U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 10. díl

11. října 2008 v 12:30 |  Guardian Angel - Díly
Nadešla hodina há. (Ještě jedna informace. Konečně jsem douklízel byt.) Směnu mám na půl jedné večer, protože rádio vysílá do půlnoci. Před tím jsem si ještě zdřímnul. Nastavil jsem si sice budík, ale když zvonil ani to se mnou nehlo. Nakonec mě zbudil Michal (Nikomu z vás to nepřeju, je to něco příšernýho!). No a tak jsem šel.


Michal mě celou cestu navigoval. Rádio byla taková dvoupatrová budova - sem tam se ještě v oknech svítilo. V přízemí byla malá hala s automaty na kávu, bistrem a stolky okolo. Dozvěděl jsem se, že tady dole se dělá vše, co se přípravy týče a že nahoře se teprve vysílá - a tam právě uklízím.
"Poslyš, vystudoval jsem vůbec něco?" zeptal jsem se Michala a napouštěl vodu do kýble od mopu.
"Kdyby jo, tak nepracuješ tady jako uklízečka, to dá rozum."
Ze schodů zrovna seběhl nějakej chlap. "Dane! Tebe jsem už dlouho nepotkal! Musím běžet, ale určitě zase někdy skočíme na jedno, jo? Tak se měj!" a zmizel ven.
"Kdo to byl?"
"Petr. Vysílá nahoře do půlnoci. Jeden kamarád, na kterýho můžeš být pyšnej."
Zívl jsem. "No, tak jdu na to."

Naštěstí mám už praxi z domu, takže mi to šlo docela rychle. Michal okolo jenom postával a občas si něco pobrukoval.
"Jak to můžeš vydržet jenom stát a nic nedělat?"
"Protože už mám všechno hotový." odpověděl hlas, který určitě nebyl Michalův. "Jak jsi poznal, že tady stojím?" znovu ten hlas.
"Co?" otočil jsem se. Za mnou stála nějaká holka. Měla blonďaté mikádo a výrazné černé stíny - v podstatě byla celá v černém.
"To je Mo." napověděl mi Michal, aniž bych se musel zeptat.
"A- a- ahoj Mo…" vypravil jsem ze sebe trochu zaskočeně.
"Nazdar." řekla odměřeně a vykročila ke mně. Zastavila se jenom pár centimetrů přede mnou. Prohlídla si mě od paty až k hlavě.
"Co je?" zeptal jsem se.
"Tak ty se ptáš, co je?" žduchla do mě.
"Já ti povím, co je! Pracuju tady za tebe!" znovu do mě strčila.
"Už celej měsíc! A myslíš si, že dostávám dva platy? Hm?" nasupila se.
"Ne! Akorát se sedřu, zatím co ty ses flákal bůh ví kde!" znovu do mě žduchla, ale tentokrát jsem už opravdu zavrávoral.
V té chvíli mě nic lepšího nenapadlo a tak jsem řekl akorát: "Promiň."
"Co?"
"Řekl jsem: promiň. Nebylo to vůbec fér, hodit všecku práci na tebe. Omlouvám se. Už se to nestane, jo? Už do mě prosimtě nežduchej - pošlapal jsem si podlahu." zasmál jsem se, abych odlehčil situaci.
Chvíli na mě bezeslovně zírala, ale já už jsem si na všechny ty nechápavé pohledy zvykl, a tak jsem pokračoval v práci.
"Nemůžu si pomoct, ale… je na tobě něco divnýho." začala přemýšlet.
"Vážně? Ani jsem si nevšim."
"Zato já jo! Chováš se jinak, oblíkáš se jinak, mluvíš jinak, nevymlouváš se a nebrbleš, nejsi drzej a ještě k tomu vypadáš nějak pohuble. Kde je ten frajírek Dan, kterej umýval podlahy tak rychle, aby mohl odsud zase stejně rychle vypadnout?"
"Já nevím. Je na dovolené? Poslyš Mo, nemáš sponku? Padají mi vlasy do očí."
"Možná jo. Podívám se." a začala něco hrabat v kabelce. Já jsem se zatím opřel o násadu od mopu. Michal stál asi o metr dál a vznášel se deset centimetrů nad čerstvě vytřenou podlahou. Nemohl jsem si odpustit nezírat na něho. Pořád si nedokážu zodpovědět otázku: jak to jen dělá? On se jenom usmál a řekl: "Tomuhle se říká levitace. To jsi nečekal, že?" Jo. To jsem fakt nečekal.
"Proč se usmíváš?" zeptala se Monika.
"Ále. To bys nepochopila. Máš ty sponky?"
"Pro záchranu tvých očí - mám. Ukaž. Nasadím ti je."
"Ne to nemusíš. Zvládnu to sám. Dej mi je."
"Vždyť vůbec nevíš, jak se to nasazuje. Pochybuju, že si držel sponky vůbec někdy v ruce. Neboj se, nebolí to."
"Víš co? Nech si je. Je mi to jedno." odsekl jsem.
"Ale mě ne. Chci vidět, jak vypadáš!" a vrhla se na mě.
Nechtěl jsem, aby zjistila, co se mi stalo - na hlavě mám totiž bouli a pár stehů a právě vlasy to všechno perfektně zakrývají. Nechci, aby mě lidi litovali jenom kvůli tomu, že jsem se vyboural, ale asi to jinak nejde. Když se mi pokoušela nasadit ty sponky, nechtě mě škrábla přímo přes ty stehy. Sice jsem to cítil, ale řekl jsem si, že to nic není a pokračoval jsem v uhýbání.
"No ták! Už přestaň!"
"Ani mě nenapadne. Vymyslel sis to ty!" Znovu se ke mně rozeběhla, ale najednou zastavila.
"Dane? Co to tady máš? Na čele." ukazovala.
Toho jsem se obával. Sáhnul jsem si na čelo. "Ale né…"
"Vždyť to je krev!" zhrozila se Monika.
"Ale to nic není - jenom škrábanec."
"Nic to není? Tak mi to ukaž!"
Teď jsem to už nechal plavat - budu jí to muset říct.
Odhrnula mi vlasy. "Vždyť to jsou stehy! Co když jsem ti nějakej vytrhla? Musíme jít do nemocnice - OKAMŽITĚ!"

Šli jsme pěšky. Na kliniku to naštěstí nebylo daleko. Celou cestu mě držela za loket a div mě netáhla za sebou. Nepromluvila ani slovo akorát když jsem si sundal kapesník z čela, tak mě napomenula.

V nemocnici byl klid, ale Monika to hned napravila. Pořád dokola vykládala jedné sestře, co se stalo a taky, že za to může a tak podobně. Snažila se ji uklidnit, ale nepodařilo se jí to, a tak se radši obrátila na mě.
"Nejste náhodou Perlička?"
Chtěl jsem říct: "Bohužel ano." ale naštěstí jsem řekl jenom: "Ano jsem."
"Máte štěstí. Pan doktor Smrk má dnes noční - můžu vám ho zavolat." (Roman Smrk je lékař, který má na starosti můj případ. Taky docela legrační příjmení. Chudák - soucítím s ním.)
"Děkuju. To by bylo asi nejlepší."
"Zatím se tady posaďte. Doběhnu pro něj."

Když sestra zmizela za roh, Monika znovu promluvila. "To je teda úžasný! Místo toho, aby se na tebe podívala, tak jde pryč!"
Nic jsem jí na to neodpověděl. Přemýšlel jsem, jak jí šetrně sdělit, že ji vůbec neznám.

Konečně přišel doktor. "Danieli, to je mi ale překvapení! Konečně jste se uráčil přijít. Měl jste tu být na kontrole před třemi dny!"
"Ehm… promiňte. Zapomněl jsem."
"To nevadí. Pojďte do ordinace - podíváme se na to."

Doktor otevřel složku s mým jménem, přejel očima text, aby si osvěžil paměť a vrhl se na vyšetření. Nejdřív mi ránu vyčistil dezinfekcí (štípalo to jak blázen) a potom ji přelepil náplastí.
"To je všechno?" divila se Mo.
"Ano - to je vše. Bylo to jenom povrchové zranění. Stehům se vaše prstíky jen tak, tak vyhly." žertoval doktor.
"Takže, když už jste tady, tak uděláme kontrolu. Bolí vás někdy hlava?"
"Jednou jsem zapomněl na prášek - jinak ne."
"Dobře… Máte halucinace nebo mžitky před očima?"
Nad tímhle jsem se musel zamyslet. Není náhodou Michal jen přelud? Výplod mé fantazie? Začal jsem se na něho dívat.
"Ať tě to ani nenapadne!" zabručel Michal.
"Eee… ne. Žádné halucinace nemám."
Doktor si něco zapsal a pokračoval. "Výborně. A teď to, co mě zajímá nejvíc - už jste si na něco vzpomněl?"
Monika vstala ze židle tak rychle, že málem spadla. "Tak počkat! Co se to tady děje!" vykřikla.
Doktor se na ni trochu zamračil. "Trochu se zklidněte, slečno! Jste v nemocnici."
"Pardon ale… já to vůbec nechápu! Dane… co se ti stalo?"
K odpovědi jsem se moc neměl, a tak to udělal za mě doktor. "Je vidět, že to asi nevíte, že? Tady Daniel má sice dočasnou, ale velmi rozsáhlou amnesii. Asi před měsícem utrpěl po autonehodě otřes mozku. Teď už je ale v pořádku. Paměť by se mu měla pomalu vracet. Sice jsme ještě definitivně nevyloučili trvalou ztrátu paměti, ale věříme, že to Daniel zvládne. Má velké šance."
Monika byla jako opařená - šlo to na ní vidět. "Kdy jsi mi to hodlal říct?" zeptala se tiše.

Bylo to zvláštní. Na paní Hyblerovou a Pavlu (maminka Jirky) jsem to vybalil hned, ale Monice jsem to prostě do očí říct nedokázal.

"Promiň. O takových věcech se říká těžko."
"Jo… já… počkám na tebe venku." a odešla.

"Asi už vás radši nebudu zdržovat." řekl doktor. "Jenom chci vědět, jestli vám různé věci a místa něco připomínají?"
"Ne. Nic zásadního. Pořád si připadám, jako bych spadl přímo z nebe - vyhozen z ráje do tvrdé reality."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 13. října 2008 v 18:04 | Reagovat

ty joo super aj to no pozadí blogu a tak

2 Danca Danca | Web | 17. října 2008 v 19:40 | Reagovat

super!kdy budou dalsí?

3 Aný Aný | Web | 9. března 2009 v 20:07 | Reagovat

je to dobrééé :o)

4 ebika ebika | E-mail | Web | 19. července 2009 v 11:10 | Reagovat

No řekla bych s píš z pekla jako z ráje*hi hi* :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru