U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Cesta Ticha 2 - Kapitola 18: Jejich jména

19. července 2010 v 9:41 | Miharu 【春】 |  Cesta Ticha 2: Hledání Zázemí - Díly
Jejich jména

Evlin položila na špalek další poleno a její muž ho rozsekl na dvě půlky. Byl to už starší pár, ale stále si dovedli poradit, i když byli jejich ratolesti ve světě.
"Otče, matko, dobré ráno."
"Dobré… Už jdeš?" zeptal se vzápětí starý pan Viktor.
"Ano." přikývla dívka. "Damián Klaudie je velmi zaneprázdněný muž. Večeře s ním je skoro nemožná, a tak mě pozval na snídani." pousmála se.
"Už jsem si myslela, že se ani nedočkáme. Stále ti posílal jen nějaké dárky..." sehnula se žena pro další dřevo, načež zahlédla něco zvláštního. Zbytek rodiny to také uviděl. Podivný třpytící se mrak směřoval od lesa přímo k nim.

"Co je to?" položil Viktor sekeru, ale stále strnule hleděl na neuvěřitelný úkaz. Pohyboval se pomalu a v dostatečné vzdálenosti se také zastavil.
"Lidé této půdy," zazněl nějaký zvláštní ženský hlas. Ševelil a přitom silně rezonoval ve vzduchu. "Jsem vládkyní zimy v tomto kraji." řekla víla pyšně, protože se za ni již po nějakou tu desítku let považuje. "Zima je krutá, vím to, jsem její součástí. Ale dnes na mou bělostnou pokrývku někdo ulehl. A bytosti vám už neznámé mě ŽADONILI," zdůraznila to slovo tak silně, že si u skupinky lidí získala okamžitě respekt, "abych tomu člověku pomohla. A teď žádám vás; následujte mě." otočila se, ale obyčejný smrtelník neviděl nic víc než jen třpytící se mrak.
Muž si utřel pot z čela. "Nezdá se mi to?" a plný zvědavosti se vydal k lesu. Evlin se k němu i s dcerou připojily a pomalu společně kráčeli za nadpřirozenou bytostí. Po krátké chvíli se víla zastavila uprostřed cesty. Když Viktor i s rodinou došli, všichni okamžitě strnuli na místě.
"Pomozte mu."
"To… to po nás nemůžeš chtít, paní." odpověděl muž.
"Pročpak ne? V mojí náruči ho čeká jen smrt. Kde jinde by mohl složit hlavu než v teplém lidském obydlí?"
"Tati ne!" schovala se jeho dcera za něj a rychle si utřela horké slzy, které jí spadly na tvář. "Je Nečistý, to nemůžeš!"
Víla se zamračila a na jejím třpytivém obalu se to projevilo tak, že zhutněl a začal více problikávat. "Bojíš se vlastního druhu, děvče?" vysmívala se jí. "Je to člověk!"
"Je Nečistý!" promluvila Evlin, protože se jako jediná odvážila odporovat rozzlobené ženě.
Víla se začala smát. "Tohle to vaše hloupé náboženství… Nevíte, čeho se chcete právě dopustit." přešla do varovného tónu, až krev tuhla v žilách. "Nejenom, že si rozzlobíte bytosti tohoto světa, ale rozzlobíte si tím i mne. A v tom případě ze vzteku nedovolím, aby letošní zima skončila brzy a klidně…"
"Paní, žít s Nečistým pod jednou střechou absolutně odporuje naší víře! Jsou našimi největšími nepříteli!"
"Mlč, člověče!" okřikla víla muže. "Tvůj ani životy zbytku tvé rodiny se nevyrovnají ztrátě toho chlapce! Nebudu tady s vámi vyjednávat! Již teď jsem dosti trpělivá!" křičela, až měli strach se byť jen pohnout. "Přijdu se na něj podívat. A jestli jej nenajdu v pořádku, zažijete zimu jako ještě nikdy…" zněla její poslední slova a napětí po nich zůstalo déle, než zimní víla samotná.
"Otče…" odvážila se dívka promluvit jako první, ale jinak se cítila naprosto bezmocná.
"…běž za Klaudiem," poradil jí její otec, "my se o něj postaráme."
Chtěla ještě něco říct, ale moc dobře věděla, že by to už nemělo cenu. I když měl otec v rodině hlavní slovo, tentokrát byla něčí vůle silnější než jeho.
"O tomhle před všemi pomlč! Hlavně před Klaudiem!" volal ještě za ní, když mizela mezi stromy. Mezitím se Evlin odvážila dotknout chlapcovy tváře, ale jejími prsty projel chlad. "Je studený jako kus ledu," stáhla svou ruku zpátky.
"Drahá, běž napřed. Modli se, ať nám tohle náš Bůh odpustí…" a opatrně vzal Nečistého do náručí. A když se zblízka díval na jeho bílou tvář a pekelně černé vlasy, začal přemýšlet, jak se jen někdo jako on mohl vůbec dostat přes hradby. Ale nic jej nenapadalo, protože sám nechápal, proč by sem vůbec šel, když ví, že v téhle zemi nejsou Nečistí vítáni. A hlavně tihle černí démoni - ti přinášejí jen smůlu a bolest. A až se ta tajemná zimní bytost objeví znovu, pokusí se s ní dohodnout na jiném řešení, protože v jeho domě bylo již bolesti dost.

***

"Přestaň už brečet!" zlobila se Evlin, protože její dcera snad už půlhodiny bez přestání hořce plakala. "Řekni mi, co sis vůbec myslela?"
"Já… jen že to nepřijde tak rychle," popotáhla, ale slzy se valily dál jako ze dvou vodopádů.
Její matka si povzdechla. "Bylo více než zřejmé, že tě Damián jednoho dne požádá o ruku. Proč by ti asi jen posílal ty dary?"
"Ale matko, vždyť se skoro neznáme!" spustila nanovo. "Viděli jsme se jen párkrát a on mě hned na první společné snídani požádá o ruku!"
"No a kde máš prstýnek?" zajímala se Evlin spíše o tohle, než o hloupé naříkání její dcery. Dívka vytáhla z kapsy kapesník a vytřepala z něj kus kovu.
"Já se v patnácti vdávala no a ty už budeš mít šestnáct," prohlížela si drahocenný kámen uprostřed. "Ani si neuvědomuješ, jaká dobrá partie Damián vlastně je. Je to voják, dokonce kapitán; a to má jen dvacet-tři let. A ještě k tomu je pěkný a pozorný. Dobře tě zajistí a vaši budoucí rodinu také."
"Matko, proč už myslíte na děti?" zaúpěla zoufale.
"Nenech jej dlouho čekat," vzala její ruku a navlékla na něj prsten. Než se dívka konečně vzpamatovala, její matka už byla pryč. Připadala si tím prstýnkem tak neuvěřitelně svázaná, že jej okamžitě chtěla servat z prstu a zahodit do řeky. Ale moc dobře věděla, že si na jeho pálivý pocit musí zvyknout a poddat se mu.
Chvíli tam mlčky seděla ve světnici a poslouchala nahlas tikající hodiny. Přemýšlela, jaké to asi bude být Damiánovou ženou, ale ani si nedokázala představit, kde s ním bude žít, protože on sám bydlel v jednom z vojenských domů blízko paláce - ačkoliv v pěkném a velkém pokoji. Rychle zavrtěla hlavou, aby dostala myšlenky na toho muže z hlavy. V tom si ale vzpomněla na dnešní ranní incident. A pořádně ji zamrazilo. Kde je ten Nečistý teď? S touhle myšlenkou, stále znějící v její hlavě, se zvedla od stolu. A najednou dočista zkameněla. Byl tam. Pod obrovskou peřinou zahlédla jeho prokleté černé vlasy. Když vběhla s pláčem do světnice, byla příliš rozrušená na to, aby si jej všimla. Okamžitě ji zachvátila panika. Jenže zároveň také obrovská zvědavost. Bylo to poprvé v jejím životě, co vidí člověka s černými vlasy. A také poprvé, co vidí Nečistého bez okovů a podlitinami v obličeji. Potichoučku se k němu začala přibližovat a snažila se aspoň na okamžik pohlédnout do jeho tváře. Jaké má asi oči? pomyslela si, protože slyšela, že je Nečistí mají hříšně krásné. Jsou zelené jako horký pramen zjara? Nebo hnědé jako kaštany či kůra stromů? S rukama za zády stála nad ním a jen tiše sledovala jeho spánek. Doufala, že tu nezůstane příliš dlouho. Jeho tváře možná začínaly chytat zdravou barvu, ale stále vypadal hrozně bledě. Ale co s ním bude, až se probudí? V téhle zemi nemůže přece zůstat. A co když ho někdo uvidí? Té hanby by se už nikdy nezbavili…
Najednou se chlapec pohnul. Dívka leknutím uskočila, ale když neotvíral oči, znovu se přiblížila na své předešlé místo. Hlavu měl teď natočenou jejím směrem, ale když se dlouze nedechl, jeho obličej se neznámou bolestí pokřivil. V té chvíli se i jeho dech zrychlil a konečně to vypadalo, že se probouzí. Dívka poodstoupila o dva kroky zpět, okamžitě připravená běžet pro rodiče. Začal zmítat hlavou ze strany na stranu, jakoby ho svět snů nechtěl propustit. Když se konečně uklidnil, pootevřel oči. Chvíli jen tak nepřítomně hleděl do prázdna, ale znovu svá víčka vyčerpaně sklopil. A když je zase otevřel, zadíval se přímo na ni. Kdo to asi je? přemýšlel, protože bylo mnohem lepší zaměstnávat mysl okolím a ne tím, co všechno jej bolí. Byla krásná; to bylo první, co ho napadlo. Vypadala jako nějaká magická bytost, která nad ním ve spánku bdí. Na hlavě měla bílý čepeček a zpod něj jí vykukovaly husté dlouhé vlasy barvy šlehačky. Ale nejvíce ho zaujaly její oči. Bylo v nich něco známého a hřály jeho srdce, ačkoliv byly chladně modré a vyplakané. To dívka v jeho očích viděla jen prázdnotu. Šedý stín bez barev, které jí ještě před chvílí hýřily hlavou. Jen na tohle čekala. A když její zvědavost nebyla uspokojena, navrátil se i její strach. A právě ten jí dal sílu, aby se konečně pohnula.
"Matko, otče!" vyběhla ze světnice a stále dokola je zoufale volala. To Oskarovi konečně připomnělo, že v téhle zemi není vítán. Co ho to napadlo se sem nechat zavléct?
Opatrně se posadil a přisunul si pravou nohu k sobě. Skrz bělostný obvaz už pomalu prosakovala krev, ale nebyl si jistý, jestli se dokáže vydat znovu na cestu. Byl ale rád, že si nepamatuje, jak mu vytahovali ten šíp. V té chvíli se ale rozletěly dveře do místnosti.
Starší žena se za pochodu pokřižovala a už pokládala ruku na chlapcovo čelo. "Jak se cítíš?" prohlížela si ho a on zase ji. "Začíná mít teplotu… Ehm… já se jmenuju Evlin a ty?"
Oskar si položil ruku na krk a zavrtěl hlavou; tak jak už to dělal tolikrát.
"Já říkal, že je to špeh," ozval se její muž ode dveří. "Co teď s ním?"
"Uděláme tak, jak říkala ta žena - musíme počkat, než se znovu objeví. Do té doby tady bohužel musí zůstat."
V jejich hlasech šlo až moc dobře slyšet, že tady není vítaný. Začal se dívat po místnosti, jestli někde neuvidí své věci, a když je konečně zahlédl pověšené u dveří, ukázal na ně.
Muž mu jeho vak bez námitek podal - určitě ho pečlivě prohlížel. Na chvíli místnost vyplnil šustivý zvuk papírů, když chlapec konečně našel to, co potřeboval.
"Oskar Toriver…" přečetla žena z papíru a zadívala se na něj. Neřekla 'těší mě' a ani se neusmála - Nečistý byl pro celou její rodinu jen přítěž.
"Můj muž se jmenuje Viktor a tady moje dcera je Sylvie."
Oskar se na ni zadíval, ale ona odvrátila hlavu a odešla. Bylo pochopitelné, že se takhle chovala, ačkoliv by byl rád, kdyby se k němu chovala alespoň tak, jako její matka. To už ale Evlinin hlas znovu zazněl jizbou. A tentokrát proťal její vzduch jako ostrá dýka, i když nevěděla, že to pro chlapce takto vyzní.
"V nejbližší době pravděpodobně poznáš ještě další dva členy rodiny," začala," ale kdo ví, kdy se Frencis konečně vrátí,"

Sylvie má na sobě jedno z tradičních oblečení, které se nosí v severních zemích ;)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ebika Ebika | E-mail | Web | 10. října 2010 v 21:15 | Reagovat

super kapitolka honem další! :-D

2 Watta Watta | 2. listopadu 2010 v 15:47 | Reagovat

Tose nám to začíná pěkně rozvíjet! Dost by mě zajímalo, co udělá Frencis až to zjistí...asi bude pěkně naštvanej :D. Jinak, strašně se mi to líbí a doufám, že pokračování přijde co nejdřív! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru