U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 29: Důvěra

10. července 2009 v 16:24 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Důvěra

Ilo spal poprvé na hradě. Všechno bylo v podstatě stejné, akorát se na tomhle místě necítil jako doma. Zítra by měl zatít za Richardem a holkama, aby věděli, jak se tu vůbec má. I když… raději to ještě odloží - až se trochu vstřebá ta modřina.


Další den byl znovu plný práce. Poprvé se aktivně zapojil i mistr. Hrad dnes pořádal smuteční oslavu.
"Slyšel jsem, že to král tajil kvůli princezně Luis Mari." vykládal číšník mistrovy. "Že prý nechtěl, aby ta špatná zpráva nějak ublížila její křehké dušičce,"
"Byl to šok pro nás všechny." přikývl mistr. "Nedovedu si ani představit, jak se veličenstvo muselo trápit, když se nemohlo o svůj smutek podělit. Hrůza."
"Mirian je nad věcí - jako vždy." podotknul Reimon.
Mistr se na něj zamračil. "Princezna holomku. Nauč se mluvit a předám ti mé místo."
"To mi jen ujelo," zamumlal si pro sebe.
"Ale máš pravdu," uznal mistr. "I když v téhle situaci se to vůbec nehodí. Měla by truchlit, ale vypadá, jako by ji smrt vlastní matky vůbec nezajímala."
Číšník zakýval hlavou a dál sledoval přípravu všech těch jídel.
"Víš, co by mě zajímalo, Gregore?" začal znovu číšník. "Proč nemáš v kuchyni ani jedno děvče? Nejsou přece jenom… šikovnější?"
"Tím chcete říct co?" zamračil se na něj Šemi.
"Nic. Věru nic." smál se. "Jen mě zajímá důvod."
Mistr na chvíli přestal pracovat. "No ono je to taková úsměvná záležitost. Tady Stefan a Eliáš původně pracovali na zámku hraběte Vesonlyova. Jenže byl tam jeden vysloužilý voják, který je od práce jen odtahoval. A tak jsme se s Richardem Milovským písemně dohodli, že proměníme kuchtíky za kuchtičky. Rimila a Saplan se jmenovaly."
Číšník se pousmál. "A vyplatilo se vám to?"
Práce se najednou zastavila.
"Tak hloupý ještě nejsem, příteli, abych vám v této situaci na to odpověděl."
"Však já vás jenom zkoušel," zasmál se a poplácal ho po rameni.

V kuchyni bylo doslova boží dopuštění. Příprava hostiny dávala všem zabrat. Ani u brány nebyl klid. Neustále někdo přijížděl až za chvíli už nebylo kočáry kam dávat. Stály za sebou na vydlážděné cestě jako husy.
Celým hradem se ozývala honosná hudba, která zněla spíše slavnostně než naopak. Ilo by chtěl všechnu tu krásu taky vidět, ale kuchyní žádný urozený šlechtic ani neproběhne.
Vzduch tady byl až nezdravě přesycený všemi vůněmi. Pečínky, koláčky, polévky, omáčky - nic nechybělo. Z vinice pomalu ubývaly sudy a ze všech se kouřilo jako z čerstvě uvařených brambor.
Ilovy se z toho všeho shonu udělalo špatně. Chytl se pevně stolu a svěsil hlavu tak nízko, až mu spadla čepice na zem.
Ondra do něj žduchnul a zařval: "Co stojíš mehlo? Makej!"
Ilo se sehnul pro čepici a to už věděl, že to s ním vůbec nevypadá dobře.
"Hej, seš zelenej jak trávník." chytl ho Reimon za rameno. "Běž ven a až ti bude líp, tak se vrať - stejně bys jenom zavazel. A to při nejlepším." usmál se.
Ilo přikývnul a vycoural se z kuchyně. Jakmile stál na čerstvém vzduchu, hned to bylo o něco lepší. Na něco takového nebyl zvyklý. Na zámku se také pořádaly hostiny, ale přípravy byly nic v porovnáním s tímto. Opřel se o stehna a ještě několikrát se zhluboka nadechl. Když na něj zafoukal vítr, cítil, jak moc je zpocený. Začal si rozvazovat zástěru a při tom směřoval k malé kašně. Uprostřed cesty se ale zarazil. Ani nemohl uvěřit tomu, kdo tam sedí - samotná princezna Mirian. Na sobě měla šustivé černé šaty s různými zlatými doplňky. A vůbec. Co dělá v části pro služebnictvo? Vypadá to, jakoby se schovávala.
Popravdě si nemyslel, že se s ní znovu ještě někdy setká… Najednou ale zvedla hlavu.
"Pojď - posaď se." pobídla ho.
Ilo ze sebe setřásl prvotní šok a vyšel směrem k ní. Zástěru si přehodil přes předloktí a společně s hlubokou úklonou si sundal i čepici. Zůstal ale stát.
"Jak se ti tady líbí?" zeptala se a nemohla si nevšimnout fialově zbarvené modřiny.
Ilo zpanikařil, ale párkrát zakolíbal hlavou.
"Chápu, hostina dává kuchyni vždy zabrat…" natáhla ruku a namočila si prsty ve vodě. Chvíli se dívala na zčeřenou hladinu a vypadalo to, jakoby nad něčím usilovně přemýšlela.
"Tak se posaď." řekla najednou. "Přišel jsi si snad odpočinout, nemám pravdu?" a dál tvořila ve vodě kruhy.
Ilo se tedy posadil. Pocítil neskutečnou úlevu, ale nedal to na sobě znát. Přesto se ale cítil jako svázaný. Sedí u kašny a hned vedle něj, jen o několik centimetrů dál, je princezna.
"My dva," začala aniž by se na chlapce podívala, "máme mezi sebou zvláštní vztah,"
Ilovy se skoro zastavil dech. O čem to mluví?
"Jsi poslední člověk, který viděl mou matku živou." řekla nakonec a vzdychla.
"Nevím, proč ti dala svůj prsten. Co jsi udělal tak bravurního, že…" Znělo to, jakoby se ptala sama sebe. "Proč měla v tebe takovou důvěru?" otočila se na něj. Zadívala se mu do očí ale Ilo okamžitě uhnul.
"Chm. Čeho se pořád bojíš? Stále jsi tak vyplašený, jako by tě měl každou chvíli někdo zabít." prohlásila bezvýrazně.
Najednou se za Ilem ozvalo žbluňknutí. Jeho nakousnuté svědomí okamžitě zareagovalo - prudce se otočil. Ke dnu lehce dopadl nějaký zlatý šperk.
"Tvé chování jasně prozrazuje, že nemáš čistou mysl. Nebo snad skrýváš nějaká tajemství?" zvedla tázavě jedno obočí. "Někdy opravdu přemýšlím nad tím, jestli jsi mou matku nezavraždil ty sám." řekla a pečlivě sledovala každou chlapcovu reakci.
Ilo věděl, že ať zareaguje jakkoliv, nijak ji nemůže vyvést z omylu. Seskočil z kašny, znovu se uklonil a vydal se zpět do kuchyně.
"Ilo," zavolala naposledy na něj. Chlapec se otočil a snažil se na tváři vyloudil nějaký neutrální výraz.
"Přijmi mou omluvu. Možná dělám chybu, ale věřím ti. Máš v sobě něco zvláštního, co mi nedovolí o tobě pochybovat. Zajímalo by mě, co to je,"
Ilo chvíli stál a díval se na princeznu Mirian. Je trochu zvláštní, jen co je pravda, ale na druhou stranu… určitě má v sobě i něco dobrého. Někde hluboko.
Nasadil čepici a jemně pokynul hlavou. Když už byl skoro u dveří, najednou někdo vyběhl zpoza rohu a napálil to přímo do něj.
"Omlouvám se," začal ten neznámý okamžitě. V té chvíli se jejich oči setkaly. Oči kuchtíka a oči princezny Luis Mari. Tak tohle bylo už moc. Ilo celý zrudl, prudce se uklonil a už za sebou zabouchával dveře.
"Chlapče, chlapče," zasmál se mistr, který náhodou stál nejblíže dveřím. "Ty ale rychle měníš barvu."
Ilo si s úlevou vydechl a vrátil se do práce.
Mirian s obrázkem své matky

"Mirian, tak tady jsi." přiběhla Luis Mari ke kašně. "Hledá tě princ ze Smaragdových Písků."
Žena prudce vstala. "Tohle je smuteční hostina, žádné námluvy."
"Stejně by jsi si měla s ním promluvit. Až ho neurazíš."
"Vždyť už jdu." vzdychla.
"Je hezký," řekla Luisa po krátké odmlce.
Mirian zavrtěla hlavou. "Ani bych neřekla."
"Ne, já nemyslela prince," řekla a zadívala se jiným směrem. "Ten nový kuchtík, Ilo."
Vzápětí jí Mirian dala nelítostně facku.
Luis Mari stoupila o dva kroky a chytla se za bolavou tvář.
Nikdo nic neříkal. Mirian nadzvedla sukni a dala se na odchod.
"Vždyť jsem se už vrátila!" zavolala na ni naposledy Luisa.
Sestra se na chvíli zastavila ale neobtěžovala se na otočit. "Tak si dávej pozor na jazyk. Můžeš tam kdykoliv skončit znova." a zmizela jí z dohledu.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 12. července 2009 v 19:41 | Reagovat

Bylo to supr! :-)

2 ebika ebika | E-mail | Web | 18. července 2009 v 17:03 | Reagovat

Tak ta musela sednout:-D

3 Daja Daja | E-mail | Web | 13. března 2010 v 11:21 | Reagovat

:-D  8-O  :-?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru