U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 35: Porozumění

19. srpna 2009 v 12:02 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Porozumění

Řádila bouře. Proudy vody tvořily na zemi malinkaté potůčky a hnaly se k městu. A u okna stál chlapec a díval se, jak se jeho mladší Já se zájmem učí magii. Litoval toho chlapce. Věděl, že si prožije největší hrůzu svého života, ale nemůže pro něj nic udělat - je jen pozorovatel.
V lese už pomalu mizí obrys osoby, která pro oba dva tolik znamená. Chlapec u okna se vydává za svým otcem - je vedený tímto snem, který k němu seslala magická stvoření. Aby konečně pochopil, že to není jeho vina…


Řádila bouře. Ale přes husté koruny stromů pronikala jen malá část té hrůzy. A chlapec stojící ve všem tom nečase, s oblečením dočista suchým, zpozoroval, že se k němu někdo blíží. Muž v červeném a úplně promočeném kabátě - jeho otec.
Zastavil se jen pár metrů před ním a začal volat něčí jméno. Marie… kde asi je?
Po pár zoufalých výkřicích kopl vztekle do nějakého pařezu a chystal se vrátit zpět.
"Z cesty Stíne!" poručil tvorovi, který mu najednou stál v cestě. Temná postava se mu ale jen vysmála. Až příliš se podobala nějakému člověku…
"Jsi žákem toho velkého čaroděje, který teď hnije pod zemí?"
"Odkdy se netvoři jako ty zajímají o takové věci?" bránil se Purfi s nataženou rukou, ve které držel svůj prsten.
Stín se zvláštně zašklebil. "Už několik set let čekám na to, až se pomstím všem čarodějům Keodonovy magické linie - a teď mám konečně příležitost."
"Keodon… Chrabrý?" nevěřil Purfi svým uším.
"Takže i jeho znáš."
Čaroději se zkrabatilo obočí. "Keodon je mýtické stvoření - neexistuje a nikdy neexistoval."
"Mýlíš se!" vysmál se mu Stín. "Ten opovrženíhodný čaroděj žil! To jen kvůli jemu jsem se musel znovu se svou armádou vrátit do Nicoty! ALE NYNÍ JSEM ZPĚT!" rozkřikl se. "A jen díky hlouposti jednoho čaroděje."
"Injorhe Liška…" pochopil Purfi. "Co chceš ale ode mne?"
Tamná postava vztyčila svou paži. "Keodon Chrabrý měl žáka, ten měl svého žáka a ten zase svého žáka. Vše takhle šlo pořád dokola až k Reolandovy Zvučnému. Jelikož je už mrtvý, jsi na řadě ty, jako pokračovatel magické linie. A potom tvůj syn - a má pomsta bude dokonalá." řekl spokojeným tónem.
"Mého syna se ani nedotkneš!"
"Jsi si tím opravdu tak jistý?" pousmál se Stín. "Cítím tu známou magii jen nedaleko odsud. Je to… tamten dům u lesa." ukázal prstem.
Hned vzápětí se kolem Purfiho Hlavičky objevilo několik Stínů. A jeho syn stál jen pár metrů od něj a věděl, že mu nemůže pomoci. Jen se musí znovu dívat…
"TATI!"
Ilo v té chvíli nemohl uvěřit svým očím. Šálí ho zrak? Vidí dvojmo? Ne? Tak proč se dívá na sebe? Na chlapce, který je v rozběhu s napřaženou rukou a nehýbá se? S hrůzou v očích sleduje, jak se kruh kolem jeho otce zmenšuje, ale sen mu nedovoluje zasáhnout.
"Co jsi zač?" zeptal se Purfi tvora ve své poslední chvíli.
"Byl jsem si vědom toho, že už to víš."
Čaroděj se pokusil obrátit na někoho pro pomoc, ale Stín se mu znovu vysmál. "Když jsi blízko mě, NIKDO nemůže slyšet tvá přání. Jsem tu jen já - bůh Oríni - a mám tvůj život ve svých rukou." sevřel pevně svou pěst.
"TATI! NE!" křičel ten druhý Ilo. Naposledy se pokusil pohnout, ale roztrhl se vejpůl jako papír a zmizel kdovíkam. A ve stejné chvíli se uzavřel kruh. Chlapec okamžitě odvrátil hlavu a pokusil se zacpat si uši. Nic ale nepomáhalo. Jakoby stále slyšel, jakoby stále viděl. A s každým výkřikem cítil uvnitř sebe bolest. Bylo to tak zvláštní... Byl ve snu, který už prožil, ale tentokrát mohl být i u hrůzostrašného konce…
"Co tady děláš? Je to tady nebezpečné,"
Ilo otevřel oči. Všude se rozhostilo úplné ticho. Stříbrný prsten spadl na zem a někam se odkutálel. A bůh Oríni hleděl svým žhavým pohledem do popelavých očí.
"Nebezpečné pro tebe, chlapečku." usmál se. "Vím, kde jsi." oznámil mu chladně. "A za měsíc… si pro tebe na hrad přijdu. Tak buď připravený," Celý obraz se začal náhle vlnit. "Na svou smrt." dořekl Stín a potom Ilo konečně otevřel oči.
Posadil se na okraj postele a snažil se uklidnit myšlení. Dnes spal na zámku, ale nebudou to ani dvě hodiny co zamhouřil oči. Vzápětí za ním vyskočila Marie a začala se mu lísat o bok a o záda.
'Jednou to mělo přijít, že?' zeptal se své kočky, ale odpověď už znal. Najednou uslyšel, že někdo běží po chodbě. Dveře do jeho pokoje se rozletěly tak rychle, že klika málem třískla o zeď.
"Ilo!" vykřikla Magda se slzami v očích a skočila mu kolem krku. Brečela a brečela a stále se ho nepřestávala držet.
'Magdo, co se stalo?' nechápal.
Ta ale začala jen vrtět hlavou a vzlykat ještě víc. "Já nechci,"
'Cože? Uklidni se prosím.'
Magda se trochu nadechla. "Já nechci,… aby… abys umřel! Nedovolím to!"
Ilo teď už nechápal vůbec nic. 'Vždyť neumírám. Kde jsi na to přišla?'
"Nelži! Slyšela jsem… a viděla úplně všechno!" rozkřikla se a začala nanovo brečet. Ilo máchnutím ruky zavřel dveře a chvíli si uspořádával myšlenky.
'Co tím myslíš' zkusil se zeptat.
"Já jsem v tom snu byla," popotáhla. "Viděla jsem tvůj dům, tebe jako malýho kluka a potom taky… tvýho tátu…" dořekla a trochu se odtáhla. Oči měla za tu chvíli už dočista vyplakané a v pevně sevřené pěsti něco držela.
"Přikutálel se ke mně," řekla potichu a rozevřela dlaň. Měla tam prsten - Purfiho stříbrný prsten. Byl ještě mokrý a špinavý od hlíny, ale byl to on. Ilo ho třesoucí se rukou opatrně uchopil. Vyvolával v něm tolik vzpomínek, že se Magdě málem rozskočila hlava.
'Promiň,'
"Ne, ty promiň. Omlouvám se za to, že jsem byla pořád tak dotěrná. Omlouvám se za všechno, co jsem ti kdy udělala. Odpusť mi to…"
Ilo na to nijak nezareagoval, akorát začal odříkávat nějaké verše:
'Předmět ať je stejný zas,
ať poslouchá teď můj hlas,
poručím mu změnu zpět,
už chci vidět odpověď.'
Prsten byl za pár sekund zase čistý, dokonce bez škrábanců a oděrků. A Ilo pokračoval:
'Jak se zdá,
tak nevypadá.
Může být
a nemusí.
Dříve velká,
teď už menší.
A jen tak se to nezmění.'
Magda do teď jen tiše sledovala, ale vůbec nic nechápala. "Co to děláš?"
Ilo ji uchopil za ruku a navlekl jí prsten, který se právě díky zmenšovacímu kouzlu scvrkl.
'Netrap se tím.'
"Proč mi ho dáváš?"
'Možná z lásky, možná na rozloučenou.' vyslal k ní myšlenku bez jakéhokoliv zabarvení, ale obličej prozrazoval velký smutek.
Magdě se znovu zaplnily oči slzami. "Co to plácáš za nesmysly?! Samozřejmě že z lásky," pokusila se usmát, ale moc jí to nešlo. Začala si prohlížet prstýnek, aby začala myslet na něco jinačího.
'Promiň… Našla sis zrovna kluka se špatným osudem.'
"To neříkej! Já taky nejsem dokonalá… Vždyť mě ani neznáš." začala si utírat slzy. "Víš," pousmála se. "Už se mi líbíš hrozně dlouho… Ještě dřív než jsi mě vůbec poznal."
'Než jsem tě poznal? Jak?'
"Tehdy jsem tě jen zahlédla u brány. V ten den, kdy na hrad zaútočily Stíny. A potom o pár dní později. Znovu jsi šel na hrad a dal jsi mi dva měďáky. Koupila jsem si za ně šaty a šla jsem si v nich zažádat o práci. Samozřejmě v kuchyni, abych ti byla co nejblíž."
'Ale počkat - to bych si musel pamatovat, že jsem tě viděl.'
Magda se znovu křečovitě usmála. "Viděl, ale nepoznal. Tehdy jsem měla přes sebe ten obrovský špinavý kabát, který vypadal jako pytel."
Ilo nepatrně pootevřel pusu.
"Myslíš si správně - jsem žebračka."
'To jsem vůbec nevěděl…'
"A já jsem zase nevěděla, že jsi němý. Když jsem se to od Reimona dozvěděla, byla jsem v šoku. A trochu jsem se tě i bála…"
Ilo zavrtěl pobaveně hlavou. 'Ani mi to nepřišlo.'
"Opravdu! To jak jsem se k tobě chovala… to je takový můj osobní způsob, jak někoho líp poznat." řekla vážně ale po chvilce se začala smát. "Jsem hrozná…"
'Jsi taková, jaká jsi. Je ale pravda, že mě víc okouzlila Magda, kterou jsem potkal včera večer.'
"Může přijít kdykoliv budeš chtí-" jenže tuhle větu už dokončit nestihla. Jemně Ila objala a užívala si ten neuvěřitelně krásný polibek. Na chvíli zapomněla na všechny starosti a trápení, které je v budoucnu čekají… Na chvíli zapomněla i na svou minulost… A na chvíli i zapomněla na to, že existuje něco víc, než jen oni dva… Co může být důležitější než sny, které se jí plní?
Purfiho prsten


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebika tvé SB Ebika tvé SB | E-mail | Web | 19. srpna 2009 v 13:11 | Reagovat

Ty , ty mě rozbrečíš tohle mi nesmíš dělat :-D  :-D  :-D
A copak náš Ilo udělá??Já bych se na celej ten měsíc zavřela do pokoje a jenom bych se učila ty kouzla :-D  :-D  :-D
Tak honem pokráčko už se ho nemůžu dočkat!!!!!!!

2 Káťa Káťa | 19. srpna 2009 v 19:22 | Reagovat

Začíná to být temnější! A Magda mně tedy opravdu překvapila, předtím mi tím svím chováním pěkně lezla na nervy! Jsem opravdu zvědavá co bude dál a jak to dopadne!  :-)

3 Yamashita Ayumu SB Yamashita Ayumu SB | Web | 21. srpna 2009 v 10:39 | Reagovat

nádherný dílek :)

A já zase musím čekat na další.... :D

4 Daja Daja | E-mail | Web | 14. března 2010 v 12:12 | Reagovat

Soni, ty teda umíš drasticky dovést člověka k ůskostem :D ???

5 Nakano Miharu Nakano Miharu | 14. března 2010 v 12:52 | Reagovat

[4]: oooo - děkuji za kompliment :-D

6 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 26. prosince 2011 v 0:33 | Reagovat

Úplne som sa začala domnievať, že si na čarodejníkov a Purfiho zabudla. Tú Magdu akosi nemusím, ale ten Purfi ma vážne potešil. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru