U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 10. - Co je za bránou

11. listopadu 2008 v 10:14 |  Keep On - Díly
"Tomoko?! U dveří je nějaká slečna a říká, že se znáte." volala Tomočina máma.
"Jaká slečna?"
"Já nevím! Říkala, že se jmenuje Viola. Pojď si to s ní vyřídit sama!"


Dveře se otevřely.
"Violo? Co tady děláš? Jak- jak víš, kde bydlím?"
"Ale no tak. Ani neřekneš ahoj? Přišla jsem ti pomoct s matikou, jak jsme se domlouvaly. Zapomněla si? To nevadí. Tak, pozveš mě dál?"
"A- a- ale-"
"Jů. Pěknej dům. Dobrý den. Vy musíte být paní Takehimo, že? Moc mě těší."
"Ee…"
"No tak, Tomoko. Musíme se vrhnout na matematiku. Kde máš pokoj?"

Viola se rozvalila na posteli.
"Takže… co tohle má znamenat?!" zlobila se Tomoko.
"Hm? Říkala jsi něco?"
"Jo! Proč jsi tady?"
Viola se usmála a vytáhla s tašky kameru. "No… chtěla jsem to prostě vidět. Esto? Můžeš."
"CO jsi chtěla vidět? A KDO je Esta?"
"Já jsem Esta." ozval se hlas.
Tomoko zatajila dech. Někdo tady před chvílí promluvil a Viola to rozhodně nebyla - ta natáčí. "Hej! Proč mě natáčíš?!"
"Aby ses měla na co dívat, až budeš stará. A abych se já měla na co dívat." zakřenila se.
"Jmenuji se Esta," promluvil znovu hlas. "Jsem Klíčník. To znamená, že můžu otvírat brány mezi našemy světy kdekoliv chci a kdykoliv chci. Byla jsem požádána, abych ti povolila vstup. Natáhni prosím ruku."
Tomoko se podívala na Violu. Ta jí na oplátku jenom zamávala. Vzdychla si a natáhla před sebe ruku. Nastalo ticho. Všichni trpělivě čekali, co se stane.
Najednou Tomoko něco pláclo do dlaně. Byla to malinkatá ručička a patřila malinkatému stvořeníčku, které se na ni usmívalo. "Přístup povolen." řeklo to stvoření.
"He…" nevěřila svým očím.
"HEEEEEEEE?! CO- CO- CO TO MÁ ZNAMENAT?!"
Neuběhlo ani pár sekund a do pokoje vletěla máma. "Tomoko!?"
"Mami?" řekla otřeseně.
"Všechno v pořádku paní Takehimo," ozvala se Viola.
Obě dvě se na ni otočily. Seděla na zemi, držela v ruce tužku a před sebou měla sešity, učebnice a papíry s příklady.
"Jenom jsem tady Tomoko vysvětlila, jak se ty příklady počítají a ona právě zjistila, že je počítá úplně špatně. Trochu to přehnala se svou reakcí."
"Aha." odpověděla trochu podezřívavě a neochotně odešla."
Tomoko se svezla k zemi a Viola znovu uchopila kameru - celou dobu ji měla zapnutou na posteli.
"To budou perfektní záběry." pochvalovala si.

"Tak můžeme jít?" zeptala se Esta, která se z čistajasna objevila uprostřed pokoje.
Tomoko na ni znovu vyvalila oči.
"Já myslím, že jo." odpověděla Viola a vypnula konečně kameru.
Tomoko si Estu pořádně prohlédla. Měla sotva půl metru. Na zádech měla křídla, která nešla pořádně vidět, jak s nimy rychle pohybovala a její jemňoučké fialové vlásky jí sahaly skoro až k nohám. V nich měla oranžovou stužku stejné barvy, jako její oči. Uši měla špičaté.
"Ty jsi víla?" zeptala se Tomoko.
"Jé! Jak jsi to poznala?"
"To nejde nepoznat." řekla si pro sebe.

"Tak půjdeme." Esta rozpřáhla ruce a přímo před ní, se objevil temný vír.
Všichni tři do něj vešly.

Procházení bránou nebylo vůbec nepříjemné. Připadalo vám to, jakoby jste letěli vzduchem.
Když už jste byli na konci, poznali jste to podle světla - jako v tunelu. Jenže jak se z tohohle vlaku vystupuje?
Tomoko vyjela z brány jako z tobogánu a přistála na zadku. Viola jí pomohla na nohy. "Za chvilku přijdeš na to, jak vyjít ven po svých."
Brána se zavřela a konečně dala světlu volnou ruku. Tomoko stála na krásném místě. Vypadalo to jako zahrada. Uprostřed byla kašna a v ní plavaly rybičky všemožných barev. Podlaha byla ve skutečnosti složitou mozaikou, která se skládala z mnoha odstínů žluté a hnědé. Všude okolo bylo bílo. I nebe bylo bílé.
"Takže jste už přišli." rozlehl se vzduchem něčí hlas.
Tomoko se otočila. Na druhé straně kašny někdo seděl. Podle hlasu to byla dívka. Zvedla se a pomalu se k nim blížila. Její kroky se tlumeně ozývaly a oblečení vydávalo jemný šustivý zvuk.

Konečně k nim došla. Měla červeno-růžové vlasy, které hrály všemi odstíny a leskly se jako hladina vody. Její oči zářily příjemnou zelenou barvou a rty tvořily dokonalý úsměv.
"Konečně se poznáváme v tváří v tvář." řekla dívka a mezi vlasy jí občas vylezly špičaté uši - stejné jako má Esta.
Tomoko ten hlas poznala.
"Nakiro…" vydechla úžasem.
"Správně."
"Vu- vůbec nevím, co mám na tohle všechno říct…"
"Nemusíš říkat nic. Všichni víme, jak se cítíš." řekla Nakira příjemným hlasem.

Pro Tomoko to byl nepopsatelný zážitek. Stačilo jí tam na tom krásném místě stát a dívat se - nic víc.
"Pojď." zatahala ji Esta za rukáv. "Najdu ti nějaké vhodnější oblečení - džíny se tady nenosí."

Oblečení v tomhle světě bylo moc pěkné, ale všechno bylo ušito na stejný princip. Volné bílé kalhoty s hnědým vzorem na koncích nohavic, jednoduché bílé boty, jedno útlé hnědé tričko s dlouhým rukávem a přes něj bílé triko s krátkým rukávem, stojatým límcem a hnědým vzorem na koncích rukávů.
Tomoko si všimla zvláštního pruhu, který byl přišitý na bocích bílého trička. Bylo tam šest znaků a jestli si pamatuje dobře, Nakira jich na tom pruhu měla také šest.
Někdo zaklepal na dveře pokoje, ve kterém byla. Dovnitř vešla Viola. Měla modré oči a vlasy přesně takové, jaké před tím. Afinu už měla zastřihnutou a na místě, kde byla ta velká rána, zbyla malá jizvička. Na sobě stejné oblečení jako Tomoko s jedním rozdílem - na jejím pásu bylo jen pět znaků a každý jiný.
"Můžeme jít? Je tu někdo, kdo tě chce vidět." oznámila jí.

Když šly chodbou, nemohla už Tomoko udržet zvědavost na uzdě. "Co symbolizují ty znaky?"
Viola se zasmála. "Je to opravdu primitivní - znázorňují tvoje jméno."
"Aha. Je to fakt moc jednoduchý. Můžu se zeptat, kdo že mě to chce vlastně vidět?"
"Luna - Měsíční paní."
"Proč?" podivila se Tomoko.
"Já nevím. Řekla jenom, že ti to pomůže."

Došly na konec chodby. Před nimi byly stříbrné dveře. Viola je otevřela.
"Takže, už tam čeká. Já zůstanu tady. Až skončíte, zaklepej na dveře."
Tomoko přikývla a vešla dovnitř - dveře se za ní zabouchly.
Byla znovu v nějaké zahradě. Tahle byla ale úplně odlišná. Uprostřed byla sice také kašna ale zem tu pokrývala skutečná tráva. Okolo ní bylo bílé sloupořadí a nad hlavou jí zářil obrovský měsíc v úplňku. Obloha byla temná, posetá hvězdami.
"Vítej, Tomoko Takehimo - už na tebe čekám."
Jakoby z měsíčních paprsků se začala splétat postava Luny - Měsíční paní.
Tomoko se lehce uklonila, protože nevěděla, jaká se má projevovat úcta nadpřirozené bytosti.
Luna měla na sobě kupodivu rudě červené šaty. Oči měla uhrančivě bílé a její vlasy měly stříbrnou barvu. Podala Tomoko ruku.
"Je tu něco, co ti musím ukázat."
Jenom co se dotkla její dlaně, obě dvě se přenesly za doprovodu měsíčních paprsků a úplně jiné místo.
Byla tam také noc. V okolí svítilo pár lamp - vypadalo to jako nějaký park. Před nimi seděl na lavičce nějaký pár.
První se otočila dívka. Měla blonďaté vlasy po ramena a hned jakmile návštěvníky uviděla, začala se usmívat.
Šťouchla do kluka, který seděl vedle ní. "Miki."
"Co je Flo?"
"Podívej se, kdo přišel."
Chlapec se otočil. V brýlích se mu odráželo světlo z lampy a na jeho tváři se objevili stejný úsměv, jaký měla před chvílí Flo.
Měsíční paní najednou promluvila: "Tomoko, tohle je on - chlapec, co ti zachránil život."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 11. listopadu 2008 v 19:22 | Reagovat

dobry i když nevim proč ji zachránil život a ty jména mi připomínají guardian angel ( pardon jestli to mám špatně napsany)

2 Káťa Káťa | 12. listopadu 2008 v 16:12 | Reagovat

To bylo supr! Moc se těším na další díl!

3 Sonca Sonca | 14. listopadu 2008 v 9:53 | Reagovat

no jo. Onoto má totiž mezi sebou jednu spojitost. Michal z Gaurdian Agel a Michal z Keep On je jedna a ta samá osoba

4 Lenka Lenka | 14. listopadu 2008 v 19:09 | Reagovat

týý jo já to nějak čula že to bude mít nějakou spojitost

5 Danča Danča | Web | 5. února 2009 v 20:48 | Reagovat

super soni ja taky vedela ze to bude spojity ty vsechny pribehy spojis tak skvele a ty jmena znam i s tvyho komixu no jo no...

6 Sonca Sonca | Web | 6. února 2009 v 15:31 | Reagovat

můj komix... nojo... to už je dávno :)

7 Lizz Lizz | Web | 9. února 2010 v 12:19 | Reagovat

Super:D:D:D Mám mooooře dotazů, ale těma asi nemácenu otravovat... cosi mi totiž říiá, že odpověď by stejně byla čti dál a dozvíš se to...xD jenže moje maličkost postrádá takovou doela užitečnou vlastnost, co se jí říká trpělivost...xD takže kdo je Vivien, coj e zač ta měwsíční paní, ty dva (nechce se jí posunovat nahoru kvůli jménům) proč to natáčí, co to mělo být s těma dvěma tělama (dvěmi těly, jo já vím:D) kdo je ta s fialovejma očima.. a tak dááále a tak dále..xD říkala jsem, že je toho víc..xD no nic jdu na další kapču...xD:D:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru