U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 14: Následky

16. prosince 2008 v 5:00 |  Cesta Ticha - Díly
Následky

Někdo zaklepal na dveře.
"Dále," odpověděl ochraptěle Richard.
Ilo vešel do pokoje a v ruce držel čerstvě uvařený čaj.
"To jsi nemusel, ještě mám jeden na stolku," a rozkašlal se. Ale Ila jakoby to nezajímalo - prostě mu podal hrnek, který přinesl.
"Ne… jsi moc hodný, ale nechci." odstrčil ho.
Ilo se nerad vnucoval. Položil čaj na stolek, ten nedopitý vzal s sebou a odešel. Richard vůbec nevěděl, jak má na tohle zareagovat. "Co to do toho kluka vjelo?" říkal si pro sebe.


Další den se vrátil pan hrabě. Hraběnka i se synem zůstali ještě chvíli na návštěvě a pravděpodobně by se měli vrátit až za tři dny. Na zámku bylo pusto a špatná nálada se nesla vzduchem. Hrabě vystoupil z kočáru. "Zdá se mi to, nebo někdo umřel?"
Služebnictvo se zatvářilo trochu zděšeně.
"Tak řekne mi konečně někdo, co se tady stalo?" naléhal hrabě Vesonlyov.
Vystoupila jedna služtička. "Pan Richard je těžce nemocen, pane hrabě. Má zápal plic." a znovu zacouvala do řady.
"Tak mu vyřiďte, že mu přeji brzké uzdravení - rozhodně nemám chuť přijít o tak dobrého kuchaře." řekl a odešel si po dlouhé cestě odpočinout.

Další den někdo zaklepal na dveře.
"Dále," odpověděl Richard.
Ilo vešel do pokoje. V ruce držel znovu nějaký čaj. Vyměnil prázdný hrnek. Chtěl okamžitě odejít, ale Richard ho zastavil.
"Co je to za čaj? Ještě jsem nic takového nepil."
Ilo chvíli stál na místě, ale Richardovi nevěnoval ani jeden pohled. Potom odešel.

Další dva dny se to opakovalo. Ilo vždy přinesl ten samý čaj a zase odešel. A věřte tomu nebo ne - Richard se cítil lépe. Už neměl horečky a kašlal méně. Dokonce už mohl vstát z postele. Bylo to jako zázrak, ale po pravdě byl v čaji jen jeden lektvar s velmi starým receptem.

"Tak jsem se přišel podívat, co tady vyvádíte."
"Richarde, zbláznil ses?" vylekala se Zuzana. "Okamžitě se vrať do postele!"
"Ale Zuzko - už se cítím mnohem lépe." řekl a posadil se na židli.
Děvčata nevěřila svým uším. Vždyť to vypadalo, že je zanedlouho opustí a teď…
Helga se posadila za ním. "Strýčku, opravdu je vám dobře?"
Richard se usmál. "Není to na mě snad poznat? Ještě den a můžu se vrátit s plným nasazením do práce. Kde je vlastně Ilo? Musím se ho zeptat z čeho ty čaje dělá. Nejdřív jsem to nepoznal, ale vždy, když jsem se napil, bylo mi tak nějak… lépe."
"Richarde, ten čaj je jen obyčejný - majoránkový. Viděla jsem, jak ho dělá." vysvětlila mu Zuzana.
"Ale co vím, tak majoránkový čaj ještě takhle rychle nikoho neuzdravil." zmínila se Rimila.
"Koho to zajímá?" vykřikla Saplan. "Strýčkovy je lépe a to je to hlavní, ne?"
Najednou se rozpoutala bouřlivá diskuze, která zahrnovala i křičení a hádání. Richard tleskl silně do dlaní. "Holky, ani nevíte, jak mi ty vaše hádky chyběly." a začal se smát. Do toho všeho ruchu vešel ze zahrady Ilo. V ruce držel něco zabaleného do pláště a nemohl spustit oči z Richarda.
"Neboj se, už je mi dobře." řekl a usmál se na něho.
Ilovy se ulevilo.
"Už nám dlouho chyběl tvůj úsměv, Ilo." otočila se na něho Helga a začala se taky usmívat.
Saplan se k němu naklonila. "Co to neseš?"
Ilo moc dlouho neváhal, vytáhl to zpod pláště a položil Richardovi do klína.
"Copak to tu máme?" zasmál se.
"Jééé!" vykřikla Helga.
"Ta je krásná," přiklonila se Saplan s Rimilou.
Na Richardově klíně seděla kočka - bílá jako sníh.
"Myslíte, že umí chytat myši?" zeptal se Richard.
"To nevím, ale docela by se nám to hodilo." ozvala se Zuzka a přišla se podívat na kočku.
Helze zajiskřily oči. "Takže to znamená, že si ji necháme?"
"Když už ji Ilo dotáhnul, tak proč ne." povolila Zuzana.
"Jupí! Může spát u mě v pokoji?" otočila se s prosbou na Ila. Ten ochotně přikývl. Helga se zaradovala a vzala kočku do náruče. Ta se jí ale po pár vteřinách vysmekla a zalezla za skříňky.

"Myslíte, že ucítila myš nebo se jenom lekla Helgy?" smála se Zuzana.
"To není pravda! Či či čí… vylez kočičko. Jak ji z tama mám pro všechno na světě dostat?"
Ilo se přišel podívat, kam zalezla.
"Vidíš ji? Tamhle vzadu." ukazovala Helga.
Ilo zkusil natáhnout ruku, ale kočka byla až příliš daleko. Najednou se ale pohnula a pomalu začala vylézat ze svého úkrytu. Párkrát se otočila Ilovy kolem nohy a on ji vzal do náruče. Vrněla a otírala se mu o bradu.
"No tohle. Jak jsi to udělal?" ptala se Helga a trochu žárlila.
Ilo pokrčil rameny a vyprostil kočičí drápky ze své košile.
"Myslím, že by si ji měl nechat, když se k němu tak má." rozhodl Richard, který ještě pořád seděl na židli.
"No tak dobře…" souhlasila Helga trochu neochotně.

***

Byl večer. Ilo se svalil do postele unavený po náročném týdnu. Oknem svítilo světlo měsíce, který byl právě v úplňku. Byl tak utahaný, že se mu ani nechtělo přehodit přes sebe deku. S velkou námahou odkopl boty a zavřel oči. Tahle noční pohoda ale netrvala moc dlouho. S velkým rámusem se rozletěly okenice a do místnosti začal proudit ještě trochu teplý vítr. Ilo se s leknutím posadil a začal se zmateně rozhlížet, kolem sebe. Na parapetu seděla Marie. Před týdnem ji našel schoulenou ve stínu jednoho keře a okamžitě, jak ji spatřil, poznal, že je to ona. Schoval ji pod plášť, aby ji ochránil před slunečními paprsky a odnesl si ji s sebou. Marie byla opravdu magická kočka. Uměla otevírat a zavírat dveře (teď už i okenice), zamykat a odemykat, dokázala se v mžiku objevit na úplně nepředstavitelném místě (kdysi skončila na špičce nejvyššího smrku ve Smrkově) a také uměla pouhým máchnutím ocasu shodit Purfiho oblíbené sušené květiny.
Ilo vrhl na kočku trochu nevrlý pohled. Marie se na něj otočila a v očích měla něco jako: "Co tam ještě pořád ležíš? Pojď za mnou!"
Najednou se ho zmocnila nějaká síla. Na nic víc nečekal. Obul znovu boty (až je našel), přehodil přes sebe kabát, zapálil lucernu a vyskočil oknem ven. Možná kdyby ten večer nebyl úplněk, nikdy by tak bláznivou věc neudělal.

Po chvilce chůze zjistil, že mu lucerna vlastně k ničemu není. Měsíc zářil opravdu jasně. Ve vzduchu šlo cítit nějaké zvláštní napětí, ale nebylo to něco, z čeho by vycházel strach. Ještě pár minut následoval bílou skvrnu, když se najednou zastavil. Marie se také zastavila.
Za sebou měl město a před ním stál dost děsivě vypadající les. 'Tak tam mě nikdo nedostane.' pomyslel si a udělal pár kroků vzad. Hned na to ale Marie zamňoukala.
Takže, co teď? Otočit se a pelášit domů nebo následovat pomatenou kočku? Ilo se nemohl rozhodnout. Jak ho vůbec napadlo vyjít ven a jít za ní? Nešlo mu to na rozum. Nakonec se ale, k jeho překvapení, rozhodl pokračovat - tohle všechno musí mít přece nějaký důvod.

Les začal být temnější. Ilo pro jistotu zapálil lucernu. Následoval Marii po nějaké lesní cestě, kterou určitě nepoužívali lidé - spíše zvířata. V dáli něco zaslechl. Když vyšel ze stezky, dostal se na moc krásné místo. Byla to malá mýtinka, podél které tekl maličkatý potůček. Na jeho břehu někdo seděl. Marie se vedle těch dvou postav posadila. Když Ilo přistoupil blíž, poznal, kdo to je. Dvě překrásné letní víly s vlasy do pasu a v šatu tak lehkém a prostém, jaký je u nich zvykem. Obě dvě se lehce postavily a šli se podívat, kdo přišel. Popocházeli kolem Ila a prohlíželi si ho ze všech stran. Jejich bosé nohy nevydávaly vůbec žádný zvuk, ale i přes to jejich ladné pohyby hrály líbeznou píseň. Ilo byl jakoby okouzlený - nedokázal se ani pohnout. Najednou k němu přistoupily blíž. Padly obě dvě na kolena, sepjaly pevně ruce a zadívaly se mu přímo do očí.
Nakonec jedna z nich promluvila: "Ó zachraň nás, zachraň náš les. Na kolenou tě prosíme, poslední čaroději."

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 16. prosince 2008 v 18:59 | Reagovat

tož to je dobry se povedl dílek

2 ebika ebika | E-mail | Web | 17. července 2009 v 23:49 | Reagovat

Poslední čaroděj??Tak to bych si nepomyslela , ale vážně super díleček moc se ti ovedl:-D

3 Dajna Dajna | E-mail | Web | 5. října 2009 v 11:51 | Reagovat

ja to vedela :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru