U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 7: Sbohem

13. listopadu 2008 v 5:00 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Sbohem

Ilo se probudil s příšerným bolením hlavy. Snažil se rozvzpomenout, co se stalo, ale vzpomínky se rozutekly snad do všech koutů světa. Otevřel oči. V domě bylo šero. Rukou mu projela bolest. Když se podíval pozorněji, všiml si, že má v dlani zapíchnutý kousek krystalu. Bolelo to, ale byl hluboko na to, aby ho dokázal vytáhnout nehty. Obličej měl poškrábaný od střípků a plíce jako by měl naplněné prachem. Rozkašlal se a konečně se porozhlédl kolem sebe. Skříňka s lektvary byla rozbitá a lahvičky byli převrhnuté. Naštěstí žádný lektvar nebyl vylitý. Všude okolo se povalovaly střípky z rozbitého krystalu a také třísky. Dveře byli dokořán a pořád nimi pršelo do domu. Kousek od nich byla v podlaze díra a stůl byl převrácený na stranu. Ilo si oddechl. Takže to přece jenom byly Stíny.

Zvedl se a oprášil. Na krku nahmatal knihu v přestrojení za prsten a znovu mu spadl kámen ze srdce. Ještě, že ji v noci přeměnil. Po tom výbuchu by nemusela dopadnout vůbec dobře… Teď už ho trápila jen jedna věc - kde je jeho otec? A dokáže mu tuhle smršť prominout? Musí ho najít. Zaběhl do pokoje pro kabát a pro svoje kartičky - musí se vydat do města.
Opatrně proběhl kolem díry, aby se dostal ke klíči od domu. Najednou strnul a jeho nohy jakoby se v tom zlomku sekundy přikovaly k podlaze. V rohu místnosti leželo nehybné tělo jednoho ze Stínů. Ilo sebral všechnu odvahu, co po včerejšku ještě našel a pomalu se k němu začal přibližovat. Jeho kroky nevydávaly žádný zvuk a dech jakoby vůbec nevycházel ven. Tělo bylo ještě celé promáčené od včerejšího deště. ,Vypadá to, že ho ten tlak odhodil taky.' přemýšlel Ilo a opatrně si před něj klekl. Vypadal více jako člověk než Stín. Vzal ho za rameno a otočil ho k sobě. To zděšení, které v něm v tu chvíli propuklo se nedá slovy popsat. Chvíli tam klečel neschopný pohybu a zíral na mrtvého tvora. Jeho oči se naplnily hořkými slzami a s pocitem tak strašným, jaký zažije jen málokdo, vyběhl ven. Vstříc svému ne moc pěknému osudu.

Nemusím vám popisovat, jak ten člověk vypadal... Ano. Píšu to správně - byl to člověk. Myslím, že bude nadmíru stačit, když vám jen řeknu, že měl na pravém ukazováčku moc krásný stříbrný prsten…

***

V sirotčinci někdo zazvonil na zvonek. Byla zrovna hluboká noc, a tak většina sester už spala - kromě sestry Uršuly. Ta byla vzhůru skoro pořád.
Když se řítila chodbou modlila se, aby to nebylo další osiřelé dítě. V okamžiku kdy konečně odemkla dveře, nebyla schopná slova. Tohle ještě nikdy v životě neviděla - nikdy!
Sestra Uršula se znovu řítila chodbou nedbaje na noční klid. Zvuk jejích bot se odrážel od stěn a ničil sny všech, co spali.
Zastavila se u dveří a začala ne ně klepat. "Sestro Fráns!" šeptala, ale znělo to, jako by normálně mluvila. "Sestro! Probuďte se."
Dveře se pomalu otevřely. Stála v nich Fráns v noční košili a třela si ospale oči. "Co máte tak naléhavého, sestro, že mne musíte budit uprostřed noci…"
"Je to opravdu naléhavé! Okamžitě se do něčeho oblečte!"
"Tak to není asi tak vážné, když mám čas ještě i na oblékání."
"Ho, ho ,ho sestro. Ono je to vážné, ale chvíli to ještě počká."
Fráns nikdy nechápala Uršulin humor, a tak se šla obléct a radši už nic neříkala.

"Takže, sestro, už mi konečně řeknete, co se vlastně stalo?"
"Ovšem, ovšem. Odpovězte popravdě, už jste někdy zažila, aby k nám přišlo nějaké dítě úplně samo od sebe?"
"Ne, ještě ne, ale je to možné." připustila Fráns.
"Hm. Tak tohle se právě stalo. Uložila jsem to nebožátko do pokoje pro nemocné děti. Nikde jinde nebylo místo."
"To jste velice hodná, ale kvůli jednomu dítěti jste mě nemusela budit. Určitě by jste to zvládla sama." stěžovala si Fráns.
"Ovšem, že bych to zvládla sama, ale kdybych vám to neřekla, ráno by jste na mě byla určitě nahněvaná."
"Och tedy dobrá." řekla Fráns a zamyslela se nad tím vším. Třeba je to opravdu důležité.
"Takže, tady je." otevřela Uršula dveře od pokoje a počkala, až Fráns vejde dovnitř.
V pokoji bylo pár dětí s neštovicemi a všechny do jednoho byly vzhůru. Sestra Uršula je tak hlučná, že v její blízkosti nemůže spát nikdo.
"Které dítě to je, sestro?"
"Támhle vzadu. To černovlasé." řekla Uršula a vedla Fráns mezi postelemi se svíčkou v ruce.
Světlo dopadlo vzápětí na chlapce. Seděl na okraji matrace a pohled měl zabořený do prázdna - pusu jemně pootevřenou, jakoby chtěl něco říct. Byl celý špinavý, ruce měl ledově chladné a v dlani zabodnutý bolavý střep.
Fráns ho okamžitě poznala. "Oskare!" vykřikla a klekla před něj na kolena. Začala ho hladit po vlasech a po jejích tvářích začaly stékat slzy. Chlapec se na ni nepřítomně podíval svýma prázdně šedýma očima, ale vzápětí znovu odvrátil pohled.
"V jakém zuboženém stavu tě ten necitný šarlatán zanechal!" stěžovala si Fráns a snažila se chlapce přimět k nějaké reakci.
"Sestro Uršulo, děkuji vám, že jste mne vzbudila."
"Ále, nemáte za co. Nu, přinesu vám tedy lékárničku. Nemůžeme ho takhle nechat."
"Jste velice laskavá." poděkovala jí skoro neslyšně.
Fráns bolelo u srdce. Jak mohla nepoznat, že je ten čaroděj takový tyran? Také přemýšlela nad tím, jak dlouho byl Oskar pryč. Spočítala sedm let. Takže teď by mu mělo být už dvanáct. Týral ho už od začátku nebo začal teprve nedávno?
"Oskare, podívej se na mě. Oskare…" vtom si to uvědomila - Oskar už není jeho jméno.
"Ilo?"
Chlapec se najednou jako rázem probral. Začal se rozhlížet kolem sebe - vypadalo to, jakoby vůbec nevěděl, kde je. Když spatřil sestru Fráns, začaly se mu po tvářích koulet velké slzy - vrhl se jí okamžitě kolem krku. Byla teď jediná, u které si mohl vylít své bolavé srdce.
Ostatní děti jenom nečinně seděly na postelích a dívaly se na neznámého kluka. Byl zvláštní. Měl dvě jména a když brečel, nevydával vůbec žádný zvuk.
"Stalo se něco?" ptala se setra Uršula s lékárničkou v ruce.
Fráns jenom zavrtěla hlavou. Odsunula od sebe chlapce a zadívala se mu do očí. "Ilo, sestra Uršula ti teď musí ošetřit ruku. Buď statečný chlapec."
Sestře Fráns to trhalo srdce, když viděla jeho zoufalý pohled. Není ale vyhnutí - ten střep musí ven.
Sestra Uršula uchopila chlapcovu dlaň. Celý se třásl.
"Sestro, zkuste ho nějak uklidnit." zlobila se.
"Ilo, to nic není, neboj." přivinula ho k sobě a on se na nějakou chvíli přestal třást. Netrvalo to ale dlouho. Ilovy prsty se jakoby zabodly do její paže - sestra Uršula začala čistit ránu.
Jak rád by teď křičel - jenže nemůže. Spokojil by se s jedním výkřikem - ale nejde to. Všechna bolest se v něm ukládá jako v trezoru. V trezoru do kterého se jen přidává.
Aspoň jednou říct Purfimu "tati". Aspoň jednou zazpívat nějakou písničku. Aspoň jednou říct někomu "mám tě rád". Proč nemůže? Proč…
"A je venku!" vykřikla Uršula. "Mnohem líp se mi pracuje, když u toho děti neskučí a nevrtí se. Jak je na tom?"
Fráns se na ni se smutným úsměvem otočila. "Omdlel…"

***

Ráno čekal všechny velký šok. Sestra Fráns seděla na kraji Ilovy postele a ruce měla zabořené do dlaní.
"Sestro Fráns! Tak řeknete mi konečně, co se stalo? Kde je Ilo?" vyptávala se Uršula.
Fráns jí podala papírek a znovu se rozbrečela. Uršula rozevřela vzkaz. Přečetla si ho a svěsila ruce. "Co to má znamenat?"
Na papírku byla napsaná jen čtyři slova: Děkuji za vše - Ilo.

Vzpomínka: Purfi a Marie

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 13. listopadu 2008 v 19:14 | Reagovat

Tohle byla opravdu smutná kapitola! Purfiho mi je opravdu líto!

2 Lenka Lenka | 14. listopadu 2008 v 19:07 | Reagovat

božínku to bylo smutny hodně

3 ebika ebika | E-mail | Web | 17. července 2009 v 22:21 | Reagovat

Já asi budu...brečet to je strašný :-(

4 Dajna Dajna | E-mail | Web | 2. října 2009 v 15:47 | Reagovat

strasny ae jinak fakt dobry, ja dneska zacala 1kapitollou a az do tohoto dilu a vubec se nemuzu idtrhnout :D ;-)  :-(  :-x

5 Tenny Tenny | Web | 8. dubna 2010 v 9:01 | Reagovat

Jej, já si říkala, že stíny, co klepaj, jsou podezřelý. Že je to Hlavička mě napadlo, ale nečekala jsem, že to dopadne takhle, no...
Ale jelikož jsem přirozeným cynikem, slzičku jsem neuronila.
Jak se zdá, dostala jsem odpověď na ten křik, takže nemůže vydávat vůbec žádné zvuky... Hm.
Líbilo se mi, že šel do sirotčince, je to logické. :) Šel tam, kde se cítil v bezpečí a kde prožil své děttsví...

6 KaThea KaThea | Web | 27. července 2011 v 22:01 | Reagovat

Chudáček Purfi... (Měl takové kawaii jméno. xD Je škoda, že už se tam neobjeví...) To je tak roztržitý, že zapomněl, kolikrát má klepat? x"D Jestli venku potkal Stín, ani bych se mu nedivila... Nebo to klepal Stín? Zajímalo by mě, kdo vešel první...

Je normální, že mi přišlo vtipné, že si ta vychovatelka myslela, že ho týral? X"D

Hm... Chjo. To byla poslední kapitola, co mám v mobilu. Takže dál už jsem to nečetla. Ale teď to nemůžu číst před spaním. D: A momentálně moc na počítač nechodím, protože jsem celý den venku... (no ale v sobotu se to změní)

7 Nakano Miharu Nakano Miharu | 28. července 2011 v 13:11 | Reagovat

[6]: ještě se tomu někde párkrát věnuju, jak to s purfim doopravdy bylo ;-) a v druhé sérii je i něco z jeho mládí :-D

8 KaThea KaThea | Web | 28. července 2011 v 19:45 | Reagovat

[7]: Jé, Purfiho mládí! 8D To bych chtěla číst. :D

9 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 2. listopadu 2011 v 15:28 | Reagovat

Bože, ty si hrozná! Zabiť takého človeka... :-| :-(

10 Nakano Miharu Nakano Miharu | 2. listopadu 2011 v 16:17 | Reagovat

[9]: ach... já vím, já vím... :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru