U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 7. - Bolest

11. října 2008 v 12:39 |  Keep On - Díly
Uběhlo zase pár týdnů a mezi Tomoko a Usagi se toho moc nezměnilo. Pořád spolu kamarádily a i ostatní si na to konečně zvykli.


Jednou, když už šla Tomoko domů, našla ve skříňce nějaký dopis. Bylo tam: Přijď po vyučování na školní hřiště k nejvyššímu stromu. Sama!!! - Přítel.
"Co to tam máš?" naklonila se Usagi přes její rameno.
Tomoko zmačkala papír do dlaně. "Ale nic. Vzkaz od mámy. Mám se za ní stavit do práce a vzít nákup domů. Můžeš už klidně jít."
"No tak jo. Ahoj."
Tomoko jí zamávala. Až už ji neviděla, podívala se znovu na dopis. Kdo ho mohl napsat? Nejlepší bude, když to zjistí.

Nejvyšší strom na školní zahradě byl dub. Stál až úplně v rohu, takže byl perfektní na tajné schůzky.
Tomoko obešla mohutný kmen stromu - nikdo tam ještě nebyl. Hrozně ji zajímalo, kdo to mohl napsat. Co když to byl nějaký kluk? Ač nechtěla, při tom pomyšlení jí začaly hořet tváře.
"Sledoval tě někdo?" ozval se hlas.
"Co to bylo?" pomyslela si. Rozhlížela se všude, ale nikoho neviděla.
"Kde jsi? Nevidím tě."
"Sledoval tě někdo?"
"Já nevím. Asi ne. Vlastně - určitě ne!"
"V pořádku." řekl hlas spokojeně.
Najednou se před Tomoko objevila černá díra. Pohlcovala všechno světlo a vyzařovala ze sebe něco zvláštního. Po chvilce začala rozeznávat obrys něčí postavy. Byla vyšší než ona, ale ne o moc. Osoba měla rázný sebejistý krok a s každým dalším metrem se blížila.
Vtom Tomoko něco napadlo. Co když… je to ona?
"Nakiro? Jsi to ty?" zeptala se.
Postava neodpovídala. Jakmile vyšla z toho temného víru na trávu, brána se zavřela a s ní i tajemství na druhé straně. Byla to dívka - obyčejná dívka. Měla asi kolem dvaceti. Světle hnědé vlasy po ramena, zeleno-hnědé oči a brýle. Oblečená byla v normálním oblečení, které na sto procent pocházelo z tohoto světa - ne z toho, odkud přišla.
"Ty jsi… Nakira?" zeptala se znovu Tomoko ohromená tou obyčejnou dívkou.
Ona se zasmála. "Vypadám snad na to?"
"Ne… ale… kdo jsi?"
"Viola. Nakiřina pravá ruka a přítelkyně. Těší mě, že tě poznávám." a potřásli si rukou.
"Mám tu jednu misi. Nakira mě sem poslala. Omlouvá se ti. Nemůže se s tebou teď spojit - řeší teď takový malý velký problém. Mám tě naučit, jak používat tvou moc."
Tomoko byla v šoku. "Počkat, počkat. To je sice od ní pěkný, ale já tě vůbec neznám! Jak mám vědět, jestli mě nechceš třeba zabít?"
"Kdybych tě chtěla zabít, už bys byla dávno mrtvá. Nemusím se tě ani dotknout… "
"Díky nemusíš to zkoušet… Tak… mi třeba řekni něco o sobě. Takový krátký seznamovací kurz. Už podle jména poznám, že nejsi odtud - z Japonska."
"Seš chytrá. No tak dobře. Jsem člověk, narodila jsem se v Česku a taky tam žiju, pokud nejsem zrovna s Nakirou."
"Česko? To je v Americe?"
"Seznamovák skončil. Jde se do práce." Viola chytla Tomoko pevně za ruku a než se stačila vykroutit, byly úplně někde jinde. Někde na louce.
"Kde to jsme? Kam jsi mě to odvedla?!"
"Přestaň hysterčit a radši mi ukaž, co už umíš!" Jakmile to dořekla, začala se měnit. Její hnědé vlasy ztmavly a dostaly namodralou barvu - to samé se stalo i s jejími oči. Na její kůži se začaly objevovat jizvy, modřiny a také nedávné zranění a škrábance. Bylo ale něco, z čeho nemohla zpustit Tomoko oči. Na čele měla čistou řeznou ránu, na které se nedávno vytvořil strup - chyběly jí tam i pramínky z afiny, kterou tam před tím měla.
Viola zaujala bojovnou pozici. "No tak Tomoko. Neříkej mi, že ses za tu dobu ještě nic nenaučila! Zaútoč na mě s tím nejlepším, co máš! Pamatuj. Čím dřív začneš, tím dřív skončíš. No tak! Zaútoč!"
"Když už tu sílu mám, tak se ji musím naučit používat!" řekla si a zapálila své ruce, tak jak to dělala už před tím. Rozeběhla se. Napřáhla ruku… a udeřila Violu vší silou, co ve svých slabých pažích měla. Podařilo se! Zasáhla ji! Viola se chytla za pusu a ustoupila o krok.
"Violo! Není ti nic?" lekla se Tomoko.
"Děvče," promluvila potichu " , tomuhle říkáš všechno, co máš?"
"Nic lepšího neumím! Říkala jsi, že mě to naučíš a místo toho se ode mě necháš mlátit! Seš blázen!"
"Dělám jenom to, co musím. Třeba teď jsem právě zjistila, že svou sílu vůbec neumíš používat - ani tvoje rána nestojí za řeč. Podej mi ruku - něco tě naučím."
Tomoko udělala přesně to, co jí řekla. Violina ruka byla hrubá, plná jizev a spálenin - litovala ji.
"Tak. Teď udělej to co před tím."
Tomoko tedy zalila svou dlaň do oslňujícího světla a s ní i tu Violinu.
"Vidíš? V tomhle je problém. Ty si pořád myslíš, že tvoje síla je jen světlo. Vůbec mě nic nepálí, i když to vypadá jako oheň. Před chvílí mi to připadalo, jako bys mě praštila lampičkou. Všechno špatně. Můžeš přestat. Teď ti ukážu, jak sílu správně používat. Dívej se."
Viola pokynula, ať se pořádně dívá na jejich dlaně, stále ještě pevně sepnuté. Utvořilo se tam něco, jako mlha. Byla stejné barvy jako violiny vlasy a oči.
"Cítíš něco?" zeptala se.
Tomoko zavrtěla hlavou.
"Správně. Tak na mě působí tvoje světelná energie. Já využívám sílu své aury - je to něco podobného. Řekni, co cítíš… teď?"
"Teplo." podivila se.
"A teď?"
"Chlad. Jak to?"
"A co… TEĎ!"
Tomoko škubla rukou. Připadalo jí to, jakoby ji strčila do zásuvky. "Au… už ti nikdy nepodám ruku!"
"Tohle taky svedeš. Musíš tomu věřit. Prostě zapomeň na všechny fyzikální vlastnosti - na všechny pravidla."
"Já nevím… jestli to svedu. Je to docela těžký představit si třeba, že umím lítat."
"Pche! Představit si? To musíš vědět! Nadechnout se… přenést se do jiné sféry… zpřetrhat řetězy, kterými jsi přikovaná k zemi… vytvořit si vlastní pravidla… probudit svou duši… nabrat energii," nadechla se " , a letět!" A rozpřáhla ruce, jako by se vydávala větru napospas. Vlasy jí létaly kolem hlavy a nohy… se odlepily od země!
Ve vzduchu udělala pomyslnou osmičku a snesla se zpět.
Tomoko neměla slov. Vykoktala ze sebe jen: "Do- dokážu to ta- taky?"
"Já nevím. Odlepit nohy od země jsem se naučila teprve nedávno. Vlastně jsi na tom měla taky malou zásluhu."
"Já?"
"Ano ty - Tomoko Takehimo. Jsi jedna z mála, která vstala z mrtvých. Byl to zázrak. Vidět něco takového tě přiměje věřit i na ty nejbláznivější věci."
Při těch slovech se jí sevřel žaludek. "Já… jsem byla mrtvá?"
"Ano. Ta démonka v lidském těle tě zabila."
"Ale- já myslela, že mě jen omráčila!" bránila sebe, ale znělo to, jako by bránila Usagi.
"Ne. Víc jak půl hodiny jsi nedýchala."
"Tak jak to-"
"-že žiješ? Jednoduše. V tom světě, kde žije Nakira, je spousta jiných nadpřirozených bytostí. Zavolali jsme ho na pomoc."
"Koho?"
"Jednoho obyčejného tamního čaroděje s jednou neobyčejnou sílou - sílou života. Zachránil tebe a zaplatil za to svým životem."

Tomoko si zakryla pusu - bylo jí do breku. Kvůli ní zemřel jiný člověk. Podlomily se jí kolena. "Je mi to líto… To jsem nechtěla!" a rozbrečela se naplno.

Viola si před ni klekla a utřela jí slzy do svého rukávu. "Tak už přestaň bulit! Vstávej! Máš před sebou fůru práce! Věř mi - má se teď líp jak před tím. Je konečně šťastný."
"Ale za jakou cenu?!"
"Vzchop se! Démona neporazíš s tím, co umíš teď - chce to tvrdou práci. To, co tě tíží musíš prostě zahodit, zbavit se toho - jinak to nejde."
V tom okamžiku ale vše zmizelo jako sen. Tomoko stála na školním hřišti pod nejvyšším stromem a u srdce jí tížilo. Ze všech sil si přála vytvořit vlastní pravidla a odpoutat se od reality, ale nešlo to. Prostě to nešlo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaThea KaThea | Web | 5. února 2010 v 19:22 | Reagovat

"Česko? To je v Americe?" :-D Jak tě napadlo dát tam češku? :-D
Jinak tahle kapitole se mi líbila zatím nejvíc. Dostala jsem vážně chuť to nakreslit. Hlavně tu část, jak Viola letěla.

2 Miharu Miharu | Web | 5. února 2010 v 23:09 | Reagovat

[1]: čoveče... to mě nikdy nepadlo nakreslit Violu jak lítá (no... sice nelítá moc často, ale i tak  :-D )

3 Reni Reni | Web | 5. července 2011 v 13:53 | Reagovat

Nevím proč, ale nějak mi nesedí, že někdo tak chytrý jako Tomoko neví, že Česko není v Americe xD

4 Nakano Miharu Nakano Miharu | 6. července 2011 v 13:27 | Reagovat

[3]: hehehe... mě se neptej, ja jsem hloupá :-D hlavně jsem byla tupá, když jsem to psala xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru