U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Malice - Díl 2.

2. srpna 2009 v 5:00 | Miharu 【春】 |  Malice - Díly
Dívka chtěla znovu ulehnout do postele, ale tehdy v noci… raději neměla lhát a polevovat na ostražitosti. Přímo naproti ní teď stála nějaká cizí postava. Byla aspoň o hlavu větší, ale nebylo jí vidět do obličeje. Jenže jako na její vlastní žádost, blesk prosvítil celý pokoj, a Malice Noar spatřila člověka se znetvořenou tváří. Chladné bílé světlo dávalo cizinci mrtvolný výraz tak příšerný, že zanechal v dívčině mysli hluboký otisk, jako když po dešti šlápnete do bláta.
Pan Noar už zaslechl jen uši drásající křik...

Déšť dávno ustal. Slunce hned zrána začalo vysušovat mokrou půdu a vzduch byl nepříjemně těžký. Malice ale ucítila lahodnou vůni. Něco jako lesní ovoce. Možná to byly jahody a maliny, ale ať už to bylo cokoliv, vůně probouzela její tělo od konečků prstů. Pomalu otevřela oči a čile se v posteli posadila. Byla v nějakém malém útulném pokoji. Hned vedle ní byl položený čerstvě uvařený čaj, z kterého se linula ta mírumilovná vůně. Malice ji nasála hluboko do plic a omámila ji natolik, že nedokázala myslet na nic jiného, než jak přiloží hrníček ke svým rtům.
"Ale - už jste vzhůru?"

Malice se zadívala na muže, který pávě přišel. "Dobré ráno," odpověděla a na chvíli se pozorně zadívala na jeho černé vlasy, temně modré oči a zkusila odhadnout i jeho věk, který odpovídal něco kolem čtyřiceti. Neznámý položil talíř s přichystanou snídaní hned vedle čaje a zeptal se: "Vaše jméno?"
"M- Malice Noar. A vy?"
"Pito Richorette." odpověděl s úsměvem.
"Kde to vlastně jsem? Co se stalo?" zeptala se konečně. Byla v cizím domě, v přítomnosti cizího muže a neměla nejmenší ponětí, kde se tady vlastně vzala.
"Když jsem se vracel včera večer z města, našel jsem vás ležet uprostřed cesty, slečno Noar. Co se stalo předtím nevím."
Malice zmateně odvrátila hlavu stranou, marně pátrajíc v hustém závoji noci a deště. Vzápětí se jediný útržek vrátil nazpět do jejího vědomí. Obraz obludy, která po ní natahuje své ohavné ruce. Dívka tiše vzdechla a křečovitě sevřela povlečení na své přikrývce.
"Bylo to hrozné…" její oči teď vypadaly jako napuštěné vodou.
"Nebojte se." uklidňoval ji Richorette svým příjemným melodickým hlasem. "Jen posnídejte a potom si promluvíme, co dál."

Malice sice netušila, co zapříčinilo její únos a proč ji našel zrovna Pito Richorette, ale vše působilo tak omamně, že to její hlavu vůbec netížilo. Připadala si jako ve snu, v pohádce. Všude okolo ta nádherná vůně, vynikající jahodová marmeláda na měkoučkém chlebu, příjemný pán domu … Byla nesmírně vděčná, že se jí nic nestalo, ale ještě více děkovala Bohu za to, že se dostala na tohle rajské místo.
Ale přesně ve chvíli, když dojedla, někdo zaklepal na dveře, a její sen jakoby v ten samý okamžik mírně povadl.
"Dále," řekla trochu nesměle.
Do pokoje vešel jiný úplně cizí člověk. Oblečení z pytloviny vlálo na jeho pokleslých ramenech tak, že vypadal trochu jako zlý přízrak. Přes hlavu měl obrovskou kápi, kterou si rukou přitiskával ještě více k obličeji. Hbitě posbíral nádobí, ale na malou chvíli se v tom předklonu zastavil. Svým hnědým okem, které jediné dovolil ukázat a které prozrazovalo jeho mladý věk, několikrát přejel po Malice a potichu řekl: "Odejdi."
Malice na chvíli ztratila řeč. Ale myšlenka, že by měla tohle místo opustit, se jí přímo hnusila. "Cože?"
Jenže více se nedozvěděla, jelikož už viděla mladíkova záda. U dveří se také střetl s panem Richorette, ale prolétlo mezi nimi jen pár němých slov a každý nakonec pokračoval svým směrem.
"To byl váš syn?" ptala se okamžitě Malice.
Muž si k její posteli přistavil židli a zakroutil hlavou. "Jen tady pracuje. Říkal ti snad něco?"
Malice se zarazila. Cítila, jak ji její srdce silněji upozorňuje na svou přítomnost, a tiše odpověděla: "Divně se na mě podíval a… řekl mi, ať odejdu."
Richorette chvíli mlčel. Jeho pohled zabádal v prázdnu, ale nakonec se pousmál, až se jeho pobavení proměnilo ve smích. "No ano - to je celý on. Nemá návštěvy moc v lásce, protože potom čeká více práce právě na něj. A často mluví nesmysly - jestliže už otevře pusu."
"Tak proč ho tedy zaměstnáváte?"
"Je to dobrý pracant. A také… mám k němu zvláštní vztah." změnil tón svého hlasu. "Stejný, jaký chci právě navázat i s vámi, slečno Noar."
Malice se na něj jen nechápavě zadívala. "Vztah?"
Muž přikývl. "Mohu vám pomoci. Mohu uzdravit… vaši nohu, slečno."
"Mou nohu?" opakovala nevěřícně. "Ale doktoři říkali, že se mi plně nevyvinul pánevní kloub a že-"
"Budete kulhat až do své smrti - já vím." přerušil ji rychle. "Jenže já nejsem doktor. Pro mne je vaše uzdravení jen otázkou času."
"Co mi tím chcete říct?"
"Chci vám nabídnout práci a s ní i šanci na normální život. Berte nebo nechte být, slečno Noar." pousmál se, jakoby zahájil nějakou velmi zábavnou hru. "Dám vám čas na rozhodnutí do dnešního západu slunce, pokud tedy souhlasíte s mou nabídkou."
"Takže vám postačí jen má odpověď?"
"Ano - ať už bude jakákoliv." souhlasil maje na obličeji stále ten stejný milý úsměv.
Malice rozpačitě sklopila víčka. "Souhlasím…, ale chci se zeptat toho chlapce, jestli je všechno, co mi tady říkáte, pravda. Chápete mě snad… Musel jste mu také nějak pomoci, když zde pracuje,"
Richorette přikývl. "Jen si poslužte. Mohu vám ještě před tím nabídnout nějaké šaty?"
Malice se teprve teď podívala na svou špinavou noční košili. "Jestli budete tak laskavý," začervenala se.

◄•••►

"Příliš ho nezdržujte, slečno, má ještě dost práce." volal Richorette od vstupních dveří jeho chalupy. Stál tam jako nějaká stráž, která nechce dva mladé lidi zpustit z očí.
"Nebojte se, bude to jen chvilička." ujišťovala jej Malice a pokusila se navázat oční kontakt s chlapcem a říct mu, že už můžou jít. Ačkoliv se jí to nepodařilo, mladík se pomalu rozešel po vyšlapané cestičce mezi stromy.
"Jak se vlastně jmenuješ?" pokusila se započít rozhovor.
"Josent." odpověděl stručně, čímž dívce konečně odhalil svůj praskavý a monotónní hlas.
"To je… tvoje celé jméno?"
"Příjmení." odpovídá úplně stejně, jakoby jeho hlas ani neuměl vydat více tónin než jednu.
"Jaké je ale tvoje křestní jméno?"
Chlapec se na ni akorát podíval koutkem oka a pomalu řekl: "Nepotřebuješ ho znát, stejně se moc dlouho nezdržíš. Nebo snad ano?" jeho hlas skoro zanikl v téhle podivné otázce.
"Já ještě nevím. Moc tomu, co pan Richorette říkal, nevěřím. Proto jsem se chtěla zeptat, jak pomohl on tobě?"
Josent se okamžitě zastavil, jakoby chtěl mít tohle všechno co nejrychleji z krku, a ukázal Malice svou pravou ruku. Jeho malíček byl o jeden kloub chudší.
"Dřív jsem neměl prsty." přiblížil svou dlaň blíž k jejím očím. "Narodil jsem se pouze s odporným pahýlem, který mi ničil celý můj život. Pan Richorette mi ale pomohl. Už chybí jen malý kousek a má ruka bude dokonalá." odříkával jako básničku.
Malice chvíli sledovala jeho hrubé prsty plné mozolů, ale stále něčemu takovému nemohla uvěřit. "Co za tím tedy stojí? Zázrak? Kouzla a čáry? Může něco takového vůbec existovat?"
"Chytrý člověk by nad takovými povídačkami ani neuvažoval a raději by rychle odešel."
Už je to tady zase. Zase to slovo. Malice nešlo na rozum, proč ji Josent neustále vyhání. Jenže jakoby ji ta příjemná vůně z čaje uvízla v nose a znovu se lahodně probudila k životu.
"Je to lákává nabídka, která se nedá se jen tak lehce odmítnout. Musíš mít silnou vůli." dodává mladík, ale Malice jej neposlouchá a rozhlíží se okolo sebe. Její oči se pasou na krásné přírodě, která zde tak svěže bují.
Nakonec se celá očarovaná ptá: "Je tu práce těžká?"
Chlapec si dává s odpovědí chvíli načas a stahuje si svou kápi více do obličeje načež za ní jakoby úplně mizí. "Ne, není." říká potichu.
"Myslím tedy, že jsem se rozhodla." objevuje se na jejím obličeji konečně úsměv.
Jenže chlapec už očividně nemá o další konverzaci zájem.
'Je divný…' pomyslí si Malice a raději se vrací zpět k chalupě.
"Pane Richorette," zvolala mužovo jméno, který na ni zrovna mával z okna.
"Neříkejte mi, že jste se rozhodla tak rychle, slečno Noar,"
Malice okamžitě přikyvuje a stoupá si před okno. "Josent mě ujistil, že stojí za to tu zůstat a pracovat."
"Je hodně přesvědčivý, nemyslíte?" pousmál se.
"Takže už za sebou nebudu muset tahat tuhle křivou nohu?"
Pito Richorette se spokojeně pousmál. "Pojďte dál, slečno, podepíšeme smlouvu, která ukončí vaše trápení,"

Když Malice vešla do kuchyně, všechno už bylo nachystané. Muž žmoulal mezi prsty velmi drahé plnicí pero a ukazoval s ním na jeden list papíru, který měl položený na stole před sebou.
"Stačí už jen váš podpis."
Dívka se krasopisně podepsala na konec papíru, ale když skončila, Richorette jí vytrhl smlouvu přímo pod rukama, až ji okrajem listu řízl do dlaně. Malice ucukla.
"Omlouvám se, slečno Noar, to jsem nechtěl."
"V pořádku - nic to není." odvětila s úsměvem.
"Pojďte, ukážu vám váš pokoj." uchopil ji znovu vlídně za rameno.
K jejímu překvapení vyšli ven a obešli přední část chalupy. Zastavili se až před dřevěnou přístavbou, která byla přistavěná k boční straně domu.
"Zvenku vypadá trochu nuzně, ale vevnitř je to útulně zařízené," ujišťoval ji Richorette, když odemykal jedny ze dvou dveří.
Malice vešla ostýchavě dovnitř, ale bylo tam šero a chvíli trvalo, než si její oči přivykly. Jenže za chvíli už vše viděla. Malý obdélníkový pokoj, čtyři stěny a jedno malé, zamřížované okénko. A na dřevěné zemi nebylo nic víc, než hromada slámy. Chtěla se otočit a zeptat se, které je alespoň nějaká postel, ale muž za ní už dávno zamknul dveře. Až teď si také všimla, že i na nich jsou mříže. Ale když vstupovala, žádné tam nebyly. Jakoby byla omámená - jakoby viděla zlé bludy. Rychle přiskočila ke dveřím a zkusila je otevřít, doufajíc v probuzení se z téhle podivné a zlé vidiny. Jenže když několikrát zalomcovala s nepoddajným kusem dřeva, jakoby konečně nabyla svých ztracených smyslů.
"Pane Richorette!" zakřičela, ale muž se už ani neotočil. Zahlédla, jak pomalu přichází i Josent a pán domu mu lehce pokládá ruku na rameno a říká: "Vysvětli jí, jak to tady chodí."
Mladík nepatrně přikývnul a pomalu si sundal kapuci, kterou zakrýval svůj obličej. Malice byla ještě chvíli přitisknutá u dveří, ale vzápětí začala zoufale křičet a při ustupování doufala, že je pokoj dostatečně velký. Namačkala se do kouta a se slzami v očích sledovala chlapcovu tvář. Byl to on. To on ji včera v noci unesl. To on zanechal v jejím vědomí tu hlubokou rýhu plnou hysterie a strachu. To z téhle tváře má takovou hrůzu. Z té odporně seškvařené kůže a mrtvolně spadlého víčka…
Josent přistoupil a jednou rukou uchopil studenou mříž na dveřích "Platí tu několik pravidel," začal a Malice se otřásla hrůzou jako ještě nikdy. "Musíš dělat vše, co ti Richorette nařídí." pokračoval s ledovým klidem. "Oslovuj ho pane, neodmlouvej, nefňukej, nekřič a nebreč. Když něco pokazíš, následuje trest. Když se pokusíš o útěk, následuje trest. Stačí jedno nevhodné slovo a následuje trest. Jestli se cokoliv z toho stane, nečekej ode mě pomoc nebo zastání. Od teď zodpovídáš sama za sebe a jsi majetkem Pita Richorette. Jestli ti něco nebude jasné, stačí se mě zeptat."
Ale Malice se jen krčila v koutě a urputně doufala v to, že pouze sní. Přála si, aby Josent konečně odešel, jelikož i jeho přítomnost ji nyní děsila k smrti.
Mladík si znovu nasadil na hlavu svou kapuci a ještě před tím, než odešel, pronesl pár tichých posledních slov: "Říkal jsem ti, že máš odejít."


 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Kitsune Kitsune | 2. srpna 2009 v 14:12 | Reagovat

O_O
Děsivě krásné, už aby byl další díl :-)

2 Káťa Káťa | 2. srpna 2009 v 19:18 | Reagovat

Líbí se mi to! Jsem zvědavá na ten poslední díl! :-) Stejně mám ale pocit, že jsi už něco podobnýho začela psát ale pak jsi to nedokončila. No nevadí!

3 Dajna Dajna | E-mail | Web | 3. srpna 2009 v 17:21 | Reagovat

huste mno ae soni ty francouzky jmena mno nevím budeme asik prezvykovat XD
mno myslim zhe to zacina dokonale
:-)  :-(  ;-)  :-D  8-O  8-)  :-?  :-x  :-P  :-|  :-!  ???  :D  [:tired:]  O_O
XD XD

4 Dajna Dajna | E-mail | Web | 3. srpna 2009 v 21:56 | Reagovat

Když jsem začala číst prolog knížky Strážci času, tak jsem skončila pžed nadpisem první kapitoli a založila jsem to jízdenkou.
Po chvilce sem si zapla počítač a šla na tvuj blog a začala jsem číst tento díl když jsem ho dočetla škrkla jsem stránku.
Večer u televize jsem znovu otevřela knížku Strážci času - otevřela jsem na stránce kde byla první kapitola a začala jsem přemýšlet jak skončil prolog a místo abych přemýšlela o té obludě a dvou dětí, řekla jsem si že to skončilo tak že jí - Malice zavřeli do nějaký mistnosti a tak sem si na to vzpoměla a řekla jsem si vduchu„Já jsem blbá to je přece Sonin příběh mno a tak fakt se mi to plete ae dobrý zhe. ani nevím proč ti to říkám, možná ano - tvůj příběh Malice mě obdihuvodně zaujal a líbí se mi a je to asi první jakože kniha kterou sem četla a zaujala mně  :-)  ;-)  :-D  O_O wow

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru