U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody •

Píseň Života - Díl 7.

22. července 2009 v 11:09 | Miharu 【春】 |  Píseň Života - Kapitoly
Františka
songflo

"Co mám dělat? Co mám prokristapána dělat?!" panikařila jsem.
"Uklidni se," položila mi hnědovláska ruku na rameno, "a řekni mi, jak se jmenujete."
Začala jsem kroutit hlavou a rukávem jsem nestíhala utírat proudy slz. Na co jí jsou teď jména?
"Prosím," stiskla moje rameno pevněji.

"Františka a… Michal," vyžbleptala jsem mezi vzlyky. Všechny tři se v té chvíli na sebe podívaly. Jakoby ta dvě obyčejná jména měla nějaký význam. Najednou jsme pro ně byli něco víc, ale nevěděla jsem vůbec co.
Jedna z dívek si sundala svůj přívěšek - zelený čtyřlístek se zlatými okraji - a položila si ho na dlaň. Najednou jsem ucítila tu zvláštní sílu. Byla stejná jako ta, která prostoupila do Michala. Čtyřlístek se najednou oprostil od své tíže, a vznesl se nad dlaň, obklopený příjemným žlutým světlem. Nebo spíše mlhou? Nevím. A pak jsem spatřila tu nejkrásnější dívku, kterou jsem kdy mohla v životě potkat. Objevila se tu zničehonic - jakoby vystoupila z oslnivého bílého tunelu. Jemné vlasy zvláštní červeno-růžové barvy dopadly lehce na její záda. Pohlédla na mě, a nikdy bych si ani nepomyslela, že zelené oči můžou být takhle překrásné. Ty moje jsou oproti těm jejím jen nezáživnou šedí.
"Jen co se vrátil, už riskuje život," promluvila ta překrásná dívka chladně. Klekla si naproti mně a položila své malé ruce na Michalovu hruď. Stihla jsem si akorát všimnout jejich špičatých uší, když mě zasáhl ten silný proud energie. Pohltila nás třpytící bílá mlha, a já se cítila jako ještě nikdy předtím. Byl to přesný opak toho, co jsem zažila před chvílí, když mě zasáhl ten démon. Ta podivná bolest zmizela z mého těla, a já se cítila ještě mnohem lépe. Vystačila bych si s tímhle pocitem asi až do konce života… Ale jak už to bývá, i tahle slastná chvíle musela skončit. Světlo jakoby řídlo, a když zmizelo, navrátila se i pichlavá bolest v zádech. Zmocnilo se mě zoufalství, že už asi nikdy nezažiju nic podobného, ale stejně rychle jsem na to zapomněla, protože Michal najednou otevřel oči. Okamžitě jsem zahodila stud stranou, a vrhla se mu kolem krku.
"Michale, Michale, já myslela, že už se nevzbudíš! Měla jsem takový strach…"
Rychle mi začal klepat na záda a skoro bez dechu pronesl: "Dusíš mě…"
"Promiň!" odskočila jsem, načež Michalova hlava dutě klepla o chodník, a jeho obličej se nepěkně pokřivil.
"Ah… promiň mi to! Nechtěla jsem-"
Rukou mi okamžitě naznačil, ať na něj už raději nechytám. Pomalu se posadil a konečně zaregistroval i záhadnou dívku.
"Noriko?" vydechl překvapeně. Takže teď už není záhadná.
"Kde ses tady vzala?" nechápal.
"Tato děvčata mě přivolala. Máš štěstí, že znám jejich učitelky," pousmála se něžně. "Musím se hned zase vrátit, takže," podívala se na mě, "se opatrujte…" a se stejným jasným světlem zase zmizela.
"Všechno v pořádku?" zeptala se černovláska a podala Michalovi ruku.
"Omlouvám se za problémy," řekl potichu.
"Ale jaké problémy? Rády zase někdy pomůžeme. Od toho tady jsme, že holky?"

Když jsme se rozloučili, ani jeden z nás nemohl dlouho najít slova. Zprvu jsem ho nechtěla otravovat, ale po delším přemýšlení mi došlo, že mi to dobrovolně určitě neřekne.
"Nemyslíš, že mi dlužíš nějaké vysvětlení?"
"Nevím, co chceš vysvětlit," odvětil.
"Tak začneme s tím nejednodušším - co je to auristka?"
"Člověk, který dokáže ovládat svou auru."
No to je hezký, že odpovídáš, ale odpusť si ten hnusnej tón. "Nemůžeš mi to vysvětlit nějak… líp?"
"Abys to pochopila? Budiž."
Ty sprostý tupý párátko! Když nemá dobrou náladu, tak ji chce zkazit asi i mě!
"Každý člověk má auru. Existují ale různí lidé, jejichž ochranný obal je výjimečný. Tito lidé většinou dokáží vidět nebo cítit nadpřirozené jevy, a mají největší předpoklady stát se auristy. Většinou likvidují démony - to je jejich hlavním úkolem."
"Aha." No dejme tomu, že to chápu. "A kdo byla ta Norika?"
"Strážkyně duší," odpovídá už nenuceným tónem. "Žijí ale v jiné sféře a jsou to jedny z nejvyšších bytostí na světě. Co dělají, není tvoje starost. Můžu ti jen říct, že mimo to trénují i auristy."
Zatím to šlo hladce. "Ta hnědovláska říkala, že máš v sobě temnotu nebo cosi - co to znamená?"
"To se tě hlavně netýká," odpálkoval mě okamžitě. Takže tohle je tedy tabu.
"Proč to děláš?"
"Dělám co?" hraje zase hloupého.
Chytám ho za rameno, ale on se mi okamžitě prudce vysmeká, div nespadne, jak je ještě zesláblý.
"Myslím tohle. Držíš si mě pořád od těla. To se mě štítíš nebo co?"
Uhýbá pohledem. "Ne, v tom to není…"
"Tak v čem? Nenávidíš blondýnky? Ne počkat… já už asi vím. Ty seš teplej, že? Mohla jsem si uvědomit dřív!"
"Počkej! Nic z toho není pravda…"
S tím gayem jsem to asi přehnala… Když jednou začnu, nevím, kdy přestat.
"Já… jenom nejsem zvyklý kamarádit se s kdekým."
"Radši se ani nebudu ptát, co si o mě myslíš," řekla jsem hořce a pokračovala dál v cestě. Proč zrovna já? Proč zrovna já se musím zamilovat do kusu ledu? Pochybuju, že má vůbec srdce. Jenže když se náhodou usměje, úplně mě to odzbrojí… Co to jsi za člověka Michale? Jsi tak strašně slepý…

"Počkej," chytá mě za cíp mého trička a celý okamžitě tuhne, jakmile vidí, že brečím. Slzy se rodí z bolesti a já jsem teď hodně zraněná. Klopím svůj pohled k zemi a nevadí mi, že už zase bulím jako malé děcko.
Cítím, jak se Michalova ruka trochu chvěje, ale nemám odvahu se mu teď podívat do tváře.
"Když mi bylo devět, umřela mi máma," říká najednou. Zvedám hlavu, ale s jeho pohledem se už nesetkávám. Dokonce pouští mé triko a dává si ruku do kapsy - oči pevně zabořené do země.
"Sestra pár dní nato odjela studovat do školy pro čaroděje, a domů už se nikdy nevrátila. Musel jsem tam zůstat sám. Otec mě často bil a všechno mi vyčítal," říká a opatrně se nadechuje. "Když jsem něco provedl nebo odmlouval, zbil mě ještě víc. Častokrát jsem se probouzel v noci na podlaze - mlátil do mě tak usilovně, až jsem ztratil vědomí. A v takovém prostředí se těžko naučíš mít někoho rád."
"Bože… proč jsi to nikomu neřekl? Stačilo ukázat ty modřiny, ne?"
Michal vrtí hlavou a vytahuje z kalhot kapesní nůž. "Ještě sis toho nevšimla?" ptá se mě a než stačím cokoliv říct, zabodává si špičku nože do palce. Okamžitě se na něm tvoří obrovská kapka krve, kterou otírá o hřbet druhé ruky. A já potom vidím ten "zázrak". Vidím, jak se řezná rána okamžitě zaceluje a hned na to se do jeho kůže vstřebává i krev.
"Jsem čaroděj. Dokážu ovládat sílu země, rostliny, půdu, kamení, a každý živý organismus. A jako bonus jsem se narodil s touhle regenerační schopností, pak s mocí uzdravovat druhé a ještě něčím, po čem šel i ten démon."
"Co to je?"
Michal se ke mně naklonil, a zašeptal mi do ucha něco, co mi na dobrých pár sekund vyrazilo dech.
"Umím vzkřísit mrtvé…"


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 22. července 2009 v 20:06 | Reagovat

Moc se mi to líbylo! Celkem sem zapomněla, že Michal umí oživovat mrtvé! :-)

2 tashikana team - Yami-chan SB tashikana team - Yami-chan SB | Web | 31. října 2009 v 11:42 | Reagovat

Kdy bude další díl?? :D

3 Miharu Miharu | 31. října 2009 v 12:23 | Reagovat

[2]: no... tak se na to znovu podívám  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2018 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru