U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 11. díl

18. října 2008 v 11:20 |  Guardian Angel - Díly
Když jsem se loučil s Mo, říkala, že si to musí srovnat trochu v hlavě (není divu - byla úplně v šoku).
Šel jsem domů a měl zkaženou náladu - ani nevím proč. Možná kvůli tomu, že jsem byl unavený anebo kvůli tomu, že jsem se za sebe styděl. Danieli! Ty jsi ale neschopný nemehlo!


"Danieli? Co to tam je?" zeptal se Michal.
"Kde?"
"Před vchodem."
Přišli jsme blíž. A koho nevidím! U vchodu ležela Pavla! A pořádně to z ní táhlo.
"Copak tenhle den neskončí?" zaskuhral jsem.
Snažil jsem se ji probrat. Spala ale tvrdě jako špalek.
"Pavlo. Vstávej."
Okamžitě mě odstrčila. "Běž prýýýč! Nech mě bejt!"
"Nenechám. Musíš si jít lehnout, jinak promrzneš. Už teď je docela zima."
"Je mi fajn!"
To si teda nemyslím. Seš nalitá jak sud!
Snažil jsem se ji zvednout, jenže mě pořád odstrkovala.
"Sakra tak už přestaň!" Chytl jsem ji silně za ruku a zvedl.
Pavla zaklela. "Co si myslíš, že děláš?!"
"Pomáhám ti! Nezapomínej na to, že máš dítě! Kde vůbec je? Doufám, že jsi ho nenechala doma samotnýho!"
Pavla si promnula uraženě ruku. "Je u babičky."
Aspoň že tak. Odemknul jsem vchodové dveře. Taktak se do nich trefila - byla opravdu na šrot. Teď by se tady hodil výtah.
"Vyjdeš to?" zeptal jsem se a přidržel ji, protože začala padat.
"Jo, myslim že jo." a začala se pomalu, cik, cak posunovat ke schodišti.
"Co jsi oslavovala?" zeptal jsem se a přidržoval ji, aby nespadla.
"Do toho ti vůbec, ale vůůůbec nic není, víš? To je jenom moje tajemství, chápeš?" řekla trochu hlasitěji, než bylo nutné. Hned po tom se začala smát.
"Ty máš ale takový, ale fakt takový štěstí, že si to nedokážeš- no prostě si to nedokážeš… př- př- představit!"
"Co tím myslíš?"
"No prostě to. Že to… stáčí jediná rána do kebule a je všechno vyřešený. V cajchu, chápeš? Úplně v poho- dě. A co v pohodě není, sklenka hned vylešlí- vy- vyle- vyreší- no ty víš co."
"Já si teda nemyslím, že je to v pohodě. Nic si nepamatuju."
Pavla se kolíbavě otočila a opřela se o moje ramena. "To je právě ono! Všcko se obrátilo v můj prospěch. I když udělám tohle," obtočila se mi kolem krku a políbila mě, "tak ti to vůbec nic nepřipomíná."
"Možná bych si vzpomněl…" zažertoval jsem.
"To ať tě ani… nena- nenapa- dne…" a v tu ránu byla tuhá. Pokusil jsem se ji vzbudit, ale nic s ní nepohnulo - jenom něco mumlala.
"Pavlo. Máš klíče od bytu?"
"Klíče… spí…"
"Na to se ti můžu vykašlat. Nebudu tě táhnout až úplně nahoru."
Musel jsem ji vzít do náruče, protože nohy už ji dávno neposlouchaly.

"Pavlo? Už spíš?"
"Hmmm…" odvětila v polospánku.
"Musím tě postavit na zem - mám klíče v batohu. Chyť se mě pořádně kolem krku. Už se držíš?"
"Hmmm…"
Když jsem ji postavil, pár sekund se držela - potom se skácela na podlahu jak poraženej strom.
"Pavlo! Jsi v pořádku? Říkal jsem ti, ať se držíš."
"Nenávidím tě," řekla, ale pořád měla zavřené oči. Aspoň že něco říká. Uložil jsem ji u mě do postele a ustlal jsem si na gauči. Michal se sice jen usmíval, ale dokázal jsem poznat, že se výborně baví.

Ráno mě probudil křik. Po pravdě řečeno jsem se akorát otočil na druhou stranu a přehodil přes hlavu deku. Pavla vyběhla z pokoje - vůbec nevěděla, která bije.
Začala se mnou třást.
"Danieli," řekl Michal. "Měl by ses probudit. Začíná se to tady rozjíždět."
"Běž někam," opáčil jsem.
"Danieli! Ty bečko líná!" křičela Pavla, ale hned přestala, protože zjistila, že ji nesnesitelně bolí hlava. Nakonec ze mě strhla deku i se mnou. To mě probralo.
"Co- co se děje?" zamžoural jsem.
"Danieli! Au! Okamžitě mi vysvětli, jak jsem se sem dostala…"
"Dveřma."
"To je snad jasný, ne?" šeptala. "Já chci vědět, proč jsem zrovna u tebe!"
"No proč. Říkala jsi, že nemáš klíče a mně se nechtělo (zív) tě tahat až nahoru - proto. Trochu jsi to včera přehnala." odpovídal jsem s polootevřenýma očima.
Pavla si to zatím přemítala v hlavě. "A… říkala jsem něco?"
Opřel jsem se rukou o gauč a zavzpomínal. Co říkala? Pomalu jsem otočil hlavu a zadíval jsem se na ni s trochu poťouchlým úsměvem.
"Jo? Co jsem ti všecko navykládala?"
"No v podstatě nic. Políbila jsi mě a já tě pustil ze schodů."
Pavla vyvalila oči. "Co? To si děláš srandu, že jo. Řekni, že jo!"
"Jasně."
V tu chvíli si opravdu oddechla. "Mám tady nějaký věci?"
"V chodbě."
Obula si boty a přehodila sako přes rameno (vždycky ji vidím v kostýmku - musím se zeptat, kde pracuje). Mezitím jsem se vyškrábal na gauč.
"Víš, asi bych ti měla poděkovat za to že… jsi mě nenechal ve štychu. Každej druhej by si mě nevšímal - díky."
Už chtěla odejít, ale ještě jsem jí potřeboval něco říct. "Pavlo, počkej!"
Gestem naznačila, ať tak nekřičím, ale zastavila se.
"Nemůžu si to nechat pro sebe - měl bych z toho výčitky svědomí."
"Co tím myslíš?"
"Včera večer jsi opravdu něco říkala. Nešlo ti moc dobře rozumět, ale… kdo je Marek?"
"To je… Jirkův otec."
"Ty jsi vdaná? On… žije s vámi?"
Pavla zavrtěla hlavou a opřela se o zeď. "Už musím jít."
"Dobře, ale ještě něco. Už si konečně vzpomínám."
Při těch slovech se sebou trhla.
"Jsou to sice jenom takové útržky, ale i tak s i vzpomínám, jak jsme spolu chodili na kluziště - zabruslit si. Nechtěla bys jít zase? I s Jirkou?"
Na tohle asi do smrti nezapomenu. Pavla se otočila a řekla: "Ne." Potom za ní práskly dveře a byla fuč.
Michal se začal smát. "Danieli, ty jsi snad ten největší smolař pod sluncem!"
"Tak tohle bude oříšek…"
"Oříšek? Přidej! Ona je nedobytnej trezor - musíš znát heslo!"
"Jestli sis toho nevšiml - dostal jsem se přes bezpečnostní systém."
"Tím myslíš co?"
Opřel jsem si bradu a šibalsky se usmál. "Přestala mi vykat."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Danča Danča | Web | 19. října 2008 v 12:56 | Reagovat

Jo,super reklamecky

2 Lenka Lenka | 19. října 2008 v 12:59 | Reagovat

supr honem další

3 Aný Aný | Web | 9. března 2009 v 20:12 | Reagovat

tak jsem zvědavá na další díl :o)

4 ebika ebika | E-mail | Web | 19. července 2009 v 11:20 | Reagovat

Taky pravda:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru