U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Keep On 2: Díl 5. - Špetka naděje

23. dubna 2009 v 15:22 |  Upside Down & Sound Wave - Díly
"Tomoko, necháme mámě nějaký vzkaz?"
Dívka se na ni podívala. "Já nevím… Napiš jí třeba, že jsme v pořádku a že se brzy vrátíme."
"To je ale pěkná lež."
"Chceš snad, aby se trápila?"
"To ne…" uznala Miyako.
"Tak to napiš. Pohni si ale, protože už to máme tak akorát."


Dívky se vypařily z domu, vybavené batůžky s nejnutnějšími věcmi a vyrazily na metro. Procházely velkým, moderně vybaveným areálem, ale pro ně to byla samozřejmost. Došly na zastávku č. 2 pět minut před půlnocí a posadily se na lavečku.
"Vypadá to, jakoby jsme utíkaly z domu." podotkla trochu mrzutě Miyako.
"A co by jsi chtěla? Přijdeš za mámou a zeptáš se jí: Mami, můžu jít na výlet do jiného světa? Už se nikdy nevrátím."
"Ty jsi se… úplně změnila. Vždycky jsi byla taková zamlklá a bojácná a teď…"
Tomoko se postavila. "Už jede."
"Já ale… nic neslyším."
"Už je tady! Pojď! Vstávej!" zatáhla ji za ruku a rozeběhly se ke kolejím.
Miyako vyvalila oči. "Před chvílí tu ještě nebyl."
Dveře se otevřely a sestry před sebou spatřily temný vír.
"To je brána." řekla Tomoko a vykročila vpřed. Něco jí ale nedovolilo projít. Otočila se za sebe a konečně to uviděla. Ona sama držela Miyako za ruku a ji zase pevně držel Korlejmi.
"Pusť ji - musíme jít!"
"Kvůli čemu tam jdete? Za kým tam jdete?"
"Za Strážkyní! A teď už pusť!"
Korlejmi ale jako by ji neposlouchal a chytl Tomoko za ruku. Ve zlomku sekundy se všichni tři objevili před vstupem do metra.
"Co- co jsi to udělal?! Proč jsi nás přenesl?!"
"Měl jsem k tomu dobrý důvod, tak na mě přestaň křičet!"
Tomoko se zarazila. Tenhle den toho na ni bylo už příliš. Pokřivil se jí obličej a po tvářích jí začaly téct proudem slzy. V té chvíli se jí podlomily kolena.
Miyako si k ní okamžitě klekla. "Tomoko, jsi v pořádku?"
Ta zavrtěla hlavou. "Dost… to už stačí… Už nemůžu…"
Její sestra vůbec nevěděla co má dělat a proto ji aspoň objala.
Korlejmi tam stál, celý zmatený a neschopný slova. "Já… udělal jsem snad něco? Vůbec nic nechápu."
Miyako se na něho otočila. "To nejsi sám. Když už jsme u toho, co jsi vlastně zač?"
"Démon přece."
"Cože?!" vykřikla a statečně si stoupla před Tomoko jako její obrana.
Korlejmi se zasmál. "To ti to došlo až teď? Nejsi trošku zaosatalá?"
"Proč jsi nechtěl, abychom nastoupily?" nenechala se vyvést z míry.
"Protože by jste tam šly zbytečně."
Tomoko si utřela slzy a postavila se. "Proč? Já znám cestu i způsob jak se tam dostat."
"Neuraz se, ale je ti to k ničemu."
"Jakto?"
Korlejmi se poškrábal ve vlasech. "No… protože jste lidi."
Tomoko se podivila. "Ale já jsem přece…" zarazila se a sklonila hlavu. Už není Strážkyní duší - nemá Světlo Zítřku. "Jak se teď ale můžu s Norikou spojit?"
"Jediná možnost je přes její žákyni."
Najednou jakoby Tomoko znovu ožila. "Takže stačí, když najdu Violu a dostanu se k ní. Nejdřív se ale budeme muset nějak dopravit do Evropy."
"Do Evropy?!" zhrozila se Miyako. "Jak se tam chceš prosimtě dostat?"
"Stejně tak, jak jsme se před chvíli dostali z nástupiště sem." a otočila se na Korlejmiho.
"Jestli si dobře vzpomínám, nikdy jsem s ničím takovým nesouhlasil. Jak si můžeš být tak jistá, že vás tam přenesu?" zkřížil ruce.
Miyako se pousmála. "Ten to určitě nezvládne. Vypadá jako nemehlo."
"Cos to říkala? JÁ že to nezvládnu? Chceš vidět, co takový nemehlo svede? Kam přesně chcete?"
"Do České republiky." odpověděla Tomoko.
Korlejmi se na chvíli zamyslel. "Česko… Česko… Není tam náhodou hlavní město Praha?"
"Myslím, že ano."
"Dobře… Nějaké místo v Praze… hmmm… Už to mám! Chyťte se mě za ruce." pobídl je a všichni tři utvořili malý kroužek.
Korlejmi zavřel oči a pilně se soustředil na místo, kam se chtěl přenést. Najednou se všichni jakoby vznášeli v temnotě. Okolo nich nebylo nic a dvojčatům se špatně dýchalo. Po chvilce se vše rozplynulo a byli na místě.
Miyako se porozhlédla kolem sebe. "Ale tohle je přece…"
"Bílý Dům ve Washingtonu." dodala Tomoko. "Jsme v Americe."
Korlejmi se křečovitě usmál. "He, he… chybička se vloudila…"
"Nemehlo - vždyť jsem to říkala." rýpla si Miyako ale to už je obě dvě Korlejmi držel znovu za ruce a přenášeli se jinam.
Když se pod jejich nohama konečně objevila zem, ocitli se uprostřed rušné ulice.
Tentokrát se první porozhlédla Tomoko. "My jsme… na Karlově mostě." hlesla úžasem. Rozeběhla se k zábradlí a nakoukla přes něj. Od vody se odrážel svit zapadajícího slunce a po řece se plavilo pár lodí.
Mezitím se ti dva k ní přidali.
"Tak co? Už jsme na správném místě?" usmál se vítězně.
"No jo no." přiznala Miyako neochotně. "Tomoko? Když už jsme tady, tak jak tu Violu najdeme?"
Ta se k nim otočila. "Kdybych měla svou moc, dokážu ji najít podle její aury, ale teď…"
"Já ji klidně najdu." nabídl se Korlejmi.
Tomoko se na něho překvapeně zadívala a i když se tomu celou tu dobu bránila, začala se pomalu v jeho očích topit…
"Když už jsem tady, tak proč ne? Zatím se mi tenhle váš výlet docela zamlouvá. Když už jsme u toho… jak se vlastně jmenujete?"
Tomoko se probrala a zadívala jiným směrem. Nesmí se nechat tak lehce omámit. Tenhle Korlejmi není její…
"Já jsem Miyako a tohle je moje dvojče Tomoko."
"To jsou ale jména." ušklíbl se.
"Ty máš co říkat! To tvoje jméno nemůžu ani vyslovit!"
"A pak kdo je tady nemehlo…."
Tomoko si mezi ně stoupla. "To už stačí. Najdeš ji? Je to Auristka."
"Dej mi chvilku." usmál se a stoupnul si trochu víc doprostřed mostu. Na zem nakreslil temnou aurou jeden symbol, stoupnul si na něj a zavřel oči.
Miyako zamžourala na zem. "Co to tam dělal?"
Sestra ji chytla za ruku a konečně to taky uviděla.
"To je pentagram! Před chvílí tam ale ještě nebyl…" řekla a zadívala se trochu nechápavě na Tomoko.
"Myslím si, že jsme nějak propojené." vysvětlila jí.
"Propojené?"
"Ano. O dvojčatech se to často říká ne? Já dokážu vidět nadpřirozené věci, kdežto ty ne. Jakmile se tě ale dotýkám, dokážeš je taky vidět."
Miyako se zadívala na Korlejmiho. "Ještě je tu hodně věcí, které nechápu."
"Až bude čas, všechno ti vysvětlím." ujistila ji Tomoko.
Miyako se na ni zadívala a v tu chvíli jí připadalo, jakoby stála vedle starší sestry. Byla odvážnější a rozhodnější jako nikdy dřív.
Korlejmi otevřel oči. "Něco jsem našel."
Obě dvě k němu přiběhly.
"Tímhle směrem," ukázal " ,jsem našel zbytky nějaké aury - mohla by to být ta její."
Tomoko zaťala pěsti. "Tak na co ještě čekáme? Jdeme tam."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | 23. dubna 2009 v 16:56 | Reagovat

dobry honem dalši začina to byt napinavy

2 Danča Danča | Web | 23. dubna 2009 v 19:19 | Reagovat

soni to je upe best dil co znam.

3 Káťa Káťa | 24. dubna 2009 v 15:37 | Reagovat

Je to hodně napínaví!  

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru