U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 43.

27. prosince 2010 v 14:52 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulém díle: Středa 3. května 913 pátého tisíciletí, Babylon

Děti Babylonské věže - Část 5.


Středa 3. května 913 pátého tisíciletí

Timothy seděl sklesle ve svém křesle. S dlaněmi otočenými vzhůru a vzdáleným nepřítomným pohledem. Jakoby jej obklíčila divoká zvěř a on už neměl jinou možnost, než se nechat dobrovolně roztrhat.
"Poslyš Kate," pohnuly se jen jeho rty. Dívka znovu zvedla hlavu a zůstala napřímená. Nepromluvila od té doby, co tak nečekaně vybouchnul. Vždycky jen koutkem oka zkontrolovala, jestli na tom není třeba líp, ale stále nevěděla, o co vlastně jde. Bylo to ale určitě něco, na čem mu záleželo.

"Cítila ses už někdy opravdu mizerně?"
Kate si nejdřív trochu odkašlala a tiše odpověděla, že si teď nevzpomíná. Po chvíli ji ale přece jen něco zaplnilo mysl.
"Vlastně ano…" položila rozevřenou knihu opatrně do klína. "Cítím se tak často, ale už to moc nevnímám, protože jsem si to zavinila sama. Víš, jak jsem ti říkala, že se moji rodiče zajímají o staré věci? Jsou něco jako archeologové, restaurátoři a překladatelé v jednom. Hodně cestují. Dřív se mně ještě ptávali, jestli mi nevadí, že budou dlouho pryč a já jim vždy s úsměvem odpověděla, že mi to nevadí, protože vždycky přivezou nějaké zajímavé věci a knihy, které můžu číst. Jenže po nějaké době se už přestali prát." odmlčela se. "Vždy se jen rozloučili a nechali mě s babičkou doma. Teď už domů ani nejezdí. Občas mi zavolají přes internet, ale spíš posílají pohledy s obrázky míst, kde právě jsou. A vždycky, když mi dojde nový pohled, cítím se mizerně. Protože vím, že jsem se sama připravila o rodiče a nemůžu s tím už nic udělat." její hlas smutně klesl dolů. "Proč se vlastně ptáš?"
"Cítím se mizerně - proto." postavil se a došel ke skříni, z které vytáhl nějaké věci. Byl to ozdobný kalíšek s hrotem, na který nabodl nažloutlou svíčku. Zachrastil se sirkami, jakoby dělal nějaký rituál, a opatrně ji zapálil. Mlčky kalíšek položil na stolek před Kate, hned vedle hromady knížek, které si v jeho knihovně vybrala. A potom - k jejímu ještě většímu údivu - sešel po schodech dolů, pozhasínal na chodbách a nakonec přišel zpět do pracovny a zhasnul i tam. A než si Kate stihla zvyknout na přítmí, proplížil se kolem ní a lehnul si na rozvrzaný gauč.
"Zdá se mi to, nebo jsem tě o toho souboje ve škole neviděla použít žádnou kinezi?"
"Připadá ti to zvláštní?" založil si ruce na prsou a zadíval se na strop, kde světlo svíčky vrhalo stále nové obrazce.
"Je to víc jak zvláštní. I já použiju nějakou kinezi na to, abych zhasnula světla. Popravdě jsem myslela, že toho zažiju víc, když jsi teda ten správce. Víš, připadáš mi tak strašně…"
"...lidský?" zadíval se jejím směrem.
"Chtěla jsem spíš říct nudný, ale tohle taky jde." přitakala.
"To je být normální pro tebe tak špatné? V Babyloně žije spousta lidí, kteří nejsou talentovaní na kineze. Je to asi sedm procent celé populace; považuješ ty lidi snad jako méněcenné?"
"Ne, ale…" zavrtěla hlavou.
"V tom případě nevidím problém, proč bych si občas nemohl jen tak obyčejně zapálit svíčku."
"Jasně, jenže… u tebe je to prostě divný, chápeš?"
"Chápu - promiň." zasmál se. "Ale všechny tyhle věci, činnosti… mají pro mě zvláštní význam, víš.
Nikdy nevíš, co se může stát, co ti osud připravil. Musíš umět žít anebo se aspoň smířit se životem takovým, jaký je." zavřel oči.
Kate chvíli mlčela, aby jeho slova splnila svůj dramatický účel.
"Ještě pořád se cítíš mizerně?" zeptala se s jemným úsměvem.
"Jo, ale myslím, že to bude za chvíli v pořádku. I když momentálně mě uklidňuje jenom ta svíčka," pousmál se taky. Chvíli ještě tiše ležel, ale potom si sednul na zem a zadíval se do plamene. A jelikož Kate už na strany knihy moc dobře neviděla, zkusila to taky. Popravdě svíčku viděla jen tehdy, když vypnuli proud. Babička na ně ještě byla zvyklá, ale jinak se v takovýchto situacích používaly baterky a různá akumulační světla. Možná proto jí tenhle okamžik připadal tak zvláštní. A společně s tímhle starým domem… jakoby žila někdy v minulosti. Připadala si jako starožitnost, kterou by její rodiče okamžitě přijeli studovat. A tahle představa ji nesmírně hřála u srdce…
"Ty máš fialový oči, že?"
"Co? A- aha… No… mám," řekla trochu zaskočeně a schovala tváře za kolena, protože cítila, jak rudne.
"Jsi taková malá rarita." pousmál se. "Jedna úřednice v bance je má oranžové, ale už nikoho takového neznám. Zajímalo by mě, čím to je…" zauvažoval.
"Prostě je to takový pigment." vysvětlila mu celou záhadu, protože se na to samozřejmě ptala. "Ještěže vlasy jsou stále normální; neumím si představit nosit ještě tak fialový účes." zasmála se, ale Tim už přemýšlel nad něčím jiným.
"Dneska odpoledne se mě král ptal na tebe," použil zase vážný tón.
"N- na mě? On mě zná? Jak?" napřímila se.
"Ještě sis nevšimla té kamery? Jsou podél celé palácové zdi." šetrně ji informoval a ona se jen studem zase skrčila.
"Myslel si, že tě chci vzít do učení," pokračoval tiše. "A já mu řekl, že se mýlí."
Kate se na něj nevěřícně zadívala. Nechápala, proč něco takového říká tak klidně. Ovšemže ji napadlo, že by to mohlo klapnout. Jenže teď tahle mýdlová bublina bez sebemenšího varování praskla.
"Takže… nevyhovuju?"
"Popravdě pro mě by to bylo jako z bláta do louže."
"Tak co bych musela udělat, abych se stala tvojí studentkou?" zeptala se také bez jakýchkoliv zábran.
"Nemusíš dělat nic Kate - prostě ti nevěřím, to je celé."
"Jak nevěříš? Tvoje tajemství je u mě v bezpečí! Umím držet pusu!" hájila se horlivě, až se plamínek svíčky nebezpečně zachvěl.
"Ale o tohle nejde." zavrtěl hlavou. "Problém je v tom, že dokážeš bez sebemenší námahy přečíst moje myšlenky - takoví lidé jsou pro mě prostě nebezpeční, chápeš? Mám strach z tvých schopností. Bude lepší, když zapomeneš - ale jsem rád, že jsem tě poznal,"
"A-… Co? Proč to říkáš tak v pohodě? Ani jsi mi nedal šanci!" nemohla se zbavit toho šoku. "Takže teď mi jako vymažeš paměť a pošleš mě domů? Představuješ si to moc jednoduše. Vsadili jsme se!" přestala se úplně držet zpátky. "Za mou pomoc jsi mě měl naučit levitaci! Umím ji snad?"
"Jsi otravná, víš to?" zamračil se.
"Jo! A jsem na to hrdá!"
Timothy znovu ulehl do křesla a povzdechl si. Chvíli tam ležel a přemýšlel. "Právě mě napadlo… dát si takovou menší pauzu. Od práce a od starostí… Chtěl bych si zajet k moři a do hor," říkal zasněně, jakoby tam už byl. "Můžu tě vzít s sebou; ještě naposled. Napíšu ti omluvenku do školy - v rámci tréninku tě omluví."
"… To je jako vtip nebo co?"
"Ale uzavřeš si všechny známky. A naučím tě pouze levitaci," dodal rychle. Kate konečně pochopila, že si opravdu nedělá legraci. Možná nebude jeho žákyní, ale aspoň splní to, co jí slíbil…


O pár týdnů později…
Pondělí 11. září 913 pátého tisíciletí

Kate vyběhla ze třídy jako první. Bleskově zatočila za roh a posadila se na židle před nějakou třídu. Když se otevřely dveře a z učebny se vyhrnul proud osmáků, začala si je jednoho po druhém prohlížet.
"Timothy," zavolala na něj, když konečně vylezl. Ten ji pozdravil zvednutím ruky a posadil se vedle.
"Číháš tu na mě?"
"Vždycky číhám, když náhodou přijdeš do školy." ukázala zvesela zuby.
"Zatím jsem nebyl jenom pětkrát," ukázal na prstech a zamával jí tou rukou před obličejem.
"Nezapomeň dodat, že ze dvou týdnů - to tě teda moc nešlechtí. Hele já vím, že máš moc práce, ale škola ti fakt prospěje." zvedla oba palce." Hlavně musíš víc komunikovat s lidmi! Doufám, že nejsi protivnej," vrhla na něj podezíravý pohled.
"Snažím se, co to jde, ale nikdo nechápe můj humor."
"Fajn, takže jsi protivnej." usoudila, protože jeho vtipy jsou opravdu hrozné.
"Ale nejhorší ze všeho je ta plochá blondýna," protočil vzápětí očima. "Proč musím s Digreeovic chodit do třídy zrovna já? Totálně mě ignoruje, a když ne, tak je ještě protivnější než dokážu být sám! Není tohle náhodou šikana? Asi se na to vybodnu a budu mít pokoj."
"Tak to teda ne! Vsadili jsme se!"
"Asi si začnu dělat seznam, protože tohle dohadování s tebou nemá konce." povzdechl si. "Kdy konečně pochopíš, že jsi na levitaci úplně levá?"
"Říkal jsi, že když budu věřit, dokážu všechno." zkřížila naštvaně ruce.
"To jsem možná říkal, ale k tomu ještě potřebuješ TA - LENT, chápeš? Víc jak půlmetru se nad zem prostě nevzneseš - buď ráda i za to málo." taky zkřížil ruce.
"Byl ten výlet vůbec k něčemu?" propustila myšlenku ven a opřela se. "Nenaučil jsi mě levitaci, nenašel sis tam žádného žáka, dokonce jsi ani neviděl sníh, protože jsme ztvrdli u toho moře… Myslím, že jsme se akorát opálili, ale to je asi tak všechno."
Oba dva se zadívali na svoje snědé ruce a obličeje.
"Ještě máme obroušený nehty od písku," dodal Tim a ve stejnou chvíli oba vyprskli smíchy.
"Ale byla to fajnová ztráta času," nahodila batoh na záda, protože za chvíli mělo zvonit.
"Ztráta času?" pousmál se Tim. "To bych neřekl. Ujasnil jsem si spoustu věcí a právě tohle jsem potřeboval. A hlavně už tě líp poznám a to si myslím taky není vůbec k zahození. Ale nedělej si moc velký naděje, jasný?" dodal rychle, ale Kate se rozzářila štěstím. Byla totiž zase o krůček blíž k tomu, aby se stala jeho studentkou, ačkoli to stále nebylo jisté. Problémem byla bohužel její telepatie - kdo by to byl tušil, že její největší výhoda se jednou stane naopak největší překážkou?
Timothy si povzdechl. "Škoda, že jsi o rok níž. Bylo by fajn, kdybych si o tebe mohl všechno dopsat, když chybím. Hned bych tě vyměnil místo Digreeovic."
"Na jednu stranu jsem ráda, že ti nemusím dělat poskoka i ve škole,"
"Jaký poskok? Já tomu říkám výpomoc." taky se postavil a vydali se do svých tříd.


O pár týdnů později…
Neděle 1. října 913 pátého tisíciletí

Timothy zamknul své kolo u nedalekého bistra a vydal se k zikkuratu. Cestou minul esagilu, což byl menší chrám, kam chodili lidé častěji, jelikož byl menší a při výšlapu se vůbec nezapotili. Bylo tam také více bohů jako Ištar, Šamaš a Sarpanit, na rozdíl od chrámu o kousek dál, kde už pár lidí zmoženě stoupalo po schodech k jediné Mardukově modle. Ačkoliv byl chrám vysoký a mohutný, na úplném vrcholu byla jen malá místnost, v níž sídlila právě Mardukova podobizna, zaskládaná květinami a různými jinými dary. Jen hlava Mušchušše, jeho draka, vykukovala ven.
Timothy svižně vyšlapal až nahoru a potom se z chrámu porozhlédl po okolí. Nezapomněl se ani podívat směrem k Věži, která byla vzdálená jen necelý kilometr odsud. O kousek dál někdo vymetal z rohů navátý písek a špínu, a tím mu jeho vyhlídku trochu kazil. Po chvíli ale nastalo tolik kýžené ticho a Tim si tu atmosféru mohl ještě více užít.
Když už se nahoru udýchaně dopravili i ti, které potkal asi tak v půli cesty, vešel konečně dovnitř. U vchodu si vzal z košíku malý čtvercový kobereček, a posadil co nedál od ostatních lidí. A vůbec mu nevadilo, že se dívá Mardukově pozlacené sošce na záda. Zavřel oči a chvíli nasával ten sršivý vzduch, který na tomhle posvátném místě byl.
"Děkuji za všechno dobré a zlé, které mě posunulo kupředu." zašeptal. Ale místo Mardukovy odpovědi se vedle něj někdo posadil. Tim otevřel oči, a když si dotyčná dívka sundala pracovní čepec, zalitoval, že sem nezašel hned zrána.
"Kdo by do tebe řekl, že jsi věřící," utrousila Dawn poznámku.
"To samé bych mohl říct o tobě." použil stejný tón a odvrátil hlavu. "Jak se má brácha?" zeptal se jízlivě.
Dívka se pousmála. "Říkal, že jednou půjde do školy se mnou a preventivně ti dá přes… tu tvou arogantní pusu." taktak se vyvarovala sprostému slovu. "Ale říkala jsem mu, že tě zvládnu sama, takže se nemusíš bát. Ale máš celkem štěstí, že už Dustitn udělal školu, nemyslíš?"
"Bože, proč potkávám stále stejný typ lidí? Já nejsem boxovací pytel, víš?" sepnul ruce, ale po chvíli je rezignovaně položil znovu na stehna. "Úplně mě ignoruje,"
"Vážně?" podivila se Dawn. "Se mnou normálně mluví," usmála se. "To on mi poradil, abych si vedle tebe sedla. Nechtěla jsem, ale nakonec to byl dobrý nápad, ne?"
Mezitím se místnost skoro vyprázdnila, pouze několik vytrvalých věřících se ponořilo hluboko do svých myšlenek.
"Co si to vymýšlíš? Marduk nemluví k obyčejným lidem."
"Ke mně ano," ujistila ho jako by to bylo úplně normální.
"A co ti říká?" zajímal se a úplně zapomněl na to, že s touhle holkou nemá moc dobrý vztah.
Dawn se na chvíli odmlčela a potom s úsměvem spustila: "Že si na tebe mám dávat pozor, protože jsi strašný úchyl."
Timothy několikrát překvapeně zamrkal. A když se konečně vzpamatoval, dal se do protiútoku. "Zapomněl dodat, že na plošiny nejedu."
"V mém případě to prý neplatí," usmála se zákeřně. "Ale máš smůlu; možná seš roztomilej, ale tvoje povaha je naprosto příšerná." zavřela oči a s jemným úsměvem zhluboka nasála vzduch do plic. Timothy v té chvíli úplně zapomněl, kde je. Všechno bylo tak podivně podezřelé, že ho napadaly i ty nejšílenější možnosti. Ale… co když je to pravda…?
"Emily?"
"Hm?" podívala se na něj. "Kdo je Emily?"
"Ale nic," zavrtěl hlavou.
"Mimochodem, proč jsi tady? Ještě nikdy jsem tě tu neviděla."
"To tu býváš tak často?" podivil se. "No… já sem chodím jenom dvakrát do roka. Šestého ledna uctívat památku mých přátel a prvního října mám narozeniny… tedy dnes."
"No tak to všechno nejlepší," zmocnila se jeho ruky a oběma to připomnělo den, kdy měla narozeniny ona.
"Kolik máš? Šestnáct?"
Timothy se pousmál. "Jsem jenom o půl roku starší jak ty."
"Takže čtrnáct… No nic, už musím jít. Jo a nemysli si, že se s tebou od teď budu kamarádit."
"To mě ani nenapadlo," zadíval se na ni přes rameno. Dawn jenom přikývla a už skládala kobereček znovu do koše a mizela v portálu zikkuratu. Timothy se znovu otočil k modle, a protože pořád nevěděl, proč se s ním Marduk nebaví, pouze tam seděl a přemýšlel nad tím, do jakých papírů se vrhne jako první.

***

"Tahle mise je jako stvořená právě pro tebe," roztáhl král ruce do stran, aby jeho slova dostala svou pravou váhu. Ostatně tahle velká gesta dělával často. "Nějaká skupinka lidí si usmyslela, že mě sesadí z trůnu - nadobro." pokračoval s určitou nadsázkou v hlase. "Bohužel ještě nejsou známí všichni členové, ale jednu stopu moje tajná služba vyčenichala," vzal černou složku a podal ji Timovi. "Je to v podstatě jenom kluk, ale díky svým schopnostem je velmi nebezpečný. Stejně tak, jako jeho otec Arthur Maine, který pravděpodobně uprchl skrz červí díru na vrcholku Věže. Ale je více než zřejmé, že Simon Maine kráčí ve šlépějích svého otce. Tvým úkolem tedy bude dostat se s ním do kontaktu, získat si jeho důvěru a také důvěru všech ostatních. Už nebudeš správce, ale člen teroristické organizace. A nemusíš se držet vůbec zpátky, Timothy - ukaž jim, co v tobě je, ať tě mezi sebou vřele přijmou. Všechno ostatní máš ve složce. Ah, a také jsme ti zařídili nové bydliště a jednu důvěryhodnou pěstounku k tomu. Nezapomínej podávat hlášení a… o nic jiného se už nestarej…" zakončil svůj dokonalý plán úsměvem. Konečně se totiž aspoň na chvíli zbavil správcovy neviditelné ruky, která jej stále nenápadně ovládala a přidržovala u země. A tak, místo nudného hlášení, dostával král na stůl měsíční zprávu o tom, jak pokračuje Timothyho tajná mise. Vždycky si dal nohy na stůl a kochal se tím, jaké dělá jeho osobní sluha pokroky. Nikdy to sice neřekl nahlas, ale správci věřil víc, jak své vlastní rodině - neměl totiž jinou možnost, než jej poslechnout.
Timothy mezitím úplně změnil svůj dosavadní způsob života. V bytě bydlel s nějakou postarší agentkou, která se sice moc nevyptávala, ale zato se o něj starala jako o malé dítě, což ho spíše přivádělo do rozpaků. Také musel začít chodit pravidelně do školy, jelikož správcovské povinnosti se mu podstatně zúžily a dokonce se občas zašel podívat na to, jak Kate trénuje a s něčím jí sem tam vypomohl. Celá tahle změna byla něco, co opravdu nečekal. Chtěl svůj život strávit tím, že se bude hnát za pomstou, o samotě, bez přátel a podobných přítěží, jenže věřil v osud a také doufal, že ať už jeho cesta bude vypadat jakkoliv, musí po ní jít. A tak se znovu naučil mluvit s lidmi vlídně, pokusil se smát, bavit se a občas vyzkoušel něco nezvyklého a zajímavého, jelikož mu to tenhle nový život umožňoval. Nedá se ale říct, že se změnil k lepšímu, jelikož neustálá přetvářka se stala jeho součástí, až nakonec nedokázal poznat rozdíl, jestli jsou všechny ty pocity a slova pravdivé, nebo hrané. Pomalu už nevěděl, kdo vlastně je, ačkoli mu to všichni zbaštili. Jeho úkolem bylo sblížit se se Simonem, ale paradoxně získal lepší vztah k Dustinovi, než ke svému pracovnímu cíli. Byli to totiž přátelé, a ačkoli nevěděl, od kdy se stali součástí podsvětí, byli v tom už namočení a šli si za svým cílem. Postupem času se ale Tim začal cítit jako jeden z nich. Jejich názory a cíle dávaly smysl, byly jasné a odhodlané pro dobrou věc. Ne že by nevěděl o všech špatnostech, které se v téhle zemi dějí, ale když byl jedním z teroristů, bojovníků za lepší vlast, cítil, že to dokáže změnit. Že může a hlavně musí.
Jednou držel v ruce klíč od svého bytu a náhle z něj nemohl spustit oči. Cesta, po které teď kráčel, měla nejasný konec. Začal tedy přemýšlet, komu ten klíč předá. Ne ten, který držel, ale ten, který chrání tisíciletou historii této země. Protože kdyby se to stalo, kdyby se přece jenom rozhodl utéci do paralelního světa, kdo by byl místo něj správcem? A tehdy mu také došlo, že vlastně nezbývá moc času. Proto se konečně odhodlal a přijal Kate do učení. Není možná dítětem Babylonské věže, ale postará se o ni dobře, než se objeví nový správce. Jenže Kate netušila, co teď Timothy celé dny dělá, ale asi by na to ani nepřišla, protože byla zaslepená tím, že se jí konečně splnil tolik vytoužený sen. Ačkoli nebyla vhodný kandidát, stejně se od něj bude učit a to bylo pro ni to hlavní.


O rok později…
Úterý 1. října 914 pátého tisíciletí

Timothy se podíval na hodinky a zazvonil na zvonek. Za nemalou chvíli zarachotily klíče a ve dveřích se objevila Dawn.
"Ahoj, jdeš za bráchou?" pozdravila ho.
"Ahoj… On ještě není doma? Vždyť mám hodinu zpoždění," podíval se znovu zoufale na ciferník, který byl zaskládaný různými náramky. "Jdu rovnou z tréninku. Nevíš, co potřebuje?"
Dawn se začala smát. "Popravdě je hrozně vytočenej a zrovna vystřelil něco koupit do obchodu. Chová se naprosto směšně," zakryla si pusu. "Za chvilku tady bude, pojď dál," poodstoupila a Timothy trochu váhavě vstoupil.
"Určitě zase budete hrát šachy, ne? Vytáhnu je,"
"Co? Hej, hej, zadrž! Nevedete nějakou jinou společenskou hru? Nemůžeš ty šachy někam zastrčit a říct, že je nemůžeš najít?"
"Proč?" zastavila se. "Vždyť to hrajete hodiny,"
"No právě," povzdechl si a konečně si vyzul boty. "Nevím, jak ho to může pořád bavit,"
"Protože pořád vyhrává? Hele, dáš si něco na pití?"
"Cokoliv sladkýho," posadil se do svého obvyklého místa. "Beztak se zase s někým porafal a teď si chce vybít zlost na mě. Řekni mu, ať si najde konečně ženskou a přestane mě otravovat s touhle stupidní hrou."
"A proč mu to neřekneš sám?" dolehl její hlas z kuchyně a za chvíli už nesla nějaké pití.
"Blázníš? Ty jsi od něho asi ještě nedostala pěstí, co? Děkuji, ale nechci být nebožtík."
Dawn se potichu zasmála a podala mu sklenici. "Hele, nemáš náhodou dneska narozeniny?"
"Hm?" podíval se překvapeně na ni. "Vlastně jo… nějak jsem v tom spěchu zapomněl. Jak to tady skončím, jedu do chrámu a potom už na všecko kašlu." usmál se spokojeně.
"Počkej, to jsou patnáctiny, to musíš oslavit."
"Patnáctiny, hm… Popravdě bych raději slavil den korunovace Aghábela, než svoje patnáctý narozky… " zavrtěl hlavu.
Dawn chvíli mlčela. Potom se posadila naproti němu a její hlas náhle zněl úplně jinak.
"Kdy jsi říkal, že chodíš ještě do Mardukova chrámu? Prvního října a…"
"…šestého ledna. Proč?"
Dawn sklonila hlavu. "Já… vzpomněla jsem si teprve teď nedávno… Mě taky… umřel nejdražší přítel šestýho ledna,"
A než se Timothy vůbec stačil nadechnout, s hlasitým vpádem se Dustin vrátil domů a hned zkraje nasadil svůj peprný slovník.

***

Timothy vytáhl mobil a přečetl si zprávu, která mu právě přišla. Byla od Kate a přála mu k dnešním narozeninám. Přečetla si to datum v jeho hlavě, když se jednou bavili o těch jejích a když si uvědomila, co udělala, týden se mu za to omlouvala. Opravdu se teď hodně snaží, moc se neptá, a když chce něco vědět, tak si to vyčte v knihách. Bohužel na to, co by opravdu chtěla umět, nemá vůbec talent. Zato elektrokineze jí jde, jakoby se ji učila už od kolíbky.
Najednou Timovi zasvítilo slunce do očí, a proto se na chvíli otočil a opřel se o sloup. Stál na vrcholku chrámu a čekal, jestli bude dnes krásný západ slunce. Když se za chvíli otočil zpět směrem ke schodům, uznal, že to dnes opravdu stojí za to. Slunce se taktak vešlo mezi vzdálené mrakodrapy a svými paprsky tvořilo opravdu neuvěřitelnou podívanou. Zavřel oči a jakoby jej něžně obklopily zlatavé vlny, nechal se unášet těmito posledními paprsky dne. Přesně tohle si přál. Žádnou oslavu, dárky a spoustu lidí… Chtěl jen přežít tyhle prokleté patnáctiny v klidu a sám.
"Možná nechceš dárky, ale já ti stejně jeden dám," zněl Mardukův hlas tak silně, jakoby stál přímo za ním.
"Koho to neslyším? Ty umíš mluvit?" pousmál se, ale oči nechal stále zavřené.
"Oba máme plné ruce starostí, chlapče, není již pravda? Mimo to, pro mě je jeden lidský rok jako jeden den pro tebe, takže žádnou provinilost opravdu necítím. Ale teď už konečně otevři oči, správče - spása tvé duše je na cestě,"
"Spása duše?" zopakoval nechápavě, ale Mardukův hlas už dozněl a jeho přítomnost zmizela. Ale místo toho zahlédl někoho, kdo vytrvale postupoval po schodech vzhůru. Jeho srdce náhle napětím zrychlilo svůj tlukot. Už ji zná něco přes rok, ale nikdy se v přítomnosti Dawn Digreeové necítil takhle. Když hráli dneska s Dustinem šachy, byla v pokoji s nimi a to nikdy nedělávala. Jakoby se náhle úplně změnila… Ale je to vůbec možné? Tuhle myšlenku už přece zavrhl…
Mezitím Dawn konečně zdolala poslední schod. Zhluboka oddychovala a zpocené dlaně si několikrát otřela o kalhoty.
"Je to celkem fuška," pousmála se nervózně. "Jsem ráda… že jsem tě ještě stihla,"
"Něco jsem si u vás zapomněl?" pokračoval v tomhle zbytečném rozhovoru. Ve skutečnosti oba mysleli na úplně to samé a čekalo se jen na to, až se jeden z nich odhodlá zeptat.
"Jak… jak dlouho už to víš?" zašeptal po chvíli Timothy.
"Čtyři dny… A ty?"
Jeho obočí se bolestně pokřivilo a stejně tak vypadal i jeho nucený úsměv.
"Čtyři roky." odpověděl a jeho dlaně se začaly nekontrolovatelně třást, že musel zatnout v pěst.
Z Dawniných skleněných očí se spustily první slzy a i když si Timothy sám sobě slíbil, že už nikdy nebude brečet, jeho srdce si nemohlo pomoci jinak…

Možná byli oba dva teď úplně jiní, jelikož Timothy už vůbec nepřipomínal toho malého a naivního kluka a ani Dawn nezakrývala první šediny kaštanovou hnědí. Jenže to pouto… to pouto bylo stále stejné. Tak jako už po staletí správce Věže udržoval spojení mezi lidmi a Bohy, tak správkyně chrámů tvořila pouto mezi lidmi a správcem. Protože jeden bez druhého strádají a bez nich zase strádají lidé. Ale teď, když jsou konečně zase spolu, čeká je opravdu šťastný a klidný osud? Teď, když pevně drží jeden druhého v náručí, zůstanou jejich duše už navždy v souladu? Nebo je tohle naposledy, co jejich srdce bijí stejně…?


Děti Babylonské věže - Konec
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Awia Awia | Web | 29. prosince 2010 v 22:18 | Reagovat

Už se našli! Dawn a Tim se našli! A teď honem zpátky do přítomnosti, kde čeká Jack! MUHAHA! Jsem zvědavá, co se stane.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru