U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Píseň Života - Díl 3.

22. května 2009 v 19:20 | Miharu 【春】 |  Píseň Života - Díly
Michal

Tak přesně tohle jsem čekal! Teď by se hodilo vypuknout v nekontrolovatelný smích, ale pravděpodobně by si myslela, že jsem si z ní doteď dělal legraci. Což není pravda. Jsem čaroděj, ale tahle holka mě opravdu baví. Její tvář je jako otevřená kniha, jako dětská tvářička, podle které okamžitě poznáte, co si myslí, co cítí…
"Ča- čaroděj? Jakože ty umíš… kouzlit? Doopravdy kouzlit?" přesvědčovala se ještě jednou.
"Ovšem."

A teď pozor - přijde záchvat.
"No to snad… není možný!" začala se smát. "Ty jsi opravdickej čaroděj? Umíš míchat lektvary, lítat na koštěti, a tak? Co dokážeš ještě vykouzlit kromě sedmikrásky?"
"Třeba… tulipán?" pokrčil jsem rameny. Tak teď mě zase dostala ona. Čekal jsem sice nějakou přehnanou reakci, ale že mi uvěří hned napoprvé… Asi nebude úplně v pořádku. Anebo je opravdu zoufalá. To bude možná ono.
"Měl bych ti pro začátek vysvětlit pár věcí."
"Jen do toho," usmála se nadšeně.
Snad to všechno pochopí… No uvidíme.
"Takže, když to vezmeme úplně od začátku, tak právě teď se nacházíme v jiném světě, který je s tím tvým propojený, ale jinak je zcela odlišný."
Flo otevřela nepatrně pusu. "To jsme teď jako na jiné planetě?"
"To ne," vrtím hlavou a pokračuji: "Jeden svět je ten tvůj - Země a druhý je zase můj - Svět duší. Jsou to dvě odlišné sféry, které se prolínají na stejném místě ve vesmíru. I v mém světě žijí lidé, jako tam u tebe, ale máme trochu odlišné životy. A tak tu potkáš například čaroděje, různé nadpřirozené bytosti, víly a také démony. Dalo by se říct, že žijeme relativně v harmonii. Ale na Zemi v téhle harmonii žít neumíte. Zvládne to jen málkdo."
"Asi ano, protože všechno co teď říkáš, to jsou jen pohádky," přikývla. Zatím to jde hladce. "Ale řekni mi ještě něco o čarodějích. Něco o sobě. Kolik ti je vlastně let?"
"Co? Ah… počkej chvíli," narušila mi úplně předem připravený monolog.
"Ty nevíš, kolik máš roků?" nechápala.
"Ale vím!" zvedl jsem ruku, aby pochopila, že přemýšlím. "Akorát musím spočítat, jak dlouho jsem byl pryč…" Hmmm… Takže to budou asi… asi už dva roky. Takže to znamená, že teď mám… "Osmnáct a nějaký ten měsíc." Trochu mě to samotného zaráží. Pamatuju si, kdy jsem měl ještě čerstvě šestnáct, a pak už se člověk jen diví, jak mu ty dva roky rychle frnkly před nosem.
"Ehm… nějak nechápu, proč jsi to musel vlastně počítat..."
To je mi úplně jasný. "Poslyš, s tím časem to není zase až tak jednoduchý. Ve světě Duší plyne dvakrát pomaleji jak na Zemi. V přepočtu na lidský věk mám 34."
Hned vzápětí vyprskla smíchy. "To nemyslíš vážně?! Nevypadáš na to," nepřestávala se smát. No výborně - nepochopila to.
"Hele, já mám osmnáct, ale v lidských letech je to 36. Ale tyhle roky uběhli na Zemi od té doby, co jsem se narodil. Pro mě ale ne. V šestnácti jsem se pak vydal do tvého světa, proto jsem odečetl ty dva roky…"
Vidím, že moje vysvětlování nepadlo na úrodnou půdu. Tahle holka asi nebude moc chytrá. Možná jsem na to teď konečně kápl. Kdo by šel dobrovolně s někým, koho vůbec nezná, že? Může to ale také celé hrát - co já vím? Třeba… třeba… Sakra, co je vlastně zač? Tohle mi vrtá hlavou celou dobu.
"Kdy už tam budeme? Nemůžu se dočkat, až to všechno uvidím," nalepila se na okno.
"Za chvilku," taky kontroluji, kde právě jsme. "Ale není tu nic, co bys neznala, pokud zůstaneš ve městech - je to tady stejné jako na Zemi. S tím rozdílem, že tu nejezdí auta, ani jiné dopravní prostředky poháněné spalováním paliva."
Flo se na mě otočila a vypustila pravděpodobně první myšlenku, která ji napadla:
"Tady musí být ale čistý vzduch," zasmála se a vrátila se k pozorování stromů.
No, myslím, že se mě ta smůla na lidi ještě nepustila. Jaký máš IQ, holka? 160 v mínusu? Tohodle mě prosím ušetři - při první příležitosti se tě zbavím. A už asi vím, kde tě nechám.
"Michale, podívej - nějaký dům! To už budeme brzo ve městě že?"
"Máš pravdu - už tam budeme..."

Františka

Všechno je tady tak úžasné! Každý strom, každý lístek - prostě všechno! Proč jsem v tomhle světě nemohla žít hned od narození? Proč jsem si nejdřív musela vytrpět všechno to peklo, a potom až objevit tohle? Tenhle ráj! Ale to nevadí, odteď už bude všechno jen lepší - věřím tomu z celého svého srdce!

Dívka, která kolem nás prošla, měla tyrkysové vlasy. Opravdu byly tyrkysové! Otočila jsem se za ní, a zůstala jsem zírat.
"Zkus se chovat trochu míň nápadně, ano?" upozornil mě Michal.
"Promiň, ale když tady je všechno tak… tak úžasný! To prostě nejde ignorovat."
"Když myslíš," odpověděl nezaujatě, ale já ho raději přestala vnímat. Byla jsem příliš zaneprázdněná vším ostatním. Cítila jsem se jako dílek skládanky, který právě zapadl na své místo. Procházeli jsme dlouhou ulicí a na každé straně byly vysázené stromy. Za pár minut jsme se dostali do města, a konečně jsem uviděla to, co Michal zmiňoval. Skoro všichni tu po ulicích chodili pěšky a jediný dopravní prostředek, který jsem zahlédla, bylo kolo, a nějaký hybridní automobil, který určitě nejezdil na benzín. Skoro žádné semafory, ani vlakové přejezdy, malinká parkoviště, která spíš sloužila jako hřiště pro děti - bylo to jako stát se součástí nějakého neuvěřitelného příběhu z knihy. Ale nemůžu říct jaké, moc jsem jich nepřečetla.
"Michale, taky jezdíš na kole?" zeptala jsem se po chvíli.
"Když někam pospíchám, tak ano. Raději ale chodím pěšky."
To jsou zde lidé opravdu tak odlišní? To nikam neustále nespěchají a nejsou líní? Najednou mi ale něco přeletělo nad hlavou. Polekaně jsem se skrčila a nechtěně žduchla do Michala.
"P- promiň, ale… viděl jsi to?"
"Viděl. A taky jsem si uvědomil, že jsem ti zapomněl říct, že spousta z nás cestuje vzduchem. Tohle bylo ono profláknuté koště, ale ujišťuju tě, že je to skutečně nepohodlné."
Jestli se dozvím ještě nějakou další šokující zprávu, tak mi brzo vypadne huba z pantu.
"To si snad děláš legraci? Ty to taky umíš?"
"No… umím."
"A svezeš mě někdy?" vyhrkla jsem nadšeně.
Chvíli mlčel, než si rozmyslel odpověď. "Radši ne... A stejně už jsme na místě," ukázal a zastavil se před nějakým domkem. Dvě patra, obyčejná bílá fasáda a malá zahrádku pod okny. Michal zazvonil u plotu na zvonek.
"Kdo tady bydlí?" zajímalo mě pochopitelně.
"Mí přátelé," otevřel branku, načež se za oknem něco mihnulo. Pak se rozletěly vstupní dveře dokořán a nějaké dvě dívky se s křikem vyřítily ven, a pověsily se na něj jako na věšák.
"Ty jsi vyrostl!" poznamenala okamžitě hnědovláska.
"A jsi hrozně vychrtlý!" štípla ho do tváře pro změnu dívka, která měla nezvykle světlé blonďaté vlasy - vypadaly skoro jako bílé. Bylo to trochu nevšední, trochu nenormální, ale mě se to neskutečně líbilo.
"Byl jsem pryč jenom dva roky," pousmál se, ale to už ho hnědovláska táhla dovnitř. Ta druhá chtěla jít za nimi, ale ve dveřích se otočila, a zeptala se:
"Budeš tam stát, anebo půjdeš dál?"
"A- u- už jdu!" vykoktala jsem ze sebe a vklouzla za nimi.

Zase ten můj zvyk. Myslela jsem si, že jsem pro ně jako vždycky neviditelná, ale obě mě vyvedly z omylu. Jejich vystupování mi přišlo hodně z normy, chovaly se skoro jako děti, neustále povídaly a usmívaly se. Dokonce i se mnou, což bylo opravdu kouzelné. Kdybych byla ve svém světě, zůstala bych zapomenutá venku.
"Takže, tohle je Sue Ellen," seznámil mě Michal s bělovlasou dívkou. "A tady je Kaira. Holky, představuju vám Flo."
"Františka nebo taky Fany," doplňuju ho vzápětí. Zdá se mi to, nebo si zapamatoval jen tu krátkou přezdívku? Ani ji tak často nepoužívám. Vymyslel mi ji kdysi dávno bratr, a používá ji jen on. Vlastně teď už i můj… no dejme tomu známý.
"A odkud se vy dva znáte?" zajímala se Sue Ellen.
Slova se uchopil Michal. Vysvětlil jim, že mě vzal jen proto, že jsem ho o to požádala, a taky kvůli tomu, že jsem divná. Dík Michale - líp jsi to už říct nemohl.
"No tak," okřikla ho Sue Ellen. "Takhle se o dívce nemluví, ty nevzdělanče. Vůbec ses nezměnil!"
"Ještě to tak," dal oči v sloup. "Nemám čas na nějaké hlouposti." Aha, takže slušné vychování je hloupost, to jsem netušila…
Najednou Kaira celá zvážněla, a zeptala se na podivnou otázku:
"A našel jsi to tam?"
"Ne - bohužel," posmutněl, a uchopil do dlaní hrníček, který měl před sebou. "Teď už ale vím, kde mám hledat dál. Jsem si docela jistý, že tam už to najdu. Poslední místo, kde jsem nebyl."
Sue Ellen prudce vstala ze židle. "Snad nechceš jít do Západní pustiny?"
Michal jen mlčky přikyvuje.
"Zbláznil ses? Pro tebe je to jistá smrt!" křičí skoro hystericky. Vůbec nechápu, o čem se to vlastně baví.
"Už svou moc umím ovládat dobře - neměj péči," řekl tvrdě, ale neodvážil se jí podívat do očí.
"Tak to teda ne!" zamítla okamžitě. "Počkáme na tvou sestru - ta ti to rozmluví."
Michal vstal prudce ze židle a zvýšil na ni hlas. Nezvykle mu přeskakoval, když křičel, ale důležitější byl obsah těch slov. Řekl:
"Hned zítra vyrážím! A sám!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Audree Audree | Web | 22. května 2009 v 20:19 | Reagovat

Tak to bylo hezký... skoro mi to chvilkama připomínalo Harryho Pottera a zákeřného profesora Snapea.
Vyprošuju si další díl!
:D

2 Miharu Miharu | 22. května 2009 v 20:31 | Reagovat

[1]: to je zázrak, že se ti líbí můj příběh andy XD
jo a harryho jsem nečetla :P

3 Káťa Káťa | 23. května 2009 v 10:23 | Reagovat

Zatím se mi to moc líbý! Jsem zvědavá co bude dál!

4 Lenka Lenka | 24. května 2009 v 19:35 | Reagovat

pěkny

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru