U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 3: Důvod rudé knihy

1. listopadu 2008 v 5:00 |  Cesta Ticha - Díly
Důvod rudé knihy

Purfiho dům vypadal na první pohled jako úplně normální, ale když jste se podívali znovu a lépe, uviděli jste mnoho a mnoho zajímavých věcí. Uprostřed hlavní místnosti stál dřevěný stůl. Byla na něm položená vyšívaná krajka a na ní stála slaměná miska. Jenže ten stůl byl nějak zvláštní - měl jenom tři nohy. Ta čtvrtá tam prostě chyběla a s ní i malý kousek stolu. Ilo se na ten podivný kus nábytku zadíval. Nevěřil vlastním očím - jak to, že vůbec stojí?

Purfi mezitím vyčistil Ilovy odřeniny jenom vlhkým kapesníkem a potřel je nějakou mastí. Vůbec to nebolelo.
Marie si spokojeně lehla do stínu - znovu z ní byla ta sněhobílá kočička.
"Na tom stole není nic zvláštního," vysvětloval Purfi. "Kdysi jsem na něj vylil lektvar neviditelnosti. A taky tady na podlahu." vysvětloval. "Musel jsem ty polité desky vypáčit a dát tam nové. Dělalo mi to hrozně zle, když jsem měl v podlaze díru. Podívej se, vidíš tyhle čtyři desky, jak jsou světlejší jak ty ostatní?"
Ilo přikývnul.
"No tak tady byla ta díra, ale když jsi po ní přešel, nepropadnul ses. Zajímavé že? A tady můžeš nahmatat tu čtvrtou nohu." ukazoval.
Ilo si to všechno pečlivě prohlédnul a ozkoušel. Noha tam opravdu byla. Purfi zatím pokračoval v prohlídce. "Tady je polička s lektvary. Nic z ní neber. Jenom jestli tě o to požádám. Ty nebezpečné jsou sice zamknuté, ale i tyhle můžou nadělat pořádnou paseku. Potom tady v rohu je ještě knihovnička. V téhle ale žádné čarovné knihy nenajdeš, ty jsou totiž v jiné místnosti." a ukázal na dveře na druhé straně místnosti.
"Půjdeme se podívat, ne?"
Purfi vzal klíč z jedné vysoké poličky a odemkl masivní dřevěné dveře. Zevnitř vyletěl okamžitě hrozný puch a Ilo si rychle zakryl pusu.
Čaroděj to taky ucítil. "Vypadá to, že se tady poslední dobou daří dobře plísni. Měl bych to tady zase jednou prohlídnout a pořádně vyvětrat."
Se zacpanými nosy vešli dovnitř a Purfi otevřel okno. Bylo jediné v místnosti a ještě před tím, než ho otevřel, zamumlal si něco pro sebe. Bylo to takové jednoduché odpečeťovací zaklínadlo.
Celý pokoj vyplňovaly police, které sahaly až ke stropu. Dalo by se říct, že to tam přetékalo knihami. Nebudu vypisovat, jaké druhy tam byly, ale určitě jich tam bylo dost. Ila zaujala jediná knížka. Ležela na stole. Byla potažená rudou kůží a její konce chránily jemně zdobené stříbrné rožky - jenže její obsah byl zapečetěný stříbrnou přezkou a zámečkem.
"Pojď. Posaď se sem." nabízel Purfi a odsunul židli.
"Pěkná knížka, že?"
Ilo se posadil a hned také přikývnul.
"Včera jsem ji dokončil. No, vlastně ne tak docela. Ty stříbrné věcičky koval místní kovář. Je neuvěřitelně šikovný. Už hodněkrát jsem mu říkal, že se narodil spíše jako zlatník než kovář."
Purfi vytáhl ze šuplíku klíček a odemknul zámek.
"Abych řekl pravdu, na té knize není vůbec nic zvláštního. Vlastně je to ta nejobyčejnější kniha, co tady mám. Podívej." a začal listovat stránkami.
"Nic tam není. Tohle jsi nečekal, viď?"
Ilo se musel usmát. Když má na sobě kniha zámek, tak v ní musí být něco tajného - to dá rozum.
"Víš," začal Purfi trochu vážněji, "tu knihu jsem svázal pro tebe."
,Pro mě?' podivil se Ilo. A měl na to také plné právo. Nikdy od nikoho nic nedostal (kromě těch škarbalů, ve kterých se málem zmrzačil).
"Je tady ale jeden háček."
To se dalo čekat. Vždy se najde nějaké "ale".
"Nevím, jestli to není příliš brzy, ale stejně se tě na to musím zeptat."
Čaroděj poklekl na jedno koleno, aby mu viděl lépe do očí.
"Jak by se ti líbilo být -" zarazil se. Možná mu došlo, že je ještě opravdu příliš brzy.
Začal tedy znovu: "Jak by se ti líbilo, kdybych tě naučil číst a psát?"
Nastala chvíle ticha.
Pro Ila to bylo, jako kdyby mu řekl: "Jak by se ti líbilo žít mezi lidmi?" ale nedokázal to dostatečně rychle vyjádřit.
"Takže… ne?" podivil se Purfi.
"Já jsem myslel, že-" musel přestat. Ilo se mu pověsil na krk a horlivě kýval hlavou.
Purfiho to trochu zaskočilo. Možná to bylo i tím, že ho svíral až příliš pevně.
Rozesmál se. "No tak dobře, dobře," posadil ho zpět na židli. "Neboj se. Naučím tě to. Slibuju. Tak! Půjdeme se podívat dál. Musím ti ukázat tvůj pokoj."
Vlastní pokoj! Přesně o tom děti v sirotčinci dlouho do noci mluvívaly, nikdy ale nevěřil, že se mu to někdy vyplní.

Pokojíček byl sice takový obyčejný, ale to Ilovy nadmíru stačilo. Bylo v něm příjemně. Z okna u postele šlo vidět město. Pod kalným svitem zapadajícího slunce se pomalu připravovalo ke spánku.
Ilo byl asi teď poprvé v životě opravdu šťastný. Má střechu nad hlavou, milujícího otce a- Marii!
Vyskočila za ním na postel a začala se k němu lísat. Slunce zapadalo za les, takže na ni nedopadal žádný paprsek světla - byla krásně bílá.
Pohladil ji. V tom si ale vzpomněl na tu knihu. Vůbec se ještě nedozvěděl, proč je jeho a ještě ji nedostal.
Položil Marii na zem a šel se podívat, jestli už Purfi ty dveře zamknul - Marie za ním. Z kuchyně se linula líbezná vůně zelňačky, až se mu málem zamotaly nohy. U dveří do kuchyně se trochu přikrčil a po špičkách, jak nejtišeji mohl, se plížil ke dveřím do knihovny. Purfi byl k němu otočený zády, a tak ho nemohl vidět - dokonce ani slyšet. Šel stejně tak tiše jako plížící se Marie za ním. Dveře byly dosud ještě dokořán. Proklouzl dovnitř - Marie s ním.
Na stole ležela rudá kniha. Ze všech magických knih okolo vynikala nejvíc právě ona. Ilo se musel vyškrábat na židli, aby ji znovu uviděl. Byla krásná, sice obyčejná, ale jeho. Co si do ní bude psát až ho to Purfi naučí?
Chtěl se ještě jednou podívat do jejího obsahu - jestli tam opravdu nic není. Musel se na židli postavit. Natáhl ruku, že se podívá, ale najednou z ničeho nic vyskočila na stůl Marie a sedla si na knihu. Ilo se hrozně lekl. Zakymácela se s ním židle a on i s ní sletěl na zem. Netrvalo to ani vteřinku a Purfi už stál ve dveřích celý vylekaný, co se stalo.
"Ilo! Co tu pro všechny svaté děláš?" křičel, ale vůbec si to neuvědomoval.
Chlapec z toho měl na krajíčku - vždyť mu bylo teprve pět a ještě k tomu to nemůže nijak vysvětlit.
"Ale no tak. Přestaň natahovat, vždyť se nic nestalo. Bolí tě snad něco?"
Zavrtěl hlavou a utřel si slzy do rukávu.
"Marie! Okamžitě slez z té knihy!" namířil svůj ostrý pohled na kočku a ta uraženě slezla. Vždyť nic neudělala! Jenom se chtěla podívat, co ten kluk dělá.
Purfi se konečně uklidnil - všechno bylo v pořádku. "Proč jsi sem chodil? Kvůli té knize?"
Ilo se zastyděl a zabodl pohled do podlahy.
"Zvědavost je někdy silnější než rozum, nemám pravdu?" zasmál se.
"Víš, nemyslel jsem, že se tě na to zeptám už dneska, ale vypadá to, že tě tyhle věci zajímají." a ukázal na knihy.
"Chtěl bych tě naučit mému řemeslu Ilo. Chtěl bych tě naučit být čarodějem."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 1. listopadu 2008 v 15:29 | Reagovat

dobrýý

2 Káťa Káťa | 1. listopadu 2008 v 17:49 | Reagovat

Bezva! Těším se na další!

3 ebika ebika | E-mail | Web | 17. července 2009 v 21:24 | Reagovat

No, tak takovou nabýdku bych brala bez váhání:-D

4 Dajna Dajna | E-mail | Web | 2. října 2009 v 14:32 | Reagovat

taky bych jui brala ty vis soni :D fakt skvely  8-)

5 KaThea KaThea | Web | 23. července 2011 v 0:52 | Reagovat

Díra v podlaze musela být vtipná. XDD Obzvlášť, když na ni člověk stoupl a zjistil, že tam ve skutečnosti žádná díra není. XD

Epic zakončení.
(Mám pocit, že slovo "epic" používám až nějak moc... Doufám, že ho nepoužívám špatně.)

6 Nakano Miharu Nakano Miharu | 23. července 2011 v 19:26 | Reagovat

[5]: já bych spíš brala ten lektvar neviditelnosti :-D

7 KaThea KaThea | Web | 24. července 2011 v 21:13 | Reagovat

[6]: Pokud by neměl trvalý účinek (což očividně ano), brala bych ho taky. xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru