U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Píseň Života - Díl 5.

12. července 2009 v 17:55 | Miharu 【春】 |  Píseň Života - Díly
Františka
songflo

Cestujeme spolu. Já a Michal. Jsem ráda, že to nakonec dopadlo takhle. Už jsem se sice začala smiřovat s myšlenkou, že zůstanu u Kairy a Sue Ellen - a myslím, že bych se tam neměla špatně - ale tohle dobrodružství mi ukázal Michal, a nebýt jeho, pravděpodobně bych zůstala doma. Nejraději bych to všechno svedla na něj, že to on mě uhranul svýma očima, a očaroval mě nějakým tím květinovým kouzlem, ale on za nic nemůže, to já jsem mu uvěřila a propadla.


"Kam přesně jdeme?"
"Získal jsem ve tvém světě nějaké informace, tak se řídím podle toho," odpovídá mi klidně.
"Takže jestli to chápu dobře, něco hledáš?"
Trochu ho překvapilo, že jsem to uhádla. Mohl by mě konečně přestat podceňovat, tohle na sebevědomí rozhodně nepřidává.
"Jo, něco hledám. Není to ale nejblíž, takže se budeme muset přemístit. Cestou se ještě někde zastavím a… a potom se uvidí."
"Aha. A můžu se zeptat, co to vlastně hledáš?"
Okamžitě mi na otázku odpovídá:
"Na to, abys to pochopila, tady ještě nejsi dostatečně dlouho."
"No dobře," zamumlala jsem. Měl pravdu, asi bych to vážně nepochopila. Tak jako nechápu, proč jsme právě zamířili ke stadiónu.
"Zdá se mi to nebo je ten stadion nějaký malý?" vypustila jsem svou myšlenku ven.
"To není stadion," opravuje mě s mírným povzdechem. "Je to zastávka. Třeba jako na vlak."
"A čím pojedeme?" zajímala jsem se, protože jsem nikde neviděla žádné koleje nebo parkoviště…
"Ničím. Říkal jsem ti přece, že se přemístíme. Jinak řečeno teleportujeme."
Pusa mi sama od sebe spadla skoro až k zemi. "My se… budeme teleportovat? Něco takovýho vůbec existuje?"
Kýve na souhlas. "Existuje mnoho různých druhů. Ale tuhle, kterou teď hodláme využít, umí jen čarodějové, kteří ovládají živel vzduchu. Pohybuješ se tak rychle, že ti to připadá, jako obyčejné přemísťování z místa na místo."
Pro tebe možná obyčejné, ale já jsem ještě nikdy neseděla ani v letadle! Co když zjistím, že se bojím výšek? Uh… raději nemyslet…

Došli jsme tedy k budově a Michal koupil u okýnka lístky. Naproti pokladny byla menší čekárna, kde posedávalo pár lidí. Ale při pohledu na prázdný prostor, který se rozléhal za skleněnou přepážkou, se mi svíralo hrdlo. Najednou do skla narazil proud větru a já leknutím uskočila. Přímo uprostřed se zničehonic objevila skupinka lidí, kteří se drželi za ruce. Žena oblečená v tmavě modré uniformě se s nimi rozloučila, načež se pár cestujících v čekárně zvedlo, a Michal na mě také kývnul.

"Prosím, vytvoříme kruh," začala tahle… no dejme tomu letuška. "Cesta bude trvat jen několik málo sekund, přičemž se spojení mezi námi nesmí přerušit. Hrozilo by vychýlení z kurzu, či srážka. Máte-li strach z výšek, či cestujete poprvé, zavřete prosím oči. Děkuji."
Napadlo mě, jaký šílenec by sem s takovouhle fobií vůbec lezl. A co tu vlastně dělám já? Srdce mi chce vyskočit z hrudníku, vzduchu se nelíbí v mých plicích, a žaludek si uspořádal silvestrovskou párty - pro jistotu bych měla ty oči zavřít. Jediné, co mě v téhle chvíli utěšuje, je Michal. Drží mě pevně za ruku, a opravdu mi to dodává větší kuráž.

Vítr se náhle zvednul. Okolo našeho kruhu se začala tvořit vzduchová kapsa. Pomalu jsem cítila, jak mé tělo přestává podléhat gravitaci, a nohy se postupně odlepují od země. Bylo to tak neskutečné, tak vzrušující, že jsem nedokázala ty oči ani na chvíli zavřít. A pak, když už jsme nestáli na pevné zemi, jsem konečně pochopila, proč je tahle podivná zastávka bez střechy. Vystřelili jsme vzhůru jako silvestrovská rachejtle. Pěkné zakončení mé osobní vnitřní párty.

Necítila jsem tlak, který jsem znala z výtahu. Občas uměl nepříjemně převrátit žaludek naruby, ale tohle očividně nehrozilo. Vše probíhalo v naprostém klidu, a pod námi ubíhala města jako ve zrychleném filmu. Obraz byl sice trochu rozmazaný, ale zážitek naprosto odzbrojující! Musela jsem zářit nadšením jak sluníčko. Podívala jsem se na Michala, protože mě zajímalo, jak tohle cestování snáší on. Představovala jsem si, že se bude tvářit nějak znuděně, protože se teleportuje skoro každý den, jenže k mému zděšení měl víčka pevně přitisklá k sobě, a tu ruku mi pravděpodobně drtil strachy.

"Děkujeme, že jste si vybrali právě naše služby," rozloučila se s námi letuška. Vydali jsme se k východu, ale já jsem se nemohla zbavit zákeřného úsměvu. Když už mě začaly bolet tváře, napadlo mě, že si do něj přece jen rýpnu.
"Tak ty se bojíš výšek?"
"C- co? Jasně že ne," zavrtěl hlavou, jako kdybych se úplně pomátla a měla bludy.
"Celou dobu jsi měl zavřený oči, a podívej, jakou mám od tebe červenou ruku," zamávala jsem mu s ní před obličejem. Odstrčil ji se slovy, že rychlé přesunování z místa na místo, je pro čaroděje se zaměřením na živel země nepříjemné.
"Počkej, tohle mi taky vysvětli," rozhodla jsem se přestat ho otravovat, a raději se dozvědět něco důležitějšího. "Každý čaroděj může ovládat jen jeden živel? Nebo jak to funguje?"
"Je to tak. Většinou. Chceš se dozvědět víc?" zeptal se, ale tahle otázka byla úplně zbytečná.
"Že váháš! Povídej!"
"Dobře," odkašlal si. Určitě byl rád, že zamluvíme ten jeho strach z výšek. "Tak asi bych začal tím, jak se člověk může stát čarodějem. V podstatě vůbec nezáleží na tom, kde se narodíš, nebo kdo jsou tví rodiče. Vztah k živlům se navazuje v dětství. Ale ty sama to nemůžeš ovlivnit. Ta bytost si tě musí sama zvolit. Pak ti dá polovinu sebe sama, a ty získáš schopnost ovládat živel. Jsou to takoví naši patronové. Například entity zemského elementu jsou gnómové a vzdušného sylfové."
Pochopitelně mě zajímalo, jestli je můžu vidět.
"To bohužel nejde. Patří do jiné sféry, kterou vnímají jen děti a hrstka dospělých. Nemůžu vidět ani svého vlastního patrona. A kdyby se mi chtěl zjevit, musí sestoupit do mojí sféry, a tady by byl v nebezpečí. Kdyby ho nějaký démon zabil, přišel bych o svoji moc. V nejhorším případě i o život, ale není to pravidlem."
"To je hrozné… A z jakého důvodu propůjčují ty bytosti svoji moc? Jaký z toho mají užitek?"
"Slyšel jsem, že takhle udržují kontakt mezi sférami, a tím vzniká harmonie. Popravdě tomu ale sám moc nerozumím. Je možné, že jen sbírají zkušenosti, nebo se nudí. Mají delší život než my lidé, a když umřu, najde si nového svěřence, pokud bude chtít."
"A jak se jmenuje bytost ohně?"
"Salamandr."
"A bytost vody?"
"Undina. Vlastně ty je určitě taky musíš znát. Jsou to rusalky."
"Rusalky? Takže ony vážně existují?"
"Ovšem," přikývnul, a chtěl mi o nich říct ještě něco víc, jenže najednou jakoby dostal křeč do nohy. Sehnul se a něco si vytáhl ze stehna. Mezi prsty najednou držel malinkatý ostrý hrot, zakončený drobnými ptačími pery.
"Co je to?" nechápala jsem.
Michal se jen křečovitě usmál. "Přinejlepším uspávací šipka."
"Uspávací co?!" vyjekla jsem. Najednou mu zasažená noha vypověděla službu. Stihla jsem Michala zachytit, ale na to jak byl vychrtlý, tak byl poměrně těžký, a strhnul mě k zemi.
"Michale, Michale, že nebyla otrávená, že ne?" Doslova jsem zpanikařila. Co se v takovéhle situaci má dělat? Už vím, rozhodně nepanikařit.
"Myslím, že ne," odpověděl konečně. "Akorát nemůžu pohnout nohou."
Proč to říká tak klidně, když já jsem na pokraji zhroucení?! Jestli mě tímhle chce uklidnit, tak to vážně nezabírá!

"Takže ses nakonec vrátil, co?"
Ale ne, tajemný hlas. Tohle je jak v nějakém filmu, jenže já nechci hrát hlavní roli!
Oba dva jsme se otočili. Stál tam vysoký muž. Myslím, že jsem pod jeho kápí zahlédla pramínek tyrkysových vlasů, ale to teď není vůbec důležité. Na tvářích měl vytetované nějaké obrazce, a oči mu zářily nepříjemnou červenou barvou.
Michal se mu neobtěžoval odpovědět a už hledal něco v kabeli.
"Stále jsi od minule nezměnil svůj názor?" zeptal se muž, a začal se nebezpečně přibližovat. Michal mě od sebe nechtěně odstrčil, a namířil proti němu dřevěnou hůlku.
"Nezapomínej na to, že jsi v mém živlu," upozornil ho. Tenhle tón v jeho hlase mi zvedal chlupy do pozoru.
"Tvůj živel je ze všech nejpomalejší - moc dobře víš, že s ním nemáš proti mně šanci."
"Nejsem tak omezený, jak vypadám, démone," procedil mezi zuby, a já jen zalapala po dechu. Slyšela jsem dobře? Michal si mě k sobě přitáhnul a zašeptal:
"Když půjde do tuhýho, tak zdrhej. Neboj se - nenechám tě umřít."
To jsou hezká slova, ale v téhle chvíli mě moc neuspokojují. Spíše mi pomalu dochází, do čeho jsem se to vlastně dostala…

"Světlo zítřka, prostup mým tělem," zašeptal. V místě, kde držel svou hůlku, to trochu zajiskřilo. Na malou chvíli jsem ucítila, jak z něj sálá nějaká zvláštní síla. Ačkoli jsem v tomto světě strávila jen krátkou chvíli, poznala jsem to. A také jsem ucítila tu podivnou kolizi, která v jeho nitru proběhla. Byla silná. Strachem jsem se nemohla ani hnout.
"Takhle dlouho nevydržíš," zasmál se muž, a přímo před očima nám zmizel. Oba jsme ale moc dobře věděli, že je někde poblíž, a pouze hledá slabé místo pro útok…


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 12. července 2009 v 19:52 | Reagovat

Zajímaví! Jsem zvědavá co bude dál! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru