U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 12: Vše nabírá nový směr

10. prosince 2008 v 5:00 |  Cesta Ticha - Díly
Vše nabírá nový směr

Když se Ilo vracel ze své první hodiny houslí, nebyl moc nadšený. Bylo to asi kvůli tomu, že mu to nešlo. Pan Priskot (tak se jmenoval jeho učitel) ho ale neúnavně povzbuzoval a říkal mu, že se postupem času zlepší - v to Ilo také doufal. Noty naštěstí uměl. Sice jen ty základní, ale aspoň něco. Také byl poprvé za panem Klatečkem. Bydlel v takové staré chajdě, ale měl velkou zahradu. Pořád si něco mumlal pod vousy a popocházel z místa na místo. Konečně se zastavil. "Ty tady ještě pořád stojíš? Neříkal jsem ti snad, že máš jít štípat dříví?"

Ilo zakroutil hlavou. Ten chlap nevypadá, že bude normální. Jediné co udělal bylo, že přišel a on ho pozdravil. Potom začal chodit sem a tam.
"Opravdu ne? A já jsem si myslel, že ano. A proč tady ještě stojíš? Hybaj do práce! Dřevo je za chalupou." vyslovil rozkaz a odkráčel pryč.
Ilo se prkenně otočil. Richard sice říkal, že se nebude nudit, ale o práci navíc nezaznělo ani slovo! Za domem ho čekalo ještě jedno překvapení - metr a půl vysoká hromada dříví. Otevřel pusu dokořán. ,To snad nemyslí vážně?!' postěžoval si.
Přistoupil k sekeře a zabral. Naštěstí nebyla ve špalku moc zaražená. Honem v paměti zapátral jak Purfi sekal dříví. Byl vždycky legrační pohled na to, jak se tak vážený pán moří s obyčejnou sekerou. A když už toho měl plné zuby, tak použil nějaké dělící kouzlo a bylo to. To ovšem dělat nebude - i kdyby ho znal.
Položil si jeden kus na špalek a napřáhl se. Vedle! Zkusil to znovu. Zase vedle.
,Takhle by to nešlo,' uznal nakonec.
Na chvilku se nad tím zamyslel. Znovu se napřáhl, tentokrát po kratší dráze, a sek! Poleno se rozletělo na dvě poloviny.
O kousek dál stál za rohem pan Klateček. Měl radost. Nejenom že ten kluk má pořádnou sílu ale ani nejhloupější nebude. Už přesně věděl, co by se k němu hodilo nejvíc, ale neřekl mu to - když mu to sekání tak jde…

"Tak, už jsem ti vybral výbornou zábavnou činnost." říká mu druhý den a ukazuje, co měl do teď za zády.
"Tohle celé je luk, tady to pružné je tětiva a tohle jsou šípy - používá se to dohromady." vysvětloval.
'Musí se mnou mluvit jako s miminem?' postěžoval si. Ilovy připadalo, že toho ví dohromady víc, jak pan Klateček. A to je mu jenom dvanáct, zato on vypadá tak na šedesát.
"Takže, takhle sem vložíš šíp, natáhneš… a pustíš! Au!"
Ilovy prostě nedocházelo, jak se bývalý voják může švihnout o tětivu. Jde to vůbec?
"Ehm. Trochu se mi to nepovedlo. Takže znovu. Vložit šíp. Natáhnout. Hlavně nezapomeň mít pevné zápěstí a oddělej všechny prsty. A letí!" vykřikl a šíp obrovskou rychlostí proťal vzduch a zastavil se až v nedalekém kmeni. Přímo uprostřed terče.
Pan Klateček se pyšně pousmál a předal luk Ilovy. Ten si vzal šíp a vyzkoušel si to. První pokus nedopadl vůbec špatně. Šíp sice letěl jenom asi tak tři metry, ale pan Klateček říkal, že na poprvé to není vůbec špatné. Ilo to vyzkoušel znovu - začalo ho to bavit.
Další šíp letěl trochu šejdrem, ale vzdálenost se zlepšila.
"Chce to trochu víc zabrat, Lojzo - nesmíš se toho bát. Co je? Nedívej se tak na mě, vždyť jsem nic neře- aha. Promiň Ilo. Takže, soustředit se na terč a vložit víc síly. Neboj - neukousne tě to."
Po pár vteřinách neměl pan Klateček slov.
"Jak to…" dumal a vejral zároveň. Přitom si neustále prohraboval vousy.
Abych vás dlouho nenapínala. Ten šíp, co Ilo právě vystřelil byl zabodnutý hned vedle Klatečkova - přímo uprostřed.
"Hochu, hochu… jak jsi to pro všechny svaté zvládnul na třetí pokus? Nejsi ty náhodou čaroděj?" zažertoval, ale tenhle vtip nebyl pro Ila vůbec směšný.
Pan Klateček si toho všiml. "Ehm. Promiň mi to. Nevěděl jsem…"
Ilo jenom mávl rukou. Nemá cenu se tím zatěžovat - on přece žádný čaroděj není.

***

Je pravda, že čím byl Ilo starší, tím byl šikovnější. Někdy i ho samotného to překvapovalo. Richard jednou řekl: "I když ti bohové nedali řeč, všechno, na co sáhneš, mluví místo tebe." A také měl pravdu. Všechno co dělal, mu šlo.
Za pár let se už dokázal vyrovnat v kuchyni i Zuzaně a někdy trumfnul i Richarda. Střílet z luku mu šlo odjakživa a tak trénoval poslepu. Vždy to bylo zvláštní, když si zavázal oči. Najednou jediné, na co se mohl spolehnout, byl jeho sluch - a taky že nebyl vůbec špatný. Říká se, že když vám nějaký smysl chybí, ty ostatní se mnohonásobně zlepší. Jediné, s čím se Ilo dřel opravdu dlouho, byly housle, ale nakonec to zvládl - uměl překrásně hrát.

Zrovna vycházel z pokoje, když v tom narazil na Elben.
"Á! Tebe zrovna hledám… Potřebuji tvou pomoc! Byla jsem s mladým pánem zrovna v zahradě, chvíli se na něho nedívám, a když se otočím - Blahoslávek nikde! Pomůžeš mi ho najít? Mám hrozný strach."
Ilo nechápal. Proč přišla zrovna za ním? Jak na něj asi bude volat?
Užuž chtěl jít do kuchyně pro pomoc, když ho najednou chytla Elben za rukáv. "Není čas pro někoho chodit. Aby nám tak chudáček ještě spadl do rybníka!" zhrozila se a táhla ho na druhou stranu.

"Mladý pane! Kdepak jste? Bohuslávku? Elben tě hledá, drahoušku!" volala.
Ilo se mezitím díval, kam by se asi tak mohlo čtyřleté dítě schovat.
Pár minut hledali, když najednou přiběhla Helga. Hluboce oddychovala. "Elben? Nehledáš náhodou mladého pána?"
"Co si myslíš, že tady celou dobu vykřikuji?" založila ruce v bok. "Kde je?"
"U nás v kuchyni." odpověděla a zavolala na Ila, ať jde s nimi.

V kuchyni bylo nějaké podezřelé ticho. V tuhle ranní hodinu tu bývá většinou hodně rušno.
"Opravdu tam je?" zeptala se Elben před dveřmi.
Helga přikývla a všichni tři vešli dovnitř. Uprostřed místnosti kolem stolu stál hlouček lidí. Jakmile zaregistrovali, že někdo vchází dovnitř, všichni se najednou vyděsili, jako když nachytáte lupiče při jeho práci.
Najednou si Elben s Helgou stoupli k nim a spustili:
"Ilo má dnes narozeniny,
my máme přání jediný:
štěstí, zdraví, štěstí, zdraví,
hlavně to zdraví, hlavně to zdraví."
Ozval se hlasitý potlesk doprovázený pískáním. Hlouček se rozestoupil a uprostřed stolu stál překrásný dort na kterém svítilo přesně 16 svíček.
"No tak, nestůj jenom." pobídla ho Elben. "Sfoukni svíčky a něco si přej."
Ilo měl neuvěřitelnou radost. Tohle ranní překvápko mohl čekat, ale na svoje narozeniny tentokrát tak trochu pozapomněl. Nadechl se a na poprvé všechny svíčky sfoukl. Znovu se zvedla vlna potlesků. Všichni byli moc šťastní. Ilo si na chvíli vzpomněl na Purfiho. Dřív jeho narozeny nevypadali takhle - byl to sice vždy krásný den, ale v menší společnosti. Teď znal hodně lidí a měl tolik přátel jako nikdy předtím. Dokonce i se Zuzanou už vychází dobře. Ze začátku ho v lásce moc neměla, ale postupem času se jejich přátelství konečně projevilo.

Zajímá vás, co si Ilo přál? Přál si, aby mohl prožít ještě více takovýchto chvil. Ve společnosti lidí, kteří ho respektují a milují.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sama sebou Sama sebou | Web | 10. prosince 2008 v 5:17 | Reagovat

Je to hezké - ne můj styl, ale hezké.

2 Lenka Lenka | 12. prosince 2008 v 19:30 | Reagovat

dobry až na to že trochu rychlr vyrostl ale jinak pěkny

3 Sonca Sonca | 13. prosince 2008 v 11:46 | Reagovat

no jo já vím, ale neměla jsem žádný nápad, co by se v té době mohlo odehrávat :(

4 ebika ebika | E-mail | Web | 17. července 2009 v 23:25 | Reagovat

Krásné přání taky mívám takové:-D

5 Dajna Dajna | E-mail | Web | 5. října 2009 v 11:28 | Reagovat

soni vis co mne ted napadlo? zhe od ma tu knizku a porad ju nosi u sebe :D vsak vis ;-)  :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru