U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Díl 9. - Viola

6. listopadu 2008 v 15:06 |  Keep On - Díly
"Já už jdu! Ahój!" Tomoko zabouchla dveře a začala utíkat ke škole - dneska zaspala.


Moc dlouho jí to ale nevydrželo. Za chvíli už šla krokem a sotva popadala dech. První dvě hodiny měli tělocvik, což by vůbec nevadilo kdyby přišla pozdě, jenže dnes mají nového učitele a to se musíte ukázat v tom nejlepším světle. To znamená, že nesmíte přijít pozdě! A dala se znovu do běhu.

V šatně se převlékla jak nejrychleji mohla a vběhla do tělocvičny - ve dveřích zůstala stát s otevřenou pusou.
Nejenom že už hodina začala a že nový vyučující byla žena ale také to byl někdo, koho moc dobře znala.
"Violo?!"
Všichni se najednou otočili na Tomoko.
"Slečno, byla byste tak laskavá a oslovovala mě paní učitelko nebo paní Průčková? A ještě něco - hlídejte si čas."
Tomoko neměla slov. "A- ano paní Purušková."
"Je to Průčková! Radši mi říkejte jenom paní učitelko."
"Ano… paní učitelko."
"Výborně. Takže, rozdělíme se do skupin a zahrajem si nějakou hru."

Tělocvik s učitelkou Puru- Pluš- no vy víte s kým, byl opravdu záhul! Doslova a dopísmene. Ani na chvíli jste se nezastavili a když jste se začali bavit, následovalo pět kliků.
"Zlatej učitel!" říkaly holky. "Byl to sice starej páprda, ale moc jste se nenadřeli."

"Můžeš jít sem na chvíli?" zavolala učitelka na konci hodiny na Tomoko. Ostatní odešli do šatny.
"V kolik jsi přišla? Musím to napsat do třídnice."
"Já nevím." odvětila a zadívala se do knihy. Najednou se zarazila - v třídnici to už bylo zapsané. Zadívala se na učitelku a ptala se sama sebe "Co to s ni je?"
"Nemusela jsi předvést na začátku tak dramatický vpád, Tomoko."
"Ty- ty- ty jsi Viola!"
"A kdo jinej bych tak asi mohla být?"
"Tak proč jsi mi něco nenaznačila? Jak mám poznat, že jsi to ty, když mě v hodině tak týráš! A vůbec. Proč si tady hraješ na učitelku?" zkřížila ruce a vrhla na ni podezíravý pohled.
"A proč ty si hraješ na trénink?"
"Trénink? Jaký trénink?"
Viola povytáhla obočí. "Poslyš, co jsi v poslední době dělala?"
"Do toho ti nic není!"
"Ale je! Až moc. Řekla jsem ti, že máš trénovat, ale jak jsem se dneska přesvědčila, flákáš to perfektně!"
Tomoko už nic nenamítala - Viola měla totiž pravdu. Jediné, k čemu dospěla bylo, že nechtěně minulou noc vzplanula celá.
"Jak to poznáš?"
"Podle tvých vlasů. Čím víc svou moc používáš, tím víc získávají tvoje vlasy světlejší barvu. Když se proměním, jsou moje vlasy modré, jako moje aura. Chápeš. To je tím, že svou moc používám."
"Jo, takže až se víc procvičím, budu mít… BÍLÉ VLASY!?" zhrozila se.
"Ticho! Nebo sem někdo přijde. Mohlo by se to stát, ale ještě před tím ti vytvořím druhou osobnost. Nenamáhej se - vysvětlím. Je to úplně primitivní. Stačí, když projdeš se mnou branou do toho světa - a bude to."
"A to budu mít druhé tělo nebo co?" nechápala.
"Jo. Je to docela prča. Možná bych se ti měla omluvit za to, že jsem se před tebou přeměnila - mohla jsem tě aspoň varovat. Ten den jsem měla fofr a nestihla se pořádně vyléčit. Zato jsem nakopala zadek jedné staré známé…" ďábelsky se usmála.
"Dobře… já už půjdu."
"Jasan. Mazej. Ehm… běž."
"Měla bys si víc natrénovat roli učitelky." zasmála se Tomoko a vběhla do šatny.
Viola jí zamávala a jakmile nebyla Tomoko v dohledu - oddechla si. Kdyby ta malá démonka přišla ráno do školy a uviděla tu ranní scénu, všechno by si hned dosadila a Tomoko by se nemusela dožít oběda. Usagi ale nepřišla.
"Zatím je to v cajchu." řekla do prázdna. "No jo… jasně… budu mluvit spisovně. Nemusíš mě napomínat ještě ty." odvětila a odešla do kabinetu.

"Včera jsem viděla něco fakt divnýho," vyprávěla Midori hloučku kamarádek kolem sebe.
"Zrovna jsem šla z vystoupení. Byla už fakt tma a já jsem uviděla přes ulici něco dost strašidelnýho. Někdo tam šel, přes hlavu kápi a pod kabátem takový divný oblečení. No a já jdu, jakože si ho nevšímám a zrovna když jsem se na něho podívala, díval se i on na mě! A tohle si fakt nevymýšlím, ale oči mu fialově svítily! Dostala jsem strach a začala petat co mi síly stačily!"
Nastalo ticho. Děvčata se po sobě dívala a cítila takový ten strach z neznáma.
O kousek dál je někdo odposlouchával. Usagi dělala jakože si něco píše a při tom poslouchala záhadnou historku. Není pochyb - to může být jen jediný člověk.
"Ahoj Usagi. Já myslela, že už nepřijdeš?" přivítala ji překvapeně Tomoko, která právě přišla ze šatny.
"Paní Hakiji mě omluvila jenom z tělocviku. Dneska ráno jsem se necítila moc dobře."
"Aha… děláš si úkol?"
"Cože? Jo ty myslíš tohle. Chtěla jsem, ale nechápu to."
"Já ti to vysvětlím."
Po škole chtěla jít Tomoko do knihovny, ale ještě si na něco vzpomněla.

"Sachi? Jsi tady?"
"Tady," odpověděla dívka a zjevila se na lavečce.
"Ahoj. Musím se ti omluvit. Dnes vůbec nemám čas na povídání - je mi to líto."
"Tím se netrap. Poslední dobou sem chodívá jedna stará paní a povídá si se mnou. Říká, že až půjde na druhý břeh, vezme mě taky."
"To je moc hodná, že se o tebe postará. Tak já už jdu. Zase tě někdy přijdu navštívit, ano? Měj se."
Sachi se usmála a splynula znovu s okolním vzduchem.
Tomoko rozhodně nechtěla jít z knihovny po tmě, a tak se rozeběhla.
U pokladny se jenom zeptala, jestli už tam má knihy, které si zarezervovala a vyběhla znovu ven. Neudělala ani pár kroků a srazila se s někým.
"P- promiňte." sbírala se ze země.
"Dávej pozor." napomínal ji ženský hlas.
Tomoko se na ni podívala. Zůstala stát s otevřenou pusou. Před ní stála dívka, která se náramně podobala Viole. Měla akorát světlejší delší hnědé vlasy a hnědé oči. Na sobě měla těžký kožený kabát.
Změřila si Tomoko pohledem. "Máš problém?"
Tomoko vyvalila ještě víc oči a to tu holku docela namíchlo.
"Promiňte! Je mi to moc líto!" křičela, když od ní utíkala. Violina dvojnice na to už nic neřekla. Zůstala tam stát a mračila se na celý svět.

Ještě před tím, než se tohle všechno událo, vycházela Usagi ze školy. Tomoko už před pár minutami běžela do knihovny, a tak musela jít sama. Neudělala ani pár kroků a ucítila, jak se někde otevírá brána. Ne taková ta normální, ale ta, co spojuje dva světy.
Rozeběhla se - musí zjistit, kdo prošel. Síla brány ji dovedla až na školní zahradu. S lehkostí jako pírko přeskočila nízký plot a za pár sekund už hleděla v tváří v tvář tomu, kdo právě prošel. Byla to Viola. Ta zůstala stát jako zkamenělá a s bušícím srdce vyčkávala, co přijde. Měla být opatrnější. To, že nepřijde někdo ráno do školy neznamená, že nemůže přijít později.
"Takže to jsi ty." začala Usagi. "Lidská démonka s fialovýma očima - Vivien, nemám pravdu? Co tady děláš? Hledáš tělo pro svou paní?"
"Wuram Ribfei Ha je taky hodně slavné jméno. Jak jsi mě poznala?"
"Tu tvoji vražednou auru nejde necítit. Po čem jdeš tentokrát?"
"To není tvoje věc. Starej se o svoje záležitosti. Jestli se mi budeš moc plíst do cesty - zabiju tě."
"Pche! O to nestojím. Žiju si zrovna dost dobrej život. A o zábavu mám taky postaráno. Takže, žij blaze." otočila se a odkráčela pryč.
"Žij blaze… to víš, že budu - až ti konečně useknu hlavu." mumlala si Viola pro sebe. Měla opravdu namále. Wuram si ji spletla s někým jiným.
"Vivien…" řekl nějaký cizí hlas.
"Nevyslovuj to jméno přede mnou!" nasupila se Viola.
"Eh… promiň. Tak splníme to, kvůli čemu jsem tady, ne?"
Viola jí na to neodpověděla. Vztek v ní bublal tak, jako už dlouho ne. Rázným krokem vyšla ze zahrady.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 6. listopadu 2008 v 17:04 | Reagovat

hmm zajmavéé

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru