U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 41.

3. prosince 2010 v 21:54 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Úterý 18. října 910 pátého tisíciletí, Babylon


Děti Babylonské věže - Část 3.

Středa 19. října 910 pátého tisíciletí
Karmaš - Centrum

Tymothy se zastavil a pohlédl na tmavý stín Věže ve vycházejícím slunci. Když si vzpomenul na své pocity, když byl ještě Jack Highway, a na pocity, které cítil teď, nepoznával se. Byl tak jiný, plný temných myšlenek a nedůvěry k lidem. Jakoby se z toho šoku, který zažil večer, vše to dobro v něm obrátilo. Kvůli němu si ale také vzpomenul na svůj minulý život dříve, než by původně měl. Jestli Jack věřil lidem, nyní už to pravda nebyla. Jestli byl Jack dítětem i jako správce, nyní to byl jen obal, který musí nedobrovolně nosit. Ale pocity byly skutečné a společně se vzpomínkami rozechvívaly celé tělo. V tomto osudném ranním rozbřesku si Timothy sám sobě slíbil, že udělá cokoliv, aby lidé poznali, čeho je vlastně schopný. Nebude na nikom lpít, postará se sám o sebe, o lidi, ale hlavně o svou pomstu. Žádná naivita, žádná slabost, jen spravedlnost. I za takovou cenu, že ho všichni budou nenávidět.

Když přistoupil pomalu ke schodům, natáhnul ruku a prsty přejel lehce po kamenné zdi. V té chvíli jakoby mu celé budování tohohle monumentu probíhalo před očima. Bylo to až strašidelně úžasné. Tolik vědomostí, co tak snadno získal nazpět, teď hýřilo neuspořádaně jeho hlavou. Zastavil se. Že by váhal? Ano; tato vlastnost se mu bohužel v novém životě nevyhnula. Ale vzápětí udělal první krok a s těmi dalšími začal vstoupat vzhůru. A s každým schodem jakoby za sebou zanechával všechen dosavadní strach a pochybnosti. Jeho cíl byl jasnější a pomsta silnější - ačkoliv nevěděl, jak daleko bude muset zajít, než jí dosáhne.

"…říkal jsem jí, že s hraním videoher jen tak přestat nehodlám. Stejně nechápu, co proti tomu pořád má. Fajn, čumím do té obrazovky, ale když hraju tenis, tak se u toho přece hýbu ne?"
"Třeba si ještě myslí, že hraješ vsedě."
"Snad není z minulýho století, ne? To jsou virtuální hry! U toho se někdy zpotíš tak, že utopíš ovladač!" zvýšil muž hlas, ale ten druhý jej už neposlouchal. Diskuze obou strážných skončila nedořešena kvůli nějakému dítěti, které stálo mlčky opodál. Vycházet na Věž totiž nebylo povoleno jen tak kdekomu.
"Ty máš dceru, Olivere?" špitl jeden z nich.
"C-co blázníš?" zhrozil se při té představě. "Vždyť… vždyť je to kluk, ty idiote. Není to tvoje děcko?"
"Svýho kluka ještě poznám." pousmál se a odlepil se konečně od stěny. "Co potřebuješ, chlapče?" říkal tu větu už za chůze a než se zastavil, zazněla i odpověď na otázku.
"Mám jednu prosbu," začal a prohlédl si vojáka od hlavy až k patě - a dvakrát. Potom se upřeně zadíval do jeho očí a s vážným výrazem v tváři řekl: "Zavolejte na Věž krále."
"Eh… ah… Cože?" Očividně byl hodně zaskočený. Dokonce se otočil na svého kolegu pro radu, ale jeho podobný výraz mu nikterak nepomáhal.
"Kluku, o takových věcích se nežertuje."
"Vypadám snad, že bych žertoval? Zkuste uhádnout, proč jsem asi tady." ucukl mu netrpělivě koutek úst. Mezitím přišel i druhý strážný a zkřížil ruce. "No… možná bychom to mohli zkusit. Minulý strážce byl asi jen o pár měsíců starší…"
Timothy chvíli mlčel a čekal, co z těch dvou nakonec vyleze. Považovali ho sice za staršího, než ve skutečnosti byl, ale to teď nehrálo roli. Dokonce mu bylo jedno, že ho s jeho dlouhými vlasy zprvu považovali za holku. V hlavě mu probíhali scény z jeho minulého života, jakoby to bylo teprve včera, co umřel. Už chtěl v rukou držet Chrisovu složku, aby jej mohl najít. Ne… raději by v rukou držel právě jeho samotného.

***

Před Věží zabrzdila malá kolona tří černých aut. Timothy seděl na kamenném zábradlí, a když si všiml skupinky mířící po schodech nahoru, usoudil, že přijeli opravdu brzo. Krále poznal okamžitě. Až na to, že jeho blonďaté vlasy začaly ztrácet svou mladistvou barvu. Nikdy nebyl moc dobrý král, ale za těch pár let, co Věž postrádala svého správce, uchopil tuhle zemi pevně do svých rukou. Ale v tom špatném slova smyslu.
"Je čas podělit se o svou vládu, králi." zvýšil Tymothy hlas, aby si jej skupinka všimla. Všichni se náhle zarazili, shlukli se a začali něco řešit. A i když šeptali, chlapec slyšel každičké slovo. Jejich dohadování a domlouvání trvalo celkem dlouho, ale když ten, o kterém se celou tu dobu bavili, seskočil ze zídky, všichni najednou ztichli.
"Proč řešíte takové zbytečnosti? Stačí se zeptat." kráčel k nim pomalu. "Přestaňte hloupě pochybovat - všichni jste moc dobře věděli, že v následujících letech se správce určitě objeví." sáhnul si do kapsy a vytáhl nůž zabalený narychlo v kapesníku. Zastavil se a prohlédl si všechny ty postarší pány, kteří zastávali vysoké funkce této země. A už se těšil, až uvidí ty jejich udivené obličeje. Vyhrnul si rukáv na pravé ruce a předloktí zvedl do výše očí. A bez jediného zaváhání přejel špičkou nože po své ruce. Pár lidí se bolestně zašklebilo, někdo dokonce odvrátil hlavu stranou. Ale král vše pozorně sledoval. Tuhle situaci už jednou zažil a pouze čekal, až začne rudá krev kapat z jeho lokte dolů. A doufal, že tentokrát dopadne…
"Jen děti Věže mohou být jejími správci a pouze jejich krev," udělal Timothy pauzu, zatímco sledoval tvořící se kapku husté rudé tekutiny, "pouze jejich krev… nikdy nezabarví kameny Věže." dořekl a kapky se zmocnila gravitace. A než stihla dopadnout na zem, změnila se v prach a i ten odvanul náhlý závan větru. Potom dlaní přejel po krvácející ráně a přidřepl si, aby udělal na zemi další důkaz v podobě krvavého obtisku. Když svou dlaň zvedl, vítr se znovu zmocnil černého lesknoucího se prášku, ve který se krev přeměnila. A to byl dostatečný důkaz. Aghábel ke chlapci pomalu přistoupil a pevně stiskl jeho rameno. "Jaké je tvoje jméno, správče?" řekl trochu nuceně.
Ten se trochu pousmál a odpověděl. "Timothy Chase, králi." A jelikož tajná služba patřila mezi ty nejlepší jednotky v zemi, Aghábel okamžitě věděl, s kým má tu čest. Také se pousmál a vzal chlapce kolem ramen. "Tak půjdeme vyřídit pár maličkostí, Timothy." Pohledem přejel po skupince zaskočených mužů, ale stále měl na tváři optimistický výraz. Minulého správce zvládal hlídat výtečně a další malý kluk by neměl být problém.
"Mohu si vzít s sebou jako doprovod jednoho ze strážců Věže?" otázal se čerstvý správce Babylonské věže. Aghábel po chvíli nakonec přikývnul a vydal se oznámit svým politikům, že se vrací zpět do paláce.
"Olivere, půjdete se mnou." otočil se Timothy na jednoho ze strážných a ten trochu zaraženě přikývnul.

***

"Kolik zatmění se událo po smrti minulého správce?"
"Eh…" tápal Oliver v paměti. "Myslím, že dvoje."
"Kolik lidí pustili? Budu potřebovat přesná data a čísla." vyptával se Timothy neúnavně. Oba dva byli zrovna v paláci v nějaké malé přijímací místnosti. Chlapec stál u okna a díval se na probouzející se město, kdežto voják seděl na kraji křesla, protože se bál do takového drahého nábytku vůbec pořádně sednout.
"Ehm, pane?" odkašlal si, jelikož byl trochu nervózní. "Nemám zavolat pro nějakého léčitele? S takovou budete mít na ruce nehezkou jizvu a mimoto… nebude se vám teď těžko psát?" díval se přitom na jeho obvaz, kde už začínala krev znovu prosakovat.
"Je v zikkuratu nějaký správce? Nebo v esagile?"
"Co vím, tak po slečně Emily zatím nikdo neprokázal v chrámech svou krví, že je toho hoden," povzdechl si při vzpomínce na ni, protože tu dámu míval docela v oblibě.
"V tom případě nikoho nevolej." zakončil Tim rozhovor. Bylo to v pravý okamžik, protože do místnosti zrovna vešel i Aghábel. "Poprosil bych o soukromí," zněla jeho první věta a Oliver se jen mlčky uklonil a zmizel za zavřenými dveřmi. Král pohodlně usedl a založil si ruce na hrudi.
"Můj děda vždycky říkal, že velký Marduk posílá na zem správce, aby měl kontrolu nad lidmi a nad tím, jakým způsobem žijí." rozvykládal se. "Když zavraždili tvého předchůdce, pochopil jsem, co mi tím vlastně chtěl říct." pousmál se a i když byl k němu Timothy otočený zády, snadno podle jeho slov poznal, že se stal ještě zkaženější, než původně byl. "Dostal jsem volnost, o které se mi ani nesnilo." pokračoval radostně. "Už mi nikdo nekritizoval má rozhodnutí a nikdo mě nepřemlouval ke kompromisům. Bylo to krásných deset let plných spravedlnosti. Lusknutím prstu jsem mohl nechat zmizet všechny problémy, které mohly, a také ohrožovaly společnost."
"Ještě chvíli a stvořil byste tady diktaturu." otočil Tim nepatrně hlavou, ale poté ji znovu odvrátil.
"Možná máš pravdu, ale i takovýto styl vlády přináší své ovoce. Konstitučně-parlamentní monarchie? Tche. Takový nudný a zastaralý způsob vlády, který nepřináší nic víc, než stále stejnou rutinu. Ale to není to, o čem jsem chtěl mluvit. Mám spíše strach o tvou loajalitu, správče. Nebudeme si nic nalhávat, ale oba víme, že to právě můj rozkaz tě připravil o rodiče." zadíval se na něj a čekal na nějakou reakci.
"Myslíte si, že vás chci zabít?" řekl natvrdo a otočil se, aby mu viděl do tváře. "Měl bych vám asi připomenout jednu věc. A tou je, že každý správce přijetím své funkce zaslibuje králi svou věrnost a pomocnou ruku. Zapomněl jste snad?"
"No ovšem!" začal se smát. "Jak jsem mohl zapomenout, že mám vlastního otroka."
"Naše pouto slouží pouze pro blaho lidu." dodal vzápětí chladně. "Jsem sice vaše pravá ruka, králi, ale nezapomínejte, kdo je mým pánem."
Aghábel si povzdechl. "Oh ano… ten Marduk, že?" postavil se a ledabyle zamáchal rukou, jako by ho tohle téma obtežovalo. "Nicméně doufám, že zvládneš všechnu práci, kterou ti přidělím. Kolik že ti je vlastně let?"
"Klidně si ze mě utahujte." zadíval se na něj upřeně. Aghábel se akorát zasmál a přistoupil k němu. "Těším se na naši spolupráci," natáhl ruku a i když Timothy věděl, o co mu jde, zvednul svou dlaň a pevně stiskl. Ačkoliv jej ruka bolela, nedal na svém obličeji nic znát.


O pár let později…
Pondělí 29. března 913 pátého tisíciletí

"Chemické reakce jsou děje, při kterých zaniká… ne, dochází k zániku vazeb reagujících látek a vznikají vazby nové. Výchozí látky jsou reaktanty, vzniklé produkty. Katalizátory ovlivňují průběh reakce… reakce… Hej, zklidněte se jo?!" zakřičel vztekle tenhle student na skupinku hlučných holek.
Jedna z nich se otočila a výsměšně řekla "Tak pardón." ale bavili se dál. Až na to, že díky němu změnily téma.
"To je Dustin z desátýho ročníku. Je to celkem inteligent, ale protože to fláká, učitelé ho speciálně zkouší, aby vůbec dodělal školu. Celkem trapný." ohrnula nos.
"Hele ty chytrá, nechcete s kámoškama klebetit někde jinde?" zakřičel na ně znovu, že se to rozneslo po celé chodbě. "Jestli nevidíš, snažím se tady učit."
"No ale to je mi úplně šumák, víš? To co se tady teď šprtíš nazpaměť, se probíralo v osmým ročníku. Mimochodem tady nestojíme jen tak na okrasu - jsme fanklub." řekla pyšně.
"To by mě zajímalo čí…"
"No tvůj ne." začaly se smát. "Je jasný, že ty si člověka jako je ON nemůžeš za nic na světě všimnout."
"Jak se ten týpek jmenuje?"
"Že tě to nejednou zajímá, hm?" rýpla si. "Ale když to chceš vědět, tak se jmenuje Jeff."
"Nebo taky Jim." dodala další.
"Anebo Frank, George, Paul, Noah nebo třeba Samuel."
"Co to jsou za sračky?" zkrabatil se mu nechápavě obličej.
"To je jen několik z Jeho jmen." nevnímala narážku. "Je to ten nejkrásnější a nejzáhadnější kluk na celé téhle škole!" začala se rozplývat a její kamarádky se přidaly. Dustin akorát usoudil, že nejsou normální a otočil stránku ve svém sešitě. S tím flákáním měly bohužel pravdu. Neexistuje nic nudnějšího než obyčejný školní den. Ještěže má dobrou paměť a může se vše - i když je to na poslední chvíli - doučit.
Najednou veškerý hluk utichl. A než stihl Dicky zvednout hlavu, ozvalo se sborové "Ahoj." a jeden cizí mužský hlas zopakoval to samé. Fanklub se začal rozpouštět jako máslo a Dustin konečně uviděl objekt jejich zájmu. Prošel kolem něj a sedl si na židle o kousek dál. A jestli říkala nejkrásnější a nejzáhadnější, tak to si pěkně vymýšlela, protože vypadal úplně normálně - tedy spíš jak holka s těmi jeho vlasy. Zatímco si ho nenápadně prohlížel, z kabinetu vyšel učitel a začal všechny ty uvzdychané holky rozhánět jak slepice.
"To nemají nic lepšího na práci?" mumlal si pro sebe, zatímco odemknul učebnu a rozsvítil světla. A jelikož vešel do učebny i ten Jeff nebo kdo, napadlo Dustina, že to asi bude nějaký vymatlanec, když potřebuje přezkušovat tak, jako on.
"Mistře Digree," začal si z něho učitel utahovat, "doufám, že máte v plánu mít v mém předmětu samé jedničky, protože jinak vás tenhle ročník nenechám dokončit."
"Je to poslední rok, tak co mi zbývá," pokrčil rameny a schoval si všechny věci do batohu. "Ale i s trojkami mě musíte nechat prolízt." připomněl mu.
Učitel se usmál. "Tak co tedy víš o chemických reakcích?" zahájil zkoušení tím nejprimitivnějším a mezitím vzal nějakou složku a položil ji před toho neznámého kluka. Ten akorát líně zacvakal s propiskou a začal psát.
"Ehm… nebudu ho rušit? Mimochodem, myslel jsem, že taky budu psát test."
"Myslet můžeš, teď mě zahrň informacemi."
Dustin akorát nepatrně protočil očima, ale rozhodl se, že když mu jde celkem o krk, tak do toho dá všechno, co může.

"Tak jak dopadl test?" začal se Dustin zajímat hned, jakmile učitel spokojeně opustil třídu. Popravdě ani netušil, že toho umí tolik.
"Jo, v pohodě." odpověděl mu neznámý po chvíli.
"Já jsem Dustin a ty?" nespouštěl ho z očí ani ze svého zájmu. A když se na něj dotyčný podíval a s vážnou tváří mu odpověděl, že "Eury," usoudil, že tenhle člověk asi umí dost dobře lhát.
"V jakým seš ročníku?" zasunul židli a přišel k němu trochu blíž.
"Proč? Chceš se přidat do mého fanklubu?" pousmál se.
"Upadl si?" zašklebil se, ale začal se tomu smát. "Akorát přemýšlím, co je na tobě tak zajímavýho."
"Popravdě by mě to taky zajímalo." zvednul se, a když si stoupnul před Dustina, a trochu si ho poměřil, s úsměvem mu odpověděl, že je v osmičce. Ale jakmile uviděl Dickyho překvapený pohled, pokračoval dál. "Jestli si o mně myslíš, že jsem vymatlanec, tak si pro příště líp hlídej svoje myšlenky. Nevíš o mně nic, tak se nestarej, jasný? A já sem nechodím, protože propadám, ale kvůli tomu, že studuju doma. Takže nejsem žádný hlupák a ano, povyšuju se nad tebou, protože jsem mladší a drzejší generace a hlavně jsem o pět cenťáků vyšší."
"Ty si o něco koleduješ." změnil svůj neutrální tón na tón varovný.
"Myslíš si, že mě dokážeš zmlátit?" vysmál se mu a hodil si batoh přes rameno, že se vydá vítězně na odchod.
Jenže Dustin si usmyslel, že mu ukáže, s kým má tu čest. Udělal mohutný krok vpřed a už ho držel pod krkem. "Vyzívám tě na souboj!" procedil mezi zuby a kluk, který se mu představil jako Eury, s úsměvem souhlasil.

***

"Nemůžu uvěřit tomu, že musím přerušit trénink jenom kvůli dvěma pitomcům, kteří se mezi sebou chtějí poprat!" vztekala se dívka.
"Slečno Petersonová? Proč sedíte v hledišti?"
"Trenére!" vyskočila ze sedadla. "Dustin přemluvil Sarah, aby si tady mohl s kámošem uspořádat souboj!"
"V tom případě doufám, že za něj vezme zodpovědnost." pokrčil rameny.
"Měl byste se jít za nimi raději podívat!" nepřestávala se zlobit. Měla se Sarah totiž trénovat sama, než se dostaví celá skupina, a teď tady musí zbytečně sedět v hledišti.
Celá tahle hala pro trénink byla podobná hokejovému stadionu, akorát se staví o krapek menší a v elipsovitém tvaru. Chodí se sem i v normálních školních hodinách - když se převádí teorie do praxe - ale jestli je někdo v para-schopnostech dobrý, může je lépe rozvíjet i po škole v tomhle speciálním kroužku.
"Kate, co tady děláš?" překvapil ji jeden ze spolužáků, který přišel s větší skupinkou lidí na společnou hodinu.
"Klidně se pojďte posadit - dolů se nedostanete." řekla otráveně a než všem vysvětlila situaci, ze šaten vyšly hvězdy dnešního dne.
"Wow! Vzdušný souboj!" zaradoval se jeden kluk. "Ty uplý hadry nesnáším, ale jinak je to vážně super!"
"Hele, to je Dustin." poznamenal zase někdo jiný. "A myslím, že se Sarah příjemně baví…" narážel na to, že se přehloupě chichotala a gumičkou chlapcům stahovala vlasy to roztomilých malých culíčků.
"Teď teprve vypadáš jako holka. Biješ se i jako holka?" dráždil Dustin.
"Pánové," odstrčila je Sarah kousek dál od sebe. "Vzdušný souboj má svá pravidla - kdo je poruší, automaticky prohrává. Povolené kineze jsou levitace a atmokineze. Nepleťte si ji ale s telekinezí, ano? A také nezapomínejte, že ten, kdo svého soupeře záměrně ohrozí na životě, prohrává a pádí hned do ředitelny. Poražený je ten, který se dotkne země. Všecko jasný? Tak na značky." ukázala jim dva červeně nakreslené body na podlaze. Několikačlenné obecenstvo také ztichlo, ale předtím se rozdělili na dva tábory, že budou fandit. Děvčata si vybrala "krásného neznámého", jak prohlásily, a Kate se k nim musela chtě nechtě přidat.
"Půlmetru nad zem." nastavila Sarah ruku a srovnala je. Potom kousek poodstoupila a mávnutím paže to celé odstartovala.

***

"Bylo by fajn mít toho kluka v týmu," zaslechla Kate náhodou trenérova slova, když vycházela z budovy. Sama z toho všeho ještě byla trochu mimo, protože ani už ne po minutě šlo poznat, kdo má navrch. I tak to ale byl úžasný zápas. A trenér má pravdu - mít takového člena, vyhráli by všechny soutěže a turnaje. Škoda, že tak rychle zmizel…
"H- hej! Co to děláš s mým kolem!" rozkřičela se, protože někdo jej zrovna nebezpečně držel nad zemí.
"Okamžitě ho pusť nebo ti rozmlátím hubu!" hrnula se ke stojanům jako zuřivá bouře. Dotyčný s respektem ustoupil a hned nato se začal omlouvat a všechno vysvětlovat.
"Jenom jsem ho zvedal, protože jsem ho nechtěně shodil."
"Si děláš srandu, ne?!" zbělala hrůzou a několikrát se zadívala střídavě na kolo a toho kluka. "Ale… to jsi přece ty," rázem se uklidnila. "Úžasný… by to opravdu úžasný souboj." začala se ke všemu ještě usmívat, což byl úplný opak jejího výbuchu před chvílí.
"Zdá se mi to, nebo jsou tady všichni padlí na hlavu?" zadíval se na ni trochu spatra a znovu se vrátil k vyprošťování svého kola.
Kate jeho narážku po chvíli přešla a znovu nasadila přátelský úsměv. "A proč nechceš k nám do týmu? Naučil by ses spousty nových věcí."
"Jasně - nějaká hloupá pravidla k ještě hloupějším soubojům v trapných trikotech. Krom toho nemám v úmyslu potkat se znovu s tím Dustinem, protože mě za tu porážku chce určitě zakroutit krkem. Ne, děkuji, obejdu se."
"Ale já nemyslela jen souboje, tam jde hlavně o to, že se naučíš nové kineze a piluješ je k dokonalosti."
"Nezájem, prcku."
"Ty…" ucukl jí koutek úst stranou. "Můžeš to aspoň zkusit, nebo se bojíš?" zkusila to s kapkou vypočítavosti.
"Bát se nějakých idiotů? Hele, marníš čas, tak sklapni."
"Na co si to jako hraješ!?" neudržela se. "Na borce světa!?"
Jenže Eury se na ni ani neobtěžoval podívat. Konečně odemknul svoje kolo a vyjel s ním na chodník.
"Hele ty nafoukanče, posloucháš mě vůbec?" pokračovala, protože ji náhle přepadla nálada na hádání.
"Odprejskni." řekl dost výrazně, když nasedal. "Nechte mě všeci bejt!" zabral do pedálů a jel tak rychle, jakoby snad ujížděl před svým vlastním stínem.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru