U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 27: Začátek

11. června 2009 v 16:13 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Ilo procházel kolem železného plotu tak, jako včera, ale tentokrát nebylo odpoledne, ale časné ráno. Něco málo po páté. Prodavači svoje stánky teprve stavěli a jinak tam nebyla ani noha. Tedy až na toho nebohého mladičkého strážného, který stál u brány. Opíral se o kopí a spal. To když Ilo jednou vstane, hned je svěží jako rybička, což se o hlídači rozhodně říct nedá.

Nejdřív ho chudáka nechtěl budit - ať se prospí - ale jestli by ho viděl jeho společník, dostal by určitě nějaký trest. Nejdřív s ním trochu zatřásl, ale nemělo to žádný účinek. A tak tedy přešel k razantnějšímu řešení - kopnul do jeho kopí. Chlapec se probudil jakoby jste ho hodili do vody.
"Nespím, pane!" vykřikl aniž by se stačil porozhlédnout kolem. Ilo o kousek ustoupil a začal se smát. Kluk měl oči jak králík a absolutně nevěděl, která bije. Za chvíli se ale vzpamatoval a zaměřil pohled na něj.
"Ty… jsi mě vzbudil?"
Ilo přikývl.
Kluk párkrát zamrkal. "Jé… tak to dík - zachránils mě před problémem. Tohle ranní vstávání mě dočista umučí. Hele… neviděli jsme se už někdy?" na chvíli se zamyslel. "No jo - tys tu byl včera, že? Pro práci? No vlastně počkat - ještě jsem se ti nepředstavil." sundal si přilbu a položil ji na zem. Potom se dotkl levou rukou svojí hrudi a napřáhl ji k Ilovy.
"Samuel, z boží vůle Fristo."
Ilo mu nejdřív chtěl podat pravou ale ještě ji stihl vyměnit.
Samuel je určitě ze severu. Nejenom, že má světlé vlasy a modré oči, taky jeho pozdrav je typický pro seveřany a hlavně věřící v Nejvyššího.
"Tvoje jméno?" zeptal se a zvedl nepatrně jedno obočí. Ilo sáhnul volnou rukou do kapsy a podal mu kartičku.
"Ilo… Hlavička…" četl pomalu Samuel a po díval se na něj. "Rád tě poznávám, Hlavičko."
A tohle je taky typické pro severský lid - křestním jménem si navzájem říkají jen v rodinném kruhu a nejbližším přátelům.
"Asi jsem s tím severským chováním moc nápadnej, co? Abych se ti přiznal, tak já v Nejvyššího vůbec nevěřím. Nikdy jsem ho neviděl a zázraky, které prý udělal, nejsou vůbec k uvěření. No ale co už se mnou. Z domova jsem musel odejít, protože prý nejsem Čistý. Což je úplná kravina, protože mám vlasy světlé dost. Říkám jim, že je to špinavá blond, ne světlehnědá. A myslíš si, že mi uvěřili? Ani omylem. Hned mě prohlásili za Nečistého a musel jsem jít pryč - to je mi věru spravedlnost. A tak jsem jim všem do očí řekl, že Nejvyšší je pěkná pitomost a samé žvásty no a už na mě brali hole a kameny."
A Samuel by žvanil dál a dál, dokud…
"Fristo, už zase?" ozvalo se.
Samuel se otočil a celý zbledl. "Ne- ne, pane."
"Ten chlapec už měl být dávno v kuchyni a ty ho tady zdržuješ. Držet klapačku a hlídat."
"O- omlouvám se." A ještě jedno "Omlouvám se." řekl i Ilovy.
"Tak a teď helmici na hlavu a do práce. A ty taky hochu, jinak oznámím veliteli, že bys potřeboval taky nějakou tu disciplínu."
Ilo přikývnul a ani se neodvážil Samuelovy zamávat - ten už stál jako sloup a ostražitě sledoval své okolí.

Do kuchyně vedly z nádvoří dveře pro služebnictvo. Nejdříve musel Ilo procházet několika chodbami, které pravděpodobně vedly k pokojům. Potom se dostal do zahrady. Šel po vydlážděné cestě, která spojovala dvě části hradu. Po levé straně se kolem železného plotu tyčily vysoké stromy a napravo byl obrovský prostor, ve kterém nechyběla kašna ani lavečky. Ilo, ještě trochu omámený tou krásou, zatlačil na kliku a hned ho do nosu uhodila známá vůně vajíček, slaniny ale i koláčů a čerstvě upečeného pečiva. Kuchyně byla mnohem větší než na zámku a místo sukní se tu plantalo několik párů nohou. Tak to byl přesný opak toho, na co byl Ilo zvyklý - samí kluci. Nejdřív mu cestu zkřížili dva nejmenší obyvatelé. Asi deset nebo dvanáct let. Jeden měl ve tváři uličnický výraz a ten druhý si zase od něčeho utíral pusu. Proběhli na druhý konec kuchyně a už se odtud ozývalo rachotní nádobí. Nejstarší kluk se okamžitě narovnal od práce a zpražil ty dva uličníky pohledem.
"Stefane, zklidni se! A jestli chceš ujídat, tak to aspoň dělej pořádně, Eliáši!" zakřičel na ně. "No copak? Nemáte práci?"
Kluci začali vrtět hlavami a ještě za cesty si upravili čepice na hlavách.
V místnosti byli ještě další tři a na Ila se nedívali zrovna přívětivě. Měřili si ho od hlavy až k patě a stále měli na tvářích ublíženecký výraz. Ten nejvyšší byl celej poďobanej, jeho menší kamarád měl zase pár kilo navíc a ten poslední… ten vypadal vcelku normálně.
Konečně si Ila všimnul i ten nejstarší a rozešel se k němu.
"Ahoj, ty musíš být ten nový, že? Mistr mi o tobě říkal."
Ilo přikývnul a ztěžka polknul - není tu zrovna dobrá atmosféra.
"Já jsem Reimon," představil se blonďák, "tihle dva malí skřeti jsou Stefan a Eliáš no tady ten vyšší se jmenuje Šemi a naproti němu je jedlík Ondra a vedle Kristián. Ty jsi… počkej, vzpomenu si… ty jsi… Ilo. Jasně. Přátelé, tohle je Ilo. Takže, mám za úkol ti to tady ukázat, vysvětlit no a… vše co k tomu patří." zasmál se. Potom odběhl a vytáhl něco ze skříňky. "Zástěra, čepice - povinné vybavení." oznámil a předal vše Ilovy. Ostatní se už pomalu pustili do práce, ale stále nedokázali odtrhnout oči od nového kuchtíka. Hlavně Šemi. Všelijak se šklebil a jasně dával najevo, že se mu Ilo za nic na světě nelíbí.
Reimon zatím vysvětloval celý koloběh dne. Nijak moc se nelišil od toho, na který byl doteď zvyklý, ale i přes to byl malinko jinačí. Třeba v kvalitě a kvantitě jídla. Nakupovat se samozřejmě chodilo hned ráno, ale nikdy se nebralo jídlo, které mělo být třeba na oběd. Až bude oběd, tak se pro suroviny zajde. A množství. Kuchyň musí navařit nejen pro královskou rodinu, ale i pro všechno služebnictvo a že ho tady není málo. Přestávku mají nanejvýš jednu hodinu. Tady se prostě celý den tvrdě maká.

Odpoledne byl už Ilo plně vtažený do práce. Reimon na něj stále ještě dohlížel a konečně se dostavil i mistr - Gregor Pěšina. To příjmení se k němu opravdu hodilo, protože pod čepicí měl tenhle starý pán sotva pár chlupů.
"Tak jak mu to jde?" naklonil se Reimonovi přes rameno.
"Dobře, mistře. Až mě překvapuje, jak je šikovný. Je akorát hrozně pomalý."
Pěšina se usmál. "To chce čas." Potom se přesunul i k Ilovy a odkašlal si. "Rád tě poznávám na vlastní oči." promluvil a napřáhl k němu ruku. Ilo si utřel pravačku do zástěry a potřásli si. Potom si mistr strčil ruce za záda a pokračoval v rozhovoru. "Učil jsi se u Richarda Milovského, že? Kdysi jsme byli přátelé, ale od té doby, co pracuji zde, jsem ho neviděl. Asi se má dobře, že?"
Ilo přikývnul a usmál se na něj. Richard se ze zápalu plic už dávno uzdravil.
"Hm, hm - to jsem rád. Tak pokračujeme, ať to všechno stihneme." popohnal pracanty a sám se uchopil nějaké činnosti.

Jakmile bylo všechno hotovo, nahrnuli se do kuchyně číšníci a všechny talíře, mísy a nádoby pobrali s sebou. V kuchyni zbyl jen nepořádek a lahodná vůně - pěkná kombinace.
Když už bylo všechno uklizeno, dostali chlapci konečně vysněné volno. Odhodily zástěry a čepice do kouta a vyběhli na čerstvý vzduch. Někteří do zahrady, někdo do pokoje anebo úplně pryč z hradu.
Reimon po práci ukázal Ilovy jeho pokoj a dal mu klíč. "Můžeš tady spát anebo klidně choď domů - je to jedno. Hlavní je, abys byl v kuchyni nejpozději na pět ráno a jestli tu budeš spát, tak brána se zavírá v devět večer. Zapamatuj si to. Jo a za hodinu se vrať zpátky." opustil s těmi slovy Reimon pokoj. Ilo se porozhlédnul kolem sebe. Byl ještě menší, než ten na zámku. Tentokrát jen postel a noční stolek. Naštěstí bylo uprostřed okno. Otevřel ho a vykouknul ven. Přímo před ním bylo několik metrů trávy a potom železný plot. Nic moc výhled. Ani sluneční paprsky sem nedopadaly. Vyskočil ven a rozhodl se prozkoumat okolí hradu, co kdyby se někdy potřeboval rychle vypařit. Nejdříve zkusil levou stranu. Po pár minutách se dostal ke stájím a kdyby šel dál, ocitl by se na nádvoří. Proto se otočil a vrátil se zpátky. Procházel kolem plotu a oken od pokojů až se dostal na zahradu s vydlážděnou cestou. 'Takže takhle to je.' řekl si pro sebe rozešel se ke kašně.
Najednou se mu ale ozvalo za zády: "Tady je!" A několik rukou po něm chmátlo jako nenažraný lev. Potom ze dveří vyšel Šemi a postavil se přímo před Ila. Zprava držel koule Ondra, zleva Kristián a Šemi se ze založenýma rukama zlostně díval.
"Takže aby bylo jasno - kamarádi z nás nebudou." začal a vysunul bradu dopředu. "Nejenom, že se mi nelíbíš takhle celkově, ale taky se mi nelíbí, jak tě všichni chválí, jsou k tobě milí a shovívaví jen kvůli tomu, že nemůžeš mluvit."
Ilo se přestal zmítat a zaměřil se jen na jeho popelavě hnědé oči. Najednou mu ale Šemi uvalil pořádnou ránu do tváře. Ondra s Kristiánem Ila pustili a on se svalil na zem. Potom k němu Šemi znovu přistoupil a chytl ho pod krkem. "Jestli spolu máme dobře vycházet, budeš dělat to, co ti řeknu."
Ilo se držel za bradu a zaraženě se mu díval do očí. Šemi pustil jeho košili a společně se svými kumpány odešel pryč. Ilo se posadil a zkusil trochu zahýbat spodní čelistí. Pěkně to bolelo. Už si myslel, že mu vyrazil i nějaký zub - no moc k tomu nechybělo. Při sebemenším doteku lícní kost bolela k zešílení a v puse cítil patrnou kovovou příchuť. To tedy opravdu moc dobře nezačal.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Audree Audree | Web | 11. června 2009 v 18:40 | Reagovat

Soni... mám podmínku... nečtu tvý příběhy, dokud nenapíšeš novou řadu Guardiana Anděla cháchácháchááá a ted to máš  :-D  :-D  :-D nikdo tě nemá rád:D:D cháááácháááááááááááááá:D

2 Miharu Miharu | 11. června 2009 v 19:56 | Reagovat

[1]: Andy, a ty jsi jediná, kdo má pořád problém. DRUHÁ ŘADA NEBUDE! konec dohadování  :-?

3 Lenka Lenka | 11. června 2009 v 20:33 | Reagovat

pěkny a budu zlá Andy klídek vyhrožuj vyhrožuj ale je to tvuj problem když nebudeš číst a Soni hezky piš  :-D

4 Alegra-chan Alegra-chan | Web | 12. června 2009 v 14:17 | Reagovat

[2]: to je škoda :-)
Líbilo se mito!

5 ebika ebika | E-mail | Web | 18. července 2009 v 16:33 | Reagovat

No to mu věřím:D*ach ta čkodolibost-chi chi*

6 Dajna Dajna | E-mail | Web | 7. listopadu 2009 v 18:23 | Reagovat

:D hezky dilecek

7 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 8. listopadu 2011 v 21:44 | Reagovat

Eliáši!... To meno sa mi tam hodí... Keby si tú kuchyňu opísala viac, bolo by to presne podľa môjho vkusu :D Vážne, kuchári boli dobrý nápad :)

Pěšina je tiež dobré meno :)

No, došla som na koniec. A ja som sa tešila na kuchtíkov, a oni takto... :P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru