U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 16: Bílá bariéra

4. července 2010 v 22:11 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Bílá bariéra

'Samueli, oběd je už na stole!' běžel Frencis zavolat svého staršího bratra. 'Samueli?' nakouknul do stodoly a vešel dovnitř. 'Hej, Same!' přiběhl okamžitě k němu, když ho uviděl sedět na staré židli. Byl celý shrbený a po jeho nepřetržitém úsměvu nebyly památky.
'Obě-'
'Fren!' zvýšil bratr nepřiměřeně hlas a on zůstal stát jako opařený. 'Fren,' pokračoval tišeji, ale hlavu měl stále sklopenou. 'Kdyby… kdyby se něco stalo,… dokážeš se postarat o rodinu?'
'Ale vždyť… to je tvoje povinnost, ne moje. To ty se s otcem o nás všechny staráš.'
'Frencisi," použil Samuel jeho celé jméno, což nedělával často. "Otec už je starý. A kdyby se mi něco stalo, jsi jediný muž v rodině. Proto se tě ptám, jestli by ses dokázal o rodiče a sestry postarat.'
Chlapec chvíli zarytě mlčel. Samuel pracuje na hradě jako písař a v podstatě živí celou rodinu. Ale co on? Neumí nic kromě toho, co jej naučil otec. Jak by se dokázal postarat o rodinu?
'Říkáš to, jakoby se ti opravdu mělo něco stát,'

Samuel se pousmál. Zvednul ruku a pomalu si sundal svůj černý šátek. 'Slyšel jsem něco, co jsem neměl…a viděl něco, co mi krade můj úsměv…' řekl smutně a prohrábl si vlasy, které pomalu získávaly od svých kořínků světle hnědou barvu; důkaz toho, že již nevěří v Boha…

Alexandr zaslechl kroky. Trochu unaveně zvedl hlavu a zamžoural na siluetu postavy.
"Podívejme se, kdopak se nám to vzbudil," nasadil Frencis výsměšný tón, který byl mířený na Oskara a odhodil klacky, které právě nasbíral. Sundal si černý šátek, prsty si rozcuchal svoje světle plavé vlasy a v dostatečné vzdálenosti si přidřepl ke svým zajatcům.
"Co se mezi vámi stalo, hrdličky? Špatně jste si pokecali?" zasmál se svému vtipu a znovu si nasadil šátek. "Ale teď vážně; slyšel jsem tě mluvit, Alexandře. Cos mu říkal?" zadíval se na oba dva a trochu se zamračil, když viděl, jak má černovlasý Nečistý do krve vybrečené oči. Skláněl se vysíleně k zemi, ačkoli takhle mu provazy na zápěstí způsobovali větší bolest.
Alexandr chtěl na Frencisovu otázku pokrčit rameny, ale bylo to obtížnější, než si původně myslel. "Řekl jsem mu, co jsi zač - toť vše."
"Nevypadá to." odsekl a zadíval se zpět na Oskara. Bylo mu jasné, že slyšel něco hrozného, co ho dostalo do ještě horšího stavu, než původně byl. Ale je tu také možnost, že opravdu narazil na nějakého důležitého špeha, který dostal strach z informací, které měl uložené ve své mysli. Mezitím došla se dřívím i Žaneta a položila jej na bratrovu hromadu. Moc dlouho u něj ale nezůstala a raději se posadila k ohni a dál nepromluvila ani slovo. Tížilo ji, že viděla tak hodného člověka, jako byl Alexandr, přivázaného u stromu jako nejstrašnějšího zločince. Ačkoli jím byl, i když ne z vlastní vůle.
"Doufám, že za vás dostanu tučnou odměnu," pokračoval Frencis. Znovu se postavil a spokojeně zkřížil ruce.
"Za mě určitě." zasmál se přihlouple Alex.
Frencis nad ním zavrtěl nechápavě hlavou. "Víš to, že jsi celkem divnej člověk?"
"Opravdu?"
"Tak dobrovolně se nechat zajmout a svázat je určitě divný." zakroutil znovu hlavou. "Jo a potřebuju od tebe vědět, proč tě Zamibuřané drželi pod zámkem. Nějaký důvod určitě měli a podle toho, jak se pořád vychloubáš, tak byl asi pořádný."
"To teda jo!" začal se smát. "Teď si určitě rvou vzteky vlasy."
"No tak vybal proč. Nebo mě pernamentně krmíš úsměvy a lži? Podle mě nebudu daleko od pravdy, když vezmu v úvahu, že se chceš ze všeho nejvíc na světě dostat do mojí země." povzdechl si nad tím, že narazil na prvotřídního lháře. A znovu zavrtěl hlavou.
"Až bude vhodný čas, tak ti to určitě povím. Spíše by mě zajímalo, proč nakonec bereš i Oskara."
Frencis se trochu zamračil, ale bylo mu jasné, na co tím naráží. Hlavním důvodem, proč po něm ze začátku šel, byla velká černá kočka. Ale ta tu už není a pravděpodobně se už nikdy více neukáže. Jak to tedy vysvětlí svým nadřízeným? Jakou má ten kluk pro něj a pro jeho zemi hodnotu?
"Přinejhorším ho prohlásím za špeha Zamiburu. To vždycky zabere."
"Tak to je celkem podlý," zmizel z Alexova obličeje úsměv.
Frencis akorát pokrčil rameny. "Očividně to našemu příteli nijak nevadí. Mimochodem zítra překročíme hranice Zamiburu. Půjdeme celý den, takže vám doporučuju se pořádně prospat." informoval je a vydal se za setrou k ohni. Nalámal pár klacků, a vhodil je do skomírajících plamenů.
"Hej, Žanet, proč se tak tváříš?"
"Já se nijak netvářím," schovala svůj obličej za objatými koleny.
Bratr si sedl hned vedle ní a trochu do ní drcnul. "Co je? Řekni mi to."
"Když…" zamumlala. "Když mě vadí, jak ses zachoval,"
Frencis se k ní naklonil blíž, protože jí sotva rozuměl. "Nemůžu tady hrát hodnýho brášku, Žanet." zašeptal jí do ucha. "Je to moje práce a živím tím rodinu. Snažím se jen udržet náš životní standart, chápeš?"
"Ale Samuel to zvládl i bez těchhle hnusáren, co děláš ty!" schoulila se ještě více do klubíčka a Frencisi bylo jasné, že brečí.
"Poslouchej! Já nejsem Samuel - rozumíš?" procedil mezi zuby a než stihla Žanetka něco namítnout, už vedle ní neseděl. Bez dalšího slova zmizel mezi stromy a ani nevěděl, co ho najednou tak rozčílilo. Proč ho vlastně srovnává s jeho bratrem? Vždyť jsou tak odlišní! Zatímco on se pral s klukama z předměstí, Samuel seděl zahrabanej v knížkách. A když se Frencisi něco nepovedlo, začal se vztekat a mrštil s celou prací o zem. Ale Samuel se nikdy nemračil, ani nevztekal; všechno bral v klidu a s úsměvem. Narodil se jako starší bratr, který se o vše a o všechny stará a dělá to hlavně rád. Jenže Frencis je tělem i duší potížista a rebel. Možná to bude jeden z důvodů, proč přijal právě tuhle práci, kterou mu všichni tak vyčítají. Ale také je pravda, že neměl na výběr. Ale… to už nikdo z rodiny vědět nemusí.
'Co asi teď dělá Samuel?' problesklo mu hlavou a raději se vrátil zpátky k jejich tábořišti.

***

"Jste tam vzadu nějak potichu," otočil se Frencis za sebe. Bylo časně ráno, ale skupinka už byla od prvních slunečních paprsků na pochodu. Žanetka seděla na koni a nepromluvila ani slovo stejně tak, jako dva zajatci, kteří klopýtali přivázaní ke zvířeti.
"Asi tak za dvě hodiny budeme na území Zamiburu. K večeru budeme možná tak v půlce a potom už je to jen den k hranicím Země Křišťálového Pole. A asi ještě den do hlavního města. Doufám, že se už těšíte; nemůžu vám nic slíbit, ale když se mi zachce vás provést městem, možná ochutnáte místní shnilé ovoce."
"Uvítání, jaké si Nečistí zaslouží, že?" zachraptěl Alex, protože se dnes ještě pořádně nerozmluvil.
"Neraduj se předem," zasmál se Frencis, "byl to jenom příklad; čím méně lidí vás uvidí, tím lépe."

Cesta pokračovala dál. Stále bez zbytečných slov. Dokonce i Alexandr ztratil náladu a to dělalo atmosféru ještě chmurnější. Žaneta byla naštvaná na bratra, on na ni a Oskar nereagoval vůbec na nic. Pouze kladl nohu před nohu a nevnímal okolí. Vždycky mu trvalo hodně dlouho, než se s něčím vyrovnal. A kdyby mohl někam zalézt a schovat se, neváhal by ani vteřinu. Ale v téhle daleké zemi si připadal tak sám, že ani úkryt nebyl zapotřebí… Tak moc si teď přál vidět svého nejlepšího přítele Mirka a všechna děvčata z Richardovy kuchyně, a taky Samuela s Janou a svého strýce. Ale ze všeho nejvíc svého bratra. Uběhlo tolik promarněných let, a když se konečně setkají, musí se znovu rozloučit. Ach, jak strašně mu všichni chybí… Ten jeho skromný pokoj, jeho práce v kuchyni… Jak rád by byl zase jen obyčejným kuchtíkem. Jak rád by se zase proplétal mezi sukněmi děvčat v té malé kuchyňce za zámku. Tehdy… bylo vše ještě tak jednoduché…
Jeho mysl zapátrala hluboko do minulosti. Vzpomínal na vše, co jej hřálo u srdce. Vzpomínal na to, co se naučil, na to, co pokazil, ale hlavně na to, koho za celou tu dobu potkal. Tolik různých lidí a tolik různých osudů. A přitom stačilo jen pozměnit význam jedné věty či gesta a změnilo by se tím vše.
Než se nadál, byla už noc. A když se mu víčka z toho všeho myšlení únavou zavřela, bylo zase ráno. Když držel v ruce kožený vak s vodou, automaticky se napil, ale tok jeho myšlenek neustal. Stále pokračoval vpřed jako po časové ose. Možná často přeskakoval bolestné pasáže, ale stále pokračoval dál…
A najednou… se z nebe začal snášet lehounký sníh. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se na bělostné a k prasknutí nadmuté mraky. Něco podobného často nevídával; v jeho zemi zasněží jen málokdy.
A skupinka šla dál - dalších několik promlčených hodin. Sníh jim začal pořádně křupat pod nohami a vločky konečně přestaly nepříjemně padat do očí. Najednou ale zahlédli něco mezi stromy. Něco, co tam rozhodně nevytvořila příroda. Když vyšli z lesa, přímo před nimi se rozléhala obrovská úplně rovná zasněžená plocha. A dál jejich cestu protínala asi čtyři možná pět metrů vysoká kamenná zeď.
"U všech svatých," vydechl Alexandr a nemohl se přimět zavřít pusu. Navátý sníh na zdivu ho ujišťoval, že opravdu nesní. "Tak tohle je ta Bílá bariéra…" žasl. Slyšel o ní z různých povídání, ale nikdy si nedokázal představit, že to bude až tak ohromné. Na jejím samém vrcholku zahlédl dvojici stráží a hned pod nimi menší železnou bránu pro projití skrz. Když už byli těsně u ní, jeden z vojáků zařval: "Co chcete u našich hranic, špíno!"
"Uklidni se," položil mu ten druhý ruku na rameno. "To je Frencis Fristo."
"Kterej z nich?" zamžoural dolů.
"Ta holka tupče; je jasný, že ten, co není svázanej, ne? Jdeme otevřít!" dal Frencisi znamení a společně se svým kolegou zmizeli z hradeb. Zanedlouho se ozvalo trochu nepříjemné vrzání kovů a dveře se se skřípěním otevřely. Uvnitř svítila pochodeň a Alexandra tahle stavba opravdu nepřestávala fascinovat. Její zdivo bylo alespoň tři metry široké, a pokud si tuhle Bílou bariéru představil okolo celé Země Křišťálového Pole, nepřestával žasnout údivem nad uměním těchto fanatických Čistých lidí. Mezitím vojáci otevřeli i druhé dveře, za nimiž se rozléhala nejsevernější země tohoto kontinentu.
"Tak kdopak je to tentokrát?" zajímal se starší strážný.
"Vězeň a špeh Zamiburu - nic neobvyklého." odpověděl Frencis a na závěr jejich diskuze se už jen rozloučil a pokračoval dál.
Za Bílou bariérou se nacházel znovu hustý les. Asi tak po půl hodině zastavili u menšího skalního převisu a utábořili se tam. Tedy vlastně jen Frencis se sestrou; Oskar i Alexandr zůstali uvázaní u pahýlu stromu.
"Slunce ještě ani nezapadá," polemizoval Alex se zakloněnou hlavou, zatímco Frencis zdělával všechna zavazadla z koně a dával je na hromadu. "Jdu uřezat pár větví, Žaneto," vzal si s sebou nůž. Ona mezitím obnovila ohniště, které tu slouží různým pocestným a posadila se k němu. Tak strašně se těšila domů, že nedokázala myslet na nic jiného. A ani jí nevadilo, že ji bratr oslovil tak tvrdě, ačkoliv se kvůli tomu většinou naštvala a pohádali se. Jenže její hlava byla naplněná vůní pšeničné kaše, kterou uměla máma tak dobře udělat a těšila se, až zase půjde nakrmit králíky senem a projede prsty jejich teploučké bíle kožíšky.
"Páni, jak jsi to udělal?" zaslechla zničehonic Alexův hlas, a když zvedla hlavu, už jen viděla, jak černovlasý kluk běží k hromadě s věcmi.
A protože jej neznala a možná se ho i trochu bála, svým dětským hláskem zapištěla, jak nejlépe mohla a okamžitě mu uhnula z cesty a běžela, co nejdál mohla.
"Frééén! Frééén!"
Oskar se v té chvíli vyděsil možná ještě víc, jako ona. Ani ve snu by ho nenapadlo, že začne takhle vyvádět. Bohužel na útěk už nebude lepší šance. On si sice tak jistý nebyl, ale hlasy, které mu občas něco našeptávají, v jeho hlavě přímo teď křičí! 'BĚŽ! UTÍKEJ!!'
Jenže nikdo nepočítal s tím, že Oskar tady nehodlá nechat svoje věci. Začal se přehrabovat v obrovské hromadě, a když už v ruce držel svůj kožený vak, vrhl se po něm Frencis a srazil ho k zemi. Jeho pravačka okamžitě vyletěla a zabořila se hluboko do sněhu. Málem to byl přímý zásah do Oskarova obličeje. Jenže ten byl naučený využít každičké sekundy k obraně, a tak ho několikrát kopnul do břicha, což mu dalo šanci uvolnit svůj vak a odkulit se od něj dál. Frencis ho chtěl znovu svalit na zem, ale ve zlomku vteřiny dostal přímý zásah kolenem do brady a to ho udrželo ještě pár drahocenných vteřin na zemi. Oskar se ještě v předklonu rozeběhl pryč a kusy sněhu z jeho tenkých podrážek jen zuřivě lítaly. Stále byl hnán hlasy, které k němu poslední dobou mluví častěji než předtím. Neohlížel se ale a stále utíkal přímo za nosem - tak jako už tolikrát. Frencis oddělal svou dlaň z bolavé pusy a plný vzteku popadl luk a šíp. Postavil se a hned jakmile zamířil svůj cíl, bez zaváhání vystřelil. Svištivý zvuk šípu zakončil až dutý zásah. Oskar zavrávoral a několik dalších kroků udělal po čtyřech.
"Nezdrhneš!" rozeběhl se Frencis za ním a k jeho překvapení se i Oskar dal do zoufalého klusu. Po chvíli mu zmizel mezi stromy, ale stopy jeho bot a rudé kapky rozpité ve sněhu ho naváděli se stoprocentní přesností. Najednou se Frencis prudce zastavil. Díval se na krvavou skvrnu, která obkreslovala pravou nohu toho chlapce. Stál tady. Před pár sekundami stál přesně tady a teď… tu není. Jakákoliv stopa končila v tomto bodě. Jakoby se proměnil v páru a zmizel. Jakoby nebyl nic víc, než temný přízrak.
Frencis konečně zaregistroval příchuť krve v puse a odplivl si. Pomalu se vrátil zpět do tábořiště a stále nedokázal uvěřit tomu, co se právě stalo.
"Tak co? Utekl ti, jak dobře vidím," začal se Alex po jeho příchodu okamžitě smát.
Frencis si znovu odplivl a promnul si čelist. "Já… nevím jak je to možný, ale on prostě… prostě zmizel."
"Zmizel? A díval ses na oblohu?"
"Díval jsem se na stromy - nejsem tupej!" rozčiloval se.
Alexandr zavrtěl hlavou. "Když říkám na oblohu, tak říkám na oblohu. Ty opravdu ani netušíš, s kým máš tu čest."
"Když víš tolik věcí, tak proč mi je neřekneš?! A vůbec - s prostřeleným lýtkem daleko nedojde. Buď vykrvácí, umrzne, nebo vyhladoví." snažil se vyzvednout z hlubin potupy svůj neúspěch, ale stále mu vrtalo hlavou jeho nepochopitelné zmizení.
"Uvidíme, jestli jej ještě někdy potkáme," pokrčil Alexandr rameny. "Ale myslím, že už je čas, abych ti objasnil pár důležitých věcí. Exkluzivně pouze pro tvé uši."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Káťa Káťa | 5. července 2010 v 17:57 | Reagovat

To byla pvedená kapitola! Těším se na další! Doufám, že bude brzo!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru