U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 39: Nenávist?

30. srpna 2009 v 11:00 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Nenávist?

"Vy… vy jste se ho zbavili jen kvůli tomu?" zeptal se Antoan, i když odpověď už tušil.
"Nebylo zbytí," sklonil jeho otec hlavu. "Tehdy byla jiná doba. Znovu by jsme ale stejnou chybu neudělali, to nám můžeš věřit."
"Ano ale…" zarazil se. "Já… já jdu za ním!" vyběhl ze dveří.

Versal stále ještě držel v náručí svou ženu. Už nebrečela, ale potřebovala něčí oporu - jako ještě nikdy ve svém životě.

***

"Neviděli jste ho? Vypadal úplně stejně jako já."
Paní se zamyslela. "Možná ano… nehledáš jeho?" ukázala prstem, kde mezi davem lidí zrovna mizel hodně podobný kluk.
"Děkuju," rozeběhl se za jejím prstem. Ani nevěděl proč to dělá. Co mu řekne, až ho zastaví? Co chce vlastně slyšet? Znovu to… ticho? Možná se úplně zbláznil, ale nemůže stále pochopit, proč je jeho druhá polovina tak jiná, ale na pohled stejná. Ano. Přesně tohle chce vědět. Jaký je jeho bratr. Je chytrý? Je silný? Možná je úplně vedle. Chce ale vědět, co má rád. A taky co nenávidí. A to samé mu chce říct on… Už je nadosah.
"Oskare," uchopil ho teď za to správné rameno.
Ilo se pomalu otočil. Znovu prožíval ten pocit, který stále ještě neopadl. Stačil jediný pohled a vše bylo tak, jak si vždy v dětství myslel. Jeho silnější půlka. Všechno, co uměl, ovládal Antoan lépe. Možná se plete, ale tak to prostě cítí.
A co si myslel naopak on? Co cítil? Antoan si konečně uvědomil, proč má tohle jméno. Připadal si v té chvíli jako velký bráška… Byl to krásný pocit…
"Oskare, já-" ani to nestihl doříct, když mu Ilo náhle zakroutil rukou a přehodil ho přes záda jako nic. Antoan skončil na zemi a než stihl vůbec otevřít oči, Ilo už byl pryč.
"Ty zmetku…" obrátil okamžitě a rozeběhl se za ním. Nevěděl proč, ale prostě měl chuť mu jednu vrazit. Možná jenom kvůli odplatě.

Ilo se opravdu snažil, ale Antoana setřást nedokázal. Držel se ho jako klíště a ještě k tomu všemu jak křičel, dav lidí se před ním rozestupoval. Kdežto on každou chvíli do někoho narazil.
Honička ale pokračovala dál. Ilo už vůbec nevěděl, kam běží. Najednou ale uviděl špičku kostela. V duchu se zaradoval - aspoň trefí zpátky na hrad. Nejdřív se ale musí zbavit toho otravného dvojníka. Nečekaně zahnul do nějaké uličky a bleskurychle použil kouzlo, které se naučil, když byl ještě malý. Antoan ho neúnavně následoval. Proběhl mezi domy jako blesk a zmizel za rohem.
Najednou se uličkou roznesl něčí dech. Ilo ho celou tu dobu zadržoval, kdyby si ho Antoan náhodou přece jenom všiml - což bylo velmi málo pravděpodobné. Jeho kůže i oblečení mělo stejnou barvu jako omítka, která byla za ním. Stačilo se jen schovat do toho malého výklenku a počkat. Vylezl zpět na ulici a podíval se na věžičku kostela. Jak tohle všechno asi vysvětlí v kuchyni?
"Mám tě!" vrhl se na něj s těmi slovy Antoan jako nějaká hladová kočkovitá šelma a povalil ho na zem. Neváhal ani vteřinku a dal mu jednu pořádnou do zubů. "To máš za ten tvůj chmat!" řekl a slezl z něj. Potom k němu natáhl ruku. "Budeš tam ležet ještě dlouho? Vypadáš jakoby se ti chtělo brečet." zvedl výsměšně obočí. Ilo se ale jeho ruky nechytl - přece jenom je trošku tvrdohlavý - a postavil se sám.
"Hele, to byla jenom odveta - nic víc." ujišťoval ho Antoan. "Chci se ti ale omluvit, jak jsem se k tobě na začátku choval - odpustíš mi?"
Ilo si dal s odpovědí načas, ale nakonec přikývl.
"Díky. Chtěl bych toho o tobě vědět víc, ale nevím, jak se to dozvědět. Chápeš mě, ne?"
Ilo sice souhlasil, ale zároveň mu taky naznačil, že musí jít.
"Půjdu s tebou - bydlíš tady ve městě, nemám pravdu?"
Jenže Ilo si trval na svém. Už nevěděl jak jinak mu naznačit, že nechce, aby s ním šel.
"Ilo!" vykřikl někdo za Antoanem.
Magda ho odstrčila z cesty jako něco, co přebývá a vrhla se konečně na toho správného.
"Co si o sobě sakra myslíš?!" křičela na Ila ale stále se ho nepouštěla. "Málem jsem strachy umřela! Pako!" dodala výrazně.
'Jak jsi mě našla?' zeptal se, protože ho v té chvíli nic lepšího nenapadalo.
"Slyšela jsem tě… A s kým to tady jsi?" otočila se.
"Ty?!" ukázali na sebe oba dva zároveň.
"Ty seš ta holka ze včerejška!" řekl vzápětí Antoan.
"A ty seš kdo?" nechápala Magda. "Proč jste si tak podobní?"
Ilo si povzdechnul. 'Je to můj bratr.'
"Bratr?!" řekla až příliš nahlas a upoutala na sebe pozornost několika lidí.
'Musíme jít někam stranou a všechno tomu otrapovi vysvětlit.'
Magda mlčky přikývla a už začala hledat nějaké klidné místo.

***

'Řekni mu to.'
"To nemůžu, Ilo. Jsi si opravdu jistý, že je to dobrý nápad?"
'Jen to udělej - mám pro jistotu v rukávu pár zapomínacích kouzel.'
Antoan stál opodál a už čekal nějakou tu chvíli, když ho k sobě konečně zavolali.
"Tak už se něco dozvím?" zeptal se hned, když přišel.
Magda si povzdechla. "Jsi ve velkým průšvihu."
"Jak to myslíš?"
"Protože vypadáš jako Ilo."
Antoan pokrčil rameny. "No a? Jsem jeho dvojče - je to normální. Jo a… co je to za divný jméno?"
"Tohle teď neřeš! Když říkám, že jsi v průšvihu, tak taky seš! Ilovy totiž… totiž…"
'Vyžvejkni se Magdo.' popohnal ji Ilo.
"Jo dobře! Jde mu někdo po krku! A vás dva by si ten dotyčný mohl snadno zaměnit."
Antoan otevřel nepatrně pusu. "Ty jsi nějakej trestanec? Kdo po tobě jde?"
"Zkráceně řečeno," začala Magda místo něj, "všechny Stíny ve Větrné Rovině."
"To nechápu - z jakýho důvodu?"
Magda ale teď nemohla odpovědět, protože se mu to Ilo chystal objasnit sám - odříkával nějaké verše. A potom začal pomalu zvedat pravou ruku. A ta Antoanova dělala přesně to samé. Chvíli jen na něj s otevřenou pusou zíral. Přitom se zmohl jen na pár slov: "Jak to děláš?"
"Tvůj bráška je čaroděj. Je úplně poslední. A za tři týdny… už… ním být nemusí." řekla Magda smutně. "Proto jsi v nebezpečí! A tvoje rodina taky. Nejlepší by bylo odjet z města - nadobro."
"Ale," začal Antoan stále ještě v šoku z toho všeho, "my jsme se teprve včera přistěhovali! Nemůžu odsud jen tak odejít."
"Tak se aspoň nepřibližuj k hradu." varovala ho. "Když vás někdo uvidí spolu, všechno se jen zhorší."
"Ale vždyť jsme se teprve potkali já-"
"Opravdu si myslíš, že se Ilo cítí stejně jako ty?" skočila mu Magda do řeči. "Vůbec ho neznáš a on nezná tebe. Tak jak si můžeš být tak jistý, že s tebou chce mít něco společnýho?"
Antoanovy došla slova. Podíval se na svého bratra, ale ten se k němu z ničeho nic otočil zády. Magda ho doběhla a uchopila za ruku.
"Opravdu to chceš takhle nechat?" zeptala se potichu.
'Bude to lepší… Pro nás všechny.'


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebika tvé SB Ebika tvé SB | E-mail | Web | 30. srpna 2009 v 12:08 | Reagovat

Páni krásnýýý díleček úpe dokonalý to si zasloužil, ten, en Antoan :-D Ale stejně... Ilo zas myslí, jen na ostatní  :-D  :-D  :-D
Honem další :-D  :-D  :-D Myslím smrtelně vážně :-D  :-D  :-D  :-D Už se nemůžu dočkat!!! :-D  :-D  :-D

2 Káťa Káťa | 31. srpna 2009 v 14:07 | Reagovat

Supr! Těším se na další díl! :-)

3 Daja Daja | E-mail | Web | 14. března 2010 v 12:56 | Reagovat

jj pekny;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru