U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 8: Pravda a lež

28. listopadu 2008 v 16:33 |  Cesta Ticha - Díly
Pravda a lež

Co způsobilo tu pohromu, která postihla okrajní města a vesničky? Byl to přirozený běh věcí nebo za to někdo může?
Jednoho dne, ještě pár týdnů před tím, než Purfiho srdce přestalo bít, překročil jeden čaroděj přirozené hranice.

Tuhle cestu plánoval již delší dobu. Jakmile o tom poprvé uslyšel, ovládla ho nějaká neviditelná síla. Všechno pro něj bylo najednou stranou. Rodina i přátele. Zajímala ho jen jediná věc - Nový Svět.
Toho dne otevřel bránu přesně tak, jak to poprvé udělal Injorhe Liška… a prošel skrz. Byl sice první, ale ne poslední.
Všichni, co se vydali branou do neznáma, vstříc dobrodružství a novému poznání, nevědomky vrhly na svou rodnou zemi zkázu. Branou začaly procházet Stíny - velmi staří tvorové, kteří žijí z potěchy ubližovat jiným.
Usídlily se v hlubokých lesích a čekaly na příhodnou chvíli k útoku.
Nejenom, že začali lidé vídat po nocích temné postavy, ale také se postupně ztráceli čarodějové. Tajemství Nového Světa se rozneslo po Větrné Rovině neuvěřitelnou rychlostí a postupně se dostávalo do okolních království a mnohem, mnohem dále. Jméno Injorhe Liška bylo známé po celém světě a skrývalo za sebou hrozbu.

Ten den, kdy se ve Smrkově pár hodin po poledni zatáhla obloha, každý tušil, že se něco stane.
Když se Purfi vracel od syna do města, zašel ještě na okraj lesa. Úzkostně volal svou milovanou kočku, která je bez slunečních paprsků úplně bezbranná, ale nedovolal se jí. Místo toho přišel někdo jiný.
Během chvíle byl Purfi obklíčený asi dvaceti Stíny. S nataženou rukou se oháněl jeho jedinou šancí - stříbrným prstenem, ale neubránil se dlouho.
Jeho tělem začaly šmejdit ruce všech těch tvorů a on cítil, jak se mu z končetin ztrácí cit. Jeho srdce bilo pomalu a s ním uvadala i mysl. Od té chvíle byl pro něj čas nekonečný - od té chvíle už nebyl mezi živými.

***

Stíny se pomalu procházely městem a hledaly světlo v oknech. Když na nějaké narazily, zaklepali na vchodové dveře.
Té noci utrpělo mnoho lidí vážná zranění. Vždy, když si stín pustily do domu a dotkl se jich, objevila se na tom místě rudá až fialová skvrna. Při sebemenším dotyku bolela k zešílení a v noci vás často budila ze spaní.
Tahle prokletá rána se hojí nekonečně dlouho - i několik let.

***

Ilo Hlavička byl od toho strašného dne pouhým sirotkem. Bodalo ho u srdce. S každým nádechem se mu chtělo čím dál míň žít. K čemu je světu kluk, který neumí ze sebe vydat ani hlásku? K čemu se učil všechna ta kouzla, když jen při pomyšlení na ně se mu chce skočit do ledové řeky a utopit se? Chybělo mu už jen kousek k dosažení titulu čaroděj, ale teď lituje toho, že někdy přijal otcovu nabídku. Zabil ho - na to nikdy nezapomene. S kouzly už nikdy nechce mít nic společného! Nikdy! Otec ho neudělal magickým učedníkem, nikdy nevařil žádný lektvar, nikdy nelistoval v žádné magické knize, nezná žádné duchy a už vůbec ne bohy - není čaroděj.

Ilo svou vlastní vůlí zavrhl vše, co do teď byl.
Seděl na zemi u studny, nevšímaje kolemjdoucích lidí. Seděl tam, ve svém už ne moc čistém kabátu, a nepřítomně se díval do země.
Už jsou to dva dny, co opustil sirotčinec. Celý ten čas se procházel po vylidněném Smrkově a snažil se vyrovnat s tím, co pro něj osud přichystal.
Lidé si ho nevšímaly - měly svých vlastních starostí dost. Dnes znovu začali chodit v černém. Procházeli kolem se svými bledými tvářemi a nahrbenými zády.
Najednou se před Ila někdo postavil. "Co tady děláš?" ptá se ho.
Vzápětí se ozval další: "Mirku! Běž od něho!"
Ty hlasy přece zná. Ilo se na ně podíval. Stál tam Mirek Tůňka a jeho máma Téria Tůňková. Chvíli na sebe tiše zírali.
Paní Tůňková se na sebe zlobila kvůli tomu, že ho zprvu považovala za žebráka. Uchopila Ila za paži a zvedla ho. Začala mu oprašovat kabát, ale vtom se okamžitě sesunul znovu k zemi. Už dva dny nic nejedl a nespal víc, jak pět hodin.
"Mirku, zůstaň tady s ním, skočím něco koupit do krámu." nařídila mu.
Mirek si před něj sedl. Vůbec nevěděl, co by mu měl říct - takhle skleslého ho ještě nikdy neviděl.
"Víš, jdeme s mámou na pohřeb tvýho táty - neměl bys jít taky?"
Žádná reakce.
"Můj táta taky umřel. Bylo mi šest. Máma mi napovídala, že odešel na dlouhou cestu, ale já vím, že se oběsil."
Ilo se na něho podíval.
Mirka to trochu rozhodilo. "Tím… tím jsem chtěl říct, že za chvíli se s tím smíříš. Já… já jsem taky brečel a bylo mi po něm strašně moc smutno, ale teď už mi to nevadí."
Mirek už radši nic neříkal. Ilo znovu svěsil hlavu. Není divu, že se přes to přenesl tak rychle - on má ještě mámu.

"Tak, chlapci. Půjdeme." řekla paní Tůňková a strčila Ilovy před nos papírový sáček s koláči. Voněly úžasně. Taková vůně vás dokáže okamžitě postavit na nohy.

***

Dav se rozestoupil. Vzniklou uličkou procházeli tři osoby. Paní Tůňková v čele a za ní dva chlapci. Jeden ušmudlaný s černými vlasy jako noc a druhý pečlivě učesaný ve vhodném oblečení. Na Purfiho pohřbu bylo asi o polovinu míň lidí jak na Reolandově, ale i tak to bylo dost. Většina lidí Ila nikdy nepotkala. Purfi o něm moc nemluvil a do města si spolu vyšli jen občas. Lidé si něco šuškali a Ilo se čím dál víc šoural - Mirek ho musel chytnout za ruku a ke konci ho už skoro táhnul za sebou. Bezpečně se dostali až k samotnému středu.
Byla tam vyřezávaná rakev pohřbená pod spousty květů. Jakmile se trojce dostavila, kněz začal s proslovem.
Ilo neposlouchal. Díval se na tu spoustu květin. Otec neměl rád květiny. Do vázy si dával jen ty sušené. Říkal, že je aspoň Marie nesežere a ještě k tomu déle vydrží.
Ilo se rozhlédl. To se dalo čekat. Zase tu stojí ti kluci a dělají, jako by ho znali. Přestal se tím ale rychle zabývat. Věděl, že ta pověra není vůbec pravdivá.

Čím déle tam stál, tím více a častěji si vzpomínal na tu strašnou noc. Že se nestydí! Jak se vůbec opovažuje přijít po tom, co udělal? Podíval se, jestli ho někdo nesleduje. Otočil se a začal se prodírat davem ven. Cítil, že se mu špatně dýchá. Chvíli si ho nikdo moc nevšímal, ale najednou se začali lidé znovu rozestupovat. Klepy se tady šíří až příliš rychle. Nejdřív přidal na tempu, ale ke konci už doopravdy utíkal. Když už byl skoro venku, stoupl mu nějaký muž do cesty. Ilo prudce zabrzdil - taktak, že nespadl.
"Ty jsi Purfiho syn, že? Ilo Hlavička, nemám pravdu?" vyzvídal.
"Jako správce této vesnice je mou povinností zařídit jí bezpečnost. Purfi byl posledním čarodějem ve Smrkově, a tak se tě na tuto otázku musím chtě nechtě zeptat. Učil tě tvůj otec svému řemeslu?"
Ilo zavrtěl hlavou. Lhát se dá i beze slov.
"Aha. To je škoda - pomoc nějakého čaroděje by se nám hodila."
"Ilo! Kam si myslíš, že jdeš?" volala na něj paní Tůňková a prodírala se s Mirkem k němu.
Popadla ho za ruku. "Víš, jaký to byl pocit, když jsi najednou zmizel? Už jsem si představovala to nejhorší."
"Ehm, promiňte madam, kdo jste?" ptal se správce.
"Já? Já jsem Tůňková a Purfi byl můj dlouholetý přítel. Teď cítím povinnost postarat se o jeho chlapce." a stiskla Ilovy ruku, aby věděl, že to bylo mířeno na něj.
"A vůbec, co jste po něm chtěl, pane správce?"
"Jen jsem se ho ptal, jestli ho Purfi učil čarodějem, nic víc."
"To já nevím, nikdy se mnou o magii moc nemluvil a Ila jsem jaktěživ kouzlit neviděla - takže asi ne. Ale měl by jste se stydět, pane! Požadovat tak namáhavou práci od malého chlapce a ještě v tuto dobu."
"Oh... Velice se omlouvám, ale viděl jsem, jak utíká pryč a kdoví kdybych ho znovu spatřil." vysvětloval správce a cítil se trochu ne ve své kůži.
Téria se na něj přestala zlobit. "Máte pravdu. Je těžké ho najít. Půjdeme chlapci. Myslím, že už nám to všechno stačilo."

***

Ilo a Mirek seděli ve voze mezi zeleninou a chroustali mrkev. Paní Tůňková požádala svého přítele Frantu Valounka, aby je zavezl k jejímu bratranci - Richardovi Milovskému.
Richard bydlel ve Vichlorově, který byl jen deset minut chůze od Větrné Lhoty - hlavního města.
Vichorov bylo takové středně velké město, které spravoval místní hrabě Vesonlyov. Celé panství mělo velice úrodnou půdu a lesy bohaté na plody a zvěř.
První čeho si Ilo všimnul, bylo, že ve Vichorově je určitě tepleji jak ve Smrkově. Sundal si kabát a rozhlédl se kolem sebe. Vypadá to, že tohle město pohroma nezastihla - všichni vypadají tak nějak… šťastněji.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 28. listopadu 2008 v 18:53 | Reagovat

dobry tenhle dil se povedl

2 ebika ebika | E-mail | Web | 17. července 2009 v 22:33 | Reagovat

Jéžiš já jsem ještě furt na lopatkách z toho dílu před tím, ale tehlě je vážně skvělý

3 KaThea KaThea | Web | 28. července 2011 v 20:21 | Reagovat

Eh... Trochu jsem nepochopila, co se myslí těmi "okrajními městy a vesničkami". o.O" Okraj čeho?

Já čekala, že Stíny přišli tou branou.

Ňunís... (Toho si nevšímej.)

Ňunís (na jinou věc). 83 Škoda, že se Stín Ila nedotkl... To by byla sranda. >8D (Ale určitě se to ještě někdy stane, že jo? XD)

Ňunís, ňunís... Všechno je hrozně ňunís. No dobře, asi bych měla přestat používat to slovo. XD V poslední době ho značně nadužívám.

Ňu- ehm...

Franta Valounek. XDD

Hmm... Nějak nechápu, proč je ten konec v této kapitole... Zdá se mi, že k tomu nějak nepasuje. Na začátek druhé kapitoly by podle mě seděl víc.

4 Nakano Miharu Nakano Miharu | 28. července 2011 v 21:35 | Reagovat

[3]: hmmm... možná místo "okrajní" měli být "okolní vesničky a města" :-D
jo, má to hodně nedostatků - jestli to přežiješ i dál, seš borec :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru