taky říkal, a tak ses začal věnovat sportu, abys víc zapadl do party." vysvětloval.
"A zapadl jsem?"
"Jo. Řekl bych, že až moc. Celý dny ses někde poflakoval a chlastal s kamarádíčkama. Nemluvě o trávě." odpověděl nezaujatě.
"Co jsem dělal prosimtě s trávou? Kouřil ji snad?"
"Čoveče ty se nezdáš, ale asi myslíš normální trávu, že? Tu zelenou co roste před barákem."
"Jakou jinou asi?" podivil jsem se.
"Nech to bejt. Proč ses mě na to vlastně zeptal?"
"Chci si najít práci, aby byli koláče ne?"
"Měl ses mě spíš zeptat, jestli už nějakou máš."
"A?" musel jsem se zastavit. Tohle začíná být zajímavý.
"Pracuješ v rádiu."
"No nekecej! Fakt? A co tam dělám? Vysílám na živo?"
"Vytíráš tam podlahy."

Nastala trapná chvíle ticha.
"Ty jsi na mě vylil kýbl studené vody?" vypravil jsem nakonec ze sebe.
"Ne… proč?" divil se.
"Připadám si tak."
Upřímně se zasmál. (To u něho vidím poprvé. Umí se smát škodolibě, zákeřně, ironicky, ďábelsky atd… ale upřímně? Tohle je poprvé!)
"Zkus být takhle vtipnej v práci. Možná se tě všimnou."
"Jo dobře, ale proč si mi neřekl dřív, že mám práci? Jak dlouho jsem tam už nebyl? Nevyhodili mě mezitím?"
"To si nemyslím. Mo udělala určitě i tvoji část. Je moc hodná"
"Kdo je Mo?"
"Monika Hubená. Taky tam pracuje. Vytírá první patro a ty druhý."
"Jé. Tak to je hodná, když dělá práci za mě." liboval jsem si.
"Ani nevíš jak. Však počkej - ona ti to vrátí. Můžeme tam jít klidně už zítra. Co říkáš?"
"Asi nemám na vybranou."
Ďábelsky se usmál. "To teda nemáš. Budeš ji prosit o milost!"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danca Danca | Web | 6. října 2008 v 17:43 | Reagovat

prosimte Soni kdy vyjde dalsí no spis kdy bude na bloguuz se strasne tesím a baví me to

2 Sonca Sonca | 7. října 2008 v 10:12 | Reagovat

já sama nevím :D zrovna nemám v provozu internet - píšu z IVT Ale jinak dík

3 Aný Aný | Web | 9. března 2009 v 19:59 | Reagovat

líbí se mi to:o) pěkně napsáné a je tam nádech i vtípu , co oceňuji :o)

4 ebika ebika | E-mail | Web | 19. července 2009 v 10:36 | Reagovat

Jo tomu bych i věřila asi bude pěkně zákeřná, tak já pádim dáloe:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru