U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 16. díl

3. února 2009 v 15:54 |  Guardian Angel - Díly
Přemýšlel jsem. Přemýšlel jsem dlouho. Jak bych tak mohl dostat Marka pryč a uzmout si Pavlu zase pro sebe. Přemýšlel jsem - opravdu - ale nic. Totálně nic. Nedokázal jsem vymyslet ani nějakou ubohost nebo kravinu, jak je to u mě zvykem. Takhle bezradně jsem se v životě ještě necítil. (Poznámka: Slovo "život" brát s rezervou.)

Co mám dělat? "Michale? Co mám dělat?"
"Věděl jsem, že se nakonec zeptáš."
"Když jsi to věděl, přemýšlel jsi aspoň nad nějakým řešením?" zadíval jsem se na něho s nadějí v očích.
"Když o tom mluvíš… no… co třeba začít kopat studnu?"
Co to mele? "Studnu? K čemu studnu?"
Michal se zakryl pusu a opravdu se držel, aby se nesmál.
"Co je na kopání studny tak směšnýho? Nechápu proč zrovna studna - to teda fakt ne."
"Heh… třeba, třeba dostane bobky… teda strach a zdrhne."
"Proč by se bál studny?"
"No proč asi?"
"Protože?" zvedl jsem obočí.
"Protože by jsme ju kopali pro něho, ne?"

Musím se přiznat, že mi pár sekund trvalo, než jsem celou záležitost se studnou pochopil.
"AHÁ! Takhle to myslíš!"
Michal několikrát přikývnul a snažil se uklidnit.
"Že mě to nenapadlo! Začneme kopat studnu a on si bude myslet, že ho tam chceme hodit a radši dobrovolně odejde než aby riskoval, že tam opravdu skončí! To - být - chytré - jdem na to!"
Michal si odkašlal. "Ehm! Doufám, že to nemyslíš vážně… řekni, že ne."
"Jasně že to myslím vážně! Ty jsi to nemyslel vážně?"
"No… ne. Ale můžeme to brát jako poslední možnost."
Zklamaně jsem se svalil do křesla. "Co teď?"
Michal se opřel o zeď. "Teď máš jít na pohovor v rádiu."
"Pohovor?! Kruci! Úplně jsem zapomněl."
"Nepanikař - máš ještě dost času."
Začal jsem běhat po bytě a shánět nějaké oblečení. "Co se nosí na takový pohovor?"
Michal se zamyslel. Než dokázal ale na něco přijít, sekl jsem sebou pořádně na zem. Blbá plovoucí podlaha!
"Hele opatrně jo? Nejsem Superman abych přemýšlel a zároveň na tebe dával pozor."
Vypustil jsem ze sebe nějaký zvuk jako: "Hmch!" na souhlas.
"Když tomu rozumíš, tak se posaď a chvilku počkej. Neříká se nadarmo: spěchej pomalu."
"Fajn! Bezva! Super! Už jsi něco vymyslel?"
Okamžitě na mě vrhl takový ten jeho otrávený pohled.
"Možná jo! Sako si neber, aby si o tobě nemysleli, že jsi někej staromódní - to se do rádia nehodí. A stejně si myslím, že žádný nemáš. Na skejt oblečení radši okamžitě zapomeň, jasny?"
"Jasný. Co je to skejt oblečení?"
Michal se zadíval do stropu - asi počítal do deseti.
"To je to, čeho máš plnou skříň. Na ten pohovor si vezmi nějaký nevytahaný tričko - radši bez popisu a ty rifle bez děr. Nějaká holka by ti poradila určitě líp."
Přikývnul jsem.
"To je všechno."
"Jasně."
"Tak tady neseď a pohni!"
"Jasně!"

Na pohovor jsem přišel včas. Nebudu vám říkat, co se tam dělo, protože už to sám nevím. Řekli mi akorát, že se ozvou - no uvidíme.
"Jaký máš z toho pocit?" zeptal se Michal, ale zůstal za mnou.
"Jaký pocit? No… jsem rád, že už to mám za sebou. Nebylo to ale zas tak hrozný, jak jsem si myslel."
"Můžeš to jít třeba zapít nebo tak. Třeba… pozvat Pavlu na rande."
Zastavil jsem se. "To není špatnej nápad. A co že tě to tak najednou napadlo?"
"Jen tak - žádný důvod není."

Postavil jsem se před dveře a zadíval se na štítek. "Dobře, ale jak poznám, že není třeba Marek doma?" šeptal jsem.
"To už mám promyšlený. Sedni si tady na zem a ani se nehni, jasný?"
Přikývnul jsem. Připadá mi to ale trochu padlý na hlavu.
Michal se na mě ještě jednou podíval. Najednou se rozešel proti dveřím a prošel nimi jakoby nic. Asi mě nikdy nepřestanou jeho schopnosti překvapovat.
Netrvalo to ani dvě minuty a byl zpátky.
"Páni. Takováhle schopnost by se docela hodila." podotknul jsem.
"Třeba ke špehování děvčat ve sprchách co?" rýpnul si.
"To jsem na mysli zrovna neměl, ale když nad tím přemýšlím…"
"Hele, hele nech si zajít chuť, jo? Takovýhle procházení věcma není procházka růžovým sadem. Nezapomínej na to, že jsem anděl a ne duch. Mezi námi je rozdíl."
"Heh… radši se nebudu ptát proč. Tak co? Kdo je doma?"
Michal se vítězně usmál. "Jsi šťastný muž, Danieli - jenom Pavla."
"Kdybych mohl, tak si s tebou plácnu." řekl jsem a oprášil se.
Tak a jde se na to - zazvonil jsem. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely.
"Dane, to nemůžeš jen tak přijít a zazvonit - co kdyby byl Marek doma?" řekla trochu naštvaně.
"To mám místo pozdravu? A co třeba pusu?"
Hned na to jsem dostal sladký polibek na tvář.
"Co potřebuješ?"
"No… vlastně nic. Jenom jsem tě chtěl někam pozvat. Půjdeš?"
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad. Mohl by nás někdo vidět spolu a dát si dohromady, že se chce Marka zbavit."
Poškrábal jsem se ve vlasech. "Tak na tohle jsem vůbec nepomyslel. A kdy si spolu někam zajdeme?"
"Já nevím, ale můžeš jít klidně na chvilku dál - na skleničku."
Nenechal jsem se dvakrát pobízet. Mohla by to být příjemná šance poznat ji blíž.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arikuto-chan Arikuto-chan | E-mail | Web | 4. února 2009 v 22:25 | Reagovat

hezky:-)  me se to hroozne libi

hlavne to, kdyz vetsinou michal mluvi s danem XD

To je totiz vdycky vtipny:-D

2 Lenka Lenka | 5. února 2009 v 19:35 | Reagovat

super dobrej dilek po těch pár desetiletích      :-D           dobry

3 Aný Aný | Web | 9. března 2009 v 20:45 | Reagovat

tož pořád mám stejná názor, že je to dobré

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru