U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 33.

1. října 2010 v 17:58 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Pátek 20. dubna 2007


Pátek 20. dubna 2007 - Zdroj síly

"No konečně! Kde jsi byl?" dostal Timothy vynadáno hned, jakmile se objevil ve dveřích.
"Promiň Dawn, něco mě zdrželo," dělal jakoby nic. Všem ale bylo jasné, že se tenhle okamžik snažil oddálit co nejvíc. "Tak co Stue? Pohneme se dneska z místa?" nasadil už preventivně unuděný tón.

"Já myslím, že ano." odpověděla namísto něj Dawn. Postavila se a dala Timothymu do ruky mobil. Sladce se usmála a zeptala se, jestli jí zavolá odvoz, že si to za tu malinkou laskavost zaslouží.
"Jasně," přikývl a pořád nemohl uvěřit tomu, že to šlo tak hladce. Musela ho dobře zpracovat, protože včera se k nějakému pokroku ani zdaleka nepřiblížili. Pořád jen, že se tu pyrokinezi už konečně chce naučit a že nepotřebuje základy, když už umí udělat oheň. A on mu zase pořád dokola opakoval to samé, že bez základů se z něj stane leda tak hromádka popela a on, že je mu to jedno, ať se zpopelní, že prý je to levnější jak pohřeb v rakvi. A tak se tak dohadovali až Tymothy nějak přešel na jeho stranu a rozvykládal se, že samovznícení vlastně není zase tak špatné, protože je to rychlejší a skoro bezbolestné narozdíl od normálního hoření, a taky to nenadělá žádné škody, protože shoří jenom tělo (někdy sice i s oblečením), ale boty zůstanou, což je vlastně hrozně fajn, protože boty se prostě vždycky hodí, ať už jsou po nebožtíkovy nebo ne.
"Takže… dneska už žádný kecy o nenákladném pohřbu?" zkusil se Timothy přesvědčit znovu, zatímco Dawn odcházela s Dustinem. Abbygail nebyla k zastižení, takže se pro ni musel na cestě z karate zastavit. Určitě je zrovna sama v práci, takže by ani nemohla přijet.

Stuart seděl na okraji postele. Studoval svoje ruce jako nikdy předtím a přemýšlel, jak vůbec začít.
"Může to být i stručně," zmizel Timothy za jeho zády, aby ho neznervózňoval.
Stu ještě jednou porovnal svoje palce a spustil…
"Nenávidím svoje rodiče." Tahle věta a tón, v jakém ji řekl, mluvili úplně za vše. Udělal dlouhou pauzu a Timothy se lekl, že to s tím "může to být i stručně," trochu přehnal. Naštěstí si mohl oddechnout, protože Stuart pokračoval dál; teprve se dostával do ráže.
"Jsem jejich vlastní, ale cítím se, jakoby to bylo úplně naopak. Pořád jen Christian tohle a Julien tamto… Ti dva jsou prostě na prvním místě a oni se mě na tu jejich pomyslnou vítěznou příčku snaží všelijak nastrkat! Chtějí, abych byl stejně úspěšný jako dvojičky a pořád mi vyčítají, když nemám žádný pevný cíl. Ale neumí pochopit, že máme prostě jiné otce! Že já jsem jiný! Že mě prostě nebaví to, co ty dva a že ze mě nikdy nebude doktor nebo třeba jen blbej učitel! Já chci umět ovládat kineze! Jenže otec byl vždycky proti a ani teď, když už jsou Šedí prozrazení, prostě nechce povolit! Proč mě nechce nic naučit?!" bouchl pěstí do rohu postele.
"Možná proto, že jsi jeho syn." odpověděl mu Tim bez nějakého dlouhého přemýšlení. "Rodiče občas mívají pravdu. A jsem si jistý, že tvůj táta má nějaký důvod."
"Proč mi ho teda neřekne?!" otočil se na něj. "Proč mi nikdy nic neřekne? Je jako loutka! Dělá jen to, co mu ostatní řeknou! Když matka něco navrhne, on s tím prostě souhlasí!" Stuart si všimnul, jak na něj Timothy zírá a nevrle se zeptal, na co tak hledí.
"Poslyš… nejmenuje se tvůj táta náhodou John?"
"Co má jeho jméno společnýho s tím, co tady říkám?"
"Vůbec nic." zasmál se. "Hele, vidím tu několik problémů. Ten největší seš ty sám. Prostě něco chceš a snažíš se to vydupat jako nějakej malej fakan."
Stuart úplně změnil výraz v obličeji. "Co…?"
"Žádný co - ty už si ani neuvědomuješ, že to děláš. Myslíš si, že to k tobě patří, ale nevidíš možnost, že to může být úplně jinak. To jak vypadáš, co děláš a jak se chováš - to je jen arogantní a dětinská odpověď na to, co ti bylo odepřeno. A než cokoliv řekneš," zvýšil hlas, ale Stuart stále jen hleděl s otevřenou pusou, "tak by ses měl zamyslet nad tím, proč to vlastně chceš. Proč tak usilovně toužíš po moci? Chceš snad dokázat, že jsi opravdu syn svého otce? Chceš se chlubit, být nad věcí, když budeš v pažích cítit sílu? Napadlo tě vůbec někdy, že s mocí přichází odpovědnost? Příklad z praxe: Právě teď se tady snažím promluvit naprosto netalentovanému člověku do duše." provokoval, ale na něj to nemělo žádný účinek, a tak pokračoval ve své monologu dál. "A co třeba pomoc druhým? Pomyslel jsi vůbec někdy na to, že bys mohl i pomáhat? Copak jsi nikdy neslyšel o Supermanovi nebo o Spider-manovi? Hele, jsem tady na Zemi dva roky a tihle dva chlápci mají mladým lidem tolik co říct o cti a zodpovědnosti, ale všichni je berou jen jako vymyšlené kreslené postavy. Ten člověk, kterej je vymyslel, byl prostě génius." zavzpomínal a trochu se pousmál, protože zvolil zrovna takovýhle příklad. "Na ruhou stranu přiznávám, ano, kineze slouží pro vlastní potřebu, ale taky musíš vědět, proč to vlastně děláš. Ať už je to ta nejsobečtější nebo nejodvážnější věc na světě. Když to dokážeš přiznat nahlas, teprve potom získáš sílu."
"A co ty? Jaký je tvůj důvod?"
"Hele, proč jsem teď asi všechny ty věci říkal? Máš nad tím přemýšlet a ne se mě hned ptát, pitomče…" protočil oči v sloup.
"Řekni mi to, a já se nad tím vším potom zamyslím."
Tim si povzdechl. "Já ani nevím… Touhy se stále mění…" tápal chvíli v minulosti. "Ale můj prvotní impuls bylo asi to, že jsem chtěl všem dokázat, že nejsem jen jeden z mnoha. Chtěl jsem, aby mě lidé respektovali, no teď si o mě čistí boty." pohodil hlavou. "Dřív nebo později se proti tvojí sobecké touze všechno obrátí a ty si musíš najít jinou, nějakou hodnotnější. A čím ušlechtilejší bude, tím méně budeš své schopnosti používat… Celkem paradox, ne?" pousmál se.
"Takže to znamená, že tvůj cíl je teď opravdu hodně ušlechtilý? Protože jsem tě ještě neviděl používat kineze…"
Timothyho tenhle dotaz úplně oloupil o slova. Jeho poslední cíl mu už dávno zmizel z dohledu, jenže nedávno jakoby znovu zahlédl jeho stín. Že by jej konečně dohnal? Jenže ten hořký pocit byl mnohem slabší, než si původně myslel…
"Ale ne," začal vrtět hlavou. "Teď bohužel nemám žádnou větší touhu, za kterou bych šel," řekl smutně. "No ale teď už by ses měl zamyslet nad sebou, ať se konečně pohneme z místa." zvednul hlavu, ale Stuart se k němu otočil zády a ztichl. Kdo ví, jak dlouho mu bude trvat tenhle vlastní rozbor duše. Timothy se natáhl po batohu, který ležel na konferenčním stolku. Ani se neodvažoval pomyslet, kdo všechno se mu přehraboval ve věcech. Když uvnitř našel i jedny spodky, zčervenaly mu tváře. Tak tohle opravdu nemuseli… pomyslel si. Největší prostor v batohu ale zabírala obrovská bichle. Měl ji položenou na parapetu, tak ji prostě sbalili s sebou. Byla to ta kniha od Amandy a Tim byl rád, že vzali zrovna tuhle. Teď bude mít spoustu času na to, aby ji celou pečlivě prostudoval…

***

Z letištního bistra vyšla dvojice a pomalou chůzí si společně zkrátili cestu přes parkoviště.
"Jmenuje se Sydney," začala Abbygail potichu a Chris jen napjatě poslouchal její hlas. "Známe se hodně dlouho, ale ne vždycky to bylo mezi námi tak, jako teď… On je to… je to přítel mojí mámy." opatrně vydechla. "Už si ani nepamatuju, kdy se na mě naposledy podíval jako na dítě a ne na ženu. Tehdy jsem ještě moc nechápala, co se děje…" začala si utírat slzy, které při všech těch vzpomínkách vyrašily. Chris jí akorát položil ruku na rameno a v tichosti pokračovali dál.
"Chce se mi umřít, když se mě jen dotkne! Já ho tak strašně nenávidím!" zastavila se, aby měla dost síly na křik. "Já… nevím, co budu dělat. On jen tak neodjede. Ani moje nová rodina o tomhle neví. V podstatě jsem se o mé minulosti nikdy nezmínila, a teď to tady říkám člověku, kterého znám sotva pár dní…"
"Občas je dobré svěřit se někomu cizímu, protože je velká pravděpodobnost, že už se nikdy neuvidíte." nasadil úsměv, který tuhle chmurnou situaci trochu odlehčil. "A na světě je tolik nevysvětlitelných zmizení, že ani nebude divné, když se Sydney zničehonic vypaří."
Abbygail se na něj zadívala, ale nějak nevěděla, jestli to má brát vážně nebo ne. A tak se zeptala, jestli věří na takové věci, které nejdou pomocí vědy vysvětlit.
"Záleží jak na co." pokrčil rameny.
"A co duchové?"
"Duchové? Tak na ty věřím. Taky věřím na paralelní světy, reinkarnaci nebo třeba červí díry, které vás vcucnou a vyplivnou někde jinde. Třeba v úplně jiném vesmíru nebo jenom u sousedů v obýváku. Ale nikdy bych nechtěl, aby mě spolkla černá díra, to opravdu ne."
"A co by se stalo?" zajímala se.
"No právě že nic. Ona prostě pohltí a už nikdy nepustí."

A tak oba zapomněli na Sydneyho, který je z dostatečné vzdálenost sledoval, a Abbygail dokonce nevnímala duši muže, který šel tiše vedle ní - Christopher znal tolik zajímavých věcí, které občas jen zaslechla, ale neznala jejich význam. A on stále vykládal a také jí dával hádanky a vždy ho bavilo, jak se zatvářila, když se ani neodvážila tipnout.
Na mysli jí spočinula jedna otázka, ale usoudila, že je zbytečné se ptát. I když se na Christopherově zápěstí houpal modrý náramek - jak vášnivě mluvil a máchal rukama - bylo více než zřejmé, že místo něj patří ten druhý, ten pro Šedé.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Foley Foley | Web | 2. října 2010 v 22:30 | Reagovat

Moc hezké, mimochodem také píšu, ale začal sem nedávno.. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru