U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Guardian Angel - 18. díl

19. března 2009 v 16:31 |  Guardian Angel - Díly
Už celej týden jsem Pavlu neviděl. Ne že bych z toho byl nějak na prášky, ale hrozně mi chybí ten její nesmělý úsměv.
Naposledy mi říkala, že teď není vhodná doba na to, aby nás někdo viděl spolu, a tak čekám.
Právě teď provozuji gaučing a nudné civění do televize.
"To je nuda." řekli jsme oba dva zároveň.

"Danieli, nemůžeš si najit nějakou aktivitu, koníček? S takovou brzo zakrním."
"Hm… když já nevím, co mě baví."
"To je mi jedno! Radši zvedni tu svou prdel a běž se třeba, já nevim, projít!"
"Za chvilku…"
Najednou zazvonil mobil.
Docela mě to řinčení a vibrování probralo, a tak jsem začal nadzvedávat všechny polštáře, ale nic. Podíval jsem se tedy hlouběji do nitra svého gauče a HEURÉKA.
"Haló?"
"No hój! Ty vole, mysleli jsme že si po smrti."
"Kdo volá?"
"Hele to sou fóry teda. Štěrbina!"
"Cože?"
"Hej s ním asi vážně něco je." zamumlal mimo sluchátko. "Toš Štěrbina Dane ne? Štěpán. Vole, seš v pohodě?"
"To… ne... teda… radši by jsme se měli někde sejít."
"Čéče ty nějak divně mluvíš. No toš se sejdem. Dáme po dlouhé době zase puka?"
"Pu- co?"
"Hokej, Dane, hokej, vole."
"Tak… tak dobře."
"Toš domluvíno. Za dvě hodiny na staďáku - seženu ještě nějaký týpky."
Položil jsem telefon a vypnul televizi.
Michal se mi podíval přes rameno. "Kdo to byl?"
"Štěrbina."
"A co chtěl?"
"Za dvě hodiny se sejdeme na staďáku a dáme puka."
"Super! Konečně nějaký pohyb." zaradoval se, ale brzy přestal jakmile uviděl můj bezradný výraz. "Ty nevíš, jak se hraje hokej co?"
"Hm, no. A ještě k tomu mu rozumím každý druhý slovo."
"S tím si nedělej starosti - máš přece mě."
Podíval jsem se na něho. "Naštěstí."


Stojím u stadiónu a jsem docela nervózní. Michal mi sice slíbil, že mě upozorní až Štěpána, zvaného Štěrbina, zahlédne, ale to mě moc neuklidňuje. Na rameni mám tašku do které jsem naházel nějaké to "vybavení" a v ruce brusle ze kterých se mi dělá špatně už od pohledu.
"Co je? Bojíš se, že neumíš bruslit?" zasmál se Michal.
Nasucho jsem polkl a přikývl.
Ten nad tím jenom mávl rukou. "Klid. Je to jak jízda na kole - taky to nikdy nezapomeneš."
"Už se stalo." odsekl jsem.
Michal zbystřil. "Myslím, že už jde." a ukázal na dav mohutných chlapů. Bylo jich tam celkem šest a všichni se kolébali směrem ke mně.
"Ten s těma nejkratšíma vlasama je Štěpán." ukázal na něho.
Všichni působili objemným dojmem a možná by jste se i lekli, potkat je v noci.
"Dane, seš to ty? Vole, vypadáš nějak jinak." zamžoural na mě.
"Ee… to bude tím krátkým sestřihem - nemůžeme si na chvilku promluvit? Je to moc důležitý…"
Štěpán se na mě podíval podezíravým pohledem, ale nakonec řekl ostatním, ať jdou napřed.
"Tak co je?"
"Jak to jen říct… no, měl jsem autonehodu."
Očividně ho to zaskočilo. "No… a jinak seš v pohodě, ne?"
"Právě o tomhle chci s tebou mluvit - mám trvalou ztrátu paměti."


"Dane, neboj se tak, bože." povzbuzoval mě Štěpán.
"To se lehko řekne..." a vykročil jsem za ním na led.
Všichni ostatní už rozjížděli brusle a pravděpodobně se už všechno dozvěděli od Štěrbiny.
"Vole pusť se toho zábradlí - nebuď jak baba." a odstrčil mě doprostřed.
Trochu jsem zavrávoral, ale kupodivu jsem se udržel.
"V pohodě?" přesvědčoval se Štěrbina. "Super. Hoši, hromadná seznamovačka. Pojeďte sem." svolal je. "Takže, tohle je Honza nebo taky Sirka, Ivan, Ruda, Simon a Dominik zvaný jako Disk. Do brány si beru Sirku."
Honza se probral. "Si děláš srandu? Já nebudu zas v bráně."
"Nemáš chlastat cizí - padej."
"To mi to budeš oplácet snad do konce života nebo co?" postěžoval si odjel pro masku.
Trochu jsem v té změti nových informací začal pomalu ale jistě ztrácet. Štěrbina mě poplácal po zádech.
"Od té doby, co mi vychlastal poslední pivo na jedné pařbě, je brankář."
Zakýval jsem hlavou, i když mi to v té chvíli moc nedocházelo.
"Hej, nehrajeme s obranou páč je nás málo, jasný? Co je Dane?"
"Proč jsme jenom tři a oni čtyři?"
Ten se jenom zasmál. "Protože jsme ti nejšpičkovější hráči, vole. My sme senióři a oni zelenáči - tak proto."
"Tak to mě teda hodně přeceňuješ." pomyslel jsem si a zalitoval toho, že jsem se dřív nepodíval na obrazovku mobilu, než jsem ho zvedl.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 19. března 2009 v 18:38 | Reagovat

tož to je super zase se tam něco děje taky dilek po stopadesáti letech

2 Miharu Miharu | 19. března 2009 v 20:39 | Reagovat

já vím XD

3 Aný Aný | Web | 28. března 2009 v 22:55 | Reagovat

pěkné , ale pořád krátké :-D

4 ebika ebika | E-mail | Web | 19. července 2009 v 12:21 | Reagovat

Kdopak asi volá??:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru