U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 6: Dopis

23. ledna 2010 v 9:48 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Dopis

"No konečně!" vykřikl Frencis radostně a vyběhl se Žanetou po schodech. Nahoře se setkali s Oskarem a dál pokračovali společně. Bohužel je nečekalo moc radostné podívání. Alexandr sice naše muže jménem Hinsberk, ale ten mu zrovinka přitiskával zbraň těsně ke spánku. Byla překrásná, zdobená zlatými proužky a malými drahými kamínky; bohužel určená k zabíjení.
"Hinsberk?" zeptal se po chvíli Frencis a znovu si stoupnul před sestru.
"Správně." přikývl postarší muž. "A než cokoliv začneme vyjednávat, odhoďte všechny své zbraně tamhle do rohu." pokynul bradou. "Jinak se mozek vašeho přítele bude válet na zemi."

"Jen klid," zvedl Frencis nepatrně ruce nahoru. Docela mu teď všechno nahrávalo do karet. Aspoň se dozví, jestli má ten němý kluk nějakou zbraň. Opatrně sáhnul do vnitřní kapsy svého kabátu a odhodil Alexandrův nůž pryč. Potom ještě vytáhl jeden, který měl připevněný na opasku svých kalhot. Byl to krásný kapesní nůž z tmavého dřeva a nebylo mu zrovna příjemné, když ho odkopával stranou. Potom se zadíval na Oskara, který stále jen zaraženě stál.
"Hej, Torivere, můj přítel je v nebezpečí kvůli tobě, tak už konečně něco udělej!" zakřičel na něj a tím ho jakoby probudil. Chlapec okamžitě upustil svůj kožený vak na zem. V ruce držel jen poskládaný list papíru a opatrně udělal pár kroků vpřed. Zvedl dopis a znovu se přiblížil. S nataženou rukou stále postupoval pomalu kupředu a hlídal každý Hinsberkův pohyb. Když už byl přímo u něj a pobídl ho nepatrným gestem, ať si papír vezme, odmítl.
"Dej ho tomuhle chlapíkovy - ať to přečte nahlas."
Teď zase odmítl Oskar.
"Víš, kolik lidí mi je po krku, kluku? Jen díky mé opatrnosti ještě stále dýchám tenhle vzduch. Rozhodně se nehodlám rozptylovat čtením, abyste mě mohli vzápětí zamordovat. Dej mu to." řekl neoblomně.
Alexandr viděl, že je dopis pro toho chlapce opravdu cenný, jenže podle jeho výrazu bylo jasné, že rozhodně nehodlá riskovat život cizího člověka. Vzápětí už Alexandr rozevíral psaní a rychle přeletěl očima po písmu, které bylo možná napsáno krasopisně, ale také se střídalo s několika skoro nečitelným pasážemi. Už jen ten pohled v něm vyvolával pocit, že je to zpráva plná emocí. Ale musel to přečíst:

"Jmenuji se Oskar Toriver. Má rodná země leží odsud více na jih, ve středozemí. Pocházím z místa, kde je vítr pánem - z Větrné Roviny. Ale je to hlavně místo, které bylo asi před půlrokem napadeno armádou Stínů. Tehdy zemřelo mnoho lidí a i já jsem málem patřil mezi ně. A právě v této době jsem dal vaší dceři tři sliby. První byl, že si Magdu vezmu za ženu. Druhý, že vás najdu a řeknu vám o ní. A třetí spočíval v tom, že se z ničeho, co se stalo, nebudu obviňovat. Doteď jsem ani jeden nesplnil, ale teď držíte tenhle dopis a víte, že jeden ze slibů se právě plní. Přál bych si, aby se i ty ostatní dva mohli vyplnit, jenže to už asi nikdy nebude možné. Chci, abyste věděl, že jsem vaši dceru miloval víc než cokoliv na světě a kdyby existoval způsob, jak vyměnit její život za můj, udělal bych to bez jediného zaváhání.
Té osudné noci, když Stíny napadli hlavní město mé země, zemřelo mnoho lidí. Utrpení přišlo do našich životů a stále sídlí v našich srdcích. Nikdy nezapomenu na dívku mě nejdražší, která té noci zmizela z mého života.
Přináším vám zprávu, že dne napadení Větrné Lhoty zemřela vaše dcera Magda, rukou jednoho ze Stínů.
Upřímnou soustrast."

Když Alexandr dočetl, hlaveň zbraně okamžitě zmizela z jeho spánku. Hinsberk mu vytrhl dopis z ruky a znovu si přečetl poslední odstavec.
"Můj bože…" řekl s roztřeseným hlasem. "Moje Magdička… moje… já myslel, že… že je už dávno mrtvá a teď," zbraň mu náhle vyklouzla z ruky. "A teď mi přijde dopis, že… že se měla vdávat a," rychle se kousnul do spodního rtu, ale ani to mu nepomohlo zatlačit slzy. Ze slabosti se mu okamžitě podlomila kolena.
Alexandr rychle využil situace a odběhl za Frencisem.
"Konečně volný," oddechl si.
"Byl jste neuvěřitelně statečný, pane Alexandře." špitla na něj Žaneta.
"Děkuji," přikývl a znovu se zadíval na pana Hinsberka. Už nebrečel, jen si znovu pročítal dopis.
"Smrt svých dcer a synů jsem už dávno hořce oplakal, chlapče." zvedl hlavu a Oskar si před něj raději klekl. Ani on necítil v nohách moc síly.
"Stalo se to asi před pěti lety," pokračoval Magdin otec. "Tehdy jsem ještě byl pánem tohoto sídla, tohoto města a těchto polí." porozhlédl se po zpustošeném pokoji. "Řekla ti někdy Magda, že je ze vznešeného rodu? Že je hraběnka?"
Oskar nepatrně pootevřel pusu, což bylo pro muže dostatečné gesto.
"Ani se jí nedivím." mihl se na jeho obličeji pokřivený úsměv. "Žil jsem tu se svou milovanou ženou, čtyřmi dcerami a dvěma syny. Neřídil jsem tento kus země, kterou mi král svěřil, zrovna špatně, jenže jsem udělal jednu obrovskou chybu. Tohle malé panství totiž odděluje město od Cukrového lesa, kde žijí čarodějnice. A protože jsem to věděl, zakázal jsem svým poddaným chodit do tohoto lesa. Jenže to se čarodějnicím vůbec nelíbilo. Tehdy poslali jednu z nich do města jako výstrahu. Začali se dít různé nevysvětlitelné věci jako požáry, nemoci, zničená úroda… a vše jen kvůli tomu, abych znovu zpřístupnil Cukrový les. Jenže to jsem rozhodně neměl v úmyslu. Nedám přece čarodějnicím dobrovolně nažrat!" řekl vztekle. "A tak jsem dal za úkol svým nejlepším vojákům a špehům, aby tu čarodějnici chytli. Když se tak konečně stalo, nechal jsem ji pro výstrahu ostatním jejího druhu upálit na hranici. Někomu to přijde kruté, ale není to nic proti tomu, co udělaly čarodějnice mě." nadechl se a zatnul své ruce v pěst. "Proklely celý můj rod a od té doby mě mí poddaní začali nenávidět. Všechno, co se jim v posledních dnech stalo, připisovali na kabát mě. A mou ženu prohlásili také za čarodějnici a žádali její smrt. Nepokoje vyvrcholily a jednou v noci… nás přišli všechny vyvraždit. Zničili můj dům, podřízli mi děti a manželku nechali upálit v jednom z pokojů. Ale mě nechali naživu. Mohl jsem být už dávno mrtvý, ale tohle už čarodějnice nechtěly - chtěly, abych trpěl. A to se jim podařilo." dovyprávěl svůj bolestný příběh. "Ale jsem šťastný, že moje nejmladší dcera neskončila ve spárech čarodějnic a utekla ze země. Jsem šťastný, že mohla ještě chvíli žít a potkat štěstí." položil hrabě Oskarovi ruku na rameno. "Děkuji ti, že jsi udělal její prokletý život šťastnějším." řekl s úsměvem, ale do očí se mu už znovu hrnuly slzy. "Ale i kdyby vše přečkala až do dnešních dnů, nepřinesla by vašemu životu štěstí," sklopil hrabě Hinsberk hlavu jež tížilo věčné prokletí.
Oskar pevně přitiskl víčka k sobě. Ani on nepřinášel lidem nikdy nic dobrého, ale kdyby Magda ještě žila, dokázal si představit, jak společně odolávají jejich nelítostnému osudu.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Leňa Leňa | 23. ledna 2010 v 10:19 | Reagovat

nádherny a smutny, Soni tenhle dilek se ti moc povedl  :-)

2 Ebika Ebika | E-mail | Web | 23. ledna 2010 v 11:38 | Reagovat

To byl krásný dílek, byl smutký, ale nádherný už se moc těším na pokračování....:-(:-D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru