U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 13: Vidina

28. března 2010 v 11:17 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Vidina

Marie se s hrůzou probudila. Tělo měla celé mokré od potu a sen, který se jí zdál, stále ještě živě probíhal před jejíma očima. Mrkala a třela si víčka, ale nic nepomáhalo. Po kolenou se doplazila k otvoru od svého přístřešku a venku se vyvalila na záda. Skrz stromy k ní prosvítal dorůstající měsíc a jeho jemné světlo konečně zahnalo noční můru zpět do říše snění.

Její hrudník se rychle zvedal nahoru a dolů a jemný vánek začal pomalu chladit její rozpálené tělo. Už je to hodně dlouho, co naposledy měla nějakou vidinu. A je to ještě déle, co si vzpomněla na toho muže - už to bude dobrých patnáct let. Již po patnáct let žije v tomto malém příbytku mezi čarodějnicemi, modlí se k bohyni Měsíce a vymýšlí, jak lidem co nejvíce ublížit, protože oni ublížili jí.
Jenže právě teď ji zajímala jen jediná věc… Fungovala ta kletba? Všechna ta slova vyřčená z žalu? Opravdu Dominik nikdy nepoznal ženu, do které by se zamiloval? Možná to nikdy nefungovalo, protože zaklela Dominika a ne Purfiho Hlavičku. To jeho směšné jméno si pamatovala až příliš dobře, ale tehdy, když se dozvěděla, že je čaroděj, nepřemýšlela nad takovou drobností. Nenáviděla ho za to. Nenáviděla to, že se do něj zamilovala a láska se zničehonic přeměnila ve svůj protiklad - v nenávist. A její mysl hnaná tímto pocitem uvrhla život nevinného člověka do věčného osamění…
Už dlouho nad tím nepřemýšlela. Ale za těch patnáct let už proklela tolik lidí, že jí to ani nepřišlo líto. Jenže dnes v noci ji navštívila vidina. Vidina světa za několik let. A díky tomu muselo jít všechno ostatní stranou. Jestli nezačne okamžitě jednat, stane se předpověď skutečností.

***

Tábor čarodějnic byl skoro na jižní hranici se Zemí Žlutého Kamení. Byly to dva dny pěšky do Smrkova, ale Marie nehodlala ztrácet čas, a tak se rozhodla letět na koštěti. Vítr s ní cloumal na všechny strany, ale čarodějnici, která pospíchá, nic nezastaví. Vyrazila ještě v noci a na druhý den k večeru už byla ve Smrkově. Ve městě nejslavnějšího čaroděje všech dob, ve městě, kde se šířily pomluvy jako mávnutím proutku a ve městě, kde se někde hluboko uvnitř v jejím nitru něco navždycky změnilo. A mohl za to Purfi Hlavička. A právě s ním se musí znovu vidět.

Marie si pomocí kouzla zmenšila koště natolik, že ho mohla schovat do kapsy od svých kalhot. Snažila se chovat nenápadně, ale asi už ji magie navždy označila cejchem a lidé se za ní s údivem otáčeli. Možná by stačilo vzít si na sebe něco běžnějšího - rozhodně ne kalhoty.
Její vidina ji zavedla až před místní sirotčinec. Prošla kolem něj za celý svůj život možná tak dvakrát, ale nikdy ji nezajímalo, co se děje za jeho zdmi. Ale dnes to bylo jiné. Se zájmem se dívala, jak děti nejrůznějšího věku pobíhají za zavřenými železnými vraty a užívají si posledních paprsků slunce.
Najednou si Marie všimla malého černovlasého chlapce. Seděl na schodech od hlavních dveří a díval se, jak si ostatní děti hrají. Byl úplně sám. Odříznutý od světa nejenom zavřenou bránou, ale i tím, že se nemůže smát. Jako by byl prokletý…
A v té chvíli si Marie uvědomila, jak krutá byla. Žít bez lásky je jako stát jednou nohou v hrobě. Sklopila hlavu a už si nebyla jistá, jestli dokáže s Dominikem vůbec promluvit. A jakoby to byl osud, její zelené oči se vzápětí setkaly s pohledem malého osamělého chlapce. Srdce se jí rozbušilo, jakoby reagovalo na něco velmi známého. Jakoby její duše znala duši toho malého kluka. Jakoby tihle dva k sobě odjakživa patřili…
Marie se smutně usmála a dala se na odchod. Bylo jí hrozně těžko. Její vidina se stále drala do vědomí a upozorňovala na sebe. A to na tom bylo nejhorší - vědět, co se stane.

***

"Purfi?" zopakovala jedna mladší dívka. "Tak to už jste skoro u něj, paní."
Marie se nad tou "paní" pousmála - bylo to poprvé, co jí takhle někdo řekl. A přitom ještě nebyla tak stará. Na 32 let vypadala neuvěřitelně dobře.
"Půjdete touhle ulicí a dostanete se na okraj města. No a tam je Purfiho dům. Přímo u lesa."
"Děkuju," usmála se na dívku a bez dalších zbytečných slov se vydala směrem k jeho domu. Ale s každým krokem byla nervóznější a nervóznější. Už ani nevěděla proč.
Když se dostala z města, zasvítilo jí zapadající slunce do očí. Zamračila se a raději sklopila hlavu. Připomnělo jí to den, kdy se s Dominikem seznámila. Kdyby jen vyšla o pár vteřin dřív, nemusela by si ho vůbec všimnout.
Postupovala dál a za chvíli na ni konečně dopadl stín vysokých jehličnatých stromů. Přistoupila ke dveřím a s odhodláním, které cestou nasbírala, na ně zaklepala.
Stála tam a přemýšlela, jestli ji vůbec pozná. Třeba jí okamžitě zavře před nosem nebo začne křičet a bude jí vyčítat všechno neštěstí, které jej v životě potkalo. Ať už to bude cokoliv, musí to vydržet. Řekne mu svou věštbu a znovu zmizí z jeho života.
Jenže dveře byly stále zavřené. Pomalu jí všechno to přemýšlení lezlo na nervy, a tak pořádně zabušila. Ale Dominik jednoduše nebyl doma. Možná se jí trochu ulevilo, ale nemohla jen tak odejít a na všechno zapomenout. Přikrčila se ke klíčové dírce a přejela po ní prsty. Stačil jemný dotek studeného kovu, aby její kůže zaznamenala kouzlo, kterým je dům zamčený před někým, jako je ona.
Marie se pousmála. Není čarodějnice pro nic za nic. Ještě jednou přejela po zámku a ten se na její povel sám odemknul. Dokonce i ochranné kouzlo rázem zmizelo. Marie tedy vešla do domu a zavřela za sebou. Docela ji překvapilo, že je ve světnici takový pořádek. Že by byl Purfi opravdu ženatý? Takže to kouzlo tehdy nefungovalo?
Zatímco nad tím přemýšlela, trochu se porozhlédla po domě. Nenašla zrovna moc zajímavých věcí, ale zjistila, že Purfi tu rozhodně žije sám a že tu jsou jedny dveře, do kterých se nemůže dostat.
"Asi tam bude mít všechny ty svoje poklady," pomyslela si a znovu si přiklekla k zavřeným dveřím ve světnici. Zdálo se, že jsou zapečetěné silnějším kouzlem než ty předešlé, ale z přemýšlení ji vyrušilo rejdění klíče v zámku. Pomalu se postavila a se zatajeným dechem vyčkávala.
Vchodové dveře se otevřely na malou škvíru a chvíli tak nečinně zůstaly. Potom se pomalu rozevřely dokořán a na jejich prhu stál zmatený majitel domu.
Ochranné kouzlo bylo zlomeno, dveře odemčené a uprostřed světnice nějaká úplně cizí žena. Nic mu nedávalo smysl.
Marie se pousmála. "Takové chabé kouzlo a ty se divíš, že se někdo dostal do tvého domu."
Čaroděj několikrát zaraženě zamrkal. "Jak jsi se… jak… co to… Kdo jsi?" vymáčkl se nakonec.
"Opravdu mě nepoznáváš? Znáš přece jen jedinou ženu, která dokáže zlomit nějaká ta kouzlíčka hloupých čarodějů." pokrčila pobaveně rameny. "No tak si vzpomeň, Dominiku. Za těch patnáct let jsem se moc nezměnila."
"Cože?" otevřel nepatrně pusu. "Marie?"
"Trefa."
Purfi za sebou zavřel omráčeně dveře, aniž by z ní spustil oči.
"Já… já tomu pořád nemůžu uvěřit… Vy- vypadáš úžasně."
"To bude možná tím, že je tady takové šero."
"Posaď se!" vyhrkl najednou a proběhl kuchyní pro svíčku. Položil ji na stůl a lusknutím prstů se na jejím knotu rozhořel malý plamínek.
"Tak posaď se," pobídl ji znovu, ale sám zůstal stát.
Chvíli se na sebe dívali, jakoby se snažili najít vše, co se v jejich tvářích za tu dobu změnilo. Zatímco z Marie se stala okouzlující žena, Purfi už měl kolem očí první vrásky.
"Za chvilku z tebe bude dědula," pousmála se.
"Možná mi táhne na čtyřicet, ale ještě to stále není nic v porovnání s Reolandem."
"Tvůj učitel ještě žije?" podivila se.
Purfi se začal smát. "Je až moc živý - ten nás všechny přežije."
"Chm. Škoda." uklouzlo jí a Dominik si konečně vzpomněl, s kým má tu čest. Chtěl se jí zeptat, proč se vlastně tak náhle objevila v jeho domě, ale spíše ho zajímalo… "Proč jsi vlastně tehdy utekla? Já… hledal jsem tě."
Marie se na něj zadívala. A v tu chvíli z ní všechen strach opadl.
"Asi byla má nenávist k čarodějům silnější než čerstvá láska k tobě."
"Počkej… to myslíš vážně? Co je to za hloupost? Viděli jsme se jen jednou."
"Ale i to stačilo." pousmála se. "Ale teď už je všechno jinak. I když mě nenávidíš, mám důvod, proč jsem se vrátila."
"Zadrž!" bouchnul jemně do stolu. "Jak tě to mohlo napadnout? Nikdy jsem k tobě nechoval takový pocit - chyběla jsi mi. A to že jsi byla čarodějnice… to bych klidně překousnul."
"Ale ostatní kněžky rozhodně ne!" skočila mu do řeči pro změnu ona. "A já už jsem dávno udělala něco, za co mě musíš nenávidět. Proklela jsem tě, Dominiku." odmlčela se a nasadila mrazivý výraz. "Copak tě nikdy nepřišlo divné, že ses za ta léta nikdy nezamiloval? To já jsem od tebe odehnala lásku. Z žalu a pro svou vlastní pomstu." dořekla a upřeně se na něj zadívala. V jeho tváři se ale nesmírně těžce četlo. Je šokovaný? Naštvaný? Ať už je to cokoliv, musí splnit to, kvůli čemu je vlastně tady.
"Měla jsem vidinu," začala a při vyřčení toho slova, se plamínek svíčky zachvěl. "Viděla jsem budoucnost. Budoucnost, která nastane, když věci zůstanou tak, jak jsou. Viděla jsem zemřít tisíce a tisíce lidí. Obrovská temná monstra se po večerech potulovala ulicemi a zabíjela jen tak pro radost. A nakonec se celý svět podrobil jejich moci. A na zemi už nebyl nikdo, kdo by to mohl změnit. Bohové již nedokázali navázat spojení s lidmi tak jako dříve, protože jejich zprostředkovatelé - čarodějové - dávno všichni padli… Dominiku, ty ani nevíš, jakou máš moc. Pocházíš z nejsilnější a nejstarší magické linie! Všichni tví předchůdci byli slavní čarodějové a ty jim děláš jen ostudu! Reoland si vybral špatně svého žáka." rozevřela doširoka oči.
Purfi už chtěl konečně něco říct, ale Marie pokračovala: "Ale aby sis nemyslel, že je to jen tvoje vina, tak ti prozradím tajemství: Mají na tom velký podíl mé sestry. Proklely tvou magickou linii, protože věděli, že jste velmi nebezpeční a mocní. A proto si Reoland vybral za svého učně právě tebe. Nejméně talentovaného chlapce ve městě. A až si ty vybereš svého žáka a budeš se snažit sebevíc, bude to stejný lempl jako ty!"
"Co jsi-"
"A proto ti vyberu žáka já!" skořila mu horlivě do řeči a postavila se. "Poruším pravidla, svou víru, důvěru mých sester a spolehnu se jen na dar, který mi bohové svěřili! Nechť bohyně Měsíce vede mé kroky!"
"Marie, přestaň!" vykřiknul Purfi a nečekaně ji k sobě přivinul.
"Pořád mluvíš a já už ani nevím, co jsem ti chtěl vlastně říct…"
Ta si jen opřela bradu o jeho rameno a zavřela oči. "Tohle si zapamatuj, Dominiku." a položila ruce na jeho záda. "Hned zítra zajdi do místního sirotčince. Je tam jeden malý pětiletý chlapec. Má černé vlasy jako noc a prázdné oči plné samoty jako máš ty. Nemůžeš sice dát lásku ženě, tak ji aspoň dej co nejvíce svému synovi."
"Cože?" odtáhl se od ní. "Nemůžu si jen tak pořídit dítě. Vždyť jsem svobodný - nevím jak se starat o děti." zpanikařil.
"Na tom nezáleží." řekla přísným hlasem. "Vezmeš si toho chlapce domů a dáš mu nové jméno. Věř mi, že se mu bude v budoucnu hodit. Je to chytrý kluk. Zajímá se o všechno nové, vše si pamatuje do posledního detailu a co mu dáš do rukou, v tom je za chvíli mistr. Bohové si ho zamilují."
"Ale?" nedal se obměkčit, protože tolik dobrých vlastností muselo být ve stejné míře s těmi špatnými.
Marie se pousmála. "Je němý."
Purfi si tentokrát už opravdu musel sednout. Opřel si ztěžklou hlavu o loket a na dlouhou chvíli se odmlčel.
"Marie, proč mu musím dát jiné jméno?" zeptal se nakonec.
"Protože se z něj stane slavný čaroděj dříve, než obdrží jméno od Bohů. Daruj mu přímení, které ti tehdy dali lidé tohoto města. Pojmenuj svého syna Ilo Hlavička."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 5. ledna 2012 v 18:21 | Reagovat

Pre mňa už ten okamih zo sirotinca stratil kúzlo. Prečo mu Mária nakázala, aby si vybral Oskara? Prečo si ho nevybral len tak? Vtedy som si pomyslela - váu, ako dokáže z jedného pohľadu čítať viac, že nemý sa mu možno hodí...

Ale vážne musím chváliť opis :)

2 Nakano 【春】 San Nakano 【春】 San | 5. ledna 2012 v 20:21 | Reagovat

[1]: mě zase napadlo: Hm, proč si vlastně vybral zrovna Oskara, krom toho, že to je hlavní postava? Jak věděl, že je němý? No BUM a bylo to. Já prostě vymýšlím, vymýšlím a tentokrát se mi to očividně moc nezdařilo :-D ačkoli... osobně jsem s tím spokojená :D

PS: jsem ráda že tě konečně můžu potěšit textem, který obsahuje i opis :D

3 Chodiaca kreativita Chodiaca kreativita | Web | 5. ledna 2012 v 22:22 | Reagovat

[2]: To česť toto! :D

No tak to je všade, aj Tolkien na úvode prvej knihy sa zmieňoval o tom, že niektoré scénky ľudia "žerú" a nad tými istými druhí mávnu iba rukou :D Ale je to aj naopak. Typický príklad sú fantasy :-)

4 Nakano 【春】 San Nakano 【春】 San | 6. ledna 2012 v 16:34 | Reagovat

[3]: člověk se nikdy nezavděčí všem - proto píšu tak, jak se to líbí mě a jsem spokojená :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru