U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Pure Darkness 17 - Tajemství deníku

24. února 2010 v 13:37 |  Keep On 3 - Díly
Chvíli tam oba dva tiše seděli. Mrtvá hvězda a prokletá dívka bok po boku.
"Deane?" promluvila první Tomoko. "Je tu vůbec něco, co můžu udělat? Cokoliv…"
"Nerad to říkám, ale… už je konec. Ani jeden z nás nic nezmůže. Můžu ti dát jen radu do příštích dnů."
"Radu?"

Dean přikývl. "Kdybych měl své schopnosti, možná bych ještě dokázal přetvořit tvou duši k temnotě, ale jsem teď pouze duše bez těla. Proto ti poradím, aby jsi neposlouchala svůj vnitřní hlas ani intuici. Spoléhej se jen sama na sebe a buď silná. Nebude to hned, ale jestli vytrváš, získáš si zpět kontrolu nad svým tělem. Nesmíš nechat svou temnou stránku zvítězit."
Tomoko přikývla a seskočila z pódia. "Asi už půjdu."
"Jestli ještě potkáš Jimmyho, řekni mu, že ho pozdravuju."
"Nic víc?" podivila se.
"Nic víc. I tobě bych se mohl za všechno omluvit, ale stejně by se nic nezměnilo. Ale jestli to chceš slyšet…"
"Nechci." usmála se. "Sayonara Deane Crowsi." natáhla k němu ruku.
"Syonara," stiskl její dlaň, ale dívka se rozplynula jako jevištní mlha.

***

"Zastav se!"
"Přestaň mě pronásledovat!"
"Až si přečteš ten deník!" křičela Kamila, ale nikdo kromě Korlejmiho ji naštěstí neslyšel. Ale jestli lidé vidí ten sešit, který celou dobu táhne, tím už jsi jistý nebyl.
"Co po mě chceš?" otočil se na ni.
"Chci, abys šel zachránit Tomoko! Říkal jsi, že tě nemiluje, ale tohle je její deník - určitě tam bude něco, co tě přesvědčí!"
Korlejmi zkřížil ruce a chvíli stál mlčky uprostřed ulice. Potom si opřel bradu o dlaň a znovu zkameněl jako socha. Kamila netrpělivě čekala, ale nepromluvila ani slovo. Nakonec si začal hrát s pramínkem vlasů, který mu zavazel ve výhledu.
"Měl bych se jít ostříhat…" usoudil.
"KORLEJMI!" zakřičela mu Klíčnice do ucha, protože už toho měla tak akorát dost.
"FAJN! Fajn. Dej sem tem blbej sešit!" vytrhl jí deník z ruky a odkráčel s ním do osamělé uličky. Opřel se o zeď a pokusil se ho otevřít na první stránku.
"Co to… To má přilepený sekunďákem nebo co?"
Kamila se mu posadila na rameno. "Je to zapečetěné její aurou."
"Tak řeknu hned, ne?" natáhl deník před sebe a když jej za pomocí své aury otevřel, stránky se rozletěly na všechny strany. "Wow… hustý…" zasmál se.
Kamila zalapala po dechu: "Eh…? Ty… TY NEMEHLO!" liskla mu.
"Hej! Tak takhle by to nešlo. Chovej se slušně nebo si to ještě rozmyslím. Podívej, okrajové stránky zůstaly ve vazbě." a nalistoval na první záznam.

9. října
Už je to pár dní. A stále nemůžu přijít na to, jestli jsem se zachovala správně.
Nikdy jsem nebyla moc oblíbená a zažila jsem jen jednostrannou lásku. Ale potom jsem ho potkala. A až po nějaké době jsem si uvědomila, že on by mohl být možná ten pravý a zamilovala jsem se do něj. Trvalo mi to déle než jemu, ale potom jsme si konečně uvědomili, že jsme stvořeni pro sebe. Ale zvrtlo se to.
Asi jsem po něm chtěla nemožné…


"No vidíš!" poklepala Kamila na stránky. "Miluje tě a je jí to líto!"
Korlejmi si odfrkl. "Nejsou tu žádná jména, takže může mluvit úplně o někom jiném."
Než stačila Kamila vůbec něco namítnout, otočil na další zápis.

10. října
Včera se ta tvrdá práce konečně vyplatila - dovedla jsem Sachi bezpečně na druhou stranu. Když už jsem ale u té druhé strany, vybavuje se mi dnešní sen. Tedy pokud to byl sen, jenže jinak si to vysvětlit nedokážu. Lepší bude, když na to zapomenu - je malá pravděpodobnost, že se mi bude zdát znovu.
Včera se ještě stala jedna věc, která mi vyrazila dech. Myslím, že to Norika měla celé naplánované. Ale nevím, proč najednou tak změnila názor a dovolila Michalovi setkat se se svou sestrou. Podle mě tím ohrozila jen jeho bezpečnost. Kdyby se to nějaký démon dozvěděl, neváhal by a snažil se získat jeho moc. A tohle je taky pěkná záhada - ta Michalova moc. Jednou mi říká, že je obyčejný člověk, podruhé se zčista jasna objeví a je zase čaroděj - chtěla bych znát jeho tajemství, ale to asi nebude možné.
Taky konečně zveřejnili Deanovu smrt. Čtrnáct dnů jim to trvalo a nakonec došli jen k sebevraždě. Win je v zahlazování stop opravdový odborník, ale od té doby jsem tuhle zelenovlasou vílu neviděla - co asi dělá? A co se stalo s Jimem? Na to se musím zeptat Usagi. A taky se musím přesvědčit, jestli je to ona - ten divnej sen mi opravdu popletl hlavu.


Korlejmi se začal smát: "Ten Michal je ale komediant."
"Divný sen?" přemýšlela Kamila nahlas. "Tomoko se o tom jednou zmínila." a rychle otočila stránku.

11. října
Znovu - stalo se mi to znovu! Dneska ráno, když jsem šla do školy, to bylo poprvé. Slíbila jsem Kamile, že až bude okolo málo lidí, dám jí tu jahodu, kterou jsem ráno vzala z ledničky. Jenže najednou jsem prostě… vypnula. Nevím, jak to líp popsat. Potom jsem uslyšela jak Usagi volá moje jméno a začala jsem konečně zase vnímat. Ale těch pár sekund před tím si vůbec nepamatuju… Nevím, co se to se mnou děje.
Podruhé to bylo o přestávce ve škole. Musím přiznat, že mě docela překvapilo, jak vešel Jim do třídy. Zajímalo by mě, kde do teď byl… Bavili jsme se o něm s Usagi. Není moc nadšená z toho, že se na něj teď musí celý den dívat. Sedí sice úplně na druhé straně třídy v předposlední řadě, ale právě z toho místa má na Usagi nejlepší výhled.
Jak jsme se tak bavili, zabrousili jsme k tématu: kluci a já. Vzpomněla jsem si na Korlejmiho a nejednou jsem měla před očima zase černo. A slyšela jsem v dálce svůj hlas, který ovládal někdo jiný. Přišla jsem k sobě až když promluvil Jimmy.
Opravdu bych chtěla vědět, z čeho mám tyhle výpadky. Ani trochu se mi to nelíbí. Ale mám strach se někomu svěřit…


"Tady!" ukázala Klíčnice. "Vzpomněla si na tebe!"
"Fajn ale… co myslí těma výpadkama?" zamyslel se. "Že ty sis toho nevšimla, co?" rýpnul si.
"Já nejsem její chůva!" bránila se a raději začala číst další záznam.
"Počkej, nechybí tu stránka?" začal se Korlejmi dívat po zemi, ale viděl jen prázdné listy.
"Co si pamatuju, tak Tomoko dvanáctého nic nepsala."

13. října
Nic mě nebaví. Nebaví mě číst, nebaví mě škola, nechce se mi mluvit, smát se a jídlo chutná jako polystyren. Asi se zblázním z toho obrovského tajemství, které mám. Jak dlouho ještě budu schopná tohle všechno vydržet? Nebo spíš kolik času mi zbývá, než ztratím rozum a svou lidskost? Uvědomím si vůbec, že se měním? Budu moct žít s pocitem, že jsem… jako Satu? Stvůra bez citů, se srdcem prohnilým temnotou. Budu démon. Tak jako Wuram Ribfei Ha, Orime Alexi Eldy a Sfil Vi Furylvend Korlejmi… Když si uvědomím, že jsem nechtěla být s Korlejmim jen kvůli tomu, že je démon a teď se ze mě stává úplně stejná stvůra a možná ještě horší… dělá se mi ze mě špatně. Musel mě mít daleko víc rád, než já jeho. Určitě mě měl víc rád, protože ze začátku jsem ho vůbec nemohla vystát a když jsem si konečně uvědomila, že ho miluju, bylo už pozdě. Teď je už taky pozdě - na všechno.
"Jsem jen malá figurka ve velké hře," tohle jsou slova, která pronesl Dean než mi dal Polibek Temnoty. Když nad tím tak přemýšlím, vyznělo to, jakoby to nechtěl udělat, ale dostal to rozkazem. Chtěla bych vědět od koho. A taky jaký je jejich cíl. Jestli jsem jím já nebo se spíš snaží přes mě dostat hlouběji do řad Zítřku. Třeba jsou to ti samí, co šli tehdy po Michalovi (a někteří stále ještě jdou). Moc nad tím uvažuju… Ale asi je to lepší než se zabývat budoucností. Bojím se toho, že nezvládnu své emoce nebo zase uvíznu na prahu života a smrti a tím pádem ve skutečném světě udělám něco, čeho budu později litovat. Bojím se. Příšerně se bojím. Chtěla bych, aby všechen tenhle strach zůstal zapečetěný na stránkách deníku, ale bohužel to není možné. Bojím se. Ale ještě větší strach mám z toho… to někomu říct…


Korlejmi zaklapl desky polorozpadlého sešitu až Kamila leknutím nadskočila.
"Tak… co?" zeptala se po chvíli.
"Otevři bránu, Vážko."
"Co? Já nejsem hmyz!"
"Ale do teď jsi byla stejně otravná! Tak buď k užitku a odemykej."

***

"Tomoko?"
"Wuram?" řekla úplně stejně překvapeně.
Démonka se začala usmívat od ucha k uchu. "Páni, kolikrát ještě hodláš přijít? Ne že by mi to vadilo ale… Co je? Stalo se něco?"
"Já… zrovna jsem odcházela od Vivien a teď… jsem měla být u Ruby. Proč jsem tady?"
"To fakt nevím." pokrčila Wuram pobaveně rameny. "Kolikrát ještě přijdeš?"
"Tohle je naposledy." řekla a chvíli se zamyslela nad tím, proč Strážkyni přeskočila.
"Už asi vím…"
"Proč teda?"
Tomoko se pousmála: "Když jsem tam byla naposledy, odpustila jsem jí to, co mi udělala. Díky tomu její trest skončil."
"Takže…" zamyslela se na chvíli Wuram. "Když odpustíš i mě, budu moct odejít?"
"To by asi nešlo - nejsem totiž jediná, komu jsi za svůj život ublížila."
Wuram přikývla: "To je pravda…"
"Poslyš… ráda bych zůstala déle, ale… před problémy se utíkat nemá."
"Správná slova, Takehimo." usmála se. "Jsem ráda, že jsem tě potkala. Jo a… nezapomeň na mě." mrkla na ni.
Tomoko zavrtěla pobaveně hlavou. "Jak bych mohla?" dořekla a pokusila se ji obejmout. Jenže okamžitě se vše rozplynulo…

Pomalu otevřela oči a zadívala se před sebe. To co viděla, jí doslova vyrazilo dech. Nebyla zpátky, nýbrž ve Světě duší přímo před domem Bouřlivého týmu. Už jednou se jí to stalo. Tehdy když šáhla na kliku, vše zase zmizelo. Najednou kolem ní někdo projel na kole a to ji jakoby probudilo z transu. Na chvíli se zadívala za cyklistou, ale potom se zhluboka nadechla a vydala se ke dveřím. Zadívala se na kliku a vztáhla k ní ruku. A potom…
… se dveře otevřely. Do nosu ji okamžitě udeřila vůně seškvařeného plastu.
"No to si děláš srandu ne?" uslyšela Květin známý křičák.
"No nedělám. To je umění!"
"Zničila jsi naše krásné plastové talíře, Kairo!"
"Kaira?" zopakovala Tomoko a potichu vešla dovnitř. Nakoukla do kuchyně a opravdu tam stála Květa a nějaká hnědovlasá dívka - Kaira. Čarodějka, která je už dávno mrtvá…
Na stole stála nějaká podivná lepenice seškvařeného plastu a Květa pořád nemohla překousnout zničené talíře.
"Co to tady smrdí?" ozvalo se z patra a vzápětí běžela dolů další neznámá osoba. Proběhla kolem Tomoko jakoby nic a zastavila se až u uměleckého díla. "No páni! To je dobrý,"
Kaira se s vítězným úsměvem otočila na Květu: "Vidíš? Sue Ellen se to taky líbí. Akorát ty v tom pořád vidíš talíře. Tomoko, co si myslíš ty?"
"C- co?" lekla se. "Ty mě… znáš?"
"No jasně, že jo." usmála se, ale v jejím obličeji byla vidět kapka zmatení.
"Ale… já tě neznám." odpověděla Tomoko po chvíli.
V domě se rozhostilo ticho. Jakoby se čekalo, kdo konečně řekne, že je to všechno jen nepovedený žert…
"Dovolím si uvést vše na pravou míru."
Tomoko se otočila jako první, protože hlas jí zazněl těsně za zády.
Květa si nevěřícně protřela oči: "Asi z toho smradu vidím dvojmo."
"Vidíš dobře." odpověděla znovu dívka, která jakoby Tomoko z oka vypadla. "Opravdu jsme tu dvě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 24. února 2010 v 15:20 | Reagovat

Opět konec v tom nejlepším! Koukám že jsi se s Keep On 3 pořádně rozjela alespoň nemusím netrpělivě (a nervózně) čekat na další díl. Jsem fakt napjatá co bude dál! Jo a Korlejmi se konečně k něšemu rozhejbal. Ještěže byla Kamila tak vytrvalá. Prej otravná jak hmyz, dobrý! Na tom jak ji Korlejmi nazval vážkou jsem se docela pobavyla. Tak nebo tak, netrpělivě budu čekat na další díl. Tak ať ti to psaní takhle vydrží dál, když už jsi se takhle rozjela!

2 Káťa Káťa | 25. února 2010 v 19:46 | Reagovat

Jsem taaak netrpělivá! Kdy bude další díl? Doufám, že brzy!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru