U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 17: Srdce z ledu

9. července 2010 v 18:25 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Čaroděj; člověk, který je něco jako spojný bod mezi světem lidí a světem Bohů. Díky němu se mohou dít zázraky rozumem nepochopené, a proto v ně také lidé stále věří. Ale co se stane, když čarodějové vymizí? Potom tedy zmizí s nimi i veškeré magično. A lidé z tohoto dlouhého času, plného kouzel a tajemných bytostí, udělají jen jednu neuvěřitelnou legendu a vytvoří si Boha jim podobného…
Nebo se snad mýlím? Pověz, ó Nejvyšší…


Srdce z ledu

Oskar se snesl k zemi a opřel se o své koště. Bylo to jen taktak. Kdyby tam svůj vak nechal, určitě by neutekl. Pro obyčejného člověka je možná plný papírů a různých nepotřebných věcí, ale pro čaroděje jsou to jen zamaskované cennosti. Stačí ten správný rým a získají svoji původní podobu. Tak jako se z klacku stalo zase koště. Bohužel dále už musí po svých; let ubírá mnoho energie, která je pro něj teď cennější než cokoliv jiného. Ale uletěl již dostatečně daleko.

Oskar se zadíval na svou zakrvácenou nohavici a na šíp, který z ní trčel. Ten zmetek Frencis má ale mušku, to se musí nechat. Ale co teď s tím? Co se stane, když ho vytáhne? Začne krvácet ještě víc? Ale co chlad? Co když mu právě díky té zimě rána omrzne? A čím si to zaváže, když každý kus oděvu je pro něj teď cenný.
Ztěžklou hlavu sklopil dolů a snažil se vymyslet, co bude teď nejlepší udělat. Jenže nic jej nenapadalo a jeho myšlenky rušily neutichající hlasy. 'Jdi! Pokračuj!'
Znovu se dlouze zadíval na šíp a pomalu cítil, jak mu znecitlivuje noha. Opřel se o nejbližší strom a opatrně oběma rukama chytl za konec s hrotem. Ale zlomit šíp jen tak, nebo ten, co už je provrtaný masem, jsou dvě odlišné věci. Cit v noze se mu okamžitě vrátil a společně s sebou si vzal i ukrutnou bolest. Ještě se zatnutými zuby odhodil hrot do sněhu a pomalu se rozešel vpřed. Chvíli ještě hledal, čím by si to mohl obvázat, ale nic neměl. Ještě chvíli pokračoval dál, a hledal nějaké místo, kde by mohl přečkat nastávající noc. Ale všude jen samé stromy a země rovná jako placka; žádné závětrné místo. A tma pomalu přikrývala svým závojem krajinu. Nebýt toho malého ohryzku, co z měsíce zbyl, a sněhu, který odrážel jeho záři, už by Oskar neviděl ani na krok.
'Jen jdi, neměj strach.'
Chlapec pomalu pokračoval v cestě. O klacek, který našel, se opíral stále víc a víc a hlasy ho neúnavně udržovali v bdělosti. V té chvíli si vyčítal, že je poslouchá a raději by seděl ve vězení, než se brodit takhle sněhem. Ale neměl nic jiného na výběr, než tiše poslouchat jejich rozkazy - za to, že jej stále milosrdně nechávají naživu. Ale zajímavé je, že mu vždycky radili útěk. A když mlčeli, tak bylo jedno, jakou cestu si zvolí. Vždycky se ale chytře zamotali do jeho myšlenek, aby nepoznal, že ho v té chvíli vůbec ovlivňují. Ale jaký je cíl toho všeho? Rád by to věděl, protože jej už nebaví životem takhle slepě bloudit. Možná si stále naivně myslí, že se mu snaží pomoci. Ale co zmůže, když je vyšší moc jediná, kdo slyší jeho tichá slova? Ale co se stane, když přestane jejich rady poslouchat…?
V tom okamžiku, kdy na chvíli zaváhal, jej narůstající slabost ovládla úplně. Svalil se na bok a již nenacházel sílu zvednout se. Už jde celou noc a zatím je vše na dobré cestě k tomu, aby umrzl. Pravou nohu už sotva cítí a prsty má na kost promrzlé.
'Jestli teď usnu,' problesklo mu hlavou, 'už se neprobudím…' a pomalu zavřel oči.

***

"Teď ať si zkusí někdo říct, že mám srdce z ledu! Nechápu, jak jste mě k tomuhle mohli přemluvit," lamentoval nějaký ženský hlas. Oskar díky jeho tónu pomalu procitl, a když pootevřel oči, krajina za ním ubývala, aniž by se vůbec hnul. Bylo už časně ráno a do tváří jej něco píchalo. Možná jehličí, ale neměl sílu to zjišťovat. Slyšel jej zvuky podobné psímu spřežení a do nich ještě něčí velmi lehké kroky.
"Vypadáš bledě, hochu." ozvalo se mu za zády. "Nejsi zvyklý na zimu, co? Ale po tomhle zážitku už budeš, věř mi." zasmála se. "Ale ještě, že jsi šel celou noc. Jinak bychom to do města nestihli včas. Musím ti ale prozradit, že při tobě stojí opravdu všichni svatí. Už od včerejška mě pořád někdo otravuje s tím, že ti mám jít na pomoc." odfrkla si. "Nejdřív jsem nechtěla, věru ne, ale potom mi řekli, že se mi za mé služby určitě dobře odměníš. Ale myslím, že můj dar chvíli počká. Vrátím se pro něj, až budeš mít zdravou lidskou barvu." ukončila žena svůj monolog. "No tak! Vy mi vůbec nepomáháte! Vždyť ty sáně táhnu už sama! Co se díváte na mě, dívejte se na cestu!" napomínala své pomocníky a Oskar jen přemýšlel, co je to asi za ženu s tak ostrým hlasem.
"Stát! Sem to postačí." zavelela a konečně se objevila v chlapcově zorném poli. A hned, jakmile ji spatřil, poznal, o koho se jedná. Pleť bledou, trochu narůžovělou, vlasy bílé a třpytivé, jakoby ze sněhu a její řasy zdobily zmrzlé krystalky.
'Zimní víla…'
"Poslední v téhle zdmi opevněné zemi. Vidíš? Máme něco společného, čaroději." usmála se a sehnula se k němu. Jeho ruku si dala kolem ramen a pomohla mu vstát. Oskar pocítil obrovský chlad, ale věděl, že to musí vydržet. Víla s ním udělala od sání pár kroků a řekla mu, ať se posadí k tomuhle stromu. Potom se narovnala a hlasitě si oddechla.
"Nikdy více, to můžu odpřísáhnout," sundala si rukavice, protože jí začínalo být ze vší té námahy nějak teplo. "Tak a vy zavezte sáňky zpět," rozdala poslední rozkaz a kolem Oskara projelo spřežení skládající se z malých lišek v chundelatém bělostném kožíšku. Není divu, že jim musela pomáhat.
"Poslední vzkaz pro tebe, čaroději," zvýšila hlas, aby jí znovu neusnul. "Zavedli jsme tě na správnou cestu; teď už záleží jen ta tobě, jak zvolíš… Zní to jako rozloučení, nemyslíš?" zadívala se na chlapce a tomu ve stejné chvíli spadla hlava na stranu.
Zimní víla si povzdechla. "Tak a teď přichází to nejhorší…"


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 urabwe urabwe | Web | 9. července 2010 v 21:25 | Reagovat

další......už se těšim :D

2 Káťa Káťa | 10. července 2010 v 12:19 | Reagovat

Bezva kapitolka i když trochu krátká! Doufám, že se na chalupě budu vědět dostat na internet, představa že byh musela čekat do konce léta abych mohla číst další kapitoly Cesty Ticha 2 je pro mně jakožto někdy netrpělivé osoby nic moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru