U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 13. díl

19. listopadu 2008 v 9:47 |  Guardian Angel - Díly
Zdál se mi sen. Vlastně ani nevím, jestli to byl sen nebo jsem se jen ztratil v čase.

Měl jsem narozeniny. Sedmé. Před sebou jsem měl dort a kolem mě sedělo několik lidí.
Můj otec a matka vypadali přesně jako na fotografii. Bohuslav a Jiřina Richterovi - prarodiče z matčiny strany - stáli po mé levici. Vpravo Babička Františka, ještě bez vrásek a vedle ní teta Gábina - otcova sestra.
Byl to moc šťastný den, ale někdo tam chyběl.
Ucítil jsem něčí ruku na mém rameni - byl to Michal. Stál vedle mě už sedmým rokem a pořád vypadal stejně. Usmíval se - všichni se usmívali. Sfoukl jsem svíčky a všechna ta radost se rozplynula do tmy - do nicoty.

Byl jsem v té prázdnotě asi věčnost. Na nic jsem nemyslel, nic jsem necítil. Až na příjemné teplo, které se z ničeho nic objevilo a každou chvílí se stupňovalo.
Otevřel jsem oči. Vedle mě stála Pavla. Měli jsme propletené prsty a cítil jsem nepopsatelnou radost. Netrvalo to moc dlouho - spadl jsem znovu do tmy. Kolem mě létaly střípky mojí paměti a tříštily se o tu nicotu jako o zeď. Snažil jsem se nějaké zachytil, ale znovu všechno ustalo. V ruce mi zůstaly jen dva střípky - útržek ze sedmých narozenin a jedna krátká chvíle s Pavlou. To bylo vše. Celý můj život se roztříštil v jednom snu a navěky se ztratil.

"Myslíte, že mě může slyšet?"
"Jenom jeho podvědomí."
"Kdy se vzbudí?"
"To nevím. Klidně to může být teď hned nebo až za několik měsíců."
"Bude si nás pamatovat?"
"Je tu malá šance, že mu kousek jeho paměti zůstal - myslím tím to, co zažil v posledních dnech."
"A to je vše?"
"Bohužel. Neočekávejte prosím zázraky."
"Takže… si nás nemusí pamatovat vůbec, že?"
"To je strašné…"
"Podívejte! Pohnul se!"
"Cože?"
"Otvírá oči!"
"On otvírá oči! Teď je zavřel!"
"Opravdu! Hýbá hlavou!"
"Panebože ženský! Přestaňte křičet!" zařval jsem na ně div mi se mi nerozletěla hlava.

Konečně nastalo ticho - skoro takové, jako v tom snu. Všechno mě bolelo, ale hlava nejvíc. Měl jsem zavřené oči. Zkusil jsem zahýbat prsty, ale byl jsem tak zesláblý, že se mi to nepovedlo. Ochrnutý jsem určitě nebyl - cítil jsem každičký sval.
Konečně jsem se přemohl otevřít znovu oči a promluvit: "Co se stalo?"
Přistoupil ke mně doktor. Okamžitě jsem ho poznal - pan věčněukecaný.
"Spadl jste ze schodů, pane Perlička." oznámil mi.
"Perlička? Kdo je Perlička?" podivil jsem se.
"Dane, ty si nás nepamatuješ?" ozval se jeden z těch ženských hlasů.
Zazubil jsem se. "Jasně že si tě pamatuju, Mo. Dělal jsem si srandu."
Zaťala pěsti. "Ty magore jeden tupej! Víš jak jsem se o tebe bála? Nezasloužíš si vůbec žádnou lítost - jenom výprask!
"Tišeji by to nešlo?" stěžoval jsem si.
"Že ti pusa neupadne!" řekla naštvaně, ale nakonec se usmála.
V místnosti byla ještě teta Gábina a jedna sestřička.
"Vypadá to, že jsem populární. Jak dlouho už tady ležím?"
"Dva týdny." informoval mě doktor.
"Hmmm… tak za tu dobu budu mít z rohlíku zkameněliny."
"Danieli, přestaň žertovat - opravdu se to teď nehodí." napomenula mě teta.
"To se mám litovat nebo co? Tohle jsem už jednou zažil - za pár dní budu zase v pořádku."
"Tím bych si tak jistý nebyl." vložil se do toho znovu doktor. "Je mi to líto, ale paměť se vám už pravděpodobně nevrátí. Je vůbec zázrak, že si pamatujete to, co jste zažil po autonehodě."

Jako mávnutím proutku se mi všechny naděje rozplynuly. Přišlo to tak rychle…

"Dane…" vydechla Monika.
"Hm. To nevadí…" pokusil jsem se o úsměv, ale moc mi to nešlo.
"Jak to můžeš říct?" řekla Mo provinile jakoby za to mohla.
"Můžu být chvilku sám?" obrátil jsem se na doktora.
"Ovšem. Pojďte prosím." vyvedl všechny přítomné ven.

Až teď jsem si všimnul, že mám pravé předloktí v sádře. V pokoji nikdo nebyl - nikdo. Byl jsem tam sám. Bolest tepala celým mým tělem a vyhnala všechny myšlenky z hlavy. Ne že by mi to bylo jedno, že už si nikdy na nic nevzpomenu, ale nedokázal jsem ukázat svou slabost před tolika lidmi.
"Ty Michale… i když tě už nevidím, vím že jsi tady… někde. Hele… to není tvoje vina - netrap se tím, jo?"
Za oknem se zatřepalo akorát listí. Zadíval jsem se ven. Moc jsem toho z lůžka sice neviděl, ale šlo poznat, že svítí slunce.
"Už chápeš proč lidé nevidí své strážné anděly? Přináší to jenom neštěstí - pro obě dvě strany."
Přede mnou se začal objevovat obrys něčí postavy. Brýle měl posazené na hlavě. Vypadal sklesle ale i přes to měl na tváři úsměv.
"Vypadáš líp bez brýlí." řekl jsem Michalovi a byl jsem moc rád, že nezmizel.
"Ty vypadáš líp, když máš vlasy." zazubil se.
"Co?" chytl jsem se za hlavu. Měl jsem ji celou ofačovanou a po vlasech ani stopy. Tedy až na toho kraťoučkého ježka.
"To přece nemohli udělat? Hrůza!"
"Aspoň si už nebudeš muset stěžovat, že ti padají vlasy do očí."
"Miki? Jak dlouho tu ještě zůstaneš."
"Proč se ptáš?"
"Ha! Tobě už nevadí, že ti tak říkám?"
"Vadí, ale prominu ti to - pro tentokrát. Tak proč se mě na to ptáš?"
"Pamatuješ? Požádal jsem tě, abys se mnou zůstal do té doby, než si na něco vzpomenu. Ale jak asi víš… to se už nikdy nestane. Proto."
Michal se zamyslel. "Zůstanu tu tak dlouho, jak mě budeš potřebovat. Kdo by ti odpovídal na všechny tvoje pitomý otázky, co?"
Musel jsem se začít smát - má úplnou pravdu.
"Víš, vzpomněl jsem si na něco."
"Fakt?"
"Jo. Jenom takový útržky, ale přece. Měl jsem sedmé narozeniny. Byl tam otec, matka, její rodiče, potom ještě babička Františka s tetou Gábinou. Ty jsi tam byl taky. Stál jsi po mojí pravici, dotýkal jsi se mého ramena a usmíval se."
Michal jenom kývl hlavou, že si vzpomínám správně. Je to zvláštní - v té době jsem ho přece nemohl vidět.
"A potom je tu ještě jedna vzpomínka. Pamatuju si, že jsme s Pavlou kdysi chodili."
Michal trochu posmutněl. "Ze všech možných vzpomínek se ti musela vybavit zrovna tahle?"
"Proč? Co tím myslíš?"
"Ale nic - nezatěžuj se tím. Dřív nebo později na to přijdeš. Teď si odpočiň."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 19. listopadu 2008 v 19:14 | Reagovat

ty jo dobry povedenej dil už sem se lekla že michala neuvidí to by byla škoda

2 Aný Aný | Web | 9. března 2009 v 20:27 | Reagovat

každý díl chltam

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru