U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 18: Osud

28. března 2009 v 5:00 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Pan Klateček pevně stiskl luk a nasucho polkl. Skrz mohutnou bránu se ozývaly hrůzostrašné skřeky Stínů, jak se jejich temná těla rozpouštěla po zásahu šípy lučištníků z hradeb.

Byl vystrašený a klidně by vám to přiznal i nahlas. Za doby, kdy byl ještě vojákem, se válčilo s lidmi a ne s obludami o kterých zhola nic nevíte.
Šípy už létaly vzduchem nepravidelně. Oríniho služebníci se pomalu sunuli k bráně a vůbec se nesnažili uhýbat útokům. Jejich těla byla z poloviny hmotná a z druhé nehmotná. Stačilo jen tu hmotnou část přesunout a šíp nimi proletěl jako vzduchem.

Jednoho ze Stínů proťal skrz šíp. Nevěřícně se zadíval na jeho konec a potom zaměřil pohled na hradby. Jeho tělo se začínalo pomalu rozpadat a roztékat a právě v té chvíli spatřil svého vraha. Pomalu zvedl svou ruku a ukázal na něho.
Ilo sebou trhl. Ten Stín ukazuje na něj - přesně na něj! Zkrabatilo se mu obočí - určitě vycítil kým doopravdy je.
I dáma se na chvíli zarazila a sledovala černovlasého hocha, jak natahuje další šíp. Když chtěl vystřelit, nechtěně do něj žduchnul soused z druhé strany a šíp letěl vedle. Žena střelu ale nespustila z očí - ani Ilo. Jeho dráha se zakulatila a šíp dopadl přesně do cíle - do Stínu z nataženou rukou.
Ilo ucítil, že se na něj někdo dívá. Otočil se a jeho pohled se střetl s pohledem té zamaskované ženy.
"Jak se jmenuješ?" zeptala se ho a vystřelila další šíp.
Ilo se od ní odvrátil a dál se věnoval lukostřelbě.
"Jsi snad němý?" řekla trochu hlasitěji, ale hoch jí nevěnoval pozornost.
Stíny byly už těsně pod hradbami. Umíraly jeden po druhém ale i tak se jejich kluzká těla dostala až těsně před dveře.
Vojáci na nádvoří tasili meče. Jejich ostré čepele se leskly v tlumené záři pochodní a po jejich tvářích stékaly kapičky potu. Právě oni jsou první linie.
Skrz dveře prostoupilo několik pařátů. Stíny se snažily projít, ale jejich hmotná půlka jim to nedovolovala - stáhli se. Prostor zaplnilo hrůzostrašné ticho. Pan Klateček stál opodál na schodišti ještě s několika muži. Všichni měli založené šípy, připravené ochránit vojáky s meči. Ozvala se dutá rána. Stíny se snažily prolomit dveře, ale byl to pro ně nemožný úkol. Jejich hmotná těla se najednou začala tlačit každičkou malou skulinkou na druhou stranu.
Ilo se nakláněl přes kamennou zeď. Byl jeden z těch, který měl k bráně docela blízko, a tak se snažil postřílet jich tam co nejvíce. Síla slunce, která byla do všech kovových zbraní dána, začínala pomalu slábnout. Lučištníci museli zasáhnout jednoho ze Stínů třemi šípy, aby se aspoň zastavil. Jejich počet ale pomalu ubýval, narozdíl od šípů.
Ilo napnul další šíp když vtom mu v hlavě zaduněl něčí hlas. O pár kroků ustoupil a uchopil se za hlavu.
"Vidím tě… čaroději." zazněl hluboký hlas div mu nepraskly bubínky. Ilo zavrávoral a opřel se o kamennou zeď. Pískalo mu nesnesitelně v uších.
"Chlapče, jsi v pořádku?" zeptala se trochu vyděšeně dáma v přestrojení. Ilo ji ale přes pískot neslyšel a zadíval se ke kovové bráně. Stály tam další dva Stíny. Od těch ostatních byli ale jinačí - jejich těla držela perfektní lidský tvar. Mohutnější Stín zvedl ruku a ten vedle něho se rozešel směrem k bráně.
Ilo pochopil, že tihle dva nebudou jen tak obyčejné Stíny. Zatřepal hlavou a napnul nový šíp určený pro toho nového. Střela prosvištěla vzduchem a zabodla se do jeho hrudníku. Stín se ale nezastavil. Za chůze ze sebe vytáhl šíp a rána po něm se zacelila - potom zmizel.

"Nenechte je dostat se dovnitř!" zakřičel jeden z velitelů. Někteří vojáci uposlechli a rozeběhli se k bráně. Vtom se ale ozvala obrovská rána. Kusy dřeva poletovaly vzduchem a jejich zděšené výrazy padly na Stíny prolézající vzniklou dírou.
Konečně se rozpoutal přímý boj. Nebylo slyšet skoro žádné řinčení oceli, jen křik a naříkání. Ztráty byly na obou stranách, ale pouze lidé si je uvědomovali. Stíny bezmyšlenkovitě útočily a také na to draze doplácely.

"Lučištníci, přesun na nádvoří!" zavelel Idgaro a postupně začali všichni odcházet.
Ilo stále hleděl k železné bráně neschopen pohybu.
"Hochu, jdeme!" zavolala na něho žena. "Tak pojď!"
Za zády mu prosvištěl šíp. Ilo se probral a otočil se. Stál tam ten podivný Stín a měl v sobě zabodnutý další šíp, který na něj právě vystřelila záhadná paní.
"Uteč!" odstrčila ho a znovu vystřelila. "Na co čekáš?! Tvůj život je důležitější - běž!"
Ilo ale neměl v plánu útěk. Sáhnul do kapsy, ale to už bylo pozdě. Stín se z ničeho nic objevil těsně před ženou a jeho ruka projela hrubě jejím tělem. Ta upustila luk a šíp a padla na kolena.
Ilo otevřel pusu na výkřik ale nic se nestalo. Vytáhl pytlíček se solí a všechnu ji hodil na vraha té dámy.
Z dálky se ozýval hluk z nádvoří - zvítězili.
Stín nehybně stál a natáhl ruku směrem k mladému čaroději. Najednou se ale zarazil - jeho tělo se začínalo rozpouštět. Ilo sledoval, jak mu pomalu mizí před očima - takže to opravdu funguje. Klekl si na zem a uchopil dámu za ruku. Ta se na něho usmála a z posledních sil si sundala prsten.
"Vezmi si jej…" a vložila ho Ilovy do dlaně.
"Odevzdáš-li prsten králi… budeš se míti dobře…"
Ilo se na ni nechápavě zadíval. Co tím myslí?
"Teď běž - nesmí nás vidět spolu… můj milý… čaroději…"
Ilo se ze zatajeným dechem díval, jak se její víčka přivírají. Hlava jí spadla na stranu a její hrudník se už více nezvednul. Kousnul se do rtu a pevně sevřel prsten. Proč jen nebyl pozornější? Kdyby ano, tak by vůbec nemusela umřít! Zhluboka se nadechnul, popadl svůj luk a šíp a rozeběhl se na nádvoří.

Všichni se radovali. Poslední ze Stínů padl před několika minutami. Muži se plácali po zádech a bylo vidět, že se jim opravdu ulevilo. Někteří ale přece jen to štěstí neměli. U brány jich bylo nejvíce. Zbytky po Stínech se pomalu ztrácely až po nich nebyly žádné známky.
Ilo se prodíral jásajícím davem a usilovně hledal svého přítele. Nejhorší na tom bylo, že ho vůbec nemůže ani přivolat. Najednou ho někdo chytl za košili a přitáhl k sobě.
"Kam máš tak naspěch?" ptá se ho nepříjemně Zustarov.
Ilo ho okamžitě chytá za obrovskou ruku a snaží vyprostit jeden jediný cíp šatu, který ho zdržuje - velitel vojsk ale drží pevně.
"Jestli hledáš Kamila, tak vím kde je." říká až příliš pobaveným tónem.
Ilo se na chvíli přestal zmítat a snažil se vycítit, jestli jsou jeho slova pravdivá. Než se ale stačil pořádně zamyslet, táhnul ho už Zustarov skoro přes celé nádvoří. Ilo za ním tak tak klopýtal a košile se mu pomalu začínala zařezávat do krku. Velitel pořádně zatáhl, že málem letěl vzduchem.
"Tak tady je." dodává a ze škodolibým úsměvem odchází pryč.
Ilo si promnul rameno a porozhlédl se kolem sebe. Najednou se rozeběhl a pevně objal dobře známého muže. Ten ale ve stejné chvíli zasténal. Ilo od pana Klatečka vylekaně ustoupil a začal si ho nechápavě prohlížet.
Kamil se chytl za srdce a pomalu si sedl na nedaleký schod. Dýchal opatrně a na spánku mu vyskočila tepající žíla.
Ilo si před něho s hrůzou v očích kleknul.
"Nedívej se tak na mě - jsem v pořádku."
Ilo ale horlivě vrtí hlavou a znovu na něj upírá zrak.
Pan Klateček se chvíli rozmýšlí, co by měl říct. "On… prostoupil mnou. Tady," ukazuje. "Celou levou půlkou mého těla."
Hned na to opatrně vyhrnuje rukáv. Jeho kůže je nezvykle bílá až popelavá. Ilo se jí opatrně dotýká.
"Máš studené ruce." podotýká s úsměvem.
Ilo mu věnuje taky úsměv, ale je odlišný od Kamilova - ten jeho je nucený.


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Renée Náhrobek Renée Náhrobek | Web | 28. března 2009 v 11:41 | Reagovat

Miharu: díky, moc moc moc děkuju :)

2 Káťa Káťa | 28. března 2009 v 17:22 | Reagovat

Téda to bylo dobrý! Je mi líto té neznámé ženy, zajímalo by mně kdo to byla. Sem zvědavá co bude dál!

3 Lenka Lenka | 29. března 2009 v 14:57 | Reagovat

super honem další díl

4 ebika ebika | E-mail | Web | 18. července 2009 v 0:47 | Reagovat

Ilo to zvládneš zachraň ho!!!*to znělo jak z ňákého dramatu-chi chi**hihňám se ja pomatená** ...* :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru