U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Kapitola první aneb Fujtajbl veliký

28. listopadu 2010 v 13:17 | Miharu 【春】 |  Ach ta cesta za tou knihou...
Popravdě je mi trochu trapné to sem dávat. Je to takové... nic moc. Taková podivná kapitola, nudná a hrozně předvídatelná... takhle asi začíná hodně amatérských povídek. Jsem ráda, že jsem se to rozhodla začít psát znovu, protože 1. kapitolu už mám napsanou a šlo to úplně samo X)
Takže se nezděste nad tou hrůzou no a konci máte kousek z přepsané kapitoly.

Kapitola 1. ver.1

Po třetí koleji prosvištěl rychlík a zanechal za sebou jen pyšně zvířený prach. Jakoby se vysmíval všem těm maloměšťanům, kteří zde žijí. Dával jim najevo, že tohle městečko nestojí za to, aby zde vůbec jen přibrzdil.

Dívka nepatrně otočila hlavu směrem, kterým vlak odjel. Tahle myšlenka o pyšném rychlíku patřila jí. Myšlenka, kterou si jako vždy nechala pouze pro sebe. Když na semaforu znovu blikla červená, zabořila svůj pohled do země. Vždycky to takhle dělá. Stojí stále na tom samém místě; nalevo od první lavečky u dveří. Čeká, až se přišourá její červený motorák a ona bude moct konečně odjet do školy. V kapse znovu pustila na mobilu písničky a z jejích sluchátek se rozhlučela hlasitá hudba. Jeden starší kluk se v té chvíli zadíval jejím směrem a nešlo mu do hlavy, jak se takovéhle vychrtlé a brejlaté holce může líbit techno. Přemýšlel nad tím ještě dlouho, ale už se na ni nepodíval. Znal Báru Večeřovou od vidění, ale že by se s ní bavil? A ona taky málokdy promluví. Je to jedna z těch maloměstských podivínů, o kterých kolují různé fámy. Místo toho, aby po páté třídě normálně nastoupila do šesté, raději utekla na gymnázium a už si tam nerušeně pátým rokem jezdí. Od té doby se o ní moc nemluví, protože nikdo s ní odsud do třídy nechodí. Tedy pár chytrých lidí se tu najde, ale ti jezdí do bližší školy. Ale Bára asi chtěla co nejdál od lidí, s kterými si neměla co říct.
Na první lavečku od dveří si sedla nějaká dívka. Vedle sebe položila batoh a s jemným úsměvem na tváři se pohodlně opřela. Bára ji neslyšela, ale po chvíli ucítila, jakoby si ji někdo pečlivě prohlížel. Aniž by se pohnula, vyslala varovný pohled neznámé hnědovlásce. Ale ona jakoby se nezalekla. Její úsměv se ještě zvětšil a z pohybů rtů šlo přečíst přátelské slovo "Ahoj."
Jenže Bára nikdy nebyla moc přátelská. Ani její věčně zamračený výraz nevypadal moc vlídně. Tvářila se, jakoby jí ta dívka ublížila už jen tím, že si sedla na lavečku, u které každý den stává a čeká na vlak. Mírně odvrátila hlavu na bok a znovu se oddala hudbě, která svým stálým rytmem otupuje všechny smysly a po nějaké době zanechá mysl úplně čistou…

•••

Dalo by se dlouho přemýšlet nad tím, jestli je město, kam chodí Bára do školy, ještě větší díra než tam odkud přijela. Ale ať už máte pět tisíc a dva obyvatele nebo pět tisíc a dvě stě, máte tu čest prohlašovat velkou vesnici za malé město - a to vždycky zní líp.
Zatímco si Bára mlsně vybírala v pekárně dnešní svačinu, něco ji okamžitě přinutilo zapomenout na jídlo. Otočila se za tím zvláštním mrazivým pocitem, ale místo odpovědi se jí dostalo jen několika udivených pohledů lidí, kteří stáli za ní.
"Tak co to bude?" zamaskovala prodavačka svou netrpělivost za úsměv. Dívka vyloudila nerozhodný tón a zamáčkla prst do skla.
"Třený koláč."
"Jeden, dva, tmavý, světlý…?" odříkávala žena neutrálně.
"Eh… tmavý?" vydala ze sebe neurčitě, ale prodavačka přijala její otázku jako odpověď a o pár sekund později už Bára zavírala za sebou dveře. Svačinu schovala a když se konečně rozešla, zkusila si znovu vybavit ten pocit. Úplně ji to rozhodilo. Pro ty lidi v pekárně asi vypadala jako někdo, kdo absolutně neví, která bije, ale ve skutečnosti se všechny její myšlenky rozutekly a ona je tam pomyslně sbírala z koláčů… Jenže co to bylo? Co ji to sledovalo?

Obyčejný den, obyčejné hodiny, obyčejné konverzace… Kam se všechno tohle dneska podělo? Nic nebylo tak, jako obvykle. Žádné škemrání o úkoly, které si zase půlka třídy zapomněla zaznamenat. Nikdo se nezmínil ani slůvkem o obědě, na který se tolik lidí těší hned od rána, protože za celý den nejde zažít nic záživnějšího než cestu do jídelny a zpět. Dnes se znovu oprášilo téma staré asi dva týdny. Protože tehdy jim jejich třídní profesor Záhruba nenápadně naznačil, že by k nim mohl nastoupit nový spolužák. Ale když se na něj sesypala vlna dotazů, všechny je odbyl tím, že naše škola je jen záložní a nový student spíše zůstane na tom lepším gymnáziu než tady. Neřekl to takhle doslovně, ale všichni věděli, že když už se jim ztráceli studenti, tak odcházeli jedině ke konkurenci, která byla jednak víc prestižnější a ještě k tomu ve velkém městě.
Ale dnes se nejednalo o žádného přeběhlíka. Protože dnes už jich ve třídě nebude dvacet sedm, ale dvacet osm!
"Dneska ráno jsem ji viděla," upozornila Erika na sebe. Po nějaké chvíli se kolem ní utvořil hlouček jejích kamarádek a začali se o tom společně bavit. Líčila jim jak vypadá, že má krásné dlouhé hnědé vlasy, a že působí hrozně milým dojmem. Bylo až k neuvěření, jak takovou hrstku informací dokázali natáhnout na necelou čtvrthodinu. Hodně lidí si oddechlo, že konečně zazvonilo.
Neznámá dívka byla napjatě očekávána. Ve třídě bylo nezvykle ticho a většina těch zamyšlených si představovala její podobu. V mysli se jim rýsovala ideální kamarádka, ideální dívka. Všichni věděli, že bude vypadat úplně jinak, ale těch pár okamžiků strávených s nejlepší dívkou na světě stojí za to si vychutnat. A když se konečně otevřely dveře a pár lidí ze zadních lavic samým napjetím natáhlo krky, na podlaze zašoupaly papuče jejich třídního. S nevrlým bručením se znovu rozvalili na židli, ale s ještě větším odporem se museli postavit a říct "Good morning."
"Dneska nějak zvesela." zasmál se učitel a zapnul si počítač. "So… today, we are going to practice past tenses. Who can remind us… Yes?"
"Can I go to the toilet please?"
"No. Tell us something about past simple tense."
"To je týrání!" zaskučel David.
"In English."
Třída se začala přehloupě smát a dokonce i pan Záhruba si neodpustil nepatrný úsměv.
"Prosimtě Davide, právě teď si tady připadám jako na základní škole; vždyť je první hodina."
"Ale já jsem nachlazený a zastavili se mi hodinky, takže jsem si neuvědomil, že už bude zvonit, víte?" snažil se co nejrychleji vypařit. Všichni ale dobře věděli, že ho shání jeho přítelkyně a v kapse už drží mobil v pohotovostním režimu. K jeho štěstí učitel nakonec s vrtící se hlavou souhlasil. David už se chystal vstát, ale přítelkyně si asi bude muset ještě chvíli počkat. Na dveře učebny rázně zaklepala zástupkyně a se svým úředním výrazem nakráčela dovnitř. A hned za ní, trochu nesměle, zavřela dveře nová dívka. A David v té chvíli nechtěně tipnul příchozí hovor. A když si to uvědomil, hned si to telefonování - teď už s rozzlobenou přítelkyní - rozmyslel.
"Seďte, seďte," usazovala zástupkyně hrstku aktivních studentů, kteří nespali, tak jako ostatní, a natáhla ruku po dívčině rameni.
"Tohle je vaše nová spolužačka Naďa Dvořáková. Na nedaleké škole už měli plno, a tak je tady." řekla s výrazným potěšením v hlase. "Doufám, že ji mezi sebe hezky přijmete a řeknete jí, jak to tady chodí. Přece jenom už tady studujete pátým rokem, že? No už nebudu dál rušit," rozloučila se a dala na ústup. Pan učitel si mezitím vzal novou žákyni na starost a ukázal jí prstem na volné místo v první lavici u dveří. Dívka přikývla a odvážně se vydala ke svému novému místu.
Opravdu byla pěkná, s krásnými tmavě hnědými vlasy po pas. V hlavě měla takovou bílou elastickou čelenku, která podtrhovala jemnost jejího vzhledu. Vypadala jako jedna z těch stydlivých a zamlklých holek, ale to jak se tvářila a jak chodila se vztyčenou hlavou, tak přesně to bylo na ní zajímavé. Taková maličkost, ale všechny tím dokázala dokonale upoutat.
Dokonce i Bára se zadívala jejím směrem. Možná jen proto, že to ona sedí sama v první lavici u dveří. Ale když si Naďa sedala, neslyšně se od ní odsunula. Bohužel ne nepozorovaně. Kterákoliv jiná by se jí okamžitě představila a prohodila by aspoň pár slov - ale Bára ne. Pro ni je každý cizí člověk nepřítel. A když vás nemá zrovna moc v lásce, nemusí vám to ani nahlas říkat; poznáte to podle toho, jak se chová a jaký pohled vám věnuje. Většinou není moc přívětivý.
"Ahoj, já jsem Naďa." zašeptala a přisunutím odstranila mezeru, kterou Bára udělala schválně. "Nevěděla jsem, že chodíš na školu právě sem," pokračovala, ale pomalu začala chápat, že její sousedka nebude zrovna komunikativní typ. "Můžu se kdyžtak koukat k tobě do učebnice?" zeptala se a Bára odsunula knihu blíž k ní, ale jakoby se jí už vzdávala na dobro. Naďa si chvíli tu zvláštní dívku s neposlušnými slaměnými vlasy prohlížela, ale potom svůj pohled zaměřila na učitele.
"Tak mě napadá, když už máme tu spojenou hodinu," opřel se pan Záhruba o stůl, "mohli by jsme kousek věnovat na takovou kratší seznamku, co říkáte?" zeptal se a většina třídy to shledala jako dobrý nápad.

Kapitola 1. ver.2

Po třetí koleji prosvištěl rychlík a zanechal za sebou jen pyšně zvířený prach. Jakoby se vysmíval všem těm maloměšťanům, kteří zde žijí. Dával jim najevo, že tohle městečko nestojí za to, aby zde vůbec zastavoval. Nad touhle bláznovou myšlenkou přemýšlím skoro každé ráno. Přemýšlím nad tím, jaké by to asi bylo, kdybych seděla v tom vlaku a posměšně se dívala na všechny ty chudáky, kteří čekají, než se přikodrcá ten jejich červený motorák. A potom bych se z okna už ani nedívala, protože na tom nádraží postávají stále stejní ubožáci, kteří mi ani za pohled nestojí. Zajímalo by mě, kolik lidí z toho rychlíku takhle přemýšlí. A jestli tam někdo takový je, chtěla bych s tím člověkem sedět v kupé a smát se lidem, kteří za nákupy musí jezdit do toho našeho velkého města. Do města, ve kterém bych tak ráda bydlela. Jenže já tu jen stojím, každé ráno na tom samém místě, mezi těmi divnými maloměšťany a připadám si ještě divnější než všichni dohromady.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Yone Yone | Web | 28. listopadu 2010 v 14:01 | Reagovat

Jéééééééééééé.... Je to hezky napsané. Upoutá to, a donutí číst až do konce, i když se nestane nic dramatického. Máš dobře vystižené charakter hlavní postavy (předpokládám, že Bára je hlavní postava) a ty věci kolem. To je Keep On? já to nečetla... ale někde jsem četla, že to chceš přepisovat, tak jen typuju.

2 Sachiaru Uchiha Sachiaru Uchiha | Web | 28. listopadu 2010 v 18:07 | Reagovat

pěkný lay

3 Nakano Miharu Nakano Miharu | 29. listopadu 2010 v 17:59 | Reagovat

[1]: jo, je to keep on :-D jen by mě zajímalo, jestli se ti tak líbila ta první verze nebo ta druhá :D páč mě se ta první vůbec nelíbí :-D

[2]: hehe... děkuju :-D

4 Ku.Miko // Kajtulka Ku.Miko // Kajtulka | 29. listopadu 2010 v 20:27 | Reagovat

Jééé :DD
Bára je Tomoko, jop? :DD Jop.. :D Večeřa je můj už bývalý spolužák :DD
Jej.. A Usagi(ááh.. to jméno.. xDD) je Naďa? To se mi nelíbí :DD
Ale podle popisu bych je asi poznala.. JE dobře, že jsi je posadila k sobě, to by jinak nešlo že? :D

Ale nevím.. Mě se asi líbí více ta první verze.. Možná, kdybych četla tu druhou dál, žebych si potom už zvykla.. Každopádně si myslím, že je snadnější popisovat děj z pohledu  nějaké postavy- ale kdybych potom chtěla dát, že jiná přemýšlí, nevěděla bych, jak to použít :DD
Proto píšu jako vypravěč :D Jenom v povídkách s jednou postavou píšu jako z jejího pohledu
.. J to psané jako v "Já..", že jo xDD ?:D
Ale krásný! :D Dokonce mě to nutí si přečíst ten příběh znova! XDD O:) :D *thumbs up* 8-)

5 Zebra Zebra | Web | 2. prosince 2010 v 19:55 | Reagovat

No... abych byla upřímná, první verze se mi líbí víc. Nepřijde mi nezáživná, to ani náhodou, hezky nás uvádí do děje (i když informací by v první kapitole mohlo být o kapku víc, ale ty se je asi spíš chystáš rozložit do celého příběhu, aby je čtenář postupně odkrýval... (když takhle kecám, připomíná mi to Durararu!! xD)). Takže co do stylistiky je vše v pořádku. Ale nějak mě štve ta gramatika... (třebas i/y) a místo "lavička" píšeš "lavečka". No, kdybys měla zájem, můžu se angažovat jako takový amatérský beta-reader, protože příběh je to pěkný a byla by škoda kazit dojem hrubkami.
Ehm, toto je pouze pokus o konstruktivní kritiku, neber to osobně! Já jsem se akorát stala za nějakou dobu na Konoze spisovatelem sobcem a kritikem, takže všechno chci mít dokonalé :D

6 Nakano Miharu Nakano Miharu | 3. prosince 2010 v 22:17 | Reagovat

[5]: nevím čím to, ale to co se líbí mě, se naopak nelíbí ostatním :-D sakra co s tím? asi mi z toho jebne :D
ale jako beta-reader by ses mi hodila ;-) protože moje průměrný známky z mluvnice jsou za 3 a ještě k tomu jsem z Hané a podle toho taky mluvím (a píšu). Občas by mě zajímalo, jestli mi lidi rozumí, co vůbec píšu :-D protože vtipný věci píšu většinou v tom našem nářečí... jo a ať se snažím jak chci, slovo "lavečka" i "lavička" mi přijde obojí spisovný :-D tohle by mě v životě nenapadlo XD
no nejdřív musím tu první kapitolu upravit a potom se těš, protože zažiješ hrůzy! :-D budou ti vstávat chlupy z toho, co dokážu napsat za hovadiny :D i ve vyjmenovaných slovech umím napsat měkký i :-D

7 Zebra Zebra | E-mail | Web | 5. prosince 2010 v 12:01 | Reagovat

Zájem mám, email je v políčku pro E-mail :)
(já vím, je to pitomý jméno xD)

8 yukamuci yukamuci | Web | 12. prosince 2010 v 15:34 | Reagovat

Mě se to líbí :) dobře se to čte...jsem na tvým blogu poprvé ale asi si ještě něco přečtu :D určitě si ale přečtu další kapitolu x) ..(jestli bude..doufám, že jo :D)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru