U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 4: Dvojité sledování

3. ledna 2010 v 12:34 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Dvojité sledování

"Jak dlouho tu ještě budeme trčet?" stěžovala si otráveně Žaneta, protože ona není ten typ, co vydrží dlouho nic nedělat.
"Přestaň pořád otravovat - nejsme tady ani dvě hodiny."
"Ale já se nudím, Frencisi!" zaúpěla a začala kopat do zdi. "Ani s Vidodiem si nemůžu povídat, protože jsi mi to zakázal."

"Tak jsem přemýšlel," začal Vidodio, který se nudil asi stejně tak, jako Žaneta. "Tak jsem přemýšlel nad těmi jmény… Jak se vám líbí Alexandr?"
Frencis se na něj otočil. "Proč?"
"Ále… to je moje křestní jméno - to, co mi dali rodiče." usmál se.
"To zní, jakoby jsi jich měl víc," zavrtěl Frencis pobaveně hlavou.
"Popravdě mám ještě jedno, ale o tom bych se už nerad zmiňoval." dal si prst přes ústa. "Můžete mi tedy říkat Alexandr? Líbí se mi to jméno víc jak Vidodio akorát na něj možná nebudu ze začátku slyšet."
"Jakto?" zeptala se zvědavě Žaneta a bratr na ni okamžitě hodil nelítostný pohled.
"No tak Frencisi," položil mu Vidodio - čerstvě přejmenovaný na Alexandra - ruku na rameno. "Proč si nemůžeme se Žanetkou popovídat, když jsi u toho i ty a všechno slyšíš?"
"Fajn, zdělej tu ruku z mýho ramene." řekl neutrálním tónem, ale působilo to strašidelně.
"Tak proč?" naléhala znovu Žanet.
Alexandr se usmál: "Protože mě tak dlouho nikdo neoslovil - už jsem si odvykl. Ale jsem hlupák, že mě to nenapadlo dřív… představit se vám pod mým původním jménem. Takovéhle věci mi docházejí až po nějaké době…" začal se provinile škrábat na nose.
"Taky mi hned všechno nedojde a Frencis se mi kvůli tomu potom směje." protáhla Žaneta obličej a nenápadně se podívala na bratra. Ten ale nic neříkal a díval se z jejich úkrytu stále na ulici.
"Frencisi?" přišel se Alexandr podívat blíž.
"Šššt!" vystřelila jeho ruka dozadu a málem jej zranila.
Proto to Alexandr zkusil raději z druhé strany. "Děje se něco?"
"Už vyšel…"
"Kdo?"
Frencis se pousmál. "Kdo by si jen pomyslel, že bude dělat zrovna v kuchyni."
"Kdo?" zeptala se na stejnou otázku tentokrát Žaneta.
"Ten markeista přece - ten kluk s černou kočkou." odpověděl konečně Frencis a oba dva znovu zatlačil do úkrytu, protože černovlasý kluk kolem nich právě procházel.
"Budeme ho sledovat?" zašeptal Alexandr a natáhl krk, aby neznámého neztratil z dohledu.
"Chtěl bych, ale ve třech to nejde." zavrtěl Frencis hlavou.
"Tak já půjdu první - vy se držte zpátky." nabídl se dnes už podruhé.
Frencis ho ale zadržel dřív, než stačil něco udělat. Jenže nic neříkal a stále si jej s nedůvěrou měřil.
"Jestli mě nepustíš, tak ho ztratíme!" spustil naléhavě Alexandr. "Vím, že mi nevěříš, ale já nejsem zlý člověk. Možná jsem udělal," zarazil se a letmo se podíval na černovlasého chlapce, který pomalu mizel z dohledu, "udělal jsem věc, za kterou budu pykat až do konce života, ale jsem člověk, na kterého se můžeš spolehnout!" osvobodil svou ruku a rychle splynul s davem.
"Frencisi? Co budeme dělat?" zeptala se Žaneta a moc nechápala, co se právě stalo.
"Tak kombinované sledování, jo? Drž se u mě ségra a chovej se nenápadně." vyšel z úkrytu a následoval Alexandra. Žaneta se k němu přidala, ale nějak nevěděla, co má přesně dělat. "Jak se chová nenápadně?" zeptala se.
"Prostě si představ, že je to hra. Jdeš jenom se mnou po ulici - na nic víc nemysli."
Žanet přikývla a snažila se z hlavy vytlačit myšlenku, že někoho sledují. Po chvíli už ani Alexandra neviděla, ale bratr asi ano, a tak se držela u něj. Snažila se ale spíše soustředit na to, co se dělo kolem nich. Za tu cestu si všimla, že se na ně občas někdo škaredě podíval, nebo si s druhými začal něco šuškat. Čistí asi opravdu nejsou v cizích zemích vítáni. Možná kvůli tomu nosí bratr ten černý šátek, ale jistá si tím nebyla.
Po pár minutách doopravdy zapomněla, kam to vlastně jdou a začala si něco pobrukovat. Frencis si jí vůbec nevšímal a pouze pozorně sledoval, jak se Alexandr chová. Až na občasné schovávání za roh působil naprosto profesionálně. Najednou se ale zastavil a Frencis ho pomalu došel a opřel se vedle něj o zeď.
"Zalezl do tuhleté uličky. Vede východně z města. Je tam prašná cesta, která se mírně zvedá do kopce a vzadu je les - dál odsud nic nevidím." informoval okamžitě Alexandr.
"Než půjdeme dál, tak chci ještě něco dodat k našemu předešlému rozhovoru," začal Frencis a odkašlal si. "Měl bys vědět, že ty ani tvoje minulost mě absolutně nezajímají. Jestli se mnou půjdeš pokojně až do země Křišťálového Pole a nebudeš si při tom každý den měnit jméno, bude mi to nadmíru stačit. Svoje problémy si laskavě nech pro sebe." dořekl a prošel s Žanetou mezi domy až na konec uličky. Neznámý kluk mezitím šlapal po cestě do kopce a poté pokračoval podél lesa. Alexandr se také beze slova přidal ke sledování, ale najednou se začal potichu smát. "Zdá se mi to, nebo je to kočka?"
"Kočka?" polekala se Žanet.
"Jsi si opravdu jistý, že s tím klukem byla obrovská černá kočka?" zeptal se Alexandr Frencise a nemohl si odpustit smích. "Protože tahle kočka je bílá a takhle prťavá." vtěsnal její výšku mezi dva prsty.
"Viděl jsem to, co jsem viděl." odpověděl Frencis klidně, ale uvnitř ho štvalo, že je mu pro smích. "Ale stejně mi přijde divný, že ta kočka jde jako první a potom až ten kluk. Mají to nějak prohozený… Vlastně celý je to až moc divný." uznal nakonec. "Za chvíli zajde za zatáčku, takže bychom mohli jít za ním - nebude nás vidět."
Za minutku byl černovlasý kluk opravdu z dohledu, a tak se trojice rychlým krokem vydala za ním. Když byli u stejné zatáčky, Alexandr se opatrně podíval, kam vede cesta dál. Vzápětí ale zase zalezl, protože sledovaný se otočil a zmizel.
"Co se stalo?" ptal se okamžitě Frencis.
"Ehm, dál vede podél cesty asi dvoumetrový kamenný plot s oprýskanou omítkou a za ním rostou v řadě stromy. Nejsem si jistý, ale asi tam bude někde vchod a ten kluk tam vešel. Hrozně jsem se vyděsil, když se otočil," oddechl si.
Frencis se raději přesvědčil sám, ale opravdu tam už nikdo nebyl. Za zatáčkou byla cesta také širší, že by se na ni vlezl koňský povoz, a pokračovala dál, až se znovu svažovala k městu. Vydali se tedy podél zdi. Na zemi se válely kusy omítky, ale asi nikomu nevadilo, že stavení chátrá.
Když byli asi v půlce, opravdu narazili na vchod. Přitiskli se ke zdi a Alexandr zašeptal, že opatrně zkontroluje situaci. Naklonil se a jen co koutkem oka zahlédl, co je vevnitř, už byl zase přilepený ke zdi. Pevně přitiskl víčka k sobě a semknul rty.
"Co tam je?" špitl na něj Frencis.
Alexandr spolknul suchý knedlík: "Ten kluk… Viděl mě."
Frencis na něj vyvalil oči.
"Stojí tam uprostřed cesty a čeká na nás." vysoukal ze sebe a nejraději by se v té chvíli někam rychle vypařil.
"Co budeme dělat?" zašeptala vystrašeně Žanet, že ji bylo sotva slyšet.
Frencis se zhluboka nadechl a řekl: "Mám nápad - nechte mě mluvit a na všechno kývejte."
Potom vyšel ven a od té doby začalo jeho vynikající divadýlko…


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebika Ebika | E-mail | Web | 3. ledna 2010 v 12:55 | Reagovat

:-DJejda tak na to se už nemůžu dočkat , vypadá to,, že příští dílek bud teda něco tak ho sem honem hoď tahle kapitolovka je skutečně senzační, dokonalá, tehle dílek, je dokonalý, ty tak záživně píšeš, úplně ti závidím mo krásné :-D

2 Daja/Ayumu Daja/Ayumu | E-mail | Web | 3. ledna 2010 v 14:05 | Reagovat

me uz nekolik veci napadlo :D mno tady to zverejnovat nebudem vsak to este promyslim :D nefim napadlo me aj tedkom neco....

3 Daja/Ayumu Daja/Ayumu | E-mail | Web | 3. ledna 2010 v 14:06 | Reagovat

jo tak pristi Silvestr :D a ozerem se!

4 Daja/Ayumu Daja/Ayumu | E-mail | Web | 3. ledna 2010 v 14:06 | Reagovat

[3]: ehm pac mi bude 15 :D

5 Miharu Miharu | 3. ledna 2010 v 15:35 | Reagovat

[4]: to já nechci vědět, kolik mi bude xD

6 Leňa Leňa | 3. ledna 2010 v 19:26 | Reagovat

pokračování chci  :-D zase je to ukončeny v tom nejlepšim

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru