U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha - Kapitola 42: Smíření

7. října 2009 v 18:04 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha - Díly
Smíření

'Ne. Já tam nemůžu prostě jen tak přijít.' vrtěl Ilo hlavou a stále se schovával za rohem, zatímco Magda netrpělivě podupávala nohou uprostřed ulice.
"Už je to jenom pár kroků - nevím, čeho se tak bojíš."

'Zaprvé nevím, co bych jim tak asi mohl říct a za druhé je nechci do ničeho zatáhnout.'
"O čem to pořád mluvíš?" nechápala. "To tě snad někdo sleduje na každém kroku nebo co?"
Ilo se na chvíli zarazil. Rozhodně nebude nejlepší nápad se zmiňovat o Orínim. Ani před jeho pravou rodinou ani před Magdou. Jenže ta už začínala pomalu něco tušit.
"Ilo… řekni mi, co se děje?"
'Nic. Asi máš pravdu - bojím se.'
Ta se nad tím jen pobaveně pousmála a šla konečně zaklepat na dveře.
"Magdo!"
Dívka se otočila za hlasem a už jen viděla, jak kluk, který se Ilovy tak nesmírně podobá, seskakuje z vozu.
"Dobré poledne." pozdravila ho a také jeho otce, který zrovna začal odstrojovat koně.
"Co tady děláš, Magdo?" ptal se netrpělivě Antoan.
"No… nebyly by u stolu ještě dva talíře navíc?"
"Dva?" prohlédl si ji s trochu odměřeným pohledem než mu to docvaklo. Magda mu nenápadně ukázala prstem směr.
"Tati, řekni mámě, že budeme mít hosty."
Versal se na něj s údivem otočil.
"Prostě jí to řekni." Zakončil Antoan rozhovor a na chvíli odběhl. Nadechl se a s nadšením jako malý kluk nahlédl za roh. "Kam si myslíš, že jdeš?"
Ilo se zarazil s jednou nohou ve vzduchu.
"Máš špatný směr - otoč to." mluvil na něj varovným tónem. "No vidíš jak ti to jde. Můžeme jít dovnitř." začal se usmívat. A jakoby to byla už samozřejmost, poplácal Ila cestou po zádech.

"Lenko, budeme mít návštěvu." vešel s těmi slovy Versal do domu.
"Koho jsi pozval?"
"No oni se spíš pozvali sami," pokrčil rameny a sedl si ke stolu.
"Dobré poledne přeji," pozdravila Magda.
"Dobré poledne…" opakovala Lenka a sledovala, jak si neznámá dívka sedá. To už ale Antoan tlačil do dveří svého bratra a s přihlouplým úsměvem mu nabídl svou židli.
"Můžu se zeptat, co se to tady děje?" přejel Versal očima po všech v místnosti.
"Já to vysvětlím," nabídla se Magda zatímco si Antoanova máma opatrně sedala na židli. Byla z toho očividně přinejmenším zmatená.
"Nejdřív bych se chtěla za Ila omluvit. Poslední dobou to máme oba dva dost těžké, takže… omlouvám se."
"A za co jako?" nechápal Antoan. "Jste tady - tím se to podle mě všechno ruší. Co myslíš tati?"
Versal si chvíli ještě oba dva syny prohlížel než začal mluvit: "Takže… to jméno jsi dostal od své rodiny?"
Ilo přikývl a nějak se tím ta napjatá atmosféra aspoň trochu uvolnila.
"Jací byli? Vlastně… jak se tě mám na něco takového zeptat…"
"Zeptejte se mě." usmála se na něj Magda.
"Promiň… je to trochu… zvláštní." přiznal Versal.
"To nevadí. Ilo vyrůstal akorát s otcem. V nedaleké vesničce Smrkov. Jmenoval se… Purfi Hlavička, že?" otočila se na Ila a ten jí to všechno potvrdil.
Antoan se zatím chopil naběračky a začal rozlévat rajskou polévku. "A co vlastně děláš na hradě?" zeptal se.
"Kuchtíka." odpověděla za něj Magda.
Antoan se na chvíli zarazil. "Takže z tebe bude… kuchař?" vyprskl a už se na plný kolo smál. "Tak to je fakt chytrý. Říká se přece, že pod svícnem je největší tma, ne? Kdyby tak věděli, že mají čaroděje hned v kuchyni…" ještě jednou se zasmál a nalil Magdě polévku.
"Co je?" zeptal se jí, protože na něj hleděla s dočista otevřenou pusou. Antoan se narovnal a poškrábal ve vlasech. "Co na mě všichni tak hledíte? Co jsem řekl? Ilo?"
Ten se na něj podíval skrz prsty. Jediný důvod, proč mu prozradil své tajemství bylo to, že počítal s tím, že už ho nikdy neuvidí. Jenže Magda mu tenhle jeho plán trochu pokazila a takhle to dopadlo. Co už se dá dělat…
"Je to… pravda?" nevěřil stále Versal. "Opravdu jsi čaroděj?"
Ilo mu na to po chvíli váhání přikývl.
Antoan se zatím posadil. "Měli jste mě upozornit, že to nemám říkat." a pustil se do jídla jako první.
Magda si nad tím akorát povzdechla popřála všem dobrou chuť a dále se už neozývala.
Antonův otec se zamyšleně díval do talíře a Lenka zase neustále sledovala Ila. V místnosti panovalo prazvláštní ticho a vypadalo to, že nikdo nemá na jídlo ani pomyšlení.
"Zajímalo by mě," začal po chvíli Versal, "proč máme odjet z města."
Ilo zvednul hlavu od talíře a zadíval se na něj.
"Antoan mi o tom říkal. Že nám hrozí nějaké nebezpečí. Co jsi tím myslel?"
"Přesně to, co říkal." opakovala Magda Ilova tichá slova a dál usrkovala polévky.
Versal si povzdechl. "To mi opravdu moc neříká, děvče. Přestěhovali jsme se sem celou tu dálku jen kvůli tomu, abychom se dál mohli živit dřevořezbou. A když zrovna jedu z tržiště domů, vběhne mi pod kola můj druhý syn. A potom mě přemlouvá, abych znovu odjel. Kdybych jen věděl víc, tak…"
Magda odložila lžíci a začala tlumočit to, co jí Ilo říká: "Viděl jste někdy Stíny, pane Torivere?"
"Jednou, dvakrát…" odpověděl potichu.
"Jestli se tedy nebojíte o svou rodinu, zůstaňte klidně ve městě."
Versal na ni chvíli mlčky zíral. "Nechceš mi tím naznačit, že…"
"Bohužel ano." řekla Magda a zadívala se někam bokem.
"V tom případě-"
"NE!"
Všichni v té chvíli nadskočili leknutím ze židle. Versal se zadíval na svou ženu, která si právě prudce stoupnula. "Lenko…"
"Říkám ne! Nebudeme se stěhovat! Zrovna teď, když jsme našli Oskara…"
"Uklidni se prosím… Jsem si jistý, že se o sebe nějak postará…"
"Tati!" napomenul ho tentokrát Antoan. "Souhlasím s mámou."
"C- cože? Copak to ani jeden nechápete? Na tohle město zaútočí Stíny!"
"A svého vlastního syna tady necháš?!" oponovala Lenka s hysterickým tónem.
Versal se také postavil. "Posloucháš se vůbec? Poslední dobou říkáš jen Oskar sem, Oskar tam… Nedokážeš si prostě přiznat, že už to náš syn není! V žilách mu možná koluje stejná krev, ale to je vše!"
Lence už tekly po tvářích slzy. Zmateně se dívala na Ila a zároveň na Antoana. Byla si jistá, že to jsou dvojčata a neviděla nic jiného.
"Já neodjedu." trvala si stále na svém. "Neodjedu…"
Ilo něco podobného čekal. Už tehdy poznal, že se Lenka na něj nějak moc upnula… Na stěně byly pověšené nůžky. Vzal je z háčku a pomalu k ní přistoupil.
"Co to děláš?" nechápal Antoan a dál jen nevěřícně sledoval, jak Ilo stříhá uzoučký pramínek světle hnědých vlasů. Lenka měla v té chvíli nepředstavitelné nutkání ho prostě jen obejmout a nepustit, ale neodvážila se…
Ilo hodil vlasy do polévky, která stydla v jednom z talířů. Pronesl pár rýmů, které slyšela jen Magda a posunul ho k Antoanovy.
"A to si jak myslíš, že tohle budu jíst?" zašklebil se.
"Jen to udělej," pobídla ho Magda. "Stačí jedna lžička a všechno se vyřeší."
"To by mě zajímalo, co vyřeší jedna lžička polévky…" odmítl a díval se, jak se vlasy pomalu topí v hustém červeném moři.
"Nevěříš snad?" zeptala se a zkřížila ruce.
"Dobře, dobře! Budete potom všichni spokojení?" rozhodil rukama a dal si jednu lžičku z kraje. Najednou celý talíř znechuceně odsunul.
"Fuj… chutná nějak divně…" zamračil se a zkontroloval, jestli si nepošmákl i na nějakém tom vlase.
Jeho otec najednou údivem o pár kroků ustoupil. "Antoane…"
"Co je?" otočil se na něj.
"Tvoje vlasy…"
"Co?" chytl se za hlavu a už pelášil k zrcadlu. Zmizel z kuchyně a potom už se jen ozvalo: "U všech svatých!"
Okamžitě se vrátil zpět a hned ukázal prstem na Ila: "Cos mi to udělal? Moje vlasy mají jinou barvu!"
Ten se nad tím ale jen pousmál.
"Nesměj se a radši mi to konečně vysvětli!"
"Je to jednoduchý," upozornila na sebe zase Magda. "Vypadá to, že se vám z města moc nechce, ale i tak se za pár dní stane Ilův obličej hodně známým. A ty, protože jsi jeho dvojče, by ses mohl takhle dostat do velkých potíží. Jestli se dokážeš smířit se světle hnědou barvou svých vlasů, můžete klidně zůstat - tak jsme se s Ilem domluvili."
"Antoane, prosím…" nedala mu jeho máma ani chvilku na rozmyšlení.
"A to už jako budu takhle vypadat napořád?"
Ilo mu na to přikývl.
Antoan si ztěžka vzdychl. "Tak dobře, ale na oplátku se chci o tobě všechno dozvědět. Každičký detail o tvým životě, Ilo."
"Co je?" nechápala Magda. "Tak už na to konečně kývni."
Teď si zase povzdechl Ilo. Nakonec ale svolil. I když si to nechtěl přiznat, někde hluboko byl rád, že se může s Antoanem o všechno podělit. Že může konečně poznat svou druhou polovinu…


 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebika tvé SBéčko!!! Ebika tvé SBéčko!!! | E-mail | Web | 7. října 2009 v 18:27 | Reagovat

No teda...já nemám slov, ale teda vzali to cvelkem dobře jako to, že je čaroděj magda vyváděla víc , když se to dozvěděla :-D
A šup sem pokráčko!!

2 kajtulka kajtulka | Web | 8. října 2009 v 16:56 | Reagovat

jůů.. díl jsem sice nečetla :-D

Ale máš pěkný design :-) S FMA je to vzdy nadherny :-)

3 Káťa Káťa | 8. října 2009 v 19:04 | Reagovat

To bylo bezva! Už se nevím dočkat pokračování! Kdy bude další díl?

4 Daja _Sbé_^^ Daja _Sbé_^^ | E-mail | Web | 14. března 2010 v 15:28 | Reagovat

jako vždy, super!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru