U Kouzelné pavučiny
• Příběhy • Články • Návody • Překlady •

Grayscale - Díl 44.

30. prosince 2010 v 14:48 | Miharu 【春】 |  Grayscale - Díly (staré)
V minulých dílech: Pondělí 23. dubna 2007, Londýn;
Úterý 1. října 914 pátého tisíciletí, Babylon


Zpět v přítomnosti…
Pondělí 23. dubna 2007 - Miluješ dost?

"…a tehdy se spolu znovu setkali." dokončila Timothyho kopie své vyprávění. Jízda na London Eye už dávno skončila a teď s Kate seděli v jednom parku na trávě, jako většina Angličanů okolo.
"Takže reinkarnace," usoudila Kate a Tim jí to potvrdil přikývnutím. "To si opravdu pamatuje celý svůj minulý život? A ještě k tomu Dawn… není to už moc velká náhoda takhle osudově se setkat?"
"Ale to není náhoda, to je pravidlo. Určitě na to přijdeš. Vzpomeň si, jak ses jednou u jídla ptala, jak se někdo může stát správcem Věže. Pamatuješ?"
"Jo," zamyslela se. V té době s Timem moc nemluvili a ona se často rozbouřila kvůli kdejaké hlouposti. "Říkal něco ve smyslu, že jím může být kdokoliv a zároveň nikdo."
"To je pravda. A teď si to spoj s reinkarnací - co z toho vznikne?"


***

"Olivere, vzpomeň, co jsem ti říkal," naléhal Christopher. Stále se snažil přesvědčit tohohle vysloužilého vojáka o pravdivosti svých slov. Potřeboval ho nutně na svou stranu, protože Timothy všechno jen zapíral.
"Nevím, čeho se tady snažíte dosáhnout, pane Tuckere." založil si sebevědomě ruce na hrudi. "I kdyby má duše původně patřila minulému správci, co chcete tedy po mně? Nepamatuju si ani vás, ani Jackův život. Děláte ze sebe jen většího blázna, než jste - snažíte se tady o nemožné."
"Právě naopak - snažím se tě zahnat do kouta, ty úlisná kryso. Kryješ si své myšlenky, jakoby ti šlo o život. Já vím, že mám pravdu. Dostanu z tebe všechno, co jsi přede mnou kdy tajil," jeho oči při těch slovech nebezpečně jiskřily.

***

"Timothy je… ale to je absurdní!" nemohla Kate uvěřit tomu, co ji právě napadlo.
"Je to jednoduché, když se nad tím zamyslíš, že? Sice těžko uvěřitelné, ale je to tak."
Kate se zhluboka nedechla, aby měla její hlava dostatek energie na zpracování téhle informace. Když to vyslovila nahlas, znělo to nejenom absurdně, ale i směšně:
"Takže on je opravdu… nesmrtelný?"
"Ano, ale pouze jeho duše," opravil ji. "Žije už přes šest tisíc let; každý nový život v jiném těle. To samé platí i pro Dawn. Jen oni dva jsou pravými a jedinými dětmi Babylonské věže. Znáš přece tu legendu, Kate. Ono se to opravdu stalo. V Timothyho těle dodnes žije duše úplně prvního správce - Frigieho."
"A v Dawn je zase jeho spřízněná duše… Gordion…" doplnila ho tiše, jakoby tomu stále nechtěla uvěřit. "Jo tak proto si tak rozumí!" vyštěkla najednou. "Taky bych si s ním rozuměla, kdybych ho znala už šest tisíc let!"
"A tohle je také důvod," pokračoval dvojník, "proč pouze tyhle dva postihl původní trest Věže. Narodili se v době, kdy se průchod do paralelního světa považoval za povyšování nad Bohy a proto i po tolika letech museli být potrestáni. Ačkoli Dawn zaplatila vyšší cenu…" ztišil hlas. "Už nějaký čas na ní pozorujeme s Timem změny. Mělo by se s tím něco udělat - pravděpodobně schází z cesty."
"Co to znamená?"
"Když sejde, už se nebude moci reinkarnovat. A až se po nějakém čase narodí znovu, nebude si pamatovat své předchozí životy a tím pádem už nebude dítětem Babylonské věže. I ona si je toho až moc dobře vědoma. Společně se zrakem totiž ztratila i schopnost léčit sama sebe. Určitě ví, co ji čeká, když své myšlení nezmění. Ten zvýšený trest je poslední varování."
"A co Timothy? Jak to zvládá on?"
"Je to těžké, ale drží se." pousmál se. "A mimo to, Marduk mu odpouští všechny lži, které slouží pro dobrou věc a pro zachování veškerého vědění. Kdyby byl svatoušek, nemohl by být správcem. Možná je to zvláštní, ale Marduk ho má rád takového, jaký je. Se vším dobrým i zlým. Baví ho sledovat každý nový život svého svěřence, jelikož Tim ví, jak ho pobavit."
"Takže to je to jeho: Nikdy nevíš, co ti osud připravil. Musíš umět žít anebo se s ním aspoň smířit?" vrtěla hlavou, protože význam zatím nedokázala pochopit.
Dvojník se pousmál. "Ve skutečnosti, pokud věříš na osud tak, jako Timothy, máš vždycky na výběr. On miluje život. Ale pokud mu přijde něčím nostalgický, vybere si jinou cestu, kterou ještě nešel a většinou je mnohem složitější. Ale bereme to jen jako zabití nudy."
"Takže kdyby se neuměl reinkarnovat a nepamatoval si svou minulost, asi by tehdy zůstal na Niburu, že?"
"Ovšem. Je to místo, kde se zrodila jeho nenávist. Opustil domov jen proto, že už nevěděl, jak by mohl vykonat svou pomstu. Jenže teď je Chris zpátky a oba jsme zmatení. Mysleli jsme, že ta nenávist už vyprchala, ale znovu ji pomalu cítíme - jak se rodí v našem srdci. Ptáme se navzájem, co udělat, co cítit, ale je to složité…" odmlčel se. Po chvíli se na ni ale otočil s pohledem plným odhodlání. "Tímhle se ale netrap. Musíš hlavně pochopit, že v tebe vkládám jeho veškerou důvěru. Jsi jediný člověk, na kterého se teď může spolehnout a kterému může věřit. Ale také musíš brát na vědomí, že to bylo těžké rozhodnutí. Možná teď už chápeš, proč jsi tehdy vlastně nebyla vhodným kandidátem."
"Protože… protože jsem stejná jako Chris." řekla s rozechvělým hlasem. "Když po něčem moc toužím, nevzdám se a udělám cokoliv, abych se to dozvěděla…" přiznala a zastyděla se za své chování. "Tak mi řekni proč? Proč mě i přes to přijal? Já to nechápu!"
Dvojník se na ni konejšivě usmál. "Nejsi stejná. Možná jste si podobní, ale ty máš možnost to změnit. Teď bych ale ještě chtěl přejít k něčemu jinému. Sice Tim nechtěl, abych ti to říkal, ale je to celkem důležité,"

Ve stejný čas: Jak se Timothy vypořádá s Chrisem? A co jeho dvojník, jehož povaha se spíše podobá naivnímu Jackovi, všechno Kate prozradí? Uvidíme, čí pouto mezi žákem a učitelem je silnější...


John se prkenně zastavil před oknem a s šokovaným výrazem sledoval něco, co mu jeho srdce trhalo na kousíčky. Když dostal tu podivnou zprávu, že Abbygail potřebuje pomoc, neváhal už ani chvilku. Dokonce opustil prostory, kde se měla konat důležitá schůze, a okamžitě volal taxi a spěchal na letiště. Jenže teď? Připadal si jako blázen, který se jen zbytečně snaží. Ještě před chvílí byl totiž k smrti vyděšený, protože se nemohl Abby dovolat, ale teď na vlastní oči viděl příčinu. Viděl, jak se v kuchyňce bistra muchluje s nějakým chlapem, a že by byla snad v ohrožení života, se říct opravdu nedá. Pomalu se dal zase na odchod a přemýšlel, kam by si tak zašel, aby se mohl střískat do němoty. Najednou ho ale popadl vztek a rozhodl se, že se mezi jeho program ještě vleze rvačka s tím cizím chlapem.
Na dveřích byla cedulka otočená na CLOSED, ale zamčeno nebylo. Potichu se vkradl dovnitř a telekinezí spoutal zvoneček u dveří, aby jej neprozradil - chtěl na něj vlítnout nečekaně, aby měl navrch. Opatrně se proplížil až za pult a u dveří do kuchyně se přitiskl ke zdi. Chvíli poslouchal, aby se dostal do ráže.
"Abby,… chyběla jsi mi… tak strašně moc," šeptal jí do ucha.
"Sydney…" vydechla zase ona. Bylo to něco hrozného. Johnovi se z toho chtělo brečet a zvracet zároveň. Kdyby tahle někdy vyslovila jeho jméno, kdyby tak mohl šeptat do ucha on jí… Připadal si jen jako další beznadějně zamilovaný blázen. Když tam tedy vtrhne, co tím vlastně vyřeší? Akorát by vybil svůj vztek a Abbygail by s ním už nikdy nepromluvila. Poté by ji nemohl jen tak z legrace chytit za ruku nebo zvednout do náručí… Možná by ho nechtěla už nikdy v životě ani vidět. Ale tohle by určitě nechtěl. I když nemůže mít její srdce, chce ji stále vídat a bavit se s ní… A proto bude lepší, když zmizí, jako by tady nikdy nebyl…
"Sydney, prosím…"
"Já vím, že to chceš… Taky ti po mě bylo smutno, že?"
"Ah! Ne, já… pře-přestaň…"
John se na chvíli zastavil. Možná je dobře že tady je, možná by neměl chodit pryč… možná…
"Prosím… Sy- ne! Přestaň… tati prosím!"
"TY ÚCHYLE!"
John vtrhl do kuchyně, natáhl po tom chlapovi ruku a jedním prudkým tahem za triko ho skoro poslal k zemi.
"Co seš zač, chlape?!" zařval Sydney a ve stejné chvíli začaly lítat vzduchem pěsti.
"Jak se opovažuješ, ty prase!" vrhl John další zuřivou ránu, ale těsně minul a zasáhnul dvířka skříňky, kde zanechal krvavý otisk a tři malé prohlubně. To už se ale dal do protiútoku i pan Cambell, a protože to byl oproti Johnovi chlap jako hora, bylo celkem předvídatelné, že ho svalí na zem jako při rugby a pustí se do něj, jakoby škubal ze slepice peří.
"Nechte toho! Sydney!" chytla ho Abby za ramena a snažila se je od sebe odtrhnout. Sama ale dobře věděla, že nemá šanci.
"Nech ho být! Ublížíš mu! Přestaň prosím!" vzlykala zoufale, když viděla, jak se na Johnově těle objevují další a další nové rány.
V té chvíli toho už měl ale dost. Úplně vzteky zrudnul a neviditelná ruka telekineze servala toho chlapa z jeho vítězného postu.
"Ty…" oddychoval vyčerpaně Sydney. "Takže ty seš Šedej, jo? Tak tohle ti neprojde…" procedil mezi zuby a zvedl se. "Takoví jako VY jdete za napadení hned do chládku!" dal se okamžitě na odchod a pravděpodobně přímo na policii.
"Johne," vytryskly Abby další slzy. "Promiň, odpusť mi to…" stále dokola se omlouvala. Cítila se tak trapně a provinile za to, co mu její otec udělal.
"Nebreč, postarám se o to," přisunul se blíž a pevně stiskl její třesoucí se dlaň v té svojí. "Slibuju ti, že už ho nikdy v životě neuvidíš, slibuju." a vydal se za ním.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


© 2008 - 2017 Soňa K. (Nakano Miharu / Haru / Sonia)
Design by Haru • Picture by Haru