U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 8. - Noční můry

26. října 2008 v 21:21 |  Keep On - Díly
Tomoko nemohla spát. Trápily ji zlé sny - ne-li noční můry. Posadila se a objala kolena. Když nastražila uši, slyšela nějaký šepot. Nešlo rozumět slovům - bylo to něco jako jiný jazyk. Šepot se začal zesilovat, přibližoval se a drásal uši. Najednou ucítila Tomoko hroznou tíhu u srdce, dýchalo se jí hrozně těžce a po čele jí začala téct kapka potu. Tenhle pocit zná.

Otevřela oči a zadívala se do husté tmy. Začala se třást po celém těle a cítila, jak ji temnota dusí. Není pochyb - vrátil se jí strach. Její největší nepřítel. Sevřel se jí žaludek. S roztřesenýma rukama vytvořila mezi dlaněmi malé světýlko. Nepustila ani jeden paprsek ven a dodávala si odvahu. Nikdo v jejím pokoji není. Je tam sama. Nikdo jiný kromě ní tam není. Je sama. Sebrala všechnu odvahu, co našla a rozevřela dlaně. Světýlko blikalo chabě - jako pokažená zářivka. Nikdo tam nebyl ale Tomoko nemohla nabrat dost sil na to, aby světýlko zářilo - po pár sekundách zhaslo úplně.
"Co se to děje? No tak. Rožni se. Prosím. Prosím…"
Najednou strnula. Nejenom že znovu slyšela tajemné šeptání, ale také ucítila, že jí někdo šahá na rameno. To něco se pomalu omotávalo kolem jejího krku a šepot zněl přímo do ucha.
Tomoko s sebou trhla. Strach jí zahltil mozek. Musí proti němu bojovat!
Jako zázrakem se jí vrátila sila. Přála si jen jediné - ať je ta věc pryč! Chtěla rozžhavit jen své ruce, ale energie se nahrnula do celého těla. Celá vzplanula oslňující světlem a konečně uviděla, co se po ní plazilo.
Její křik pronikl až ven.

První, kdo vyletěl z postele, byl Tomočin otec. V záchvatu strachu popadl to, co bylo po ruce, aby mohl případné vetřelce zneškodnit - byl to vzácný svícen od babičky.

Rozletěly se dveře. Stál v nich pan Takehimo a v očích měl hrůzu. Když rozsvítil světlo, spatřil svou dceru v jednom koutě pokoje - třásla se a po tvářích jí tekly slzy. Rozeběhl se k ní.
"Tomoko! Co je ti?! Co se stalo?!"
Jenže ona neodpovídala - byla úplně mimo. Mezitím přišla Tomočina matka. "Co se děje?" řekla ospale.
"Já nevím. Vůbec se mnou nekomunikuje."
"Byla- to- noční- můra." řekla Tomoko trhaně mezi vzlyky.
"Já jsem myslela, že jsi z toho už dávno vyrostla. Nemyslíš si, že jsi na to už trochu stará?" řekla trochu naštvaně paní Takehimo.
"Běž si klidně lehnout. Já tu s ní zůstanu." nabídl se táta. Nemusel to ani říkat dvakrát - Rima se v zápětí odplížila pryč.
Itsuki Takehimo se posadil vedle Tomoko a objal ji kolem ramen. "Chceš mi o tom povědět?"
Jenže dcera mlčela.
Pohladil ji po vlasech jako malé dítě. "Nedokážu se vcítit do tvojí kůže, ale dokážu pochopit aspoň z poloviny jak ti teď je. Cítím to - že jsou tady."
Tomoko se na něj podívala. Co tím myslí, že je cítí?
"Opravdu jsem si myslel, že jsi ty divné věci přestala vidět, ale asi tomu tak není, že?"
"Jak to, že mě dokážeš pochopit a máma ne?"
"Neměl bych to slovo používat ale máma je normální, Tomoko."
Zamyslela se. Na zemi je tolik lidí, kteří o ničem nevědí.
"Tati? Ty je nevidíš?"
"Co miláčku?"
"Ty noční můry pod postelí."
"Asi tě zklamu, ale opravdu je tam nevidím. Vím, že je v tomhle pokoji něco, co sem nepatří, ale nedokážu přesně říct co. Jak vypadají? Dokážeš mi je popsat?"
"Nemají určitý tvar," Itsukiho překvapilo, že se Tomoko odvážila popsat mu zrůdy, ze kterých měla ještě před chvílí takový strach.
"Myslím, že tam jsou dvě - nejde to poznat. Jejich těla se splétají dohromady a z toho chumlu vylézají jejich slizké pařáty - snaží se k nám dostat, ale vždy, když na ně padne světlo, skrčí se zpátky. Jejich tlama je plná malinkých ostrých zoubků a jazyk má barvu fialové. Oči mají malé, ale temné." popisovala Tomoko přesně stvůru pod její postelí, až začal mít její táta opravdový strach.
"Tati, já už se nebojím."
"Co?" podivil se.
"Je to jenom hromada věcí, kterých se lidi bojí - nic víc."
A Tomoko měla pravdu - byla to jen hromada věcí, které nahánějí mnohým lidem hrůzu - noční můra se začala ukazovat ve své pravé podobě.
Obrovská chapadla se rázem proměnila na všemožné druhý hmyzu: na pavouky, mouchy, komáry, brouky (snad všech druhů), stonožky a mnoho a mnoho dalších. Tělo se změnilo na žáby, hady, krysy, myši a na černé kočky. Nešlo přesně popsat, v co všechno se obluda proměnila, ale najednou zmizela. Když pochopíte podstatu svého strachu, tak zmizí, jako noční můra pod postelí.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 KaThea KaThea | Web | 5. února 2010 v 19:36 | Reagovat

Skvělé! Nic víc se na to říct nedá.

2 Lizz Lizz | Web | 7. února 2010 v 13:48 | Reagovat

Super:D noční můry?:D Poslední dobou se mi nezá nic jinýho.. Jenže pochopit podstatu svéh strachu dá zabrat trochu víc než by mělo... ono spíš než pochopit, tak si ho přiznat..xD chtěla jsem koment naspat zase až u desáté kapitoly, jenže mě odsud vyhazuje bratr.. a vypadá dost na nervy..xD a vzhledem k tomu, že bych nerada jednu schytala, takdopíšu tenhle komenář a pustím ho sem..xDD ale až vypadne tak zase půjdu číst... i kydž bych měla i psát jinak mě tady kolegyně KaThea zaškrtí:D:D:D a zvedne limit.. a to nechci:D:D:D protože oana tu povídku má rozepsanou a já chci další kapitlu.. a první taky..xD chtěla bych toho moc.. je mi to jasný..xD no nic.. radši už mizím.. a pouštím sem svého milovaného bratra *úšklebek* a půjdu psát.. muhaha *devil face alá Kira:D* :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru