U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Píseň Života - Díl 6.

13. července 2009 v 14:34 | Miharu 【春】 |  Píseň Života - Díly
Michal
songmiki

Asi se každou chvílí rozletím na miliony kousků. Jsem v koncích. Zahnaný v koutě. Propůjčil jsem si na chvíli moc od nejvyšších bytostí, co žijí v tomto světě, ale znovu poznávám, že je tato síla na mé poskvrněné tělo až příliš čistá. Ale nemůžu jinak. Můj živel je na démony opravdu příliš pomalý… Už jsem se s tímhle "tyrkysovým" jednou setkal, a kdyby mě Kaira tehdy nepřispěchala na pomoc, bylo by po mě. Dneska se mu to možná konečně podaří…

"Michale, co budeme dělat?" zašeptala mi Flo do ucha. Cítím, jak se celá třese. Že jsem ji vůbec tahal s sebou, já hlupák! Jestli se jí něco stane, Kaira mě uškvaří zaživa. A bude jí úplně jedno, že mě k tomu se Sue samy donutily. Vůbec nechápou moji situaci! Tady nejsou démoni oslabení jako na Zemi, tady se to jimi jen hemží! Musím Flo dostat rychle někam do bezpečí. Po tomhle incidentu snad už bude chtít zůstat na jednom místě. Pokud to přežijeme samozřejmě.
"Teď buď potichu."
Přikývla a přitiskla se ke mně ještě blíž. Chtěl jsem jí říct, ať se mě tak křečovitě nedrží, že se nemůžu hýbat, jenže než jsem stačil otevřít pusu, démon zaútočil. Prudce jsem se otočil za sebe, načež z hůlky vystřelila oslnivá záře, a rozmetala temnou hmotu, která se na nás řítila. To musel být útok na odpoutání pozornosti. Vzápětí jsem totiž ucítil záchvěv jeho přítomnost přímo nad námi. Vyšvihl jsem ruku vzhůru, ale černý dým, který značil, že se démon zhmotňuje, se zase rozplynul. Pokud byl i druhý vpád na odpoutání pozornosti, tak ten třetí…
Na zádech jsem skoro okamžitě ucítil odporný tlak. Cítil jsem, jak mi ta hnusná démonská aura prostupuje do těla, jenže všechno se seběhlo tak rychle, že to vypadalo, jakoby mě jen nápor vzduchu odhodil o několik metrů dál.
Odkutálel jsem se, a odřel si snad každičký výstupek na těle, ale dřevěnou hůlku jsem nepouštěl z ruky. Kdyby se tak stalo, držel bych ji už naposled.
"Michale!"
Otočil jsem se za hlasem, a zachytil její vyděšený pohled. "Co tam tak sedíš? Utíkej!"
Myslíte si, že udělala to, co jsem jí řekl? Ani omylem.
"Běžíš na špatnou stranu! Co to děláš, ty hloupá?!"
"Nenechám tě tady," přiklekla s těmi slovy ke mně.
"To chceš tak moc umřít?"
Zavrtěla hlavou. "Přítel přece nenechá toho druhého ve štychu!"
"Nejsme přátelé," odsekl jsem.
"Teď už ano!" řekla rozhodně navzdory tomu, jak vystrašená byla. Dočista se pomátla. Nemá to v hlavě prostě v pořádku. Copak teď zmůže? Je tady úplně zbytečně! Nic nechápe! Překáží! Moc mluví!
"Už jste skončili, hrdličky?"
Tak tenhle humor přímo nenávidím. Usmažím ho zaživa. Tím, že promluvil, prozradil svou polohu, a tak jsem toho okamžitě využil. S jedním krátkým švihem zápěstí, vyrašily ze země šlahouny, které se mu okamžitě obmotaly kolem kotníků a lýtek.
"Závěrečný útok," řekl jsem, jako bych předvídal celý tenhle střet dopředu. A muž souhlasil, protože napřáhl pravou ruku směrem ke mně. Kolem celé jeho paže se začala zhmotňovat jeho nechutná aura. Je tmavě fialová, ale někdy, když má větší koncentraci, vypadá černě. Tak jako ta, kterou teď právě vidím. Stačí několik zásahů, čímž poruší vaši přirozenou ochrannou auru, a temná hmota se okamžitě začne vsakovat do těla. Povrchová zranění jsou minimální narozdíl od těch vnitřních. Nebezpečná zbraň v rukou nebezpečných stvoření.

Napřáhl jsem svou ruku stejně jako on. Vypadá to, že chce bojovat férově, ačkoli to u démonů není běžné. Tenhle taky nevypadá jako obyčejný démon. Ještě by se mi tak hodilo, kdybych mohl stát…

Nebylo zapotřebí žádné odpočítávání. Stačilo jen jedno nepatrné gesto a naše síly se střetly. Tříštily se o sebe navzájem, prskaly a hýřily. Temná proti bílé. Ze začátku to vypadalo vyrovnaně, ale po malé chvíli začala jedna strana slábnout.
"Michale!" podepřela mě Flo. Ruka se mi třásla a nesnesitelně bolela. Měl pravdu - moc dlouho nevydržím. Někde uvnitř jsem cítil, jak je Světlo zítřka stále odmítáno a vytlačováno. Za chvíli už mi nezbude žádná síla. A bude chybět jen krok k tomu, aby má lidská stránka zanikla. Zbývají sekundy. Démonova aura je už skoro u nás a já nemůžu nic udělat. Slyším jeho hlas. Je stále silnější, silnější než kdy dřív. Prostupuje do mé hlavy. Cítím, jak se snaží převzít kontrolu nad mým dechem. Uvnitř mě probíhá neviditelný souboj, a já jisto jistě prohrávám. Dřevěná hůlka mi vypadává z ruky a já okamžitě upadám do bezvědomí. Možná už navždy.


Františka
songflo

Ten nejhorší zvuk jaký jsem kdy vůbec slyšela. Michalova hůlka dopadla na zem. A já dočista vypnula mozek. Moje tělo se instinktivně pohnulo, a poprvé jsem na vlastní kůži ucítila, jaké je to být zasažena čirým zlem. Slzy, které mi hrůzou vyhrkly, se okamžitě vpily do Michalova šátku. V hlavě mi najednou naskočilo tolik odporných myšlenek, s kterými bych hravě dokázala porušit desatero přikázání za pár minut. Naštěstí tenhle hrozný okamžik pominul, a já jsem konečně ucítila fyzikou bolest. Opravdu jsem na chvíli byla šťastná, že ji cítím.

Každou vteřinou jsem čekala konec. Čekala jsem, až ucítím finální zásah. Uvědomila jsem si, že tenhle svět je nad moje chápání. Že jeho krása je tak fascinující, až je nebezpečná. Ale i přes to všechno ničeho nelituju. Protože těchhle posledních pár hodin bylo mých nejšťastnějších v celém životě. Až tady jsem poprvé ucítila, jaké je to být vlastně naživu. Rozloučím se se vší tou krásou a budu věřit, že se dostanu do ještě úžasnějších míst, kam už moje fantazie nesahá…

Za mými zády se ozval ohlušující výbuch. Tlaková vlna mi pohnula s vnitřnostmi, a když jsem se otočila, valil se na mě obrovský dým prachu. Rychle jsem Michalovi schovala obličej pod šátek a sama jsem si dala přes pusu ruku. Nevěděla jsem, co se stalo. Až po chvíli jsem mezi těmi částečkami prachu zahlédla neznámé obrysy postav.
"Dostala jsi ho?"
"Ne, zdrhnul."
A najednou jako to bývá ve filmech, přišla spása našich životů. Byly to tři malé holky. Určitě jim nebylo víc jak patnáct. Neměla jsem slov.
"Hej, už je to dobrý," natáhla ke mně ruku jedna z nich. Rozeznávala jsem je podle vlasů - tahle je měla kudrnaté. Neudržela jsem ale svůj údiv na uzdě, a tak jsem se zeptala:
"Kdo jste?"
Vysoká černovláska se usmála. "Auristky. Je nám ale strašně líto, že jsme přišly tak pozdě."
"Jenže já nevím, co to jsou auristi," přiznala jsem a otočila se zpátky na Michala. Měl zavřené oči, ale cítila jsem, že je šátek zahřátý od jeho dechu. Co se mu ale stalo? Udělal mu ten démon snad něco, čeho jsem si nevšimla? Proč tak najednou upadl do bezvědomí?
"Můžu se na něj podívat?" nabídla se ta poslední. Měla krátké hnědé vlasy a na svůj věk až příliš vážný výraz.
"Nechápu to - proč se neprobouzí?" kvílela jsem jako ustrašené ptáče. Položila jsem Michalovu hlavu opatrně na zem, a dívka začala pomalu přejíždět rukou nad celým jeho tělem. Kdysi jsem něco podobného viděla v televizi. Těm lidem, co tohle dělají, se říká léčitelé. V té chvíli se její ruka zastavila nad jeho hrudí - přímo nad srdcem.
"Co je mu?" vyhrkla jsem nedočkavě.
Dívka se zamračila, což byla předzvěst nějaké špatné zprávy. To, co mi řekla, jsem vůbec nechápala.
"Má v sobě strašně moc temnoty. Něco takového jsem ještě nezažila. Je to hrozně hluboko - přímo až u jeho duše," říkala tiše.
"Co to znamená?!" Cítila jsem, jak se mi slzy znovu derou do očí.
Dívka zavrtěla hlavou. "Já nevím… Opravdu nevím…"



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru