U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 42.

16. prosince 2010 v 16:43 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Pondělí 29. března 913 pátého tisíciletí, Babylon

Děti Babylonské věže - Část 4.


O pár dní později…
Pondělí 4. dubna 913 pátého tisíciletí

"… vypadá to, že prolezu." oznámil Dustin s úsměvem do telefonu.
"A už víš, co budeš dělat po škole?"
"Něco podobnýho co ty, Simone."
Na konci linky nastalo ticho, které se dalo po těchto slovech čekat. "Přemýšlel jsi nad tím pořádně? Víš,… to že seš talentovaný na kineze ještě neznamená, že se musíš vydat tou špatnou cestou."
"Nevěděl jsem, že to bereš takhle…" zněl teď trochu zaskočeně.
"Poslyš, podívám se ti po něčem serióznějším. Nechci tě zatáhnout na stejnou vlnu…"
"Seš fakt kámoš." řekl už ale smutnějším tónem. To co ho na Simonově práci nejvíc lákalo, bylo právě to neustálé napětí a adrenalin. Chtěl ještě něco říct, ale jeho myšlenka zanikla v nějakém velkém povyku. Vykouknul na chodbu a zase se rychle stáhnul zpět.

"Musím končit." zamumlal spěšně do mobilu a vrazil jej do kapsy. Chvíli vyčkal na příhodnou chvíli, a když kolem něj prošel ten kluk, vyskočil a zatarasil cestu skupince dívek, která jej pronásledovala. Vytřeštily na něj oči, a když ho chtěly obejít, Dustin jim jasně naznačil, že přes něj rozhodně neprojdou. Byl to samozřejmě Eury, kterého zachránil před osobním fanklubem, ale podle jeho výrazu šlo poznat, že by raději dal přednost těm holkám. Ty se mezitím s tichým protestem vydaly jiným směrem, a když byl vzduch čistý, Dustin se dal konečně do řeči.
"Nazdárek, Eury. Ani nevíš, jak rád tě zase potkávám."
"Tu ironii si strč někam." nakrčil nos. "Co chceš tentokrát, he? Porážku před celou školou?"
Dustin se pousmál. "Utkáme se v něčem jiném; co ty na to? Třeba v šachu."¨
"Proč máš potřebu mě vyzívat k soubojům? Nepadl jsem ti do oka, myslíš si o mně, že jsem nafoukaný spratek? Fajn, mysli si to dál, ale přestaň mě otravovat."
"Tím, že budeš okolo sebe prskat, se mě nezbavíš. Chci tě jen v něčem porazit."
"Lidi pořád jenom něco chtějí. Chci tohle, pomůžeš mi s tímhle, uděláš to pro mě tohle… a to, že je sobectví hřích, jim je úplně jedno!" zvýšil hlas, ale pozdě si uvědomil, co to vlastně řekl. Dal tomu klukovi další možnost ptát se. A to právě nechtěl. Rychle se dal na ústup, ale Dustin jej následoval a začal znovu mluvit.
"Ty seš věřící? Neřekl bych to do tebe - chováš se na to moc arogantně. Taky jsem slyšel, jak jsi minulý týden dobře zpražil Petersonovou. Ještě do teď na trénincích nadává, jaks jí odřel ko-"
"Můžeš přestat?!" otočil se Eury naštvaně. "Co po mě sakra chceš? Řekni, co sakra chceš!"
"Je to jednoduchý." zkřížil ruce. Chci ti ukázat, že nejseš pupek světa."
"Tak do toho!" vykročil k němu naštvaně. "Tak si posluž!"
A když už byl skoro u něj, Dustin poznal, že si přečetl jeho touhu. Že mu právě dobrovolně nabízí to, co chce udělat už hodně dlouho. Napřáhl ruku a než se Eury vůbec stihl zastavit, srazil ho pěstí k zemi. A konečně pocítil úlevu. Ale až později si uvědomil, že je v podstatě stejně arogantní jako tenhle podivný kluk a tímhle vším si jen dětinsky něco dokázuje.
"Hej… původně jsem se s tebou chtěl spřátelit, víš to?" mnul si ruku a mluvil určitě přívětivějším tónem než před chvílí.
Jenže Eury se pomalu zvednul a potom řekl větu, která Dustina a jeho mysl na dalších pár dní úspěšně zaměstnala.
"… já nepotřebuju přátele."


Středa 6. dubna 913 pátého tisíciletí

K zemi se postupně snášely mokré kousíčky vlasů. Nůžky běhaly okolo hlavy jako zběsilé a tvořily účes, který si zákazník přál. Kate se dívala do zrcadla a pomalu si začínala zvykat na kratší vlasy. Věděla, že teď už se jí budou do culíku dávat hůř, ale chtěla to, a tak to má. Občas se zadívala na rušnou ulici, která se jí, včetně jejího obličeje, odrážela v zrcadle. Najednou se jí něco mihlo před očima. Prosvištěl okolo kadeřnictví a vypadalo to, že má celkem naspěch. Ten kluk, co jí odřel kolo! Tahle menší potyčka se jí znovu vedrala do mysli a nabrala nečekaných rozměrů. Přemýšlela nad tím, jak by s ním zatočila, kdyby se jí dostal do rukou, ale když se konečně uklidnila a začala myslet na něco jiného, uviděla ho znovu. A za celou tu dobu, co tam seděla, se to stalo ještě dvakrát! Když konečně vyšla na ulici, byla už nevýslovně vytočená. Stoupnula si před kadeřnictví a trpělivě vyčkávala, až se její cíl objeví. A opravdu! Ze zatáčky se znovu vyřítil hnědovlasý kluk a šlapal si to přímo k ní. Kate vykročila do pruhu pro cyklisty a s bodavým pohledem mu zatarasila cestu.
Eury začal brzdit a než stihl nohu položit vůbec na zem, udýchaně se zeptal: "Co je?"
Kate zkřížila ruce. "Máš minutku?"
"Momentálně ne," začal se smát. "Ale když mi pomůžeš, krásko, tak si čas udělám."
"C- co?" vykulila oči.
Eury mezitím sjel na chodník, protože stál dalšímu cyklistovi v cestě a stáhl Kate s sebou.
"Potřebuju pár známek," sundal si batoh a začal se v něm přehrabovat. Vytáhl malý bloček a začal do něj psát to, co říkal: "Takže známky pětkrát, formulář typu A šestkrát… no… radši sedmkrát. Ještě… Formulář G a třikrát formulář C." utrhl lísteček a předal jí ho. "Uděláš to pro mě, prosím?" zvedl tázavě obočí.
"Eh… fajn," souhlasila jako by byla pod vlivem jeho kouzla. Spíš jeho úsměv ji v té chvíli oloupil o slova.
"Víš kde je městský úřad?"
Kate mlčky přikývla.
"Výborně. Tak tam na mě počkej, v pátým patře. Spoléhám na tebe." nezapomněl přidat úsměv a znovu nasedl na kolo, pokračujíc v cestě. Kate tam ještě chvíli mlčky stála, omámená nějakou neznámou magií, a když jí zmizel z očí, přišla konečně k sobě. A nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo.
"Jsem blbá nebo co?!" bouchla se dlaní do čela a šla odemknout kolo. Lísteček zmuchlala do kapsy a chtě nechtě zamířila přímo na poštu.

***

"Manipulátor! Falešník! Manipulátor! Nafoukanec!" opakovala vztekle a stále dokola, když šlapala do schodů. Tihle lidi asi nepotřebují opravovat výtahy! Ne že by to bylo něco, co by nezvládla, ale štvalo ji, že dělá sluhu klukovi, který ji nejdřív urazil a potom ji ani nepoznal.
S každým patrem byla hustota lidí menší a menší. V pátém patře už na židlích neseděl nikdo, a jelikož měla nad sebou ještě další tři, napadlo ji, že tam už asi nebudou ani ti zaměstnanci. Igelitový sáček s papíry položila na konferenční stolek a zapadla do pohodného křesla. Čekala možná ani ne pět minut, když začala nedočkavě poklepávat nohou. Nakonec už chodila sem a tam a dokonce spočítala, že chodba má osmdesát jedna kachliček na délku a šest na šířku. A když se konečně zase usadila, z jedněch dveří se začal ozývat velice výrazný hlas.
"Kolikrát vám to mám ještě říkat? Já nemám žádné adoptivní rodiče a ani nejsem z děcáku. Tady na tomhle papíru máte žádost s razítkem a podpisem krále. Dokážete pochopit, že on se jen tak nemůže sebrat a přijít tenhle papír potvrdit osobně? Já jen potřebuju dostat podpisové právo."
"Já to samozřejmě chápu, ale tohle prostě nejde. Musíš si počkat dva roky a teprve po patnácti získáš oficiálně právo podepisovat úřední listiny s plnou odpovědností na sebe."
"Jak dlouho vám ty papíry tady leží? Měli jste dost času na to, ověřit si jejich pravost. Stačí mi jedno razítko sem a zapsání do počítače - jinak odsud neodejdu."
Vše se najednou uklidnilo a než se Kate zase začala nudit, chlapec už za sebou konečně zavíral dveře.
"Ale, ty už jsi tady?" přisedl si k ní na druhou židli.
"Už tady trčím pěkně dlouho." zamumlala. "Hele, co seš zač?" zeptala se narovinu.
"Něco jsi slyšela, že?" pousmál se.
"Jo… ehm… ty máš jako fakt… jenom třináct?"
Kluk se začal po chvíli smát. "Myslela sis, že už jsem plnoletý? Jo, zevnějšek někdy hodně klame. Tohle jsou ty formuláře?" ukázal na sáček s logem jednoho supermarketu.
"Hm… Hej, jak se jmenuješ?" pustila ven bezmyšlenkovitě další otázku, na kterou neznala odpověď.
"Já se ti nepředstavil?" nakoukl přes papíry. "Jsem Eury."
Kate se zatvářila hodně naštvaně. "Nelži! Vybal, jak se jmenuješ, ať vím, kterej parchant mi poškrábal kolo." Tímhle výrazným tónem na sebe znovu stáhla pozornost jeho modrých očí. Byly takové zvláštní - jako zamrzlé jezero, pod jehož ledem se někdo topí.
"Ztratil si řeč?" pokračovala nakrknutě, ale kluk s falešným jménem vytáhl pero, a začal mlčky vyplňovat formuláře, které mu donesla.
"Jak jsi poznala, že lžu?" zaznělo tak tiše, že se jeho hlas ani nestihl odrazit od stěn.
"Jak, jak… prostě tak! Mám na takovýhle věci prostě čuch." trochu se vychloubala, ale s ním to ani nehnulo.
"Už vím," přestal na chvíli psát a zvedl hlavu. "Ty jsi ta uječená holka!"
"Bingo!" rozhodila rukama.
"Chvíli jsem si myslel, že bys mohla být celkem milá,"
"Milá? Nejdřív změň svoje chování a potom budu možná i milá!" nepřestávala se mračit a Eury vzápětí nasadil podobný výraz.
"Hlupáka jsem dělal už dost dlouho. Všichni jsou pořád stejní - když jim ukážeš svou dobrou stránku, zneužijí toho. Člověk jako ty tohle nemůže nikdy pochopit. Dík za ty papíry, ale už můžeš jít." sklonil hlavu znovu nad formuláře, ale vzápětí ho od práce zase něco vyrušilo. Bylo to varovné pípnutí přístroje, který měřil nepřetržitě mozkovou aktivitu všech živých bytostí ve své blízkosti. V úředních budovách to byl standart, aby někdo nemohl zneužít schopností pro svůj prospěch.
"Dávej si bacha, nebo zpustíš alarm. To si snad myslíš, že nepoznám, když se mi snažíš číst v hlavě?" neznělo to ani jako otázka - spíše varování.
Kate se pousmála. "Omlouvám se, ale opravdu se to zrovna samo nabízelo. Ale já se nesnažila, já si něco i přečetla."
"Nemůžeš být tak dobrá," zavrtěl pobaveně hlavou.
"A pročpak ne? Což takhle sázka, hm? Ukážu ti, že nejsi takový borec, jak si o sobě myslíš. To co zvládneš ty, zvládnu levou zadní i já."
"Už zase?" mluvil spíš k sobě. "Co si sakra zač, prcku? Nemůžeš mě prostě nechat být? Kašlu ti na nějaký sázky. Mám dost starostí i bez tebe."
"Říkám, že ti pomůžu! A když to nebudu umět, tak mě to prostě naučíš. A taky chci naučit levitaci! Na oplátku za mou výpomoc."
"Fajn, ale až tahle sranda skončí, vymažu ti paměť." usmál se zákeřně.
"Ruku na to, Timothy!" natáhla pravačku přes stolek.
"Nejsi zrovna špatná na zakrslýho prcka…" s úsměvem stvrdil jejich sázku, ale moc se mu nelíbilo, že tak snadno zjistila jeho jméno.

***

Na semaforu se objevila zelená a propustila provoz ze svého sevření. Skrz vysoké budovy šla vidět mizící špice Babylonské věže v mracích. Jenže obyvatele města tato monumentální stavba nezajímala. Míjeli ji každý den, a pokud ne, tak už ji aspoň jednou v životě z blízka obdivovali. Ani dvojice cyklistů jí nevěnovala jediný pohled. Cesta je zavedla do klidnější části města. Ačkoliv stále byli v centru, nacházeli se blízko palácových zdí, kde se rozléhal překrásný park. Timothy trochu zpomalil, aby na sebe nepoutali tolik pozornosti kolemjdoucích.
"Jedeš ještě? Jsi nezvykle potichu."
"Říkáš to, jako bys mě znal kdovíjak dlouho." odpověděla neutrálním tónem. Popravdě měla na jazyku tunu věcí, ale nechtěla být moc vlezlá, protože i když byla jen o rok mladší, vedle něj vypadala jako jeho otravná prťavá ségra.
Timothy po chvíli slezl z kola a vydal se po trávníku k bíle omítnuté zdi.
"Prcku, chceš znát tajemství?" otočil se na Kate s významným úsměvem. Ta chvíli zaváhala, ale potom odpověděla, že klidně.
"Když ti řeknu, že jsem tajný vládní agent, uvěříš mi?"
"I když si připadám jako v dost špatném akčním filmu, tak možná ano." pokrčila rameny.
"Nezníš moc přesvědčivě." zasmál se. "Chci tě jen požádat, aby ses ke mně nechovala nějak jinak - nemám to rád."
"To nebude problém," dodala pobaveně. Když se konečně zastavili a začali se s koly prodírat úzkou zarostlou cestičkou, zeptala se, kam to vlastně jdou.
"Ke mně domů. Jo a bydlím sám, takže jestli máš strach, že na tebe budu něco zkoušet, tak se ještě můžeš vrátit. Jsem strašný pedofil."
"Se strašným smyslem pro humor." dodala nezaujatě. "A proč vlastně bydlíš v parku… v nějakým houští?" dál se vyhýbala větvičkám.
"No… to není zase tak pravda, protože můj dům leží za touhle zdí." ukázal dopředu ke dveřím, které byly maskované popínavými rostlinami.
"Ty bydlíš… v paláci? Hej, tak tohle už je trochu moc." měla chuť se otočit a vykašlat se na tu jejich bláznivou sázku. Ale tu levitaci se opravdu chtěla naučit, protože když si vzpomněla, jak Tim bojoval Dustinem, věděla, že lepšího učitele opravdu nemohla najít.
"Ale neee… To že je můj dům za palácovou zdí hned neznamená, že bydlím v paláci." přistoupil ke dveřím a odemknul je. Sluneční paprsky pronikly skrz a Timothy v nich tak nějak pohádkově zmizel. Kate nasála odvážně vzduch do plic a vykročila za ním. A jen co si její oči zvykly na přímé světlo, spatřila majestátný palác. A hned po její pravici stál malý domek.
"A ty že máš těžký život?" vydechla pobaveně. Tim mezitím zamknul dveře a opřel obě kola o zeď.
"Hej prcku, budeš tam stát, nebo půjdeš dovnitř?" zamával na ni. Ta se rozeběhla a vklouzla do domku za ním. Když se vyzula a zvedla konečně hlavu, chvíli nemohla najít ta správná slova. Bylo opravdu nezvyklé, jak byl vybavený, protože skoro všechno zde bylo ze dřeva. Vypadalo to tady jako v nějaké chalupě o tři sta let zpátky. Každý nábytek měl na sobě něco vyřezaného nebo namalovaného. I obyčejný botník vypadal jako nejdražší botník na celém světě.
"Tohle je starožitnost!" žasla nad skleněnými poháry, které byly v kuchyni. "A tyhle talíře už nepoužívají ani babičky! To je neuvěřitelný!"
"Ty se v takových věcech vyznáš?"
"Trochu. Moji rodiče jsou blázni do starých věcí - teď myslím luští nějaký text na vázách nebo tak." pokrčila rameny a dál očima zkoumala obsah polic a skříní.
Timothy se začal smát. "V tomhle domě by se opravdu vyřádili. Ale všechno, co tady uvidíš a co se zde dozvíš, nikdy nesmí opustit tyhle zdi." začal mluvit zase vážně. "Naučím tě pár věcí, ale jestli nebudeš vyhovovat, okamžitě ti mažu vzpomínky, jasný?"
"Nevím, co by mi mělo být jasný. O co tady vlastně jde?"
Timothy se rozešel jejím směrem a natáhl k ní pravačku. Kate trochu nedůvěřivě stiskla.
"Jsem Timothy Chase, správce Baybonské věže, králova osobní ochrana, nejvyšší státní zaměstnanec."
"Kate… Petersonová…" vysoukala ze sebe. "Počkat, já myslela, že už víš, jak se jmenuju!" vyštěkla na něj.
"Promiň, nepovažoval jsem to zrovna za důležité. Takže se vrhneme do práce, ne?"
"Hned teď?" nepřestávala zírat. "Ale já se musím učit!"
"Neboj, to k tomu zahrneme taky," vytočil se na patě a zamířil po schodech nahoru. Kate se jen zmateně vydala za ním, protože ještě plně nechápala, do čeho se to vlastně dostala. Nebo spíš jakého zvláštního kluka to vlastně potkala…


O pár týdnů později…
Sobota 23. dubna 913 pátého tisíciletí

"Už skoro tři týdny děláme tu nesnesitelně nudnou práci! Mám toho dost! A mě, na rozdíl od tebe, rozhodně neuklidňuje leštění nábytku!" kráčela Kate ulicí napřed.
"Mě to taky nebaví, ale je to prostě práce," doširoka zívnul. "Kam že to vlastně jdeme?" zeptal se Tim po chvíli.
"Nevím jak ty, ale já se jdu bavit!" zatočila na chodník k jednomu domu a Timothy si až teď všimnul toho rámusu, který z něj vycházel. Kate zuřivě zazvonila na zvonek, aby přehlušila hudbu, načež jí otevřel párek nějakých podnapilých kluků.
"Dětem vstup zakázán," smáli se, ale to už na světlo přišel i Tymothy, a protože byl o takových dvacet čísel větší jak oni, získal si u nich okamžitý respekt a pustili Kate dovnitř v domnění, že je Tim její kluk.
"Nemůžu uvěřit, že seš jenom o rok starší!" kroutila hlavou.
"Hele prcku, kde že to vlastně jsme?"
Kate protočila oči nad přezdívkou, kterou od něj stále slyšívá, ale už na to raději nic neříkala. "Věříš, že ani nevím? Nějaká oslava narozenin."
"Máš na mysli tamtu holku, jak jí ta dvojčata právě zuřivě trhají ruku?"
"Haha," zasmála se ironicky jeho vtipu a vydala se vstříc davu. Ani ne za půl sekundy úplně zmizela. Timothyho napadlo, že by mohl oslavenkyni taky popřát a vůbec ho netrápilo, že ji vůbec nezná. Jen co dvojčata zmizela, objevil se před ní on a začal jí přát všechno nejlepší. Dívka nasadila nechápavý pohled a trochu nuceně mu poděkovala, zatímco trpělivě vyprošťovala svou ruku z té jeho. A potom se pomocí jednoho z těch starých triků přesunula ke svým kamarádkám, protože ji "údajně" volali. To už ale Timothy přemýšlel nad plánem, jak tu holku pěkně potrápit, jelikož neměl nic lepšího na práci. Obyčejně nedolízá, ale když nějaká projeví očividné nesympatie, rád jí znepříjemní trochu život. Nenápadně se přesunul do kuchyně, a ačkoliv tam nějaký pár mezi sebou flirtoval, vzal si rozdělaný sáček s oříšky a začal je tam křoupat. Dvojice to po chvíli vzdala a konečně uvolnila kuchyni, načež se do ní nahrnulo několik hladových a žíznivých krků. Za Timem si vzápětí přisedla nějaká rozesmátá holka a začala se na něj doširoka usmívat.
"Ahoooj," zářily jí oči a usrkla si z kelímku, kde určitě nebyla jablečná šťáva. "Víš, že budu mít za týden taky narozeniny? Kolik si myslíš, že mi bude?"
"Podle toho, jak tady saješ, tak asi třináct." smál se taky.
"Tys to normálně uhádl!" zamanévrovala s kelímkem a půlku jeho obsahu si vylila na ruku. Potom si tam lízala prsty a pokoušela se o několik svůdných pohledů, ale jak se pořád chichotala, tak to nemělo žádný účinek. Timothy ji s očividným pobavením sledoval a přikyvoval na všechny ty bláboly, na které si stejně odpovídala sama. Najednou ale zahlédl oslavenkyni, a protože zrovna hrála dobrá hudba, rychle se zvednul ze židle a přejel jazykem po zubech, aby neměl oříškový úsměv.
"Ehm… zatančíš si?" přičlenil se ke skupince holek a svůj dotěrný pohled upřel na dívku tohoto večera. Ta zase vrhla jeden prosebný pohled na svoje kamarádky, ale ty ji zákeřně vystrkali ze svého kroužku a ještě jí popřáli, ať se dobře baví.

"No, původně jsem s někým přišla, ale někam se ztratil," vysvětlovala Kate svým kamarádkám a upila trochu svého džusu s vodkou, který na poslední chvíli ukořistila. Otráveně se zadívala do prostoru, kde se tancovalo a trochu si povzdechla, protože zrovna hráli ploužák a ona tam stála jako kůl v plotě. Vtom ale její kamarádky, které se cítily podobně, upřely pohled na blížící se mužské pohlaví. Napjatě vyčkávaly, pro koho si přišel, nebo která se jej zmocní jako první. Nakonec z něho vypadlo, že si chce jen pokecat.
"Tak co? Bavíte se? Ale nazdar Kate, ty jsi taky přišla?"
"Hm. Nezval jsi nikoho konkrétně, Dustine, tak jsem tady. Stejně bys mě v životě nepozval." odfrkla si.
"Kdybych si to napsal, tak možná jo." začal se smát. "Mimochodem proč tady stojíte důlky, holky? Proč netancujete? Někoho vám přitáhnu," otočil se a začal hledat nějaké oběti. V tom ho ale něco doslova zděsilo a otočil se rychle zpátky. "Hele, s kým to moje ségra tancuje?"
"He?" zadívala se Kate jeho směrem. "Co já vím?" pokrčila rameny, ale to už se taneční pár dostatečně otočil, aby mohla zahlédnout jejich obličeje. "Hele, tvůj kámoš, nekámoš." utahovala si, ale Dustin se nesmál. Místo toho si vyhrnul rukávy a přímočarým pohybem se vydal ke svojí sestře.
"A jé… podrž to!" vrazila Kate svou sklenici do rukou jedné její kamarádky a začala se šikovně proplétat mezi páry. Když se dostala k cíli, chňapla po Dickyho sestře, prudkým zatáhnutím ji odlepila od Timothyho a jeho začala strkat hlouběji do chumlu, aby všem co nejrychleji zmizel z očí.
"Konečně!" vrhla se dívka zoufale na svého bratra. "Myslela jsem, že už spáchám sebevraždu!" zkuhrala, zatímco Dustin natáhl krk a začal scanovat okolí.
"Uvidí ti hlavu - sehni se!" stáhla Kate Tima za tričko.
"Co to jako mělo znamenat?" vůbec nic nechápal. "Snad nežárlíš, prcku."
"Právě jsem tě zachránila před výpraskem, tak zkus projevit trochu vděku! Víš, s kým jsi to právě tancoval? S Dawn! S Dustinovou sestrou! Štrádoval si to k vám jak parní válec!"
"Aha… tipuju, že tu nevraživost mají asi v rodině…" pousmál se nervózně. "Tak fajn, máš to u mě. Řekni si, co chceš na oplátku. Ale nic šílenýho, ano?"
Kate se zadívala do země, což nedělala moc často. Přesně věděla, co by si přála, ale přišlo jí trapné ptát se. Popravdě ani nemusela, protože se stalo přesně to, co měla na jazyku. Nebyla si sice jistá, jestli si Tim početl v jejích myšlenkách nebo ho to napadlo samo od sebe; důležité bylo, že ji objal a začali tancovat. V té chvíli si Kate uvědomila, jaká je vlastně malinká. Jeho prsty se taktak dotýkaly jejích boků a obličej neměla možnost spatřit vůbec. Byla úplně schovaná v jeho objetí, ačkoli by to mělo být v téhle chvíli naopak. Ale nechala to být - alespoň neviděl její zrudlé tváře.


O pár dní později…
Středa 3. května 913 pátého tisíciletí

"…Minulý měsíc mě vrchní sluha žádal, abych někoho zavolal na opravu hlavního schodiště, ale když ten muž přišel, stráže ho nepustily dovnitř, takže se mi ta žádost objevila znovu na stole. Nechápu, proč když už to řeknu ochrance, tak si to taky nemůžou někam zapsat? Nevím, čím se tam zabývají, ale mají tam očividně chaos. Něco podobného se stalo nedávno s omítkou a nakonec jsem to musel sádrovat sám."
Timothy stál uprostřed přepychové pracovny, v ruce držel všelijaké papíry a podával králi zprávu tak, jako každý měsíc. A on jako vždy poslouchal jen jedním uchem. Nebo spíš poslouchal to, na co mohl trefně zareagovat.
"Nepřestává mě překvapovat, správče, jak jsi všestranný. Neexistuje nic, co bys nezvládl." zapřel se s očividným pobavením do svého křesla. "Nemůžu za to, že lidi, které najímáš na opravy paláce, připadají ochrance tak podezřelí. Mimochodem nějaké povolení o opravě zdiva ke mně ani nedošlo."
"To proto, že většina vaší korespondence jde přese mě. Opravdu nestíhám starat se úplně o všechno. Dokonce mi posíláte i finanční dokumenty a já je potom musím pracně přeposílat palácovému poradci. Kdybyste prosím podepsal tohle, vše by se zjednodušilo," přistoupil ke stolu a položil papír před krále. Ten si jej začal nedůvěřivě pročítat a rozhodně si dával záležet.
"Mimochodem, zažádal jsem si o podpisové právo na mé jméno, ale povolení mi ještě nepřišlo."
"Podpisové… ale došlo - mám ho já." usmál se Aghábel. "Jen jsem ještě neměl čas ti ho poslat." odsunul se a ze šuplíku vytáhl rozlepenou obálku. "Být plnoletý ve třinácti by se mi líbilo," prohodil, ale Timothy ho opravil, že plnoletý bude až v patnácti, a že tohle povolení slouží jen k tomu, aby mohl podepisovat smlouvy a různé důležité papíry, že to ušetří čas a starosti.
"Ten před tebou říkal to samý," podával mu král obálku. "Mimochodem,… slyšel jsem, že tě navštěvuje nějaká dívka." pousmál se.
"Nějaký problém? Jen mi vypomáhá s pár věcmi."
"Napadlo mě, jestli ji náhodou nechceš vzít k sobě do učení… víš, jak to myslím."
"Zase mi chcete někoho vnutit?" vrhl na něj nepřátelský pohled. "Nechci učit nějaké zazobané poseroutky vašich politiků. Svého žáka si vyberu sám a ta holka to taky nebude. Je moc… horlivá," hledal správná slova, ale i tak se netrefil úplně přesně. "Vrátíme se k práci."
"Kolik toho ještě bude?" zeptal se Aghábel zmoženě.
"Poměrně dost," odpověděl mu Timothy neúprosně a pokračoval ve svém hlášení.

***

"Tohle je zajímavá knížka," zvedla Kate nad hlavu vazbu a ukázal ji Timovi. Ten akorát přikývl, ale dál se věnoval čtení dopisů, které mu dnes přišly faxem. Houpal se na židli a očima rychle přijížděl text. Potom papíry skládal na dvě hromádky na ty důležité a méně důležité. Ačkoli měl všechno urovnané podle sytému, stůl měl zaskládaný tak, že na něm sotva mohl něco napsat. Najednou došel k papírům, na které už přes půl roku čekal. Dokonce se přestal houpat a lokty si opřel o stůl. Očima dychtivě přejížděl po textu a hledal ta nejdůležitější slova. Najednou zničehonic prudce vstal a vzteky smetl několik hromad papírů na zem.
"TY ZBABĚLČE!" zakřičel a v ruce drtil papír, který sice neobsahoval přesné informace, ale nabídl mu poslední možnost, která se nabízela. Kate seděla v křesle a neodvážila se ani pípnout. Možná jí podvědomí radilo, že není dobré znát všechno. Protože Timothy už dva roky bezvýsledně hledá muže jménem Christopher Tucker a že všechen tenhle nepořádek, který zrovna uklízí, způsobil kvůli papíru, na kterém stálo, že tento muž před několika lety zmizel. Bohužel si byl tak jistý, že si na něj Chris počká, že ho ani nenapadlo, že by třeba utekl do paralelního světa. Možná napadlo, ale po nějaké době to zamítl. Co by tam dělal, když to, co chce, je právě tady? Jenže co teď? Vše se najednou zdálo tak beznadějné, že by se nejraději na všechno vykašlal. Co třeba vydat se někam hodně daleko… Třeba na sever,… daleko na sever, kde nikdy v životě nebyl a kde by konečně mohl spatřit sníh a hory…?
I když se snažil myslet na věci, které obdivoval a měl je rád, cítil, jak je jeho srdce náhle prázdné. Byl ve slepé uličce a bez vidiny pomsty před sebou vše najednou ztrácelo smysl. A proto se začal ptát sám sebe. Dokázal by to vůbec? Dokázal by se Chrisovi pomstít? Byl to přece jeho přítel - nejlepší jakého kdy měl. Už si ani nebyl tak jistý, jestli jej stále tak nenávidí. Napadaly ho opravdu zvláštní myšlenky. Ale potom si uvědomil, že to bude asi jen kvůli tomu,… že teď už nemá ani toho falešného přítele…

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Annie-chan Annie-chan | Web | 16. prosince 2010 v 18:38 | Reagovat

Moc pěkná kapitola, ale... popravdě, seznámení Kate s Timem jsem si představovala trošku jinak :D. Ale na tom vlastně ani nijak nezáleží... už se těším na další díl :).

2 Nakano Miharu Nakano Miharu | 16. prosince 2010 v 20:20 | Reagovat

[1]: ale mě to třeba zajímá :-D prozradíš? ;-)

3 Annie-chan Annie-chan | Web | 16. prosince 2010 v 20:29 | Reagovat

[2]: Ona to nebyla zase taková... jasná představa :D. Prostě jsem jenom měla v hlavě utvořený obrázek, že se potkali a Timothy si jí vybral za žákyni, nic víc, nic míň. Proto mě teď ještě víc zajímá, jak se to nakonec Kate všechno naučí... vím, vím, má slíbenou levitaci, ale stejně :D.

4 Nakano Miharu Nakano Miharu | 16. prosince 2010 v 22:12 | Reagovat

[3]: :D jasně, potkají se a Timothy řekne: "Ty jsi ta pravá!" už to vidím :-D ale tak muselo to být trochu zajímavější... :-D ještě pátý díl a hup do přítomnosti! juchů~ :-D už mě ten flashback nudí :D

5 Awia Awia | Web | 23. prosince 2010 v 21:30 | Reagovat

Potřebuji další! Mezi jednotlivými díly je teď nějak podezřele dlouhá prodleva a na mou osobu to má neblahé účinky. Mám absťák! Bohužel mi mou drogu nemůže darovat nikdo jiný, než ty. No, ale ... teď už k ději. :-D

Tyto zpátečnické díly mne velmi baví. Timothy se nám tu ukazuje jaksi ... jinak. A už se seznámil s většinou nám už známých postav. Jen doufám, že tam nezapomeneš dát, až zjistí, že Dawn je vlastně Emily (je to tak, že jo? :D). No a potom honem piš dál, protože začínám být napjatá ... Jak dopadne Timiho setkání s Tuckerem? No?

6 Nakano Miharu Nakano Miharu | 26. prosince 2010 v 18:33 | Reagovat

[5]: promiň že mi to tak trvá, ale píšu na mou osobu extrémně dlouhé kapitoly, aby se tenhle flasback nenatáhl na 20 dílů! už budu ale u konce a vrátím se k normálu ;-) a jsem ráda, že tě to baví, protože se s tím piplám, aby to nebylo nudný a tak prostě... :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru