U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 14. díl

29. listopadu 2008 v 17:47 |  Guardian Angel - Díly
Ani netušíte, jak příšerně se nudím! Jediné, co můžu dělat, je ležet, ležet, ležet a utápět se v sebelítosti. Začíná mi z toho hrabat. Bolí mě celé tělo a to radši ani nemluvím o mojí hlavě (kde mám vlasy!?). Doktor říkal, že jsem si ji rozbil o hranu schodu. Bylo to hrozně zvláštní. Na chvíli jsem se otočil a najednou, jakoby mě moje tělo přestalo poslouchat. Pořád přemýšlím nad tím, jestli jsem opravdu takový nemehlo nebo to opravdu má něco společného s Michalem. Mám takový pocit, že už mi něco podobného vysvětloval, ale jaksi se mi to nevybavuje.

Když za mnou přišla teta Gábina na návštěvu, přinesla si s sebou nějaká rodinná fotoalba. Michal se mi díval přes rameno a tiše vzpomínal. Gábina mi zase vysvětlovala, co se na fotografiích slaví a tak, ale nebyl jsem schopný všechno pochytit. Na nějakých starších fotkách byl i Michal.
"Škoda, že jsi nepoznal svého dědu - líbil by se ti." řekla Gábina a otočila další list.
"Jaký byl?"
Na chvíli se zamyslela. "No… je to hrozně těžké popsat jeho povahu."
Tak to máš pravdu.
"Byl moc hodný a nikdy na nás neřval - tím myslím mě a tvého tátu. Jednou jsem se ho na to ptala, proč je takový, a on mi odpověděl:…"
"Nechci být jako můj otec." řekl Michal.
"Nechci být jako můj otec." dokončila větu Gábina.
"Pamatuji si, že mýval často deprese. Někdy celý den nevylezl z pokoje."
"Nevíš kvůli čemu?" zeptal jsem se.
"To nevím. Nikdy o tom před námi nemluvili." teta zavřela album a vzala jiné s nápisem: Narozeniny.
"Tohle ti musím ukázat, podívej se."
Gábina mi podala fotoalbum. Bylo plné mých fotek - mých narozenin. Začal jsem pomalu listovat. Zatavil jsem se až u sedmých narozenin. Vypadalo to úplně přesně, jak si pamatuji ze snu.
"Co znamená tady tenhle bílej flek?" ukázal jsem na společnou fotku s dortem.
"Víš, že ani nevím? Objevilo se to na fotce jen tak - z ničeho nic."

Když odešla, sednul si Michal za mnou na postel.
"Ukaž ještě jednou tu fotku s dortem." poprosil mě.
"Myslíš tuhle?" otevřel jsem album a ukázal jsem na ni.
Michal se na ni zadíval. Dokonce si sundal brýle.
"Hele, vidíš s těma brejlema líp?"
"Vlastně vidím úplně stejně. S nimi i bez nich."
"Tak proč je nosíš?"
"Já ani nevím. Už jsem si na ně zvykl. No ovšemže! Podívej se sem."
"Já tam nic nevidím. Je tam jenom bílej flek."
"Ty vole podívej se líp."
Povytáhl jsem obočí. "Tohle jsem od tebe ještě neslyšel."
"To víš… časem pár slovíček pochytíš. Jestli mám být přesný, tak za to, že mluvím jak dlaždič, můžeš ty."
"Já?"
"Jo. To bylo pořád samý vole sem, vole tam. Občas jsem si připadal jak v kravíně. Nechme toho. Podívej se znovu, co ti ten obrys připomíná?"
"No… vypadá to jako… velkej… bílej flek."
"Ty vypadáš jako velkej bílej flek. Šmarja... ty to nevidíš? Zkus zapojit to, čemu se říká mozek. Hele, fakt by mě zajímalo, po kom tu blbost máš. Nedívej se na mě, dívej se na tu fotku. Bože… ty to fakt nechápeš?"
"Ne."
Úplně šlo vidět, jak to vzdal.
"Takže, podívej se. Tohle je hlava, tohle ruka a tohle světlejší místo je odlesk od brýlí - kdo to je?"
"Obluda?"
"Nééé! To jsem já, hovado!"
"Ho- ho- hovado?" nevěřil jsem svým uším.
"Danieli, radši nemluv a poslouchej. Na tvoje sedmý narozeniny jsem se zhmotnil."
"Říkal jsi, že to neumíš."
"Nesmíš věřit všemu, co říkám." rozhodil rukama. No hlavně že to teď vím. "Takže, zhmotnil jsem se a takhle mě zachytil foťák - není to úžasný?"
"Co je tak úžasnýho na velkým a bílím FLE-KU?"
Michal na pár sekund vzteky zrudl a najednou… byl fuč.
"He? Michale?" vůbec mi nedocházelo, co se právě stalo.
"Michale?!"
Do pokoje vešla nějaká sestra. "Stalo se něco?"
"Neviděla jste Michala?"
"Michala?" podivila se.
"Zapomeňte na to." mávl jsem rukou.

Nechci vás zatěžovat nudnými vzpomínkami na nemocniční lůžko, a tak přeskočím až na den, kdy mě konečně pustili.

"Dane!" mávala na mě Monika od brány.
"Ahoj."
"Proč tak smutně? Vždyť už jdeš domů."
"Ale to nic. Akorát se mi bude moc stýskat po těch krásných sestřičkách."
"Ha, ha, velmi vtipné. Půjdeme už?"
"Že váháš." usmál jsem se, ale do smíchu mi vůbec nebylo - Michal se už pár týdnů neukázal.
"Dneska je moc hezky." prohodila Mo.
"Jo, to je. Hele, nezajdeme někam? Jestli si dobře pamatuju, tak ti to dlužím."
Monice se rozzářily oči. "To by bylo fajn."

Zašli jsme do jedné kavárny a dali si nějaký ten zákusek. Mimochodem, příjemná změna po nemocniční stravě (jestli se tomu vůbec tak dá říkat).
"Dane?"
"Co je?"
"Vlastně nic jenom... už dlouho mě to zajímá."
Naklonila se ke mně a potichu řekla: "Ještě pořád vidíš svýho strážnýho anděla?"
"Ona si nedá a nedá pokoj." ozvalo se mi za zády.
Okamžitě jsem se otočil. K mému štěstí to byl opravdu Michal a k mému neštěstí se ještě pořád zlobil. Otočil jsem se zpátky.
"To byl on?" vyzvídala.
"No… ale zrovna nemá dobrou náladu."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aný Aný | Web | 9. března 2009 v 20:32 | Reagovat

pěkný :)

2 ebika ebika | E-mail | Web | 19. července 2009 v 11:43 | Reagovat

No teda, al vážně mě nevydržela nikdy blbá nálada dýl jak týden, ale dva to už je moc.A jinak krásný díleček mocinky s ti povedl:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru