U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 8: Cukrový les

20. února 2010 v 12:51 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Cukrový les

Prašná, málo užívaná cesta nejdříve vedla bezpečně okolo Cukrového lesa. Ale brzy se skupinka o třech lidech a jedné kočce dostala na rozcestí, kde lidé dlouho nepřemýšleli, kudy se dát. Ale tentokrát to mělo být jinak.
"Poslední šance se vrátit, Frencisi." podotknul Alexandr, ale i jej vzápětí uchvátilo, jak se Oskarova kočka ve stínu stromů znovu přeměnila na malou bílou skvrnku. Chvíli pokračovala sama, ale po pár metrech se zastavila u jednoho z balvanů, co byly poseté po cestě do Cukrového lesa, a vyskočila na něj. Její pán se vydal za ní a zbytek se mlčky rozhodl pro to samé. Oskar se naklonil nad kamenem, kde kočka máchala zuřivě ocasem, a začal si ho ze všech stran prohlížet.

"Děje se něco?" zeptal se zaskočeně Frencis a pozorně sledoval, jak chlapec odrýpává z kamene hustý mech. Vůbec nechápal, proč to dělá, ale po chvíli se odpověď zjevila před jeho zrakem - pod mechem byl vytesaný nějaký symbol. Byl ve tvaru obráceného ypsilon a na nožičce měl položenou jednoduchou vlnovku.
Alexandr se přišel podívat blíž a než si přiklekl, pohladil krátce bílou kočku po hlavě.
"To je mysonský znak." řekl a Oskar se na něj velice překvapeně zadíval.
"A to znamená?" chtěl vědět Frencis, ale od toho podivného zvířete se držel dál.
"To znamená," navázal Alex, "že tohle místo je opravdu začarované." zadíval se na něj přes rameno. "Dříve používali mysonské písmo někteří čarodějové, ale už bude asi tak 150 let zpátky. Jsou to v podstatě znaky, které slouží k vlastní potřebě - a to by se podle nynějších zvyků nemělo. Někde tu musí mít ještě svoje dvojče - maisonský znak."
Frencis akorát zavrtěl hlavou: "A to je zase co?"
"To je znak k němu opačný. V mysonském znaku energie vzniká a v maisonském zaniká. Jsou to dva body, které tvoří neviditelnou přímku s určitými vlastnostmi."
Oskar zatím přešel na druhou stranu cesty a strhl ze stromu nějakou popínavou rostlinu. Alexandr měl pravdu. V kůře stromu byl vyřezaný podobný znak. Tentokrát měl ale místo vlnovky kolečko. Frencis se otočil na Alexe pro vysvětlení.
"Když to všechno shrnu, právě stojíme před takzvaným bludným kořenem."
Frencis se podíval na zem, ale žádný kořen opravdu neviděl. Těmhle hloupým markeistickým žvástům se jen těžko věří. "Dobře, a co takový bludný kořen umí?" pokračoval ve své roli, ačkoli mu jeho kacířská slova drásala uši.
"Přesně to, podle čeho je pojmenovaný." usmál se. "Když ho překročíš, zabloudíš. No… vidím, že tomu moc nevěříš. Jednoduše postačí, když přímku obejdeme a nic se nám nestane."
A jak řekl, tak také udělal. Chvíli se prodíral keři a různým jiným porostem až nakonec vítězně spočinul na druhé straně jeho pomyslné přímky. A hned za ním se už stejnou cestou vydával Oskar i jeho kočka, což působilo opravdu zvláštně.
Frencis měl v té chvíli velkou chuť překročit tu jejich připitomělou čáru, ale raději to neudělal. Když už i to zvíře ji obešlo, tak to na tom snad něco pravdy bude…

"Tak kudy teď?" zeptal se Alexandr. Stáli na okraji svahu a trochu bezradně se dívali dolů. Pod nimi byly popadané stromy, ale poté se znovu všechno zvedalo do kopce. "Možná by to šlo nějak obejít." přemýšlel nahlas a ani si nevšiml, že se kočka znovu proměnila. Chvíli chodila sem a tam, jakoby přemýšlela, kudy se vydá. Potom lehce nakročila a zadívala se na Oskara.
"Ty jí rozumíš?" zeptal se zvědavě Alexandr. "Můžeš s ní mluvit?"
Chlapec akorát pobaveně zavrtěl hlavou.
"Tak co to je? Nějaká intuice? Nebo pouto?" nepřestával se o ty dva zajímat, protože opravdu vypadalo, jakoby si tahle mlčenlivá stvoření neustále něco povídala mezi sebou.
Oskar pokrčil neurčitě rameny, ale prstem ukázal směr. Cesta nyní vedla dolů po svahu, přes písčitou půdu a znovu do kopce.
Alex se znovu zadíval dolů a hledal, kudy by se dalo bezpečně sejít. "Ehm… když půjdeme co nejkolměji ke svahu, bude menší pravděpodobnost, že uklouzneme." pousmál se a otočil hlavu směrem k Oskarovi. Když si toho všimnul, promluvil: "Nepřestává mě ta tvá kočka fascinovat. Jsem hodně zvědavý, jak bude vypadat, až se promění nazpět, protože věřím, že není obyčejná."
Chlapec přikývl a společně se všichni vydali opatrně dolů. Od noh se jim bez ustání prášilo a chyběl snad jen kousíček k tomu, aby si někdo na všech těch kamenech a kamíncích vyvrtnul kotník. Občas se naskytl na přichycení nějaký osamělý keř nebo pahýl stromu, ale jinak tam nic nebylo.
"Můžu se na něco zeptat, Alexy?" začal Frencis po dlouhém tichu.
"Ano?" zareagoval na jeho hlas, ale stále se pečlivě díval pod nohy. To kočka už byla dávno dole a se zájmem je všechny sledovala.
"Jak to, že toho víš tolik o mysonských a maisonských znacích? Nebo spíš bych se měl zeptat, proč víš tolik o markeistických čarodějích? Nevěděl jsem, že jsi tak užitečný." Měl na mysli jejich pomyslnou výpravu za poklady.
"Ještě jsem ti o tom neříkal?" zeptal se a Frencis nedokázal poznat, jestli hraje nebo ne. "Můj otec i dědeček byli čarodějové. Vyrůstal jsem v tomhle prostředí a přirozeně, skoro jako každý zvědavý kluk, se zajímal o magii."
"Dobře, ale… nedělá to z tebe taky tak trochu čaroděje?"
Alexandr si dal s odpovědí chvíli načas, ale potom řekl: "Považuju se spíše za vědce. Za objevitele nebo průkopníka, ale čaroděje ne. Mimoto, tak už žádný ani neexistuje. Tedy možná Poslední čaroděj je stále ještě naživu, ale co já vím, že?" zasmál se a potom jen tišeji dodal: "Chtěl bych ho ale potkat."
"A co bys z toho měl?" zvedl Frencis hlavu a málem v té chvíli uklouzl.
"Asi nic," přiznal Alexandr, "ale chtěl bych poznat člověka, který zabil boha Stínů. Určitě bych se ho zeptal, jak to udělal." dořekl a udělal pár posledních kroků. "Uf - bezpečně dole." oddechl si a zadíval se na cestu, kterou museli absolvovat. "Fajn… a teď to samé zase nahoru."
"To bude brnkačka." pobídl ho Frencis. "Tenhle kopec už není tak strmý." dořekl a začal přelézat popadené stromy a haluze.
"Co myslíš, Alexy? Udělala tuhle prohlubeň lavina?"
"Jo to dost pravděpodobné," uznal. "Ale tu půdu může taky odplavovat silný déšť, nebo stojíme ve vyschlé řece."
Frencis se podíval kolem sebe. "Stejně se spíš přikláním k lavině."
Alexandr se akorát pousmál, protože Frencis teď trochu polevil na ostražitosti a ukázal, že ve skutečnosti je hodně tvrdohlavý. To ale není jeho starost - beztak si toho Oskar ani nevšimnul. I když… kdo ví, jak němí lidé přemýšlí? Třeba se chová, že ho nic nezajímá, ale všechno pečlivě poslouchá. Možná jen přehnaně fantazíruje, ale stejně je na tom klukovi něco divného. Všeobecně celá tahle skupinka má prapodivné složení. Lovec lidí, hledaný uprchlík, němý kluk s magickou kočkou…
Mezitím už všichni pomalu stoupali do kopce. V těchhle místech to už konečně vypadalo jako v pořádném lese. Nad hlavami se jim tyčily vysoké a štíhlé smrky s borovicemi a jejich kroky tlumila vrstva popadaných jehlic. Ale stejně se jim nešlo moc dobře, protože pod jehlicemi byla suchá, prašná půda a celkem to klouzalo.
"Doufám, že to aspoň bude za tu námahu stát." zafuněl Frencis a sundal si šátek z hlavy.
"Dobrej účes." pousmál se Alexandr a otočil se zase zpět. "Vždycky žasnu nad tím, jak mají Čistí tak zvláštně světlé vlasy. Jsou takové jinačí než obyčejná blond."
"To bude možná tím, že jsme Čistí, Alexy." zdůraznil a trochu si poupravil spláclý a zpocený účes.
"Mimochodem, proč ten šátek vlastně nosíš?"
Frencis se natáhl po větvi a přitáhl se k ní. "Nosil… nosil ho můj bratr." řekl smutněji než obvykle.
Alexandr se vzápětí zastavil, protože cítil, že narazil na citlivé téma. "To je mi líto,"
Frencis se pobaveně zasmál. "Ale on není mrtvý. Akorát od nás odešel."
"Cože?" zamrkal na něj překvapeně. "A já už myslel na to nejhorší," poškrábal se provinile na nose. Náhle ale přestal a lehce se vyklonil, aby se přes něj podíval dolů. "Oskare?"
Frencis se také otočil za sebe. Byl možná tak o dva či tři metry níže jak oni. Opíral se jednou rukou o kmen stromu a těžce oddychoval.
"Torivere, je ti něco?" zeptal se Frencis a opatrně sešel až k němu.
"Proč mu říkáš Torivere? Nezní to moc přívětivě," přidal se k nim i Alexandr.
Frencis opatrně položil tomu němému chlapci ruku na rameno. "To je zvyk naší země." odpověděl na předešlou otázku. "Poslyš, Oskare, jestli už dál nemůžeš, odpočineme si na chvíli."
Ten bez zaváhání přikývnul.
"Ještě kousek vylez a tady se opři o ten strom, ano? To snad ještě zvládneš."
Oskar natáhnul volnou ruku kolem jeho ramen a společně udělali tři dost namáhavé kroky. Chlapec se opatrně opřel o kmen stromu, ale jeho dech byl stále nepravidelný a přerývaný.
"Můžeme ti nějak pomoct?" zeptal se pro změnu Alexandr. "Bude stačit, když jen chvíli počkáme?"
Oskar na to opatrně přikývl a zavřel oči. A tak se oba dva posadili naproti němu a čekali.
Jako první to ticho nevydržel Alex: "Frencisi, co se stalo s tvým bratrem?"
Chlapec na něj líně otočil hlavu. "Proč to chceš vědět?"
"Protože mě to zajímá - proč asi?"
"Pro mě za mě." pokrčil rameny. "Určitě víš, že enembismus má hodně přísných pravidel."
Alexandr ho okamžitě zastavil: "Co je to enembismus?"
Frencis se na něj podíval, jako kdyby právě spadl z hrušně. "Vy jižané vůbec nic nevíte! Pamatujete si jenom to, co jde zapamatovat lehce."
"Snad se tolik nestalo," uklidňoval ho.
"I nejvyšší má svoje jméno," pokračoval. "Kanarcius Mijs Enembis - od toho je pojmenované naše náboženství, enembismus."
Alexandr se to pokusil zopakovat: "Karsius Mys… Enebis?"
"Buď té laskavosti, a už to nikdy nezkoušej." zpražil ho nepříjemným pohledem. "Takže, enembismus má hodně přísných pravidel. Jedním z nich je i to, že Čistý může být jen ten, který z celého svého srdce věří. Jenže můj starší brácha byl hodně lehkomyslný. Hodně pochyboval a dělal si z Božích skutků legraci. A kvůli tomu byly každý den jeho vlasy stále více a více tmavší. Proto začal nosit šátek, protože světlé vlasy jsou znamením poslušnosti k Bohu. Ale později se to stejně provalilo. Rodiče ho zavrhli, sestry o něm raději nemluvili a sousedi ho hnali z města holemi a kameny." povzdechl si. "Zbyl mi po něm akorát jeho šátek a tenhle kapesní nůž, který mi dal k šestnáctinám." vytáhl nožík s tmavou rukojetí, na jejíž jedné straně byl plátek světlého dřeva ve tvaru vlaštovky.
Alexandr si ho začal s úžasem prohlížet: "Pěkná práce - musel stát hodně."
"Určitě jo." pousmál se Frencis a vrátil ho zpět na své místo.
V povídání je ale přerušil Oskar. Zničehonic začal něco hledat ve své tašce přeplněné papíry. Když to konečně našel, Frencis skoro zapomněl dýchat.
Alexandr si vzal papírek a přečetl jej nahlas: "Samuel Fristo? Kdo je to?"
Frencis nasucho polknul: "To je… to je můj brácha."
"Vážně?" vyvalil oči. "Oskare, ty ho znáš?"
Chlapec s úsměvem přikývnul. Byl to jeden z mála lidí, kteří jej dokázali brát takového, jaký je.
"Vede se mu dobře?" zeptal se Frencis potichu a tentokrát vůbec nic nehrál. Svého bratra opravdu postrádal, ale jako věřící by mu nejraději pořádně namlátil. Kdyby to tehdy udělal, možná by Samuel přestal s kacířstvím a zůstal by s rodinou. Ale asi se má mezi markeisty lépe, protože Oskar právě přikývnul na jeho předešlou otázku.
"Svět je malý," zasmál se Alex a ani Frencis si neodpustil úsměv. Jenže tenhle byl opravdu falešný - jeho plány se právě teď trochu zkomplikovaly…


 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ebika Ebika | E-mail | Web | 21. února 2010 v 15:09 | Reagovat

Já teda musím přiznat stále netuším co od Frencise mám čekat no nechám se překvapit:-D

2 Daja _Sbé_^^ Daja _Sbé_^^ | E-mail | Web | 17. března 2010 v 11:17 | Reagovat

Nemám slov... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru