U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 12. - Ještě se uvidíme

29. listopadu 2008 v 17:51 |  Keep On - Díly
Tomoko se vracela domů. Dnes byla s Shinou, Kayou, Maemi a Usagi v kině. Byla to praštěná komedie o muži, který všechno ztratil na letišti. Nejdřív to byly kufry, potom jeho nejmladší dcera, jeho syn a nakonec se mu ztratila i manželka.
"To byla ale kravina." řekla Kaya trochu otráveně.
"Mě se to hrozně líbilo! Ten chlap, co to hrál, měl tak úžasnej obličej!" pochvalovala film Maemi a Shina se smála jako utřená ze řetězu.
"Je zajímavý, jak se z tak smutné situace dá natočit úžasnej film." vložila se do toho Tomoko.
"Příště natočí film, jak se pět školaček uchechtalo k smrti." podotkla Usagi a k jejímu překvapení se celá skupinka začala smát.


Vydrželo jim to dlouho. Na jedné křižovatce se rozloučili a vyšly po skupinkách domů. Tomoko šla bohužel sama. Bylo už deset večer a tma jí nikdy nedělala moc dobře. Zrovna stála na začátku Hrušňové ulice, jenže byl tu jeden problém - musí projít, ale v celé ulici nesvítila ani jedna pouliční lampa. Vzpomněla si na Michala jak jí říkal, že nikdy nemá před ničím utíkat a taky na to, že lidé nemůžou vidět její magii - to znamená, že si klidně může posvítit na cestu a nikdo to neuvidí.
Spadl jí kámen ze srdce. Vytvořila v dlani zářivou plynnou kouli a vykročila vpřed. Světlo pronikalo tmou sice těžko, ale naštěstí viděla cestu asi dva metry před sebou.
Konečně vyšla z Hrušňové ulice. Kolem ní už zase svítily lampy, ale i přes to nechala světýlko rožnuté - přece se jenom cítila bezpečněji.
Najednou se ale Tomoko prudce otočila. "Kdo je tam?!" řekla nahlas, ale i přes to šel v jejím hlase vycítit strach.
K jejímu zděšení ucítila něco temného.
"Máš dobrý postřeh." řekl suchý hlas a vzápětí se něco pohnulo ve tmavé uličce kam nedopadalo příliš moc světla. Tomoko to ucítila - byl to démon. Oči mu zářily jemným červeným světlem, ale i takový může být nebezpečný.
"Co chceš!" vyhrkla ze sebe bez přemýšlení.
"V podstatě nic. Jen jsem ucítil nějakou energii a zajímalo mě, kdo je jejím zdrojem… a zjisti jsem, že je to moc pěkná dívka." při té poslední větě vyšel démon ze stínu.
Byl o něco málo vyšší jako Tomoko a podle lidského věku vypadal na šestnáct. Vlasy měl krátké a temně černé. V obličeji byl příšerně bledý a pod očima, které už úplně vyhasly a získaly zelenou barvu, měl výrazné kruhy.
Tomoko instinktivně ustoupila o krok dozadu.
"Nemusíš se bát." řekl vyčerpaným hlasem. "Nic ti neudělám."
"No to ti tak budu věřit!"
"Copak vypadám nebezpečně?" usmál se sebejistě. "Stačí, aby se mě to světýlko, co držíš, jenom dotklo a bude po mě."
"Tak to bych měla udělat světu laskavost." a začala k němu pomalu jít.
Kluk vyšel z uličky a dal se na ústup.
"Hele, to nebude nutný." řekl a pokračoval v ústupu.
"Když už se mi naskytla takováhle šance, tak tě nenechám jen tak jít."
Začali se pomalu přibližovat k Hrušňové ulici když se Tomoko najednou rozeběhla - nenechá ho přece zmizet ve tmě. Kluk už zůstal stát, ale vzápětí zmizel. Tomoko prudce zabrzdila. Ovanul ji zvláštní vítr, který rozfoukl její světelnou kouli jako nic. Najednou ucítila démonův dech na krku. "Jak se jmenuješ?" pošeptal jí do ucha. Tomoko se příšerně vyděsila. Vytvořila novou kouli v rekordním čase a ve zlomku sekundy se s ní rozmáchla kolem sebe. Kluk na poslední chvíli uskočil. Byl ale příliš zesláblý, a tak místo na nohou skončil na zádech. Trochu se rozkašlal. Tomoko pořád ještě cítila jeho dech na šíji. Měla husí kůži a srdce jí rychle bilo.
Démon se posadil, ale svěsil hlavu. "Zítra je úplněk." řekl tiše. "Možná… se ještě uvidíme."
"Doufám, že ne." odsekla ještě třesoucí se Tomoko.
Kluk se opřel o ruce a zasmál se. Nebyl to ale takový ten strašidelný smích, kupodivu zněl hodně lidsky. Nakonec udělal rukou nějaké gesto, něco jako: uvidíme se později, kočko! a zmizel.
"Tak to mi ještě scházelo - mít démoskýho chuligána na krku." pomyslela si Tomoko. Nezabývala se tím ale dlouho - chtěla být už konečně doma. Naposledy se rozhlédla, jestli není náhodou ještě pořád nablízku a rychlým krokem vyrazila směrem domů.

Když šla spát, usínala s tím vědomím, že už je ta hrozná noc za ní, ale jeden podivný sen jí dokázal, že všechno teprve začíná.
Zjevila se jí jedna mladá žena. Vlasy měla bílé s jemnými namodralými odlesky a tyrkysové výrazné oči.
"Poslyš," promluvila na ni žena. "Je správné mít sen a jít za ním?"
Tomoko se zamyslela. "Myslím si, že kdyby neměl člověk nějaký cíl, nemá pro něj cenu žít."
"Takže, když jsem si zvolila svou cestu, svůj sen, mám jít za ním ať to stojí, co to stojí?"
"Asi ano. Já bych se nechtěla vzdávat svého snu."
Žena se usmála. "Moc jsi mi pomohla. Proto ti řeknu, jaký je můj cíl."
Najednou se k ní otočila zády a vyslovila něco, po čem už Tomoko nemohla spát.
Ty čtyři krátká slova vyslovila velmi pomalu a chladně. "Můj cíl… jsi ty."
V tu ránu, jako by ji odmrštila ze snu pryč - Tomoko se probudila.

"Dnes se ti moc nedařilo. Stalo se snad něco?" ptala se paní učitelka.
Tomoko jen odpověděla: "Špatně jsem se vyspala."
"Tak se nech příště vyzkoušet znovu - ta čtyřka není pěkná mezi samými jedničkami."
Přikývla a šla si sednout do lavice.
Usagi se k ní naklonila. "Tohle ti není podobný Takehimo."
"Já vím…"

Po škole si šla chvíli zatrénovat. Brzy to ale vzdala - byla příšerně unavená. Doma proklouzla do pokoje a převlékla se ze školní uniformy. Vzala si ze stolu jednu nedočtenou knížku a skočila do postele. Po pár minutách usnula.

Tomoko probudilo nějaké cinkání. Otevřela rozespale oči, ale nic neviděla - všude byla tma. Rozsvítila malou světelnou kuličku, aby se podívala, kolik je hodin. Bylo za deset dvanáct. Znovu se ozvalo cinkání - někdo jí házel kamínky do okna. Nahlédla ven, ale nikoho neviděla. Vyšla na balkón a znovu se rozhlédla. Najednou se na sloupku u vrátek objevila nějaká postava. Tohle si pamatovala - stála úplně přesně jako Usagi tu noc.
"Usagi? Co chceš tak pozdě?"
"Aha. Tak takhle se jmenuje člověk ve kterém Wuram Ribfei Ha přebývá."
Tomoko se zarazila. Kdo to je? Určitě je to démon - pozná to podle těch rudě žhnoucích oči. Postava se konečně zhmotnila celá.
"Ty?!" hlesla.
"Říkal jsem, že se ještě uvidíme."
"Říkal jsi MOŽNÁ."
Byl to ten kluk ze včerejška, ale tentokrát, ač si to Tomoko nechtěla přiznat, vypadal úžasně! Už vůbec nebyl bledý a ani neměl unavené oči - vypadal, jakoby se znovu zrodil. Sebejistě se usmál: "Poď ven."
Tomoko na něho vykulila oči. To se snad zbláznil?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 30. listopadu 2008 v 14:24 | Reagovat

Páni už aby byl další díl! Skončilo to v tom nejlepším! Neúžu se dočkat co bude dál. Snad bude další díl již brzy!

2 Lenka Lenka | 30. listopadu 2008 v 20:09 | Reagovat

tak to vypadá zajímavě fakt hustý doufám že tam k něčemu mezi něma dojde :-D ale suprovej dilek

3 Aný Aný | Web | 13. března 2009 v 0:34 | Reagovat

pěkný :-) jako fakt píšeš dobře :)

4 Lizz Lizz | Web | 9. února 2010 v 14:50 | Reagovat

Jdi veeen:D Jdi..xD kšááá :D *zamilovala se do černovlasýho démona:D* nebo nechod..xD nee pardon, ale mě se ta postava... ne že bych věděla, co je zač.. líbí už teď..xD:D:D:D:DD  he a koukám, že nejsme jediný...xDD Moje jmenovkyně (Lenka) má podobnej názor.. ale moment.. k ničemu mezi nima nejdojde..xD já cic déémona... a chci ho domůůů... a moment?! na co máte tu svěrací kazajku? já nejsem blázeeen.. heej.. pusttte mě *odvezli jí na psychiatrii:D* ehm... a etd rochu normálnější projev:D moc pěkný... těším se na další díl:D

5 dog dog | E-mail | Web | 1. května 2010 v 20:15 | Reagovat

Já teda čumím O_O
Tak skvělej příběh, no, prostě dokoalost... Za pár let/měsíců/dnů tahle knížka doufám víjde, a já bdu první kdo si jí koupí :-D
Ne, ale fakt, máš to tu hezké, já taky musím naštelovat nějaký dess, jen nevím jaký (SOS!) Díky a pa, prosím, skus tu kapitolu napsat co nejdřív :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru